4. března 2016, Základna Hydry, Anlierský les, Ardeny, Belgie

Hřbetem ruky si otřela umazaný a ulepený obličej. Vlasy měla stažené do culíku, slepené potem a krví, přesto jí ale trčely kolem. Klouby rukou jí zbělely, jak pevně pistoli držela, a prsty už ani necítila.

Svůj dech držela zkrátka a našlapovala opatrně před sebe. Chodila v kalužích vody a krve, kterými byla zatopená celá chodba. Mokré nohavice kalhot ji studily na nohou, ale to bylo to poslední, co ji v ten moment zajímalo.

Jediné zdroje světla byly občas blikající žárovky, které jí visely nad hlavou. Podél chodby byly po obou stranách cely a všude tu bylo mrtvolné ticho, až na občasné zakapání vody. Zatím v každé cele, kterou minula, leželi na troše sena a v kalužích své vlastní krve, zastřelení vězni.

Pokaždé, když uviděla dalšího mrtvého, musela alespoň na kraťoučký moment zavřít své oči, aby se uklidnila a i tím si, stejně tak jako okolnímu světu, dala najevo, že to není normální, a že to nejsou jen nějací lidé bez tváře, u kterých není potřeba, aby se za ně truchlilo. Pokaždé bylo o něco těžší udržet své nádechy tiché a klidné a její až moc znecitlivělé prsty svírající zbraň ji začaly bolet. Opatrně si je promnula, ale pak je znovu opět pevně sevřela kolem rukojeti. Udělala několik dalších rozhodných kroků dopředu.

Doufala, že tu Inès někde bude a bude v pořádku.

Při nahlédnutí do jedné z následujících cel se zarazila. Tentokrát na zemi neležel jen zastřelený vězeň, ale i muž v černé uniformě Hydry.

Noé se překvapeně podívala po chodbě, jako kdyby čekala, že se tam někdo v ten moment objeví, ale stále tam vládlo hrobové ticho. Pak pomalu sklonila svou pistoli a vstoupila dovnitř cely. Špičkou boty drbla do nohy muže v uniformě, ale nepohnul se a ani nevydal žádný zvuk. Pistoli si zasunula do pouzdra u kalhot a klekla si na studenou kamennou dlažbu do kaluže krve, aby muže prohledala a ujistila se, že je doopravdy mrtvý.

S námahou ho obrátila na záda. V ten moment pochopila, proč je kolem něj tak obrovská kaluž krve. Měl pořezaný krk a dost nejspíš rozříznutou tepnu. Otočila se na vězeňkyni, mladou ženu, které doteď nevěnovala pozornost, protože byla mrtvá, stejně jako všichni z vězněných. Byla postřelená v břiše a dost nejspíše vykrvácela.

Když uviděla kus skla v její dlani, pochopila, že právě ona se pokusila zabít jejich věznitele, který ji ale v posledních momentech postřelil, takže zemřeli spolu.

Noémie se po kolenech posunula po zemi blíže k ženě, spíše ještě dívce, nemohla být o tolik starší, než byla ona, a se svými klepajícími se prsty jí zavřela oči, a pak si s nimi, umazanými od krve, promnula svůj obličej.

Ona, v momentě, kdy byla v pozici této ženy, nemyslela na to, jak by mohla proti nim bojovat nebo jak by mohla zachránit ostatní. Pokud si dobře pamatovala, tak ji tato možnost ani nenapadla. Místo toho chtěla zabít sama sebe, aby to neudělali místo ní a měla šanci se rozhodnout alespoň o tom, jak zemře. Cítila k té mladé ženě, které teď zavřela víčka, nesmírný obdiv.

Po několika sekundách, kdy vstřebala, co právě zjistila, se postavila opět na nohy. Její kalhoty byly kompletně rudé, stejně na tom byl i zbytek jejího oblečení. Přesto si ale pokusila otřít špinavé ruce. Nepomohlo to.

V uších jí šuměla vysílačka, se kterou byla spojená s ostatními členy Avengers, ale jejich hlasy odblokovala, aby se mohla soustředit. Najednou si uvědomila to, jak sucho má v krku a jak moc by si přála se napít.

Přesto pokračovala dál. Vyndala si svou zbraň opět z pouzdra a vykročila ven. Další řada cel, kterou minula, byla prázdná. Až ta další, jí vyrazila dech.

Noémie opravdu z celého srdce doufala, že tady svou sestru najde živou, ale nebyla si jistá, zda tomu doopravdy věřila. Věděla, že po tak dlouhé době, má opravdu hodně malou šanci na to se s ní znovu shledat.

Na několik krátkých momentů nechtěla uvěřit tomu, co vidí. Nebylo její zbídačené tělo jen přelud? Nebyl to jen nějaký hodně krutý žert její vlastní představivosti?

Její Inès, ta na kterou si pamatovala, se usmívala, byla plná života a vždy upravená. Nahlas se smála a neváhala povědět světu to, co jí leželo na srdci. Proto pro ni bylo tak moc těžké vidět tuto Inès, která byla celá bledá, měla na sobě zbytky špinavých kusů oblečení, která měla své tmavé vlasy zacuchané a špinavé a ležela v kaluži krve. Přesto si ale byla jistá, že to byla ona.

Když se Noémie vzpamatovala z počátečního šoku, zastrčila si pistoli do pouzdra a klekla si k její hlavě. Oči měla zavřené. Jako první jí zkontrolovala pulz. Měla ho slabý, ale zaznamenala ho.

Nahlas si oddechla a lehce se usmála. Žije. Její sestra žije.

,,Inès," zamumlala její jméno potichu, prsty jí jemně projela vlasy. Do očí se jí začaly drát slzy, ale nenechala je téct. Teď se o ni musela postarat, brečet může později.

,,Inès, jsi vzhůru?" zeptala se jemným hlasem, ale dostatečně nahlas, aby ji uslyšela. ,,Jsem tady, sestřičko, jsem tady."

Inès ze sebe vydala povzdech a trochu se jí zatřepotaly víčka. V ten moment Noémie nechala své slzy téct, protože je už nedokázala zadržet.

,,Noé?" ozval se její slabý chraplavý hlas. ,,C'est toi?"

Noémie rychle přikývla a třepajícím se hlasem jí ujistila: ,,Ano, ano, Inès, neboj se, to jsem já! Přijela jsem tě dostat domů, už se nemusíš bát."

Inès se na tváři objevil slabý úsměv a chtěla se pohnout, ale v ten moment bolestně zaskučela. ,,Ra-meno," vydala ze sebe.

Noé, která do té doby nebyla schopna zjistit, odkud krvácela, se vyděsila. Inès střelili ze zadu, proto to nejdříve nepoznala. Nějak se jí povedlo přetočit se na záda, takže si ležela na své vlastní ráně.

,,Ano, neboj se, postarám se ti o to, zavolám nám pomoc."

Jemně ji otočila a rychle a pevně jí na ránu zatlačila, aby se jí pokusila zastavit krvácení. V uších jí stále šumělo, ale až teď si dovolila vnímat hlasy, které se jí z vysílačky ozývaly.

,,Noémie! Jak jsi na tom? Dlouho ses neozvala!"

Jednu ruku od krve pustila z rány a stlačila si svou vysílačku v uchu: ,,Našla jsem ji! Jsme dole! Silně krvácí, prosím pomožte!"

Chvíli bylo ticho, během kterého Inès bolestí lapala po dechu. Pak se Steve znovu ozval: ,,Už jdeme! Zatím jí tlač na ránu a mluv s ní!"

,,Dobře, děkuju!"

Pak bylo na lince opět ticho a Noé ještě jednou pořádně zatlačila na ránu. Kolem dlaně a skrz díry mezi prsty jí z rány tekla krev a v očích ji štípaly slzy.

,,Bude to dobré, Inès!" řekla, ale vlastně si nebyla jistá, zda to říká jí nebo sobě.

Inès se přerývavě nadechla: ,,Vě-věřím ti, Noé. Ne-neboj se."

22. března 2016, Brusel, Belgie

Bylo zvláštní procházet se volně po ulicích Bruselu. Za posledního půl roku se nikdy necítila tak lehce, jako za poslední dva týdny, kdy byla zpátky doma. S hlubokými nádechy a výdechy si užívala lehký březnový větřík, který ji štípal do tváří, a blíže si k tělu přitáhla tenký kabát.

Každá návštěva nemocnice jí připomínala, jaký nezvyk je pro ni vědět, že se už nemusí bát o svůj život nebo o životy svých blízkých. Její sestra Inès byla stabilizována a mimo ohrožení života, což bylo pro všechny jako čirý zázrak z nebes.

Když jí pomohli dostat Inès z cely, tvrdili jí, že má velice malou pravděpodobnost přežití. Ale po tom, co ji Noémie konečně našla, nechtěla se jí vzdát. Odmítala ji ztratit znovu.

Na palubě QuinJetu jí poskytli první pomoc a převezli ji do nejbližší dobré nemocnice. Helen Cho, která se před několika měsíci starala o Noémie ve stejné situaci, narychlo přiletěla do Belgie, aby mohla Inès vhodně pomoct.

Noémie byla po celou dobu s Inès. V nemocnici s ní byla co nejčastěji to šlo, aby se přesvědčila, že doopravdy bude v pořádku. Opět klidně spát byla schopná až poté, co Inès přesunuli do bruselské nemocnice, a po té co se obě znovu setkaly se svými rodiči a Théem.

Od té doby ji ale stále navštěvovala každý den. Postupem dnů Inès nabírala barvu do tváří, a přestože vyhublá byla stále, bylo vidět, že postupně nabírá sílu.

Nyní, když se už vracela z nemocnice zpět domů, stále přemýšlela nad jejich dnešním rozhovorem.

,,Moc se ti omlouvám, že do toho zatáhli i tebe." řekla tichým provinilým hlasem. ,,Přeju si, abych jim byla dostatečně k užitku, aby nemuseli vzít i tebe. Ani nevíš, Noémie, jak moc mě to mrzí..."

Noémie na ni hleděla, skoro neschopná slova. Věděla, že se její sestra za to všechno viní, ale za celé ty tři týdny jí to neřekla do očí. ,,Inès..." zakroutila hlavou, ,,to, co se nám stalo, nebylo kvůli tomu, jak moc jim jsi nebo nejsi k užitku. Ať bys jim byla užitečná jak chtěla, stejně by mě unesli. Protože to tak chtěli udělat."

,,Já vím." přikývla opatrně Inès. Noémina slova byla tak milá a přesvědčivá, že jí skoro uvěřila, že to není její vina. ,,Ale stejně mi něco říká, že kdybych se o trochu více snažila-"

Noé, neschopna to poslouchat, jí položila ruku na rameno a zahleděla se jí do očí, aby ji ujistila v tom, co říká: ,,Není to pravda. Naše bolest a náš každodenní boj o to žít znovu normálně není tvoje vina. Vím, že to tak cítíš, ale ty sis nevybrala, aby mě unesli, jasné?"

Občas se jí to všechno vracelo. Když byla na Základně Avengers kdesi v lesích u New Yorku, daleko od toho všeho, nebylo to tak hrozné, protože se hlavně soustředila na to, jak zachránit Inès. Ale teď po mnoha týdnech měla čas na přemýšlení o tom, co se vlastně sakra stalo a jak bylo možné, že to obě přežily.

Z přemýšlení ji vyrušil až příchod domů. Jejich byt byl příjemně vytopený, ale přesto v něm byla znát nervózní atmosféra, jakmile vkročila dovnitř. Sundala ze sebe kabát a zula si boty, a pak se vydala dovnitř, směrem ke kuchyni, aby si dala něco k snědku. V bytě bylo stále ticho.

Když se s miskou v ruce otočila směrem k jídelnímu stolu, málem všechno upustila a nahlas vyjekla.

,,Nemusíš křičet, to jsem jen já!"

,,Sakra, to tady muselo být takové ticho?! Co sis myslel, že se stane, když jsi mě beze slova celou dobu pozoroval?!"

Tony trochu posměšně pozvedl obočí a otočil se na Noéminy rodiče, kteří oba vedle něj se zaraženými výrazy a rty staženými do linky seděli u stolu. ,,To je tak lekavá vždycky?"

Noémie se zakabonila, ale už se v klidu vydala ke stolu. Po Théovi nebylo nikde ani vidu ani sluchu. Zřejmě se tolik vyděsil svým idolem Tonym Starkem, že se schoval v pokoji.

,,Tony," oslovila ho, když se usadila. ,,určitě tady nejsi jen tak." Tony Stark by ji tady nenavštívil jen protože odpoledne nemá co dělat. Opatrně se podívala na své zaražené rodiče, kteří od jejího příchodu neřekli ani slovo. Do tónu hlasu se jí vkradla starost: ,,Děje se snad něco?"

Tony rychle zamával rukama a doširoka se usmál: ,,Právě že naopak! Pouze dobré zprávy!"

Noémini rodiče po sobě hodili pohled, ale nic neřekli. Noémie se na Tonyho s podezřelým výrazem podívala. ,,Vážně?"

,,Ano!"

Chvíli na sebe hleděli, Tony s velkým sebejistým úšklebkem, u kterého už Noémie věděla, že to co se jí chystá říct nebude jen tak. Nakonec to byla ona, kdo jako první promluvil: ,,Dobře. Co se děje?"

,,Máme pro tebe nabídku. My jako... Avengers."

Noémie nadzvedla obočí. Co to má znamenat? ,,Ano?"

,,Pracovala jsi dobře během útoku na Hydru, když jsme byli zachraňovat tvou sestru. Víš, co myslím - vyznala ses na místě, bojovala jsi proti stážným, a tak dále, a tak dále - a chtěli jsme se tě zeptat, jestli by ses k nám nepřipojila. Jako členka týmu." když zahlédl její šokovaný výraz, trochu pobaveně dodal: ,,Myslím tím, že bys byla Avenger."

,,Ano, ano, já to chápu, ale-" zarazila se a prsty si promnula spánky. Opravdu se to děje? A je to to, co chce?

Než stačila doříct svou myšlenku, její máma se neudržela a promluvila: ,,Právě jsi dorazila, Noé! Přece nám nechceš znovu odjet! A navíc by se ti mohlo něco stát! Nechci, aby teď, když si měla takové ohromné štěstí - stejně jako tvoje sestra! - abys svůj život dala znovu v sázku!"

Její táta jí dal ruku na rameno. ,,Camille, nech ji se rozhodnout, pak se do toho můžeme vložit. Myslím, že po tom všem, co zažila, nemáme moc právo jí říkat, co by měla dělat."

,,Mathisi-"

,,Mami!" zastavila ji důrazně Noé, než se stačila strhnout hádka. ,,Neboj se, nechci ti odjet, ale prosím tě, nech mě na chvíli přemýšlet."

Otočila se na Tonyho a podívala se mu do tváře. Vypadal přívětivě - jako že to myslí vážně. ,,Myslíš to vážně?"

,,Samozřejmě."

Noémie si povzdechla a znovu si promnula spánky. Měla konečně všechno, co si přála: Hydra byla snad konečně zlikvidována, svou sestru dovezla zpět živou a zdravou a byla doma, kde mohla spát ve své posteli. Po tolika měsících. Nic víc si nepřála a už by se ani neodvážila žádat o něco více.

,,Tony, tvé nabídky si moc vážím," začala opatrně, ,,ale mám konečně všechno, co jsem si od úniku z Hydry přála. A nechci teď svou rodinu opustit."

Tony na ni chvíli hleděl a vypadal, že se snaží zjistit, jestli mluví pravdu a na moment přemýšlel nad tím, zda ji má přemlouvat. ,,Ani kdybys mohla svou rodinu vidět často?"

Noémie se zasmála. ,,Teď ne, promiň. Potřebuji čas... v normálu. Zeptej se mě třeba za rok a odpovím ti možná jinak."

Po nějaké chvíli pomalu přikývl. Pak se znovu ušklíbl. ,,Takže se ti můžeme ozvat, pokud by bylo potřeba? Kdyby náhodou zas svět končil nebo by byla nějaká další invaze mimozemšťanů nebo tak něco?"

V koutku oka zahlédla vyděšené výrazy svých rodičů a zasmála se. ,,Snad to nebude potřeba. Ale samozřejmě, ráda vám pomůžu v záchraně světa, pokud mi dáte včas vědět."

17. června 2016, Brusel, Belgie

Do místnosti svítilo lenivé dopolední světlo. Okolo nich vládlo příjemné ticho, které si obě v pevném objetí užívaly. Inès se na posteli trochu zavrtila, ale nepouštěla svou mladší sestru ze sevření.

Nedávno se vrátily do školy a pro obě to bylo velice náročné. Byl pátek, přesto ale byly přes den doma, kde měly po delší době klid a stačilo jim si užívat přítomnosti té druhé, kterou po tak dlouhou dobu hledaly.

,,Přemýšlíš nad tím stejným jako já?"

Noémie otočila k její tváři zrak a chvíli ji zkoumala. Pak se lehce usmála. ,,Myslíš to, že cítím konečně klid? Tady, v tom tichu?"

Inès přikývla a stiskla ji pevněji. Noémie věděla, jak často jí v hlavě vířily špatné myšlenky, ale v jejím pokoji, kde bylo teplo a ticho, cítila jak její myšlenky přeci jen nevíří tak rychle jako obvykle a je možné přemýšlet nad světlejšími zítřky.

Nemusely o tom mluvit - Noé věděla, jak se Inès cítí už jen z výrazu jejího zrelaxovaného obličeje, na kterém i tak měla vrásky od neustálých starostí.

Skoro každý moment myslely na Hydru a na to, co jim tam prováděli - na ty pokusy, mučení, hladovění, chlad, strach a stres, což si na nich našlo svou daň. Každý den bojovaly s tím, aby je Hydra v jejich myslích přece jen nezlomila, a bojovaly za to, aby mohly znovu normálně žít. Bylo to neskutečně vyčerpávající a každý moment jen nějakého malého vnitřního klidu byl jako dar z nebes.

A právě teď ten moment klidu nastal - a obě si ho s radostí vychutnávaly, tolik vyčerpané z neustálého strachu a starostí.

Po několika minutách příjemného ticha Inès znovu promluvila: ,,Minulý týden jsem byla na bohoslužbě. V synagoze." pak potichu dodala: ,,Docela mě to uklidňuje."

Noé chvíli přemýšlela nad tím, kam ji tím chce nasměrovat. Opatrně se zeptala: ,,A nechtěla bys oslavit šabat i tento týden? U nás doma?" Ona sama se ještě necítila na to jít znovu do synagogy (Přestože slyšela, že když zmizely, tak jejich rabínka o nich mluvila každý týden na šabatové bohoslužbě, kdy na konci vždy přidávala modlitbu za jejich nalezení ve zdraví.), ale popravdě jí to trochu chybělo. Slavení šabatu bývalo dřív jejich normálem, a možná když se k té tradici alespoň u nich doma navrátí, bude se cítit o něco lépe zpátky doma.

,,To bych byla moc ráda." zašeptala Inès trochu zasněným, ale klidem naplněným hlasem. Noé se usmála.

,,Tak to abychom se začaly chystat."

Ten večer u nich doma nastal chaos. Noémie s Théem se vrhli do pečení dvou chal společně i s šabatovou večeří, a Inès mezitím pobíhala po bytě a snažila rychle uklidit a dát vyprat nějaké sváteční oblečení. Rychle pozvala i Eliase, přičemž když to před Noé zmínila, tak na ni Noémie významně mrkla. Nedávno jí totiž Inès přiznala, že se mají rádi, ale berou to pro jistotu pomalu.

Jak z toho byli všichni nervózní, tak se Noé s Théem povedlo připálit chaly, které se ještě rychle pokusili zachránit, ale moc se jim to nepovedlo. Inès se je pokusila povzbudit, že to nevadí, že všechno nemusí být perfektní, ale přesto je to mrzelo.

Okolo sedmé hodiny večer už u nich zazvonil Elias, který na rozdíl od nich byl už oblečený ve svátečním oblečení, a s velkým úsměvem se zdravil s Inès. Noémie, která když je oba viděla tak šťastné viděla z kuchyně, se pro sebe zakřenila.

,,Théo, prosím tě, míchej to tady, já musím jít vytáhnout věci."

Théo přikývl a s hrdostí se zhostil vařečky. Noé houkla na křenící se dvojici Inès a Eliase, kteří už spolu seděli u stolu a povídali si. Elias držel Inès za ruku, něco jí nadšeně vyprávěl a Inès se nahlas smála.

,,Inès, ségra, kde máme sidury, svíčky a tak?"

Inès z Eliase jen na moment odvrátila zrak. ,,Modlitební knížky budou někde v poličce ve velké skříni v chodbě, svíčky možná taky."

Věci donesla zpátky do jídelny, kde prostřela stůl s novým čistým ubrusem. Chaly nakonec neměli, takže ty jim budou na stole chybět. Rozestavila na místa vysoké svíčky, zdobené poháry na víno (nebo v Théově případě na hroznový džus) na kiduš a prostřela pro šest lidí - ji, Eliase, Inès, Théa a jejich rodiče, kteří se k nim také připojí.

Asi o hodinu později, když se už začalo stmívat, měl být konečně čas začít. Všech šest už svátečně oblečených se shromáždilo kolem stolu a do jeho čela se postavila s velkým úsměvem Inès, která stejně jako dříve vedla jejich domácí přivítání šabatu. ,,Můžeme začít?"

Když uviděla, že všichni dávají pozor, zapálila připravené svíčky. Pak se obrátila k ostatním: ,,Teď opakujte po mně a zakryjte si při tom rukama oči."

Mluvila pomalu, aby ji všichni stíhali, a to i Elias, který nebyl Židem a neznal žádnou z modliteb. Ruce si položila přes oči a nahlas recitovala: ,,Baruch ata Adonaj Elohejnu melech ha-olam, ašer kidšanu be-micvotav ve-civanu le-hadlik ner šel šabat." Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, Králi všehomíra, jenž jsi nás posvětil Svými přikázáními a přikázal nám zapalovat šabatové světlo.

Pak si odkryla tvář a popřála jim šťastný šabat. Cítila, jak se do ní opět vkrádá ta skoro až mystická vnitřní radost, kterou cítila při říkání modliteb a při účastnění se bohoslužeb. Otočila na příslušnou stránku siduru, modlitební knížky, a začala zpívat šabatovou modlitbu Šalom Alejchem. Ti, kteří melodii a text znali, se přidali, ostatní se hýbali do rytmu a užívali si společnou chvíli.

V přítmí místnosti, kdy si všichni osvětleni světlem ze svíček užívali příjemnou atmosféru, Noémie cítila, jak ji opouští trocha té tíže, kterou si v sobě nosila. Tak dlouho jí chyběly tyto obyčejné malé rodinné zvyky, až zapomněla, jak moc jí to pomáhá.

Inès ostatní pobídla, aby si nalili do svých zdobených slavnostních pohárů na kiduš víno nebo hroznový džus a pozvedli je. Našla si v siduru kiduš, požehnání nad vínem při oslavě šabatu, a společně s ostatními ho zarecitovali. Inès neskrývala svůj velký úsměv na tváři - přesně toto jí chybělo.

Po dopití vína, když se už všichni pomalu začali usazovat, ještě je Noémie stihla zastavit a podívala se na Inès. ,,Mohly bychom ještě rychle říct naše oblíbené požehnání?"

Inès, jakmile pochopila, co myslí, se usmála a znovu se postavila. Málem zapomněla, že ji to dávno, u kuchyňského rohu učila. ,,Samozřejmě. Pamatuješ si to ještě?" zeptala se pro jistotu.

Noémie, snad i trochu uraženě, se na ni podívala: ,,Samozřejmě, že ano! Snad si nemyslíš, že bych na to zapomněla!"

Inès tedy přikývla, a společně s Noémie pronesla: ,,Baruch ata Adonaj, Elohejnu melech ha-olam, še'asani ben chorin." Požehnaný jsi Ty Hospodine, náš Bože, vládce světa, který si mne učinil svobodným.

Obě se na sebe usmály a posadily se kolem stolu mezi ostatní. Obě cítil, že brzy bude všechno dobré.

Aaaaah, konečně to vydávám! Nevíte, jakou radost z toho mám, že jsme konečně trochu prozkoumali, co by se stalo, kdyby Ines přežila. Já opravdu doufám, že se vám tento speciál líbil tolik jako mně! Pokud ano, budu moc ráda, když mi hodíte hlasování nebo napíšete nějaký komentář! 

Osobně, strašně se mi líbí to požehnání o svobodě, které je pro Noémie a její vztah s Ines velice důležité! Jak se vám líbilo, že jsem trochu více popsala jak se slaví šabat? 

 Brzy přidám další kapitolu, která nám ROZHODNĚ udělá velký zvrat.