„Nevidím ve vašich očích patřičný respekt, jaký bych si přál vidět," pověděl tvrdě kriminální vyšetřovatel a posadil se na židli naproti mně.

Výslechová místnost v New Yorské státní věznici každým coulem připomínala tu, ve které jsem se ocitla po únosu z Freddiina bytu. Od té doby jsem Freddie ani neviděla. Vlastně jsem za celé dva dny od incidentu na letišti neviděla jedinou známou tvář.

Pohlédla jsem na vyšetřovatele a mírně se pousmála. „Omlouvám se." V jeho tváři se zračila nejistota z toho, jestli to myslím opravdu upřímně, nebo si z něj jen tropím žerty. Ani mně samotné to vlastně nebylo úplně jasné. Věděla jsem jen, že se jich nebojím. Po všem tom pronásledování, mutacích a střílení mi byl nějaký policejní komisař úplně lhostejný.

„Slečno," založil si ruce na prsou a opřel se do židle, „s největší pravděpodobností budete odsouzena za státní velezradu a ohrožování celosvětové bezpečnosti."

Zmateně jsem na něho pohlédla. Celosvětové? Jak mohlo mít pár potyček v ulicích a na letišti globální význam?

„Amerika se málem ocitla ve válce," upřesnil, „tlačí na nás, abychom jednali příkřeji. Navíc jsme nechali utéct dva nejhledanější zločince. OSN chce převzít naše bezpečnostní složky, to si mnoho Američanů a ani vláda nenechá líbit."

„Superhrdinové nejsou jen součástí Ameriky. Budou fungovat kdekoliv na světě. Teď už navíc vědí, že to půjde lépe v zemi, která je pochopí. Pokud vím, tak to byla naše vláda, kdo nařídil při útoku na New York vyslat do města atomovou bombu. A o několik let dál jsme to byli zase my, kdo je najednou osočil ze zničení Sokovie. To se navzájem dost vylučuje, nemyslíte?"

Muž naproti zatvrzele zavrtěl hlavou. „Muži jako Barnes a Rogers disponují v užším měřítku stejnou hrozbou jako chemické zbraně, které se za mořem snažíme vymýtit. Dokáží ničit celé armády lidí. Nemůžeme na východě prosazovat politiku, kterou sami nedodržujeme. Ostatní země to vidí a nelíbí se jim to. Říkají tomu tuším prosazování americké dominance. A až se jednou světové mocnosti doopravdy odhodlají s tím skoncovat, proti jejich obrovské síle bude i Kapitán Amerika vypadat jako malý pěšák."

„Přirovnáváte chemické zbraně k lidem?" zeptala jsem se překvapeně s mírným znechucením. „Právě mezi nimi je ten nejdůležitější rozdíl, pane. Pokud se dostane chemická zbraň do rukou šílencům, znamená to katastrofu. James Barnes se měl, jak vidím, taky dostat do rukou naprostých šílenců a stalo se toto. Mají svá práva a vědí moc dobře, co je pro nejlepší. Mohlo nastat daleko víc problémů, kdyby OSN zjistilo, že si Amerika jednoho z těchto lidí chtěla násilně přivlastnit."

„Co prosím?" Obočí policejního komisaře vyskočilo udiveně vzhůru.

Pousmála jsem se. „Je spousta věcí, které vám neřekli," uklidnila jsem ho, „ale v rámci světového míru, jak jste již poukázal, bych toto mírné pochybení vlády dál nešířila."

Když muž delší dobu neodpovídal a snažil si dát dvě a dvě dohromady, poposedla jsem na židli a mírně se pousmála. „Mohla bych si prosím tedy zavolat svému právníkovi?"

Tato věta policejního komisaře vytrhla ze zadumání. „Moji nadřízení rozhodli, že právníka vám bude dělat někdo z našich lidí. Kvůli bezpečnosti a možným únikům informací. Víte toho dost o velice nebezpečných věcech, slečno."

Na moment mi zamrzl úsměv na tváři. Pokud mi měl být právník přidělen, pak jsem prohrála.

Muž se pomalu zvedl ze židle a zamířil ke dveřím. „Děkuji vám za rozhovor. Vlastně jsem vám jen přišel říct, že za hodinu bude snídaně, ale velice příjemně jsme si popovídali. Mám teď o čem přemýšlet. Na brzkou shledanou."

Pokývala jsem zmateně hlavou a dívala se za ním do chodby, kde se obrátil k nějakému muži v tvídovém saku s černým kufříkem. „Očekává vás," řekl mu a zmizel v chodbě.

Do výslechové místnosti se vnořil muž s kufříkem a zavřel za sebou dveře. Podal mi ruku.

„Slečno Morrenová," pověděl milým hlasem, „zdravím vás. Jsem Jeffrey Franklin, váš právník."

Nabízenou ruku jsem přijala a kvůli kamerovému systému se snažila potlačit náhlou chuť se rozesmát. Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala to nutkání a pevně pohlédla do očí Thomasi Gordonovi. Pohodlně jsem se usadila na židli a se zájmem vyčkávala, co se bude dít. Začínala jsem se těšit, že snad zase brzy uvidím Freddie a své blízké.