3. ledna 2017, úterý, Midtown High School, New York, Spojené státy americké

Do školy vstupovala s rukama svěšenýma podél těla, zatnutýma v pěst. Nevědomky si s nehty ryla do dlaní, a teprve až ruce povolila a promnula si prsty, zjistila, že si dlaně prodřela až do krve. Srdce jí splašeně bušilo a jen těžko se jí kontroloval její dech. Cestu chodbou si prodírala s pohledem upřeným na špinavou zem.   

Školní chodby byly stejně jako každé ráno zaplněné studenty, hlukem a chaosem. Skupiny přátel se po vánočních prázdninách spolu hlučně vítaly a nadšeně si vyprávěly, jak svátky u nich doma probíhaly a co je nového. Noémie si už málem oddechla, že se na to video, na kterém byla zaznamenaná Tahiřina smrt a Noémino vyřízení teroristy přes Vánoce zapomnělo - a nikdo o ni nezavadí ani pohledem. Jenže jak procházela školou, cítila jak se za ní otáčí stále více zmatených pohledů ostatních.

Chodbou se nesly udivené hlasy, trochu jako vzdálené šepoty, nesrozumitelné šumění, které jí pronásledovalo, když procházela kolem. Už jen to málo, které rozuměla z několika útržků, jí stačily k tomu, aby v panice zrychlila krok a obličej si pokusila schovat do límce bundy. Jak je možné, že přežila něco takového? Jak se sakra ubránila teroristovi? Beztak je to video jen zeditované! Podívejte se na ni, jak vypadá chladně! Jako by jí to už bylo jedno! 

Když v dálce na zemi zahlédla položené květiny, zastavil se kolem ní svět. Nejdříve se na krátký moment zastavila, ale pak se k místu skoro až rozběhla, jako kdyby tomu ani nevěřila. 

Tahiřina skříňka bývala nedaleko té její. Skoro půlka chodby byla zastavěná květinami, některými z nich už po prázdninách zvadlými, kyticemi různých velikostí, velkými i malými barevnými přáníčky a lístečky s nápisy, které byly přilepené na dveřích skříňky nebo někde poblíž. 

Chvíli na to všechno jen hleděla, neschopna jakékoliv reakce. Ostatní na ni zvědavě koukali, ale když si uvědomili, kde jsou, rychle od ní odvrátili pohled a v tichosti ji obešli. Připadalo jí to, jako kdyby se snažili malému památníku nevěnovat moc pozornosti, nezatěžovat si s tím mysl, jako kdyby jim možná i připadalo trochu zvláštní, že Noémie projevuje tolik emocí a že stále ještě truchlí.

Rukou zašmátrala ve vnitřní kapse bundy, té blízko srdce a vytáhla trochu pomačkané papírové přání, které doma před nějakou dobou vyrobila. Smutně si ho prohlédla a s tichým povzdechem ho prsty jemně narovnala. Dřepla si k zemi, aby ho mohla přidat k ostatním. 

Pár momentů tam jen seděla, s nohama zkříženýma, a nepřítomně mezi prsty mnula povadlé lístky jedné z květin, červených gerber, které u ní byly nejblíže. Četla si nálepky s nápisy. Brečet se jí nechtělo. Jen se jí neuvěřitelnou sílou svíralo srdce.

Z myšlenek ji vyrušilo až když jí někdo položil ruku na rameno. Vyděšeně nadskočila, ale když nad sebou spatřila Petera, uklidnila se. Postavila se znovu na nohy. ,,To mi nedělej," vydala ze sebe přiškrceně, trochu s chutí protočit na něj oči, ,,vyděsil jsi mě."

,,Promiň," hodil po ní omluvný úsměv. Odstoupil kousek od ní a spustil z ní ruku. S pohledem upřeným na památník, pronesl: ,,Mohli bychom jí sem pořídit nějaké čerstvé květiny."

Noémie přikývla. ,,Jo, to bychom mohli." S povzdechnutím se k němu otočila, tak aby mu viděla do tváře. ,,Jak dlouho si myslíš, že to tu nechají?"

,,To nevím." pokrčil rameny. ,,Ale mohli by sem potom dát alespoň nějakou plaketu s jejím jménem. Když už nic jiného."

,,Nechci, aby někdo dostal její skříňku."

Peter jí na tu její skoro až zoufalou prosbu chtěl něco odpovědět, ale v ten moment se rozřinčel zvonek, který jim připomenul, že za chvíli bude začínat první hodina. Oba měli mít angličtinu. Místo odpovědi se k ní natáhnul a stiskl jí rameno. V tichosti se vydali pryč.

Jestli si Noémie myslela, že dostane alespoň jednu hodinu klidu, kdy bude konečně moct svou mysl zaměstnat i něčím jiným než jen Tahirou, zmýlila se. 

Ostatní ji celou hodinu sledovali, občas jako kdyby ani nevěřili, že mezi nimi sedí. Potichu si mezi sebou něco špitali a diskutovali teorie hlavně na téma "jak to mohlo doopravdy být". Snažila se to vší svou sílou ignorovat a soustředit se na to, co se dělo u tabule, ale moc se jí to nedařilo. S každou další poznámkou, kterou zaslechla, se jí zmocnila úzkost ještě o něco víc, pevně jí svírala srdce a zrychlovala dech.

Peter, který seděl za ní, jí v jeden moment podpůrně stiskl rameno. 

Noémie dělala, že to neslyší. Čekala, kdy padne otázka, jestli náhodou není v Avengers. Nebo jak je možné, že vrátila z Hydry relativně v pořádku. Nebo proč se nesnažila zachránit Tahiru o něco více. Jestli jí na ní opravdu záleželo.

Zavřela oči. Více než-li ostatní se k šílenství doháněla sama. Musí s tím už přestat. 

Někdo ji dloubl do paže, přesně do toho místa, kde dodnes měla jizvu z Anlierského lesa. Polekaně cukla rukou a otevřela oči. ,,Co?" vyhrkla.

Z vedlejší lavice se k ní přes uličku naklonil zrzavý kluk, s jasně viditelnou jiskrou v jeho očích, která jí nesvědčila nic dobrého. Nikdy se spolu moc nebavili. ,,Hej, Noémie," kývl k ní, ,,to jsi takhle ohebná i v posteli?"

Noémie na něj vytřeštila oči. ,,Co prosím?"

Daniel, ten zrzavý kluk, na jehož jméno si vzpomněla až teď, se zasmál její vyděšené reakci. ,,No, to video! Předváděla jsi tam docela krutý pohyby, tak jsem si říkal, že to s tebou musí být divo-"

,,Co si to dovoluješ?" ozvalo se za nimi. ,,Na tom videu je natočený, jak byla zavražděna naše spolužačka! A tohle je to, o co se zajímáš?!"

Noémie si všimla, jak se za Danielem chechtají jejich spolužáci. Daniel nechal dál na sebe od Petera řvát a na tváři mu stále visel stejný samolibý úšklebek. Noémie se na něj znechuceně podívala.

Neptali se jí na Avengers. Nezajímalo je, jak je možný, že ho přeprala. Zajímali se o- 

Nemohla tomu uvěřit.

,,Tobě je úplně jedno, že je na tom videu vražda Tahiry?" sykla na něj naštvaně, ledovým varujícím hlasem. Stále ještě byla hodina, takže se snažila kontrolovat. V hlase jí, stejně jako pokaždé, když byla nějak rozrušená, vynikl přízvuk, ještě o něco víc než normálně. Nemohla si ale pomoct a zvýšila hlas. ,,Vražda naší spolužačky? Té, která s námi chodila do školy? Té, která teď už nežije, protože ji někdo ZABIL? A ty-"

,,Lacroix!" Zřejmě už byli moc nahlas. Noé se otočila ke katedře, odkud na ni naštvaně hleděl profesor. Ve třídě vládlo hrobové ticho. Povzdechla si. Zřejmě jejich roztržku sledovali i ostatní. ,,Pojď za mnou!"

Když se Noémie zvedala ze židle, přemáhala se, aby pěstí nepraštila do stolu. Naštvaně si batoh hodila přes rameno a vydala se k profesorovi. Než k němu došla, začalo zvonit a ta nekonečná hodina skončila. I všichni ostatní se začali zvedat ze svých míst a místnost se začala vyprazdňovat. Noémie ještě někde za sebou slyšela Peterův naštvaný hlas, jak něco řeší s Danielem.

,,Nebudu se ptát, o čem to bylo-" pozvedl obočí profesor, a nenechal ji na to ani reagovat, byť viděl, jak už otevírá pusu. ,,Je mi to jedno." Noémie se zamračila. Profesor pokračoval: ,,Neodevzdala jsi mi esej. Tu, kterou jste mi měli dát už před Vánoci."

Zaraženě na něj hleděla, chvíli přemýšlela, jestli si z ní nedělá srandu. Zmohla se jen na jednoduché: ,,Aha." 

,,Takže bych opravdu ocenil, kdybys mi ji někdy v blízké době přinesla."

,,Jasně," přikývla po chvíli zmateně. Čekala, jestli náhodou ještě něco k tomu nedodá, ale když se k ní otočil zády, ke svým papírům na katedře, sama se vydala pryč.

S dveřmi od učebny praštila trochu víc, než bylo potřeba. Cítila, jak ji znovu ochromuje zlost a promnula si napjaté prsty. Dlaně ji bolely, přestože jí rány už zaschly. Opět kolem ní proudily davy studentů mířících na další hodinu a byť s anonymním davem chtěla splynout a nechat se jím unášet, skrytá mezi ostatními, nebylo jí to dopřáno. 

Na druhé straně chodby před učebnou na ni čekali Peter s Nedem. Jakmile ji zahlédli, okamžitě se vydali směrem k ní. Ned po ní hodil ustaraný pohled a stiskl jí podpůrně rameno. ,,Daniel je idiot," pokusil se ji utěšit. Celou hodinu se na ni z dálky povzbudivě díval (nebo se o to alespoň snažil), ale seděl dál od nich, takže nemohl v ten moment zasáhnout jako Peter. 

Noémie skoro protočila oči. ,,Já vím. Ale to neznamená, že mě to o něco míň štve."

Do jejich rozhovoru skočil Peter. ,,Co profesor? Máš nějaký problém?" 

Noémie si jen nahlas povzdechla. ,,Ne, jen se mě ptal, kdy mu odevzdám tu esej, co jsem mu měla dát už před Vánoci."

,,Proboha."

,,Jo."

Najednou si všimla, jak i on vypadá nesmírně unaveně, s tmavými kruhy pod očima a rozcuchanými vlasy, které zřejmě odmítaly dělat, co po nich chtěl. Soucitně se na ni usmíval.

,,Eseje nesnáším." dodala. ,,Taky se tady píšou úplně jinak než u nás! A já jsem doteď nebyla schopná pořádně přijít na to, jak to mám správně dělat, zvlášť když mi to nešlo ani před tím. Většinou mi s nimi pomáhala Tahira... ale to teď nepůjde."

Ned se usmál. ,,Peter ti s tím může pomoct!" Drbnul do něj. ,,Dělá jako že mu to nejde, ale angličtina mu jde docela slušně."

Peter po něm hodil krátký pohled, trochu snad i naštvaný, ale ten Noémie nestihla zachytit. Otočil se k ní, s trochu nejistým úsměvem. ,,Vlastně bych asi mohl! Neměla bys po škole čas?"

Přikývla. Ostatně neměla stejně co jiného na práci. Buď mohla dopsat esej nebo odpoledne strávit se svými obviňujícími se myšlenkami. ,,Kde se potkáme?"

,,Tak, co si dáte?"

Pan Delmar se na ně díval zpoza pultu, v dobré náladě a se širokým úsměvem, který je oba nutil křenit se taky. Pan Delmar tu měl po dlouhé době své dva oblíbené zákazníky - a dokonce i spolu! 

Noé tu nebyla už nějaký ten pátek, ale od té slavné opravy se to tu vůbec nezměnilo. Vzhlédla nahoru k tabuli s nabídkou, ale stejně si objednala jako vždy. Opřela se zády o pult a čekala, až si objedná i Peter a pan Delmar jim jídlo přichystá.

V obchodě bylo o něco tepleji než venku, stejně si ale čepici nechala na sobě. Pod přímým světlem ji najednou začaly únavou štípat oči, takže si je na chvíli zavřela. Kručelo jí v břiše. Nohy měla unavené a slabé, hlava jí třeštila a náhle se tak trochu přemáhala, aby se na místě nerozbrečela. Už by ani pořádně nevěděla proč. Divila se, že jí ještě nevyschly oči, po tolika probrečených týdnech. Už ji to nebavilo.

Zbytek školního dne, po té otřesné první hodině, nebyl o moc lepší. Celý den jí bylo špatně. Během oběda se ani nebyla schopná pořádně najíst a neustále ji doprovázely cizí pohledy a tiché šeptání ostatních, které ji neuvěřitelně znervózňovalo. Snažila se to nedát moc najevo, ale připadala si jako polekané zraněné zvíře, na které září světla reflektorů.

S Peterem se potkali tady, u pana Delmara. Když Peter uviděl, jak strhaně vypadá, radši se jí ani neptal. Lítostivě se na ni podíval. Noémie se na něj slabě usmála.

,,Tak, tady to máte, mládeži!" Noémie se natáhla pro peněženku, ale pan Delmar ji se zamračením zastavil. ,,Ale neblázni, holka! Po tom všem? Prosímtě..." lítostivě zakroutil hlavou. Noémie si povzdechla a vrátila si peníze zpět do batohu. Věděla, že nemá smysl se snažit ho přesvědčit, a tak to se slabým poděkováním nechala být. Nebyla si jistá, jestli to dělá kvůli Tahiře nebo kvůli její pomoci, když mu zničili krámek. Možná kvůli obojímu.

Peter zaplatil a společně se vydali zas ven, do hlučných ulic a studeného větru. Nemohl si pomoct, ale pozoroval ji, zamyšlenou, jak za chůze rychle jí svůj sendvič, a beze slov jde směrem k Peterovu domu, který od obchodu pana Delmara nebyl daleko. Před dveře bytu zvládli dojít bez toho, aby si za celou cestu mezi sebou prohodili jediné slovo.

Pustil ji dál a stejně jako ona si sundal kabát a boty. V bytě byl nezvyklý chlad a ticho, protože jeho teta May ještě nepřišla z práce. Zapnul topení a na Noéminu prosbu jim dal vařit čaj.

Když do svého pokoje s hrnky plnými čaje přišel, našel ji sedět na koberci, se starými výpisky z angličtiny a na zemi pohozeným obalem od sendviče. S poděkováním od něj přijala čaj a napila se. 

Vzpomněl si, že mu už někdy předtím zmiňovala, že ještě stále bojuje s nachlazením, které si přivezla z Belgie. ,,Nechceš deku? Ani na sobě nemáš svetr." kývl směrem ke své posteli, kde se mu dvě válely.

Přikývla a do jedné z nich se zabalila. S povzdechem se na něj podívala. ,,Ta angličtina mi fakt nejde. Četl si někdy ty eseje, které se mi podařilo napsat? Docela katastrofa."

Peter se krátce zasmál. ,,No, myslím, že jsi mi něco už někdy ukazovala... ale není to tak hrozný. Myslím, že to půjde."

Noémie pozvedla obočí, s nedůvěrou v jeho slova. ,,Snad máš pravdu. Ale ještě jsem ani nezačala. Po tom všem... se mi to úplně vypařilo z hlavy."

Přikývl. ,,To je jasný. V pohodě. Můžeš se podívat na tu moji, to ti snad trochu pomůže. Ale nemůžu ti teda říct, že bych v tom byl nějaký mistr."

Posadil se na zem vedle ní a na klín si přitáhl svůj notebook. Když našel draft své eseje, posunul obrazovku k ní, aby se na to mohla podívat. 

Chvíli ji pozoroval jak čte, se zamhouřenýma očima, rozcuchanými světle hnědými vlasy všude okolo a s neutrálním, skoro až nepřístupným výrazem. 

Že na ni kouká možná až moc dlouho a možná až moc upřeně, si uvědomil, až když k němu zvedla pohled a řekla mu, ať se na ni nedívá, protože ji to znervózňuje. Sklopil pohled.

Nevěděl, co se moc dělo, když byla v Belgii, protože se mu za celou dobu neozvala, ale nechtěl vyzvídat. Nemohl říct, že si myslel, že to bude jinak, ale trochu v to doufal. Naposledy s ní mluvil před tím, než odjela, aby jí mohl dát vědět o tom článku, který o ní vydali. Zřejmě musela od toho všeho utéct, odjet pryč a na nějakou dobu nevnímat nic, co se té události týkalo. Do čehož ale spadal i on. 

Následující dvě až tři hodiny strávili tím, že se snažili napsat Noéminu esej, u čehož se nepřetržitě a hlasitě ozývaly Noéminy nadávky, občas anglicky, občas francouzsky. Peter se tomu smál, nejdřív potichu, pak nahlas. Mezitím už přišla domů i May, která okamžitě s obrovským nadšením u nich uvítala Noémie a začala jim oběma chystat nějakou svačinu. 

Když kolem osmé konečně dokončili práci na eseji, byla už venku tma. Noémie si sbalila věci a poděkovala Peterovi za pomoc. Moc dobře si uvědomovala, že jí takto pomáhat nemusel, ale nevěděla, jak se má vyjádřit, aby pochopil, jak moc vděčná mu je. S úšklebkem mu nabídla pomoc s chemií nebo fyzikou, přestože moc dobře věděla, že zrovna on ji nepotřebuje. On jí ale i tak poděkoval za nabídku a než odešla, s pevným objetím se rozloučili.

Ještě než ji úplně pustil, podíval se jí do očí, tak aby si byl jistý, že chápe, co jí říká. ,,Nejsi na to sama, Noémie. Nejsi na nic z toho sama, jasný?" Noémie přikývla. Byla si skoro až jistá, že nemluví jen o té eseji.

Ahojte! Po delší době kapitola! Noémie je zpět ve škole, kde se jí ale nedostává moc porozumění... doufám, že jste si ale i přesto kapitolu užili a budu moc ráda, když mi do komentářů napíšete vaše pocity z děje! Příští kapitola bude kratší, takže bude snad i dřív haha. Ale uvidíme lol.