Steve se najednou opřel znovu do křesla a zahleděl se na mě. Snažila jsem se udržet kamennou tvář. Dokázala jsem si živě představit, co to udělá s veřejností. Přesto všechno, co se poslední dobou dělo, měli lidé Kapitána Ameriku rádi.

„Nemyslím, že to od vás byla spontánní reakce."

Zavrtěl hlavou. „Ne. Myslím, že jsme okolo toho oba chodili jako okolo horké kaše a doufali, že se to snad jednou nestane."

„Zhodnotil jste svou situaci, to je správné," pověděla jsem. „Budu mít pro vás teď úkol, mohl by vám pomoct si to celé ujasnit."

Unaveně se pousmál. I jeho oči jako by změnily odstín.

„Povězte mi, co to pro vás znamená. Co očekáváte do budoucna? Myslím, že nejste někdo, kdo by skákal do prázdna. Je to jednoduché, věci jsou jasnější, pokud je vyslovíte nahlas. Pouhé myšlenky probleskují hlavou, jedna za druhou. Vyberte tu jednu, kterou vyslovíte nahlas."

Steve naklonil hlavu na stranu a velice pozorně si prohlédl můj obličej. Trochu nervózně jsem nadzvedla koutky. „Prozradila jste mi pointu. Neztratí to efekt?"

Upřímně jsem se zasmála. „Nemáte rád tajnůstkaření. Myslím, že jste mi to dal najevo při našem prvním setkání. Chci k vám být jen upřímná."

„Dobře," pokrčil rameny.

„Nevím, co říct," řekl po chvíli ticha.

Pomalu jsem přikývla a zároveň se snažila vymyslet další postup. Na začátku přišel s dobrou náladou. Předpokládala jsem, že mi poví, co hezkého se mu přihodilo. Když jsem se však zeptala, co dělal, začal bez zaváhání schůzkou s Avengers, která dopadla jeho odchodem. To mi dalo jasný závěr. Doteď něčím ve svých myšlenkách celou aféru překryl. Ovšem jen dočasně. Při první příležitosti vše hned spadlo.

„Necháme to na později," pověděla jsem. „Budeme teď pokračovat v tom, co se stalo. Naposled jste zmínil, že jste vstal ze židle. Co bylo dál?"

„Strašně dlouho se nic nedělo. Všichni se tvářili šokovaně. Řekl jsem, že se omlouvám a odešel jsem. Myslím, že jsem zaslechl Tonyho, jak na mě volá."

Když jsem se setkala s Furym a Starkem v kanceláři, oba na mě působili pochmurně. Navíc visel stále ve vzduchu ten plán, do kterého mě možná hodlali zahrnout. Teď jsem měla konečně hrubé obrysy toho, o co půjde. Určitě budou chtít Rogerse zpět do Avengers zuby nehty.

„A kam jste šel?"

„Za Buckym."

„Co vám pověděl?"

„Nepustili mě za ním," řekl. „A tvářili se hodně nervózně."

„Co jste dělal?"

„Šel jsem domů. Tam jsem dlouhé hodiny seděl. Chvíli jsem byl skoro odhodlaný navštívit vás, protože mě v tu chvíli vůbec nenapadlo, co dělat a vy přece jenom, pokud to mohu tak říct, máte odpověď na vše."

Jeho rozpačitý úsměv mě neskutečně dojal. Oplatila jsem ho milým pohledem.

„A co vám v tom zabránilo?"

„Potkal jsem na chodbě Sharon. Kdysi bývala agentkou Shiledu, bydlela v tom samém domě v bytě naproti a dělala mi ostrahu. Bydlí tam dodnes, přestože je skoro k nezastižení."

„Od vidění slečnu Carterovou znám, je to milá žena. Mluvil jste s ní o tom?"

„Nešlo to. Moc pro mě znamená, ale tentokrát jsem nemohl. Nevím, proč v její přítomnosti vždy myslím na Peggy. Nemohl bych se jí podívat do očí. Po tom všem, co jsme vybojovali, to já nezvládl."

Malinko jsem se zamračila. Tady vycházel najevo další očividný problém. „Steve, Sharon ale není Peggy."

Nic na to neřekl.

„Jaký máte vztah k Sharon Carterové, Steve?"

„Po dnešním dni už si nejsem vůbec jistý," řekl upřímně.

Měla bych pokračovat v Avengers, říkala jsem si. Nevěděla jsem, jestli je už připraven mluvit o svém milostném životě. K těmto věcem se musí dopracovat pomalu, jinak je to pro obě strany velice nepříjemná diskuze. A pak tu byl taky Fury, jistě ho bude jako první ze všeho zajímat, proč se Rogers rozhodl opustit shromáždění.

Rozhodla jsem se na to kašlat. Kdyby Rogers o Sharon Carterové mluvit nechtěl, nezmínil by ji. Na Furyho jsem se taky rozhodla zapomenout, vypadalo totiž, že tahle věc Steva Rogerse poměrně trápí. Pak bylo potřeba o ní mluvit.

„Můžeme říct, že se vám Sharon zalíbila," začala jsem opatrně. Pomalu přikývl.

„Tohle je jedna z nejdůležitějších věcí v partnerském vztahu. Sdílet své starosti navzájem. Vy říkáte, že jste jí nedokázal říct, že je něco v nepořádku, protože jste si vzpomněl na Peggy. Myslíte, že byste se jí dokázal svěřit s věcí, ve které by o Peggy nešlo? Řekněme s tím, že vám třeba zemřela tetička, kterou jste měl rád nebo jste se pohádal s přítelem."

„Moje tetička zemřela, když jsem byl v ledu a s Buckym je to komplikované."

„Je těžké pro vás vymyslet všední problémy, Steve," pousmála jsem se.

„Vím, jak to myslíte," pověděl. „Jen nevím, jak bych odpověděl."

„To nevadí, někdy je těžké popsat smíšené pocity."

Podepřel si pěstí bradu a zahleděl se vlevo ke dveřím.

„Chtěla jsem tím jen říct, že Sharon by vám jistě s těmito problémy pomohla. Je však nutný i krok od vás."

Naše oči se setkaly. Jeho pohled prozrazoval tolik emocí, ale žádnou skutečně hmatatelnou. Skoro jako by mi pod blůzou naskočila husí kůže. Byl schopen opravdu intenzivního pohledu, který dokázal rozhodit i tu nejkontrolovanější mysl.

„Mezi vámi a Sharon stojí bariéra. Tou je Peggy. Myslíte, že skrz ni dokážete vidět jen Sharon Carterovou, a ne ženu s cejchem neteře Margaret Carterové?"

Steve Rogers sklopil pohled k nohám. „Dřív jsem nevěděl, že má s Peggy něco společného. Líbila se mi."

„Steve," usmála jsem se. „To je moc dobře. Představte si váš vztah bez toho, aniž byste tuto skutečnost věděl. Rozvíjel by se nerušeně dál. Jenže věci se zkrátka takhle mají. Je to jen malá překážka, kterou jistě překonáte. Peggy by vám váš vztah neměla za zlé."

„Vlastně už bych se po tom všem nemohl do očí podívat ani Sharon," přiznal.

Nastalo ticho, v průběhu kterého jsem se snažila přijít na to, co tím mohl myslet. Byla jsem na naše sezení tak soustředěná, že jsem naprosto ztratila pojem o čase, který byl téměř u konce, ale ani za nic jsem nechtěla Rogerse pouštět ven v takovém stavu.

„Asi bychom měli pokračovat v událostech toho dne, kdy jste vstal ze židle."

„Zpanikařil jsem," řekl poraženě. „Když jsem na chodbě uviděl Sharon, okamžitě jsem si vzpomněl na to, jak jsem selhal. Přestal jsem přemýšlet. Jsem neskutečný hlupák."

Byla jsem zticha. Očividně potřeboval sebrat sílu k tomu, aby mi to řekl.

„Původně jsem vám chtěl tuto věc zatajit."

„Jsem tady, abych vám pomohla, nikoliv odsoudila."

Zhluboka se nadechl. „Před domovními dveřmi jsem pak vytočil číslo jedné ženy, kterou jsem před nedávnem potkal v parku."

Nejsem přímo mistr dedukce, abych mohla začít panikařit ještě předtím, než to dořekl. Nicméně jsem cítila, jak se mi najednou stáhl žaludek.

„Pozval jsem ji na večeři."

Začínala jsem slyšet tlukot vlastního srdce. Mozek však stále odmítal tu zjevnou věc přijmout.

„Jmenovala se Freddie."

Měla jsem sto chutí vyskočit a utéct pryč nebo něco udělat. Snažila jsem přijít na způsob, jak rychle uvolnit přebytečnou energii, aniž by si toho Rogers všimnul. Začala jsem si jazykem klepat na patro.

Nejspíš jsem ze samého šoku zapomněla mluvit, protože mě ze zamyšlení probudil až jeho hlas. „Zrovna u vás jsem tak klesnout nechtěl."

„Pokud k té ženě něco cítíte, myslím, že je to nejlepší věc, kterou jste mohl udělat. S někým, komu věříte, se o to podělit."

Promnul si dlaní obličej. „Neměl jsem vám to říkat."

Zavřel oči. „Nemluvili jsme o Avengers. Viděl jsem ji předtím jen jednou, a to v parku, byla upovídaná, vtipná a já ji nechal mluvit. Potřeboval jsem jen...rozptýlit."

Myslím, že můj panický záchvat vzrostl do takových rozměrů, že se mi začínalo zatmívat před očima. Hlavně bojovat, ono se to utřepe, radila jsem sama sobě,

„Může to teď znít jako projev jistého sobectví, to chápu, ale být to tak nemusí" řekla jsem. „Jak se v tom vidíte vy? To je důležité."

„Když odcházela, políbil jsem ji," vyhrkl rychle, jako by právě upustil hélium z balónku.

Aniž bych si to přála, moje obočí vyjelo okamžitě nahoru.

„A co jste cítil?"

„Nic," řekl.

„Dobře," vydechla jsem. Trochu ho moje odpověď překvapila. „Budu nazývat věci pravým jménem, abychom měli jasno a vy mě podle potřeby můžete opravit, ano?"

„Shrneme si to. Byl jste ve stresu. Potřeboval jste povyražení."

Bolestně mlčel.

„Políbil jste ženu, ke které vlastně nic necítíte."

Stále ticho. Začínala jsem doopravdy panikařit, protože mi v hlavě najednou zelo prázdno. Nenapadalo mě vůbec nic, co bych na to mohla říct. Rozdíl je, když řeším problémy, do kterých nejsem přímo zapletena. Mám nadhled a slova se tak nějak tvoří samy. Tady šlo o Freddie a já najednou ztrácela veškeré argumenty. Hlavně bojovat, ono se to utřepe, zopakovala jsem si znovu.

Když jsem na Rogerse pohlédla, vyrazila mu na čele kupa vrásek a jeho obličej byl plný nervozity. Čekal, co řeknu.

„Steve," promluvila jsem k němu vřele. „Měl jste těžký den. Sesypala se na vás hromada věcí, které jste nemohl zvládnout. Lidi to přirozeně táhne k činům, na které by normálně ani nepomysleli. Navíc už se to stalo, takže je spíš na místě vymyslet, jak to urovnat."

Vypadal malinko překvapeně, občas stále ještě zahanbeně, ale místy se na jeho tváři značila úleva. Říkala jsem si, jak asi musím vypadat já, protože uvnitř jsem stále ještě byla vyklepaná jako králík.

Neodpověděl, tak jsem se ujala slova já. Tady už nešlo jen o něj. Záleželo mi taky na Freddie. A říct, že jsem za ni na něj byla naštvaná? Bylo to ještě příliš čerstvé, abych k tomu dokázala zaujmout osobní postoj, zatím jsem se oháněla profesionálním.

„Dobrá," začala jsem. „Najde se na vašem setkání nějaká situace, kdy by si ta žena mohla myslet, že jde o něco víc? Když tedy pominu samotné pozvání a polibek."

Pokrčil rameny. „Nejspíš ne, nebavili jsme se o sobě, jak to na rande bývá. Prostě se jen tak obecně řečnilo."

Pokusila jsem se o úsměv. „S tím bychom mohli něco udělat."

Zakousla jsem se do konce mé propisky, zavřela oči a přemýšlela, jak z toho ven. Dokázala jsem si živě představit Freddie, která odjakživa ze všeho vyvozovala přehnané závěry, jak už pomalu na internetu vybírá svatební šaty.

„Jaký byl ten polibek?" zeptala jsem se najednou.

Zatvářil se překvapeně, ale odpověděl hned. „Políbili jsme se na rty. Ale jen krátce, uvědomil jsem si, co jsem za idiota dřív, než to stačilo zajít dál. Ačkoliv se to nezdá, během té večeře jsem doopravdy na vše zapomněl a cítil se lépe."

Zamyslela jsem se. „Dokud jste nepřišel sem a já to z vás znovu nevytáhla. Vypadá to, že vám při zvládání náročných situací pomáhá povídání."

„Je mi špatně z toho, jak jsem mohl mít z takové věci dobrou náladu. To nejsem já."

„Už jsem vám říkala, že se tohle lidem stává naprosto běžně a je velice důležité, když si to uvědomí. Nejste špatný člověk, Steve. Jen jste šlápl vedle."

Rozhodla jsem se, že promluvím s Freddie. Měla jsem jedinečnou možnost bojovat na obou frontách. To byla výhoda.

„Pokud se ale vrátím k tomu polibku. Mohl by být brán jako polibek na rozloučenou. Myslíte, že by to bylo možné?"

Přikývl. „K ničemu vážnějšímu nedošlo."

„Z mého pohledu by to lze šlo brát tak, že to bylo prostě jen první rande, ze kterého obvykle nic nevyplývá. Ta žena vám jistě zavolá nebo se s vámi bude chtít sejít. Odteď si musíte hlídat, abyste se choval pouze kamarádsky. Většinou lidem i po telefonu dojde, když něco nemá smysl."

Přestože to u většiny lidí chodilo tak, že se vždy jako první ozýval muž, u Freddie to takhle nefungovalo.

„Taky můžeme využít toho, že jste spojován s Avengers a záchranou světa. Vesmír se bouří, hail Hydra, nepřítel je všude, mohli by vás poslat na pěkně dlouhou misi, co říkáte?"

Bylo to poprvé na našem sezení, kdy se Rogers od srdce zasmál. Když si vydechl, v očích už neměl takový výraz vlastního selhání.

„Mohlo by se to během vaší rádoby nepřítomnosti vyřešit samo."

Chtěl něco říct, ale vyrušilo ho zaklepání na dveře. Pohlédla jsem v rychlosti na hodiny a zjistila, že už o deset minut přetahujeme.

Když jsem pak pootevřela dveře, nepřekvapilo mě, že za nimi vidím agenta Gordona, který měl přijít na řadu po Rogersovi.

„Zdravím, Thomasi," usmála jsem se na muže středního věku v elegantním obleku. „Moc se omlouvám, ale mohl byste mi dát ještě pár minut? Hned se vám budu věnovat."

Beze slov přikývl a poodešel se posadit na jednu z židlí v půli chodby.

Když jsem zavřela dveře a otočila, málem mi vyskočilo srdce z hrudi. Rogers už neseděl v křesle. Stihl si mezitím sundat bundu z věšáku a teď stál přímo za mnou připravený odejít.

„Nebudu vás okrádat o čas, už tak jste mi pomohla víc, než si myslíte."

„Chci se jen ujistit, že je vše v pořádku. S vámi."

„Myslím, že uposlechnu vaše rady. Pokusím se to ukončit bez toho, abych někomu ublížil. Nezasloužila by si to."

Položila jsem mu ruku na rameno, která byla oproti jeho gigantické paži jako mravenčí nožička a věnovala mu jeden ze svých nejsrdečnějších úsměvů. „Jak můžete vůbec pochybovat, že jste byl kdy špatným člověkem."

Když vyšel ze dveří, první, čemu čelil, byl naprosto užaslý výraz agenta Gordona.Následující sezení se pak prakticky točilo jen o neskutečném setkání na chodbě se samotným Kapitánem Amerikou