"Přišel jste," poznamenala jsem. Steve Rogers sedící naproti mně pootočil hlavu mým směrem. Přikývl a znovu se zadíval na obraz, který jsem si zde nedávno vyvěsila.

"Posledně tu nebyl," poznamenal naopak on. Byla to zvláštní situace. Už když přišel, bylo ve vzduchu cítit napětí. Snažila jsem se sebe samotnou přesvědčit, že jsem připravená. Věděla jsem o Stevu Rogersovi první poslední. Nemohl mě překvapit. Podle těchto informací jsem byla schopná předvídat jeho reakce a vymyslet konstrukci, které se budeme držet po zbytek sezení. Snad. Steve Rogers byl v mnoha ohledech nepředvídatelný, jak už jej nazvali podplukovníci nebo jeho nadřízení ve svých písemných zprávách.

"Ne, to nebyl," pověděla jsem klidně. "Jak se vám líbí?"

Steve se na mě pozorně zadíval. Kupodivu s ním bylo velice snadné zaplést rozhovor než s jinými lidmi. V tomto ohledu jsem si ho jako pacienta mohla jen chválit.

"To netuším, nerozumím umění," pokrčil rameny.

"Koupila jsem ho na bleším trhu, nejspíš to ani nebude pravá olejomalba," podotkla jsem s mírným smíchem.

Nastalo ticho. Můj prvotní plán byl začít nenuceně. Nemohla jsem však čekat, dokonce jsem neměla ani potuchy, jak konverzaci vést, kdyby měla začínat tím, jak jsem koupila starý obraz od svého souseda.

Pohlédla jsem nenápadně na hodinky. Dvě odpoledne. Rozhodla jsem se mu dát pár sekund, aby začal mluvit sám. Po očku jsem pozorovala vteřinovou ručičku, jak si razí cestu vpřed jen aby mohla vše zase opakovat. Pořád a pořád dokola.

Rogers byl zticha. Zvedla jsem pohled a formulovala nějakou otázku, když jsem si všimla, že mě sleduje. Chvíli jsme si vyměňovali pohledy. V jeho obličeji jsem viděla pochyby. Nevěřil mi. Ovšemže. Já sama bych si také nemohla věřit. Dokonce by mi bylo zle se sobě samé jen podívat do očí. Dokument a Winter soldierovi, který jsem našla v databázi mi hlodal v hlavě už od první chvíle. Měla bych to Rogersovi říct. Měl by s tím něco udělat, zabránit tomu. Vždyť to bylo naprosto šílené. Vláda si nemohla jen tak přivlastnit sílu, kterou nemá šanci ovládnout. Navíc to celé vůči Barnesovi nebylo vůbec respektující. Oceňovala jsem jeho rozhodnutí nechat se zmrazit. O to víc mi vadilo, jak se k němu zachovali.

Na druhé straně by Rogersova horkokrevná povaha o tom všem doopravdy neměla mít ani tušení. Vyhlásil by jim snad válku, přestože by jako jediná armáda byl on sám. Veřejnost už měla dost superhrdinů. Další zdevastovaná města, honičky na dálnicích a veřejné rvačky už by nemuseli nést dobře. Snažila jsem se uvěřit tomu, že přesto všechno má Fury stále vše pevně v rukou, ale čím víc jsem nad tím uvažovala, tím jsem si uvědomovala pravdu. Takhle daleko by to dobrovolně zajít nenechal.

"Předpokládám, že si na vás Fury pěkně smlsnul," řekla jsem. "Za to se omlouvám. Bohužel mu musím podávat hrubé informace-"

"Je mi to jasné," přerušil mě. "A ano, potkal jsem ho potom na chodbě. Tato sezení jsem dostal příkazem."

Smutně jsem se pousmála. "Pomůže vám, když povím, že s tímto přístupem nesouhlasím?"

"Ne, ale cením si toho," pověděl. "Jak dopodrobna ve svých zprávách zacházíte?"

"Příkaz zněl podrobně, ale kdoví." Cítila jsem tu jiskru naděje, která mu probleskla očima. Správná cesta. Pouštěla jsem se sice na tenký led, nevěděla jsem, co nakonec z Rogerse vyleze, ale hodlala jsem to riskovat, abych se k němu dostala blíž. Bylo vidět, že má plán. Bohužel jsem nevěděla jaký. Všechno jsem si načmárala do zápisníku, který jsem tentokrát naklonila tak, aby do něj nemohl vidět.

"Zabránit agentu Barnesovi v jeho rozhodnutí nepřichází jako téma v úvahu," připomněla jsem.

"Odložili to. Jeho zmrazení," pověděl. "Nevím proč, ale odložili. Teď víc, než jindy cítím, že bych měl něco udělat."

Odložili? Neodložili, ale zrušili. Jako bych i na tu dálku cítila, jak to v Rogersovi vře. Nemohla jsem mu to říct. V rámci národní bezpečnosti. Rozpoutal by peklo. Převrátil by celé Spojené státy vzhůru nohama, jen aby všemu zabránil.

"Mluvil jste teď někdy se svým přítelem?"

"Ano," kývl hlavou. "To on mi řekl, o tom odložení."

"Jak vypadá? Co cítí?"

Rogers jen pokrčil rameny. "Vypadá jako vždy. Vůbec se nezměnil. A taky je neustále ledově klidný. Myslím, že jiné emoce jsem u něj poslední dobou ani nezaznamenal. Mám o něj opravdu strach."

Poposedla jsem si v křesle a rychlými pohyby si poznamenala informace do zápisníku.

"Co si myslíte, že je příčinou jeho klidu?"

Doufala jsem, že navenek působím sebevědomě a klidně. V mé hlavě se totiž právě sváděl boj hodnot. Říct? Neříct? Střídavě mě hryzalo svědomí, občas přišly stavy, kdy jsem si byla jistá tím, co dělám. Naneštěstí však brzy zmizely a jen vše zhoršovaly.

"To netuším. Máte nějakou teorii vy?"

Pousmála jsem se. "Hned několik."

Přikývl, abych pokračovala dál. Strčil si ruce do klokaní kapsy své tmavě modré mikiny a čekal na odpověď.

"Možná, že se doopravdy cítí klidný. Vím, že o tom nechcete slyšet, ale myslím, že tohle je přesně to, co chce. Nechce ohrozit další lidi. Nechce ohrozit své přátele, Steve. Tím jste i vy. Obecně vzato se ví, že vás chtěl zabít."

Rogers se zahleděl do klína. Neviděla jsem mu do očí, ale bylo mi jasné, že z nich vyzařuje nesmířenost.

"Možná máte pravdu," přiznal. "Ale copak vám to nepřijde zvláštní. Nechali ho jen tak jít. Tohle není styl Shieldu."

Drtila jsem propisku v rukou. Říct? Neříct? Jako by věděl, že přesně tímto mě dostal do úzkých. Byla to však nezbytná rána k tomu, abych se konečně rozhodla, co udělat. Půjdu za Furym. Hezky drze a bez ostychů mu vyklopím, co vím. Vyhodit mě nemůže, i mimo Winter soldiera mám informace, které by se daly zneužít. A pokud by se mě rozhodl odstranit, no prosím, raději budu ve vězení za braní úplatků nebo bankovní krádeže, než si žít svůj život a každý den poslouchat, jak kvůli mně zemřelo plno nevinných lidí.

Znovu jsem pohlédla na Rogerse. Podivně na mě hleděl. Možná jsem se svým plánem nechala malinko unést. Všiml si, že je něco jinak. Mnoho lidí o něm psalo, že je přímočarý a v některých věcech jednoduchý. Já si to nemyslela. Všímal si věcí. Cítil, že je něco špatně.

"Nevěříte Shieldu," zkonstatovala jsem.

"Netajím se tím."

"Co Nick Fury?"

"Tomu věřím."

"Nick Fury představuje Shield," poznamenala jsem. "A já myslím, že to moc dobře víte. Je to Rada, že ano?"

Rogers přikývl. "Nevěděl jsem, jestli o tom mohu mluvit."

"Můžete mluvit o čemkoliv. Nikdo nebude zpochybňovat vaši věrnost, za to ručím."

Rogers se pousmál. V duchu jsem si zatleskala. Ano, tohle bylo ono. Důvěra.

"Víte," pověděl po chvíli. "Za mých časů to bývalo jinak."

"Tohle jsou také vaše časy," opravila jsem ho a pokynula mu, aby pokračoval. "Co bylo jinak?"

"Shield vedli lidé, kteří měli mou naprostou důvěru. Ani na minutu bych o nich nikdy nezapochyboval. Přestože jsem neměl rodinu nebo člověka, kterého bych chránil, oni je nahradili. Nyní bojuji v čele Shieldu, ale ani náhodou si nepřipadám jako jeden z nich."

"A co Avengers?" zeptala jsem se. "Cítíte se být jedním z nich."

"Za ten tým bych položil život. Díky nim se necítím jako odpadlík."

Usmála jsem se. "Ano to věřím."

"Takovou partu podivínů nenajdete na každém rohu," opětoval mi úsměv. "Ano, cítím se jedním z nich."

"A to je přesně ta věc, Steve, na kterou byste měl myslet," řekla jsem. "Nesmíte zapomenout, že někam patříte."

"Víte, trochu mě mrzí ta věc s Tonym," přiznal po chvíli. "Měl jsem mu to říct. Tu věc o jeho rodičích. I to, že někdo Buckyho využil. Mohli jsme bojovat spolu. Místo toho jsme se rozdělili. Byla to taškařice pro malé děti. A zničili jsme kvůli ní půlku letiště. Navíc už nejsme tolik semknutí jako dřív. Udělalo to mezi námi propast."

Na chvíli jsem se na Rogerse zadívala. Vypadal opravdu ztrhaně. Jako by najednou zestárnul o několik desítek let.

"Pokud jde o pana Starka, nebude to on, kdo udělá první krok," řekla jsem. "Myslím však, že vám vyjde vstříc, pokud se o to pokusíte vy."

Rogers jako by moje slova vůbec neregistroval. "Zatraceně, vždyť to já můžu za Rhodesův stav!"

Malinko jsem zpozorněla, když najednou zapraskaly klouby na jeho ruce. Upřímně mě děsila představa, že by mu ujely nervy. Věděla jsem moc dobře co dokáže. Nechtěla jsem toho být ještě svědkem. Obzvlášť když jsem s ním byla v místnosti sama. Bez kamerových systémů, ani poplašného zařízení. Mou zbraní byla jen slova.

"Člověk by se měl vinit za to, co udělal úmyslně. Nikoliv za to, co provedl neúmyslně. Mluvil jste od té doby s Jamesem Rhodesem?"

"Ano," přikývl. "Tony mu vytvořil plno přístrojů. Chodí jako dřív."

"Vinil vás za něco?"

"Ne."

Jemně jsem se usmála. "Plukovník Rhodes si je více než vědom rizik, která na sebe bere používáním jednoho z obleků Tonyho Starka."

Znovu na mě pohlédl se smutkem v očích. "Taky jsem zbil malého kluka."

Na to jsem zvedla pobaveně koutky úst. "Peter Parker to bere spíš jako polibek od oblíbené zpěvačky. Byl velice nerad, když mu ten monokl zmizel."

Rogers se zarazil a překvapeně na mě pohlédl. "Počkejte, nechcete snad říct, že-"

"Ano," přikývla jsem. "Nedávno přišel na doporučení pana Starka. Je naprosto v pořádku, věřte mi."

Promnul si obličej a unaveně se pousmál. "Nezasloužím si takové lidi."

"Připomeňte mi, za co jste bojoval?"

"Za svobodu, nechtěl jsem, aby nás vláda svazovala. A za Buckyho, nemohl za to, co se stalo. A taky tu byl ten chlap..."

"To jsou dobré důvody," přikývla jsem. "Oprávněné."

"Ale unáhlené. Nepromyšlené."

"Nic nemůže být dokonalé," pověděla jsem.

"Tak vidíte, zvoral jsem to."

Neodpověděla jsem, jen se na něj zkoumavě zadívala a založila ruce na prsou. Zvědavě mi pohled oplatil. "Není lehké být Kapitánem Amerikou. Lidé očekávají, že se budete vždy rozhodovat správně, nicméně každý má hranice. Nemůžete hledat oporu v lidech. Ve válečných letech to šlo, lidé byli vděční za každou naději. Nehleděli na to, co jste zvoral, ale co jste dokázal. Zbožňovali vás dokonce jen za to, že jste vystupoval na pódiu. Vy jste se ale najednou probudil v této době. Lidem nic nehrozí. Jejich nálady se mění jako aprílové počasí. Je téměř pravidlem si pamatovat to špatné. Uvnitř si vás nesmírně váží, ale není v módě to dávat najevo. To je dvacáté první století. Bojujte za ně, ale oporu najděte jinde. V Avengers. Ve svém týmu. V čemkoliv, co vás udělá šťastným."

Nastalo hrobové ticho. Neopovažovala jsem se ho přerušit, abych si zapsala pár poznámek. Vyčkávala jsem, dokud Rogers znovu nepromluvil. "To si budu pamatovat." Podíval se mi do očí, viděla jsem v nich jiskru odhodlání. Nabyla jsem menší nejistoty, že si má slova špatně přebral a místo návratu do Avengers se pokusí zachránit Buckyho.

"Náš čas už téměř vypršel," promluvila jsem do ticha.

"Jsem moc rád, že mě tady Fury donutil jít," pověděl Rogers, aniž by mi věnoval jediný pohled. Začal se zvedat z křesla. "Myslím, že jsem si o tom s někým potřeboval promluvit."

"Jsem tady jen pro vás, Steve," odpověděla jsem. "Vždycky."

Když jsme se loučili, viděla jsem na něm menší úlevu. Když však zavřel dveře, úsměv opadl a já složila obličej do dlaní.

'Za svobodu, nechtěl jsem, aby nás vláda svazovala. A za Buckyho, nemohl za to, co se stalo...'

A přesně tohle se teď dělo, akorát ne v takovém měřítku. S novým odhodláním, které do mě vlilo sezení s Rogersem jsem zapnula notebook a požádala Furyho o soukromou schůzku. Ani ne do pěti minut mi server odpověděl, že byla má žádost přijata a schůzka naplánována na zítřejší desátou hodinu ranní. Buď a nebo. Nemohla jsem to nechat jen tak. A už vůbec ne po dnešním dni.