Čas ve Wakandě ubíhal jako voda. Od první zkušenosti se střílením jsem svůj volný čas trávila uprostřed savany ukrytá mezi hustou seschlou trávou s puškou pod rukama. Prvních několik dnů jsem jen ležela a snažila se najít správnou polohu. Dosažení úspěšného výsledku trvalo déle, ale metodou pokus omyl a skutečností, že jsem na věci postupně přicházela sama, bylo zaručeno, že naučené poznatky už nezapomenu. Šlo jen o strategický učební plán, který se používal ve všem. I ve škole se snažili děti přinutit, aby se k odpovědím dopátraly samy. Stejně jako já sama sebe.

S Buckym jsem se potkávala vždy k večeru, kdy jsem mu v tichosti pomáhala skládat zbraně určené k odevzdání. Na mou činnost uprostřed plání mi nikdy nic neřekl. Několikrát jsem ho mlčky pozorovala, když se zrovna pečlivě věnoval některé ze součástek a snažila se přijít na to, co se mu honí hlavou. Ačkoliv se od doby, kdy jsme se viděli před půl rokem naposled, hodně změnil, tu svou tichou zadumanost stále neztrácel. Občas jsem ho při návratu ze střílení přistihla, jak tiše stojí pod opuštěným stromem, kde jsme se poprvé před několika dny setkali a s přemýšlivým výrazem hledí do dáli. Nerušila jsem ho při těch činnostech, stejně jako on nevyrušoval mne při střelbě. Oba jsme se se svými problémy prali po svém a ani jeden tím nechtěl zatěžovat toho druhého. Věděla jsem, že je to špatně, ale nic mě v tu chvíli nemohlo přinutit mluvit znovu o Gordonovi a všech věcech okolo mého příjezdu sem.

„Včera jsem potkal Bodana," prohodil jednou, když jsme se zase po dlouhém dnu setkali, „prý tě viděl zkoušet kilometr."

Snažila jsem se netvářit překvapeně po zjištění, že mě u střílení někdo sleduje. Z Buckyho tónu nešlo vyčíst, zda se kvůli tomu zlobí nebo naopak. Pravdou bylo, že jsem se úzkostlivým tempem snažila posunovat vzdálenosti a neustále u toho myslela na Gordona. Jako bych ho tím snad mohla zachránit.

„Trefila ses?" zeptal se na mé mlčení.

„Ne," pokrčila jsem rameny a snažila se naplnit prázdný zásobník Buckyho nově opravené pušky.

„Co se stalo?"

Pohlédla jsem na něj, ale žádnou zlost v pohledu nenacházela. Dokonce ani obdiv. Jen mírnou starost.

„Nějak ještě nezvládám vítr," přiznala jsem.

„Můžu ti půjčit Silvu," navrhl, aniž by víckrát vzhlédl od práce.

„Kdo je Silva?"

„Větrometr," vysvětlil, „je to značka. Pomůže ti ze začátku se směrem a silou proudění, člověk se ho pak naučí sám instinktivně vycítit." Až dodnes jsem neměla ponětí, že něco takového existuje. „Pak jde jen o to si seřídit optiku. Při konstantním větru ti fouká delší dobu třeba pět metrů za sekundu, pak po seřízení střílíš pokaždé v tomto čase. Když se ti bude zdát vítr spíš nárazový, to znamená že se náhle v náporu zvedne třeba na deset metrů za sekundu a vzápětí zase ustane, pak vystřelíš pokaždé jen v této síle, musíš vyčkávat a být pohotová. Ve Wakandě je většinou bezvětří, ale když už se něco přižene, potrápí to i střelecké dovednosti místních."

Užasle jsem na něj počas jeho souvislého monologu zírala. Nemluvil nijak vzrušeně, jeho hlas zněl monotónně a tiše.

„Chceš, abych s tím přestala?" zeptala jsem se ho náhle. Cítila jsem, že z toho není nadšený. Od mého prvního pokusu se jeho tehdejší zájem mě učit znovu neprojevil. Věděla jsem, že se mu nelíbí mé střílení stejně jako mně jeho tiché a osamocené postávání u stromu. Ani jeden z nás to však nikdy nepřiznal, aby nepřišel o to své.

„Záleží na tom, jestli tě to baví."

„Baví," pověděla jsem sebejistěji, než jsem se cítila.

Poznal to a vzhlédl od práce, aby mi pohlédl do očí. „A s Gordonem to nemá nic společného?"

Odložila jsem na zem naplněný zásobník a se semknutým obočím na něj také pomalu pohlédla. „Myslela jsem, že o těchto věcech nemluvíme."

„Na kilometr zabili Gordona, Mar," připomněl mi, „vím, že tě uvnitř všechno nutí tu vzdálenost pokořit, ale až se to stane, nebudeš se cítit o nic lépe než teď."

Chtěla jsem mu odvětit něco jízlivého o tom, že to není pravda. Ale to jsem nebyla já, mluvila ze mě úzkost ze všech událostí a pocit paniky, když pronesl Bucky pravdu nahlas. Co jsem tím vším vlastně chtěla dokázat?

„Můžeme si o tom promluvit, až budeš chtít," pověděl a vzal si ode mě naplněný zásobník, který nasadil na zbraň. Byla připravena znovu ke službě.

Nechal mě v tichosti přemýšlet a odešel.

***

S větrometrem jsem se postupně zdokonalovala až do doby, kdy jsem ho téměř nepotřebovala. Kilometr jsem pokořila hned několik dnů po tom rozhovoru, avšak teprve nyní jsem dosáhla střílení s naprostou jistotou, kdy polena z balvanů odpadávala většinou na poprvé.

Když jsem se ale vracela po jednom takovém úspěšném dni zpátky do chatrče, zjišťovala jsem, že měl Bucky pravdu. V ničem mi to nepomohlo. Gordon zůstával mrtvý, vina stejná a Fury podle všeho stále nezískal potřebné stopy k vyřešení celé věci.

Aniž bych přemýšlela, má trasa se po cestě nazpátek mírně stočila na stranu a skončila tak po boku Buckyho, který ten den opět postával u stromu. Nevzrušeně na mě pohlédl, když jsem u něj zastavila a složila vak se zbraní na zem do trávy.

„Hádám, že jsem měl pravdu," reagoval na mé pocity z dosaženého kilometru, aniž by spustil pohled z krajiny.

„To ticho uklidňuje," pochopila jsem jeho činnost.

Přikývl. „Přemýšlí se tu lépe než s puškou v ruce," poznamenal.

„Přestanu s tím," řekla jsem rozhodně, „se střílením."

„Opravdu?" Zdálo se, že nevěřil, zda to myslím vážně. Sama jsem to netušila, věděla jsem jen, že zrovna teď bych tady jen chtěla stát a žádnou zbraň už nevzít nikdy do ruky.

„Kdybych byla co k čemu, mohla jsem po tom vrahovi jít sama. Nemůžu se tady schovávat. Kdyby to bylo naopak, Gordon by se nikdy neukrýval. Nemůžu tě využívat pro své bezpečí, musím-"

„Tohle nejsi ty," přerušil mě a pohlédl mi do očí, „a nechci, aby se to z tebe stalo. Ani Steve by si to nepřál. A Gordon už vůbec ne."

Odvrátila jsem tvář z dosahu jeho pohledu a několikrát zamrkala. „Jenže Steve tu není," připomněla jsem mu, „a Gordon taky ne."

Chtěla jsem odejít, ale zastavila mě teplá dlaň, která obemkla můj loket. „Ale jsem tu já," pověděl, „pro mě bys to udělala? Zůstaň tou ženou, která se mě kdysi snažila držet dál od násilí a neoblomně věřila, že mi bez toho bude lépe. Protože ona tehdy měla pravdu."

Přitáhl si mě do náruče, čímž mi pomohl skrýt navlhlé oči. Musel mi připomenout, o co jsem se pro ně kdysi snažila, protože nyní jsme se ocitli v naprosto stejné situaci, akorát změnili strany. Tentokrát jsem to byla já, kdo nevěřil v klid a mír, a Bucky se dostal do role toho vyrovnaného a snažícího se uvnitř mě všechno to hezké znovu najít.

Mírně jsem se odtáhla, abych mu mohla pohlédnout do očí a poděkovat za to, co mi řekl. Protože tentokrát i on měl pravdu.

„Jsem rád, že jsi tady a nikde jinde," ujistil mě, „k Shieldu už tě nenechám přiblížit, nikomu to nepřináší nic dobrého."

Zavrtěla jsem hlavou a sklopila pohled. „Nemůžu tady zůstat napořád," odvětila jsem. Shield byl to jediné, co mi zbylo. Kam jinam jsem mohla jít? Do civilu to zpátky nešlo a já si to až příliš hořce uvědomovala.

Bucky na mou odpověď reagoval kamenným výrazem v obličeji, ze kterého jsem nedokázala nic vyčíst. Sklopila jsem víčka před jeho upřeným pohledem a přemýšlela, zda jsem řekla něco špatně. Věděl přece, že jsem to v obyčejné práci ve škole nezvládala, že pro mě už neexistuje nic jiného než Shield.

Ucítila jsem jeho teplou dlaň, která mi jemně nadzvedla čelist a přinutila vzhlédnout k jeho očím. Když se zcela bez varování a tichými pohyby přiblížil svými rty k těm mým, moje ruka překvapeně stiskla zápěstí ruky, kterou si vzal mou tvář.

Velice dobře postřehl mé překvapení, protože nic víc neudělal. Jen letmý polibek.

„Omlouvám se," pověděl, když se narovnal v zádech a pohlédl na mou dlaň tisknoucí překvapeně jeho zápěstí.

V tu chvíli jsem ztratila řeč.