Rozhodla jsem se sama před sebou předstírat, že se nic neděje a vše je v normálu. Poslední návštěva u Furyho v kanceláři mě rozhodila natolik, že jsem o sobě uvažovala jako o pacientovi. Všechno bylo špatně. Když jsem opouštěla mou minulou práci, zařekla jsem se, že se v podobných věcech už nebudu angažovat. A pak jsem přijala nabídku Avengers. Neopatrně zneužívala mé minulosti. Strkala prsty do věcí, do kterých mi nic nebylo. A teď jsem to tu měla i s úroky. Fury na mě měl nejspíš pifku. Denně mě monitorovala jedna ze Starkových umělých inteligencí. Špatně. Špatně. Špatně. Kdy se to takhle šíleně zvrtlo?

Vzpomněla jsem si na den, kdy se mi konečně podařilo dostat se z Pentagonu. Taky jsem měla neustále v živé paměti slib, který jsem sama době dala. V ten den jsem přestala velebit mou kariéru. Chtěla jsem se usadit, někoho poznat a žít klidný život. Dříve bych nad touto představou protočila oči, ale po tom všem mi to připadalo jako ta nejkrásnější věc, která může člověka potkat.

Tehdy jsem byla mladá, plná ideálů. Chtěla jsem udělat díru do světa. Neuvědomila jsem si ale, že tyto věci něco stojí. Hlavně jsem ale přišla na to, že na tuhle branži nejsem ani zdaleka stavěná.

„Ráda vás opět vidím, Steve," vzpamatovala jsem se po chvíli ticha, které nastalo ihned po tom, co usedl naproti mně do křesla. Samozřejmě jsem mu chtěla dát jako vždy možnost začít mluvit jako první, o čem zrovna chce nebo potřebuje. Zároveň jsem se ale opět ztratila v myšlenkách a nechala mezi námi panovat trapné ticho déle, než bylo nutné. Stávalo se mi to poslední dobou často. Nejhorší bylo, že jsem si až moc dobře uvědomovala, že je to špatně.

Zakýval hlavou a usmál se: „Nápodobně."

Zabubnovala jsem prsty o zápisník a znovu si Rogerse prohlédla. Dnes vypadal uvolněně, dokonce šťastně. Aniž si to mohl uvědomit, jeho koutky neustále vyskakovaly nahoru. Stejně jako já před chvílí, i on byl zrovna teď myšlenkami úplně jinde.

Rozhodla jsem se jeho dobré nálady využít. Přesunula jsem Peggy Carterovou a jeho minulost na další sezení. Pokud se v jeho životě právě teď dělo něco krásného, bylo nutné na momentálních pocitech pracovat a rozdmýchat je, dokud tady jsou.

Nehodlala jsem ho přimět, aby všechny starosti hodil za hlavu, to by byla chyba. Chtěla jsem jen, aby dnes mluvil o své dobré náladě a aby poznal, co to znamená být spokojený. Je to potom výborná motivace, snažit se tento pocit udržet.

„Dneska vypadáte velice pozitivně." poznamenala jsem.

Přikývl. Nic neřekl a rozhlédl se po místnosti. V našem tichu jsem pokračovala. Věděla jsem, že něco řekne. Byl to přesně ten typ ticha, po kterém přichází nekonečné líčení zážitků.

Odhadovala jsem, že nejspíš přemýšlí, co mi říct. Nebo jestli říct vůbec něco.

S úsměvem jsem na jeho mlčení přikývla.

„Co jste dělal poslední dny? Jak jste se měl?" zeptala jsem se.

Pokrčil rameny: „Měli jsme schůzku."

Pokynula jsem mu, ať pokračuje.

„Avengers," pověděl, „Tony nás chtěl pozvat na shawarmu, tak trochu jsme ho ale přehlasovali. Myslím, že všem bylo nepříjemné vzpomínat na bitvu o New York."

„Možná to myslel jako vtípek nebo chtěl zajít na místo, které má pro Avengers nějakou hodnotu."

„Ne, myslím, že má prostě jen rád shawarmu."

Zůstala jsem zticha a čekala, čím bude pokračovat. Zdálo se však, jako by se nad něčím zamyslel.

„Ano, vlastně to bistro má pro tým docela podstatný význam."

Rychlými tahy jsem si do zápisníku zapsala pár poznámek. Obvykle jsem tuto činnost dělala až po sezení nebo během Rogersovy nepozornosti. Byl jedním z mála lidí, před kterými mi bylo nepříjemné si něco zapisovat. Vždy, jakmile se moje pero dotklo papíru, zpozorněl a jako hlídací pes pozorně sledoval pohyby mé ruky. Vzbuzovalo to nepříjemný dojem, jako by podle těchto pohybů dokázal určit, co zrovna píšu.

Když jsem znovu vzhlédla od zápisníku, jeho pohled stále spočíval na prostoru za mnou.

„Poprvé jsme tam jedli jako tým."

Přikývla jsem: „Máte pravdu, to je opravdu důležité místo."

„Teď víc jak kdy jindy vidím, jak se Tony změnil."

„Jak se změnil?"

„Myslím, že na to měla vliv ta červí díra nad New Yorkem. Nikdo neví, co tam tehdy viděl."

„Myslíte, že šlo jen o to? Já myslím, že Tony Stark v Avengers stejně jako vy našel rodinu. Záleží mu na vás všech, nejspíš vám chtěl jen připomenout staré časy, když jste spolu všichni seděli u jednoho stolu a po vyhrané bitvě si prostě zašli na shawarmu."

Rogers se zasmál a pohlédl mi do očí: „Vážně mě fascinuje, jak umíte rozhovor vždy stočit znovu ke mně. Kdykoliv se vám zachce."

Zasmála jsem se nazpět. „Jsme tady kvůli vám, ne kvůli Tonymu Starkovi."

„Cítím se kvůli němu hrozně." přiznal.

„Jeho rodiče?" zeptala jsem se tiše.

Nic na to neřekl, jen přikývl.

Opřel si lokty o kolena a promnul si unaveně obličej. Odložila jsem zápisník a udělala totéž. Snažila jsem se mu pohlédnout do očí, měl je zavřené.

„Steve," řekla jsem jemně, „Co se stalo na vaší schůzce? A tentokrát nemluvme o shawarmě."

Když začal mluvit, nezměnil polohu a se stále zavřenýma očima odříkával, co se dělo. „Byli tam všichni až na Petera Parkera a Jamese Rhodese. Hustá atmosféra visela ve vzduchu. Všichni se navzájem měřili pohledem, myslel jsem, že po sobě v nejbližší chvíli všichni vyštěknou. Naštěstí se ale objevil Fury."

„Takže jste se tedy sešli v Shieldu. Nebo v tom, co z něj zbylo."

„S tím vyrukoval i Fury. Ukázal nám všechny záznamy toho, co si může doopravdy říkat Shield. Všichni se teď drží docela v ústraní. Fury tomu velí jen externě, prakticky vůbec. A taky nám pověděl pravdu o Coulsonovi a jeho přežití. Co se za tu dobu dělo. O projektu Tahiti. Zkrátka všechno. Nikdy jsem nezažil, že by mluvil na sto procent upřímně. Tentokrát to bylo jiné. Tehdy jsem si uvědomil, že je situace opravdu vážná."

„Takže Phil Coulson žije," řekla jsem, „Co jste cítil, když vám to řekl?"

„V první chvíli jsem byl opravdu šťastný, ale pak sem si uvědomil, jak jsme ho všichni šeredně zklamali. Málem za nás položil život, abychom se konečně stmelili a teď jsme seděli v jedné místnosti a tiše na sebe vrčeli jako smečka vlků."

To bylo od Furyho opravdu promyšlené, pomyslela jsem si. Zasáhl tím přesně tam, kam chtěl. Věděl moc dobře, že utajení Coulsonovy smrti se mu někdy může hodit. Vždycky byl ve všem o pár kroků napřed.

„Co se dělo potom?"

„Potom co nám ukázal, jak bídně na tom Shield oproti dřívějšku je? Pak promluvil přímo k nám. "

Zhluboka se nadechl. "Řekl, že to Avengers musí být štítem Země. Je to na nás a pokud selžeme, kvůli jednomu chlapovi, který se nás pokusil rozkmotřit, pak máme na svědomí veškerý život na Zemi. A po tom, co jsme předvedli v New Yorku, by to byla ostuda."

„Co na to ostatní?"

„Thor řekl, že brzo půjdeme do války."

Přemýšlela jsem nad tím, jestli s tím souvisí i Hulkovo několikaměsíční zmizení. Když ke mně nedávno vpadl do ordinace, několikrát zmínil Thora. Nic víc jsem z něj však nevypáčila a rozhodla se mu na to dát čas.

„Co se dělo dál?"

„Zůstalo napjaté ticho. Fury nás v tom nechal pěkně vysmažit."

Dokonale jsem si dokázala tu situaci představit. Možná kdyby přede mnou neseděl Steve Rogers s hlavou v klíně, té představě bych se zasmála. Jen Fury dokázal nejnebezpečnějším lidem světa dát co proto jako dětem ve školce.

„Pak řekl, že s velkou mocí přichází i velká zodpovědnost a pokud má někdo pocit, že to nezvládá, ať odejde rovnou."

„A potom?"

Nastalo ticho. Rogers si znovu promnul obličej.

„Vstal jsem."

Update z 26.10.2017: Přicházím přímo z premiéry Ragnaroku a zjišťuji, že mé odhady v případě Thora a Hulka malinko nevyšly. Je už příliš pozdě něco přepisovat, ale snad se k tomu někdy dostanu a upravím to natolik, aby to alespoň trochu sedělo. Každopádně chci jen oznámit, že tyto chyby beru na vědomí a žádám Vás o pochopení, protože jak už jsem psala na začátku, tento příběh se psal před premiérou s několikaměsíčním předstihem. Děkuji :-)