7. ledna 2017, sobota, New York, Spojené státy americké

Pro jednou se rozhodla si doma uklidit. Pořádně uklidit. Nepořádek jí dával hlasitě najevo, že na tom není dobře, ať se to třeba snažila sebevíc zoufale ignorovat. 

Kdyby ji doma neuvěznila sněhová bouře, která zachvátila město, ani by ji to nenapadlo. Jenže když se probudila do potemnělého a chladného bytu, věděla, že by byla jen otázka času, kdy by ji v tomto prostředí opět přemohly chmurné myšlenky, které jí celý týden visely na ramenou.

Bezútěšné hučení mysli se snažila zaplnit manuální prací a hlasitou hudbou.

Jakmile bude mít uklizeno doma, vyjasní se jí i myšlenky, ne? Jenže čím déle uklízela, tím více jí docházelo, že to několikaměsíční zanedbání nebude tak jednoduché dát do pořádku. Ve snech se poslední noci vracela do událostí minulého roku a budila se třepotem a chladem, který doprovázel.

Je rok od toho, co se dostala ven z Hydry, ale přesto se nic nezměnilo. Jako kdyby nikdy neodešla. Byla sama, na cizím místě a s životem vzhůru nohama. 

Jak drhne podlahu, přemáhá ji vztek. Snažila se se sebou mít empatii. Nechala se smutnit, truchlit, vztekat, brečet, proboha i mlátit věci i lidi, ale ani to není dost! Ani to jí nesnižuje bolest, ani to nesnižuje neustálý strach, se kterým se budí i usíná.

A když se necítí naprosto na nic, nahrazuje ji často i dlouhodobá apatie - nezajímá ji nic a ani nic necítí. Což je možná ještě horší.

Může si říkat, že má vůbec štěstí, že je naživu, ale to ji ihned bodne osten s prostou myšlenkou ale za jakou cenu? a pak už nemá vůbec žádnou energii se o cokoliv pokoušet.

Samozřejmě, že už ji to sebeobviňování nebaví. Všichni jí říkají: Inès by si nepřála, aby ses tak obviňovala! Ona by chtěla, abys žila a věnovala se tomu, čemu chceš! Tak proč ji teda nenechá? Proč se jí tedy neustále v myšlenkách objevuje? Proč, když už to mělo být lepší, zemřela najednou Tahira? Proč musí být vždycky nešťastná? Proč ze všech lidí na planetě zrovna ona a její drazí? Proč si kurva Hydra nevybrala někoho jinýho? Proč to musí být vždycky ona?

Podlaha byla hotova. Z toho jak ji ke konci dřela, ji bolely prsty. Hadru odhodila a se zavřenýma očima se opřela o zeď. Opět ji začaly přemáhat její myšlenky. Kontrolovanými nádechy a výdechy se pokoušela uklidnit a ku podivu to i docela fungovalo. Jedna věc dokončena.

Po skoro celém odpoledni měla kuchyň i obývák uklizené. Venku to vypadalo pořád stejně jako když ráno začala - stále chumelilo, jen teď už byla tma. Z oken bytů naproti přes ulici svítilo tlumené světlo a ani obvyklý hluk města nebyl slyšet. Kdo mohl, zůstal doma. 

Zvedla se ze země a došla si ke stolu pro sklenku vody, kterou rychle vypila. Pro změnu si na mobilu zapnula jiný playlist, než který doteď hrál a přesunula se do chodby. Ta byla naštěstí malá, ale chaosu měla v sobě stejně. Oblečení, boty i různé papíry byly různě poházeny a do toho to všechno bylo na od sněhové břečky ušpiněné podlaze.

Rozhodla se začít vyházením a vytřízením věcí. Oblečení si rozdělila na špinavé a na to ještě použitelné a boty překotně nastrkala do botníku, aby se jí všude neválely. Až u pošty to začalo být zajímavější. 

Měla ve zvyku všechno, co našla ve schránce bez prozkoumání automaticky hodit na jednu hromadu hned za dveřmi. Dostala spoustu letáků, které naházela hned do koše. Pak ale našla i dvě pohlednice, které jí poslala rodina z jejich výletů. Trochu se zastyděla, že si jich nevšimla dřív. Překvapilo ji, že na ni takhle myslí. Bylo hezké myslet na to, že si s tím dali takovou práci. 

Co ji ale překvapilo ještě více bylo, že si nevšimla toho tlustého dopisu s tučným červeným nápisem DŮLEŽITÉ na celé jeho přední straně. Se zamračením obálku roztrhla a doufala, že jí doma neležela moc dlouho. 

Bez dechu hleděla na velký text: BYLA JSTE PŘEDVOLÁNA K VÝSLECHU. 

Byla naprosto, ale naprosto v prdeli.

BABES JÁ VÍM, PO TOLIKA MĚSÍCÍCH, ALE LEPŠÍ NEŽ NIKDY! Pokud se příští kapitoly dožijeme, věřte, že bude naprosto, ale naprosto insane. JAKO TEN PLOT?? HALO.