Na konci každého příběhu, i této prachobyčejné fanfikce, se sluší poděkovat. A protože autorské poznámky moc nepíši a každé díky v komentářích mi přijde málo za všechnu vaši podporu, rozhodla jsem se to vzít pěkně od podlahy.

Tento příběh by určitě nemohl vzniknout bez podpory lidí, kteří ho vydrželi neúnavně číst už od prvních kapitol. A abych zdůraznila tu neuvěřitelnou výdrž, musím dodat, že psaní příběhu probíhalo přesně rok a jeden měsíc. Po takové době to s příběhy vzdávám i já.

Maddie-stories

ElikaPrtlov

annaliesen

VlastaBarnov

Ještě jednou mnohokrát děkuju! 

***

Dále bych jistě zmínila pár zdrojů, které mi byly mnohdy opravdu nápomocny, a jistě se budou hodit i vám, ať už se chystáte také psát fanfikci na Marvel nebo svůj vlastní příběh.

1.Internet Movie Firearms database: všechny možné i nemožné zbraně, které byly použity ve filmech (včetně Marvelovek) s perfektními obrázky i popisky. http://www.imfdb.org/wiki/Main_Page 

2.Mezinárodní facebooková skupina Marvel Entertainment Universe Group s nepřeberným množstvím konspiračních teorií, memes a bandou lidí, kteří jsou vždy ochotni pomoct každému a s čímkoliv.

3. Nekonečná moudrost mé bety.

4.Série komiksových knih Marvel omnibus - Captain America, které mi sloužily nejen k dalšímu seznámení s postavami, ale také jako zajímavý průvodce procesem jejich vzniku, přes rozhodnutí Eda Brubakera k oživení Buckyho, až po smrt Steva Rogerse. Mimo komiks na zadních stranách najdete také rozhovory s kreslíři a podrobné životopisy postav v komiksovém světě. Vážně užitečná věc.

***

A protože všechno nejlepší bývá nakonec, ráda bych další prostor věnovala ještě jednomu poděkování. Tentokrát patří osobě, která tento příběh mnohdy držela před upadnutím do zapomnění, velice pečlivě se mnou prodiskutovávala možné reakce Buckyho bionické protézy na elektřinu, včetně počítání nohou a rukou při akčních scénách a v blízké době také trpělivé přesvědčování, že půlka vesmíru vyhubená Thanosem se jistě vrátí zpět. Za to, že se tento příběh dá vůbec číst můžete děkovat právě jí. Prosím potlesk pro nejlepšího betareadera všech dob!

@Secret_Ella

Díky, člověče! A Venom, vole! 

***

Pokud jste se dostali až sem, pak děkuji i vám, že jste příběh četli a stejně jako v kině přečtením těchto několika vět ocenili nejen snahu autora, ale spousty dalších lidí, kteří se na příběhu podíleli už jen tím, že vedou užitečné webovky o zbraních či rádi poradí, povzbudí a mají se mnou trpělivost.

Teď už ale nebudu zdržovat, tady je vaše odměna! ;-)

***

„Do prdele. Generátory," zaslechl odněkud tiché Gordonovo zaklení, než ním naplno otřásl masivní výbuch. Ležel na zemi, snažil se vzpamatovat a co nejrychleji se zvednout opět na nohy. Tlaková vlna, která naprosto zdevastovala okolí letiště způsobila i to, že se mlha rozprostřela na větší plochu a značně prořídla. Mírně se mu zatočila hlava, když se postavil pevně na nohy, a nechal protáhnout prsty na kovové paži. Fungovala. Několik metrů dál ležela jeho zbraň, ovšem nyní bez zásobníku a spouště, které se nejspíš odlomily silou jeho protézy, která se je při výbuchu snažila neztratit a drtila je ve svém sevření příliš silně.

O několik metrů dál zpozoroval Steva, který se stejně jako on zvedl na nohy a nedůvěřivě se rozhlížel. Napravo se pomalu sbírala ze země drobnější postava. Plazila se po zemi a hrubě kašlala. Steve, přestože se stále rozhlížel po čtvrtém členu skupiny, se posléze rozešel směrem ke kašlajícímu Gordonovi, poklekl k němu a snažil se zjistit, zda je v pořádku.

V širém okolí se nic nehýbalo. Žádná známka života. Znovu zakroutil prsty neživé paže a snažil se zůstat v klidu a soustředěný. Udělal několik kroků pryč od Steva a Gordona a snažil se rozlišit suť od možného bezvládného těla ležící ženy. Rozhlížel se do všech stran, ale nikde se nic ani nehnulo. Kráčel dál. Zaslechl skřípění kovu, jak jeho neživé prsty drtily dlaň v pěst. Zadíval se na ruku a soustředěně se je snažil oddělit. Občas bylo těžké ovládat věc, která byla již tak nedílnou součástí jeho těla, a kterou zároveň nikdy necítil. I po všech těch letech občas nedokázal kontrolovat sílu stisku či činnost, kterou nechtíc podvědomě prováděl. Jeho dlaň mohla mezi prsty louskat ořechy a on by to nepoznal, dokud by to neuslyšel či neuviděl. Bez této paže by sice nepřežil ani den, ale i přesto všechno mu byla ta věc stále cizí a hrozivá. Obzvlášť v případech, kdy se nevědomky neudržel a nechal ji jako právě teď sevřít pěst. Stačilo jen, aby mozek napadlo sevřít dlaň a paže to skrz všechny mechanismy napojené do nervů bez zaváhání provedla, aniž by si to pořádně uvědomil. U živé ruky si to uvědomit dokázal, protože ji cítil. To byl rozdíl. Ta paže byla zbraň a on to věděl. Děsil se toho, že se by s někým mohl navázat fyzický kontakt a paže by se vymkla kontrole. Stačilo, aby někoho chytl za ruku a mohl ji jednou jedinou nekontrolovanou myšlenkou rozdrtit na kaši.

Kráčel dál oblakem dýmu a cítil se unaveně a beznadějně. Nikde tu nebyla. Její drobnou postavu mohl výbuch odmrštit kdekoliv. Rozhlížel se po hromadách střepů a suti, ale nezahlédl ji ani na okamžik. Až se mlha rozptýlí a oni je tady zahlédnou se pohybovat, vtrhne tu každý jednotlivý zásahový tým z celého širého okolí. Nebylo času na zbyt. Zrychlil tempo a snažil se zaposlouchat do okolních zvuků, jestli náhodou nezaslechne jakýkoliv pohyb. Nic.

Jeho pozornost posléze upoutala drobná kapka krve na jednom z hromady střepů. Poklekl k ní, přestože si byl vědom, že může být číkoliv, klidně i jeho samotného, a vzal střep mezi prsty živé ruky. Převaloval ho ze strany na stranu a nechal ostré hrany dráždit kůži v dlani. Byl rád, že to mohl cítit. S pohrdáním pohlédl na svou neživou paži.

Když pomalu zvedl pohled zpět k obzoru a upustil střep, aby se mohl dál soustředit na hledání, přímo před sebou zaznamenal pohyb. Slabý a pomalý, snadno přehlédnutelné zvedání hrudníku v mělkém nádechu. Prudce vyskočil na nohy a rozběhl se k tomu místu. Nemýlil se. Byla to ona.

Znovu poklekl na kolenou k ležící drobné postavě a sklonil se k její tváři. Naklonil hlavu na stranu a zaslechl tiché oddechování. Cítil se najednou mnohem klidněji. Několikrát rychle proletěl pohledem její zranění, aby se ujistil, že od nich již nehrozí žádné nebezpečí. Vypadala jen potlučeně a zmoženě. Přesto všechno se cítil špatně. Takto neměla nikdy vypadat.

Opatrně se k ní sklonil a pažemi podebral její bezvládné tělo. Když ji zvedl nahoru a napřímil se, ruce i nohy jí jen bez hnutí visely z jeho náruče a hlava se bezvládně zvrátila dozadu. Připomněla mu hadrovou panenku na hraní. Ta představa ho děsila.

Několik metrů dál rozeznal vrata pro personál do jednotlivých hangárů. Odvrátil od ní pohled a tichými kroky ji nesl pryč z mlžného oparu jeho již stále méně účinkujících dýmovnic. Líně se rozptylující mlha a skutečnost, že našel, co hledal při životě a v pořádku, ho uklidnila. Nebýt policejních sirén, které se ozývaly zvenčí, možná by si tady i na chvíli sedl a odpočinul si.

Někde za sebou zaslechl Steva a Gordona, nejspíš se taky pomalu belhali k hangáru. Gumovou podrážkou těžkých vojenských bot odkopl dveře na stranu a ocitl se tak v tiché prostorné chodbě. Opatrně ji položil na zem a opřel zády ke zdi. Brada jí spadla na dolů. Opatrně ji narovnal.

Při pohledu do její tváře přesně věděl, že je to naposled, co ji vidí. Nebylo přípustné, aby s nimi letěla do Wakandy. Viděl to v každém jejím pohybu i slovu, patřila tady, mezi lidi, kterým mohla pomoct. Jeho svět pro ni nebyl a věděl, že si to všichni uvědomovali, jen si to nebyl nikdo ochoten přiznat.

Pomalu se sklonil a vtiskl jí letmý polibek na čelo. „Děkuju." Udělala toho pro něj víc, než by myslela.

Její tvář zůstávala stále bez výrazu a on sklopil pohled. Až příliš mu to připomínalo dobu, kdy ji Steve nesl po lese hned po tom, co je málem oba zabil. Ne, musela zůstat tady, všechno bylo až příliš nebezpečné.

Tiše vstal a otevřel dveře do haly, kde už se belhal Steve s hekajícím Gordonem.

„Omráčilo ji to," pověděl, když Steve vstoupil do chodby s agentem zavěšeným okolo ramenou. Všiml si, jak se mu při pohledu na její nehybné tělo zúžily zorničky, proto ho o jejím stavu zpravil dřív, než mohl provést nějakou hloupost.

Gordon se pomalu odpoutal od Steva a opřel se jednou rukou o stěnu. „Zatraceně," ulevil si, „taky nás mohlo něco zavalit."

V duchu s ním souhlasil, měli jen obrovské štěstí. Nebyl s to mu však odpovědět. Hleděl do očí Stevovi, který mu ten samý pohled oplácel.

„Já tam musím, Steve," pověděl, „nemůžu tady zůstat."

„Já vím."

„Ty tady ale zůstaneš." Spíš než otázka se to více blížilo konstatování.

Steve zabloudil pohledem o opodál odpočívající drobnou postavu a mírně přikývl.

Chápal to. Pomalu k němu přistoupil a bratrsky ho poplácal po rameni. „Věřím, že se příště uvidíme za lepších okolností."

„Snad tu nehodláte zůstat, Kapitáne," zavrtěl hlavou Gordon, který celou scénu bedlivě sledoval.

„Mohl bych vás požádat, abyste ukázal Buckymu ten quinjet?" odpověděl otázkou Steve a pohlédl na agenta.

Gordon poznal, že teď nejspíš není ten správný čas na další otázky. Když viděl výraz obou mužů, věděl, že by nic neovlivnil, bylo rozhodnuto už dávno. Pomalu prošel okolo Rogerse a souhlasně kývl na druhého muže, který mu pohled vděčně oplatil.

„Hodně štěstí, Bucky," zavolal na něho Steve, když oba s Gordonem procházeli chodbou.

Jeho přítel se otočil a na rtech mu hrál mírný úsměv. „Tobě taky, Steve," pověděl a významně pohlédl na spící ženu, „a hlavně to s ní nepokaz."