7.11.2016, pondělí, stát New York, Spojené státy americké

 Občas litovala, že I.N.E.S. řekla, aby jí oznamovala, když se něco blízko ní bude dít. Což bylo například dnes, kdy ji vzbudila o hodinu dříve s tím, že nějaký muž o pár ulic vedle ničí výlohy obchodů a vyhrožuje bránícím se majitelům zastřelením. 

S několika nadávkami na tak brzké vstávání se rychle zvedla a oblékla se. Mezitím jí I.N.E.S. zmínila název ulice a několik podrobností, které by se jí mohly hodit. Rychle poděkovala, vyběhla ze svého bytu a rozběhla se k určenému místu.

 Blízko konfliktu se objevila asi za tři minuty běhu. Přitiskla se za rohem ulice ke stěně domu a pozorovala, co se děje. Opravdu byla většina výloh vysklená a na zemi se válelo nespočet střepů. Asi patnáct metrů před ní stál muž v džínách a zelené vestě. Na hlavě měl kšiltovku a v ruce držel zbraň. Odhadovala, že mu je kolem čtyřiceti až padesáti let.

Nebyla to tady moc frekventovaná ulice, ale stálo tu několik obchodů, které patřily hlavně přistěhovalcům. Nebylo těžké si domyslet, proč jim tu ten muž rozbíjí majetek. 

Vykukovala zpoza rohu a sledovala situaci - muž o ní zatím nevěděl, takže v tom měla výhodu. Nevypadal jako nějak moc vytrénovaný atlet, ale určitě měl větší sílu než ona. A také držel v ruce zbraň, na to se nesmí zapomínat.

Musela mu tedy nějak rychle zbraň vzít, a to s co nejmenšími škodami pro ni, ostatní lidi a jejich okolí. 

Ze svého opasku vytáhla kovový váleček a nechala ho přeměnit se na dlouhou kovovou tyč. Opatrně si ji protočila v dlani, než ji pevněji uchopila. Vystoupila zpoza rohu a rozhodným krokem kráčela k muži, který zrovna něco křičel na někoho schovaného v jednom z obchodů a při tom mával v ruce s pistolí.

 ,,Vážně jsem kvůli vám musela vstávat tak brzo?"

 ,,Cože?"

 Noémie se trochu ušklíbla. ,,Vybral jste si dost brzkou hodinu pro ničení cizího majetku."

 Muž na ni s prasečíma očkama zíral a otočil pistoli směrem k ní. Když se ani nepohnula, prsknul na ni: ,,Co si to dovoluješ?!"

 Z ulice moc dobře neviděla dovnitř obchodu, před kterým stáli. Velká výloha byla vysklená a až po chvíli si všimla skrčené ženy u rohu místnosti. Když si jí teď muž na chvíli nevšímal, pokoušela se schovat co nejdále do rohu. Bála se zvednout a běžet skrčit se za nějaký stůl nebo regál, protože by se mohl útočník rychle otočit a vystřelit na ni.

Noémie byla ráda, že venku na ulici nikdo nebyl. Možná se na ně někdo díval z horních oken domů, ale neopovažovala se ukončit oční kontakt s tím násilníkem. ,,Nechte ty lidi být," nařídila mu klidným hlasem. ,,nikomu nic nedělají."

Viděla, jak mu zbělely klouby na ruce při jejích slovech. Pořád mířil směrem na ni a Noémie to přestávalo bavit. Protočila svou kovovou tyč a ještě jednou se krátce podívala na vyděšenou ženu nyní už pořádně schovanou v rohu, tam kde neležely střepy. Mnoho z nich nebylo pouze na ulici, ale i uvnitř jejího podniku.

 Když muž uviděl, že se Noémie podívala na tu schovanou ženu, znovu se začal k té ženě přibližovat. Ta okamžitě vyděšeně vykřikla a očima Noémie prosila, aby něco udělala. ,,To jsou ti přistěhovalci!" začal se muž Noémie obhajovat. Díval se jí do očí a pokoušel se ji přemluvit, že to co dělá je správné. ,,Copak nevidíš, jak ničí naši zemi?"

Místo soucitu a souhlasu se Noémie zamračila. ,,Už ani krok! Nebo vás donutím zastavit sama!"

Muž se ušklíbl a naschvál udělal další dva kroky blíže k ženě, která měla strachem zavřené oči, ruce obalené kolem svého těla a potichu si něco mumlala - nejspíše modlitbu. 

Noémie ztratila trpělivost. Rychle se k muži rozběhla a rozhodla se jejich roztržku ukončit - zrovna, když měl zrak obrácený k ženě, kovovou tyčí mu přerazila zápěstí a pistole mu s výkřikem vypadla z ruky. Rychle se za zápěstí chytil a překvapeně na Noémie vytřeštil oči. Nečekal, že něco doopravdy udělá.

Pokusil se pro svou pistoli znovu natáhnout, protože nedopadla tak daleko od něj, ale Noémie jeho pokus čekala a koncem tyče ho rychle a prudce praštila do žaludku, přesně mezi žebry a břichem. Naštvaně se na něj podívala a s nenávistí ho upozornila: ,,Nebudete už nikoho střílet, je vám to jasné?!" 

Skácel se do sedu na zem mezi střepy a skoro neschopný dýchat se držel za břicho. Koncem své kovové tyče mu nadzvedla bradu, aby se jí podíval do očí. ,,Budete už ležet nebo vás mám ještě jednou praštit?"

V bolestech přikývl. Oči mu začaly z bolesti slzet. Chvíli se na něj dívala, aby posoudila, zda nelže a pak tyč spustila a došla několik metrů k jeho pistoli. Sebrala ji ze střepy posetého chodníku. Překročila rám výlohy a vešla z ulice dovnitř, kde se v rohu stále krčila majitelka onoho obchodu. Pomohla jí na nohy a vložila jí do dlaní pistoli. 

 ,,Zavolejte policii a nebojte se vůči tomuto muži tu pistoli použít." řekla jí se starostí v očích. Přes rameno se podívala na muže, který pořád ležel na chodníku a držel se za břicho. Jakmile se člověk naučí, kam udeřit, je boj mnohem rychlejší a snadnější.

Stále otřesená žena váhavě přikývla a tiše jí poděkovala. 

Noémie se ohlédla po poničené místnosti. Muž se nebál střílet do věcí a cizího majetku - ve zdi viděla několik děr a také výloha, kterou prošla, byla vystřílená. ,,Snad dostanete nějaké peníze z pojištění," poznamenala.

Znovu překročila rám výlohy a došla několik kroků k muži, u kterého si klekla tak, aby měli oči na stejné úrovni. Stiskla tlačítko na vrcholku své tyče a pak zmenšený váleček zastrčila do svého opasku. Místo ní vytáhla dva železné řetízky a začala mu svazovat nohy k sobě. Ani se nebránil, jen mu stále slzely oči a zhluboka dýchal.

U domu stála nějaká kovová roura, která vypadala celkem pevně. Noémie neváhala, muže s trochou námahy o kousek posunula, za zády mu chytila ruce a ty přivázala k rouře. Během toho mu stihla nonšalantním tónem říct: ,,Víte, sama jsem přistěhovalka. A ve vaší zemi se mi vede jen a jen dobře." 

 Muž na ni nejdřív vyděšeně a pak i naštvaně vytřeštil oči, které mu ale pořád slzely. Noémie tomu nevěnovala pozornost a místo toho s úsměvem sledovala ženu, která u ucha držela telefon a zrovna mluvila s policií. 

 Postavila se na nohy, poodešla kousek od muže a podívala se na své hodinky na zápěstí. Nahlas si povzdechla a podívala se po ulici, která se teď už začala plnit lidmi, když nebezpečí pominulo. Musí zmizet co nejrychleji. A taky musí co nejrychleji do školy - zase přijde pozdě. 

Tento den se opravdu táhl. Po té, co přišla pozdě do školy a zjistila, že jí chybí snad polovina učebnic, ji zastihl profesor chemie a požádal ji, jestli by si odpoledne nemohla dodělat laboratorní práce, které od začátku školního roku zameškala. Prý by se mu to dnes hodilo nejlépe, protože si práce nahrazuje už i několik dalších studentů.

Nejraději by po škole šla domů dospat, co ráno nestihla, ale bohužel nemohla jinak, než souhlasit. 

Po třetí hodině odpolední tedy dorazila do chemických laboratoří a usadila se na poslední volné místo, které zbylo vedle Petera Parkera. Tiše se pozdravili, Noémie si odložila batoh a oblékla se do bílého pracovního pláště.

Mezitím už začal výklad profesora ohledně toho, co bude jejich práce: ,,...a moje poslední poznámka je, že byste si všichni měli vzít příklad z druhého ročníku! Od začátku roku mi chyběli pouze pan Parker a slečna Lacroix, a ne polovina ročníku jako u vás všech ostatních!" Noémie se uchechtla nad otrávenými výrazy ostatních studentů a profesor už jen dodal: ,,Tak se tedy dejte do práce!"

Prvních dvacet minut mezi Peterem a Noémie vládlo na rozdíl od ostatních skupin ticho. Každý z nich se věnoval své vlastní práci a pouze občas se ozývaly prosby o podání pipety nebo dotazy na to, kterou kádinku by měli použít. Oba byli zdatní v přírodních vědách, takže si navzájem nepotřebovali nějak výrazně pomáhat při práci.

Noémie byla zrovna ponořená ve svých vlastních myšlenkách a na papír si čmárala výpočty, když ticho po nějaké době Peter nevydržel a promluvil: ,,Jsi v pořádku, Noémie?"

Noémie se na něj otočila a zpozorovala ustaraný obličej. S myšlenkami stále ponořenými ve výpočtech nechápavě odpověděla: ,,Cože? Jak to myslíš?" 

,,Neustále se tak nepříjemně vrtíš..." odpověděl jí váhavě. Prsty lehce bubnoval o okraj stolu a opravdu vypadal, že má o ni starost. ,,není ti něco? Přišla jsi pozdě do školy, je všechno v pořádku?"

,,Jak víš, že jsem přišla pozdě do školy?" zeptala se ho podezřívavě místo odpovědi na jeho otázku. Jeho starost ji trochu překvapila, ale to že se nějak dozvěděl, že přišla pozdě do školy, ji mírně děsilo. 

,,Máme přece... první hodinu společnou." Aha.

Chvíli mezi nimi bylo ticho. Noémie si k sobě zpátky přitáhla papír s příkladem, který zrovna řešila. Cítila, že se na ni dívá, takže nakonec promluvila. ,,Ráno jsem po cestě do školy... upadla na schodech."

 ,,Upadla jsi na schodech?" 

Noémie věděla, že jí to nevěří, přesto ale přikývla, aby potvrdila svou lež. ,,Ano," řekla, přestože jí to nešlo lehce z pusy. ,,nejspíše budu mít dost modřin. Proto jsem přišla pozdě do školy."

,,Aha," přikývl po nějaké chvíli, protože si myslel, že ještě něco dodá. ,,no... tak ať ti je dobře. Snad tě to brzy přestane bolet."

 ,,Děkuju," usmála se lehce a znovu sklopila zrak ke svému papíru. Bylo jí trochu líto, že mu musí takto lhát, ale nechtěla jemu - a ani komukoliv jinému - vyzradit, co dělá. Nebo minimálně ne teď, ne takto brzo. Ví, že to někdy vyjde na povrch (je to jen otázka času vzhledem k tomu, že nenosí masku), ale zatím to měla ve svých rukou.

Po chvíli dokončila výpočty a konečně mohla pokračovat v experimentu. Normálně výpočty dělala s pomocí I.N.E.S., takže jí to ručně nějakou dobu trvalo. Už se těšila, až bude moct pokračovat ve svém vlastním výzkumu a nebude muset dělat tyto triviální pokusy.

A protože to bylo opravdu triviální oproti jejímu jinému výzkumu, nechápala, proč jí sloučenina začala nad hořákem černě doutnat a potom jí málem bouchla do obličeje. Měla jediné štěstí, že ji na to Peter upozornil a včas ji stál k zemi.

,,Super," ucedila naštvaně a sbírala se ze země. Upravila si culík a povzdechla si. Co se stalo? Co pokazila? Vždyť to bylo tak jednoduché!

Jakoby jí četl myšlenky, Peter navrhl: ,,A nepřepočítala ses?"

 ,,Ne-" odpověděla automaticky, ale pak se zasekla, když se zahleděla na papír s výpočty. Výsledek měla špatně o jednu desítku - ve výpočtu dala omylem čárku na špatné místo, takže tam přimíchala desetkrát více gramů jedné molekuly, než měla. Přesně proto raději pracuje s I.N.E.S. 

 ,,To nevadí," pokusil se ji utěšit Peter, když mu ukázala, kde udělala chybu. Mezitím za nimi doběhl jejich profesor a optal se jich, zda jsou v pořádku a Petera pochválil za jeho pohotovost.

Noémie mu vysvětlila, co se stalo a profesor jí v klidu odpověděl, že se to občas stane. Řekl jí, jak má uklidit nepořádek a ostatní, kteří už většinou byli hotovi, poslal domů. 

Zhruba po dvaceti minutách úklidu to opět vypadalo, jako kdyby se nic nestalo. Rychle si do poznámek zapsala, co se stalo, v co to vyústilo a čeho to byl důsledek. Zřejmě si to bude muset znovu zopakovat jindy, ale to jí teď bylo upřímně jedno. Znaveně si došla ke své skříňce, převlékla se a zkontrolovala si věci, než skříňku zamkla a prošla školou ven.

 Před vchodem na ni k jejímu překvapení čekal Peter. 

,,Ahoj," pozdravila ho s lehkým úšklebkem. ,,to čekáš na mě?"

,,No... jo. Myslel jsem, že budeš chtít společnost. Zvlášť po tom incidentu... v laboratoři."

 Noé se zasmála a pak přikývla. ,,Máš pravdu. Je fajn, že jsi počkal."

 Rozešli se cestou k metru, u které už věděli, že ji sdílejí. Až po chvíli Noé znovu promluvila: ,,Děkuju, že jsi mě stáhl dolů. Jinak bych asi byla popálená na obličeji nebo na rukou."

 Peter, překvapený, že mu děkuje, pokrčil nonšalantně rameny a usmál se. ,,To nic. Od toho jsou kamarádi, ne?"

Kamarádi. To slovo dělalo Noé radost. Bylo příjemné mít dalšího člověka, kterého tak může nazývat. ,,Máš pravdu. Ale i tak - děkuju moc."

 ,,Nechtěla bys náhodou k panu Delmarovi? Zasloužíme si sendvič, zvlášť po tomhle incidentu."

 ,,Jasně," usmála se nad jeho návrhem. ,,jaký je tvůj nejoblíbenější?"

 Vím, že je to nová kapitola po delší době, ale alespoň je delší. Doufám, že se vám líbila. Co si myslíte o vývoji děje? Budu ráda za vaše komentáře!