Pondělní ráno v práci jsem začala pořádným šálkem kávy. Včera večer jsem zaslala Furymu zprávu z mého prvního setkání s Kapitánem Amerikou. V jednom a tom samém souboru jsem také nechala závěrečné zhodnocení stavu Bruce Bannera. Tak trochu jsem doufala, že to zmírní jeho vztek. V pořadí byl Kapitánův posudek na prvním místě a Bannerův až na druhém. Předpokládala jsem tedy, že pořadí nezamění a bude je tak číst. Když se tedy rozzuří nad Rogersovou složkou, Bannerova uklidňující a zatím plná dobrých zpráv, natahovaná tak na deset minut čtení by mu mohla pomoct si utřídit myšlenky, přemýšlet nad věcmi s chladnou hlavou a neunášet se vztekem. To byl také základ celého tématu, které jsem ve spisech zmínila. Ne kvůli Bannerovi, ten stresové situace zvládal překvapivě s nadhledem, ale kvůli Furymu.

Nebála jsem se tolik, že si to slíznu já. To Rogers opustil terapii. Chybu, které jsem se dopustila však Fury neuvidí, protože takové jednání považuje za adekvátní. Upřímný strach jsem měla spíš z toho, že někde na chodbě s eskortou přepadne Rogerse a násilně mi ho vtlačí zpět do ordinace. V této chvíli by veškerá terapie nebyla platná, naučil by se mi nedůvěřovat.

Musela jsem všechno napravit. Furymu jsem ve zprávě lhát nemohla, po tolika letech jsem se naučila, že i zdi mají uši a pokud jde o Avengers, nikdo je nespouští z očí. Musela jsem to provést jinak.

Protože jsem byla v podstatě členem Avengers, jen trochu jinak, než by si kdekdo pomyslel, dokázala jsem se dostat k různým zdrojům informací. Celým tým Avengers vlastně měl několik vrstev. Uprostřed byli ti Avengers, které znal svět. Tedy Thor, Hulk, Kapitán Amerika a další. Druhou vrstvu tvořili lidé, kteří umožňovali a usnadňovali chod celého programu. Agentka Hillová, Phil Coulson a v neposlední řadě také já. Třetí vrstva, která dalo by se říct všechno obklopovala, byl Fury. Jako armáda jednoho muže nás držel na uzdě, filtroval informace a na vše dohlížel. Takový systém vypracovali pro přístupové čipy. Samotní super hrdinové měli jen minimální přístup k informacím. Obvykle jim byly předhozeny jen pokud bylo potřeba, aby je znali. Samozřejmě tu byl také někdo jako Tony Stark, který se nějakým způsobem dostal do vrstvy druhé a z ní obrazně řečeno tlačil na Furyho. Aby taky ne, celý systém pomáhal vytvářet. Natasha Romanovová měla jako pomocný zakladatel programu Avengers také přístup druhé úrovně.

Dnes jsem se rozhodla mou pozici využít. Dopila jsem v uvítací hale šálek kávy a plastový kelímek vyhodila do koše u automatu. Prošla jsem detektorem kovu a různými dalšími terminály. Každý den mě několikrát ozařovali, při příchodu z budovy, odchodu a namátkových kontrolách. Netuším, který typ rentgenu, které používali reagoval na co, každopádně to bylo nepříjemné. Chápala jsem však bezpečnost. Tato budova skrývala příliš mnoho nebezpečných věcí.

Pozdravila jsem se s několika známými od ochranky a vydala se po schodech nahoru. Do výtahu jsem nastoupila až v prvním patře, které bývalo vesměs prázdné. Nedělala jsem nic zakázaného, ale nechtěla jsem vzbudit přílišnou pozornost. Každý den jsem chodila do prvního patra po schodech, kde jsem mívala svou ordinaci. Co jen by na to řekli sekuriťáci tam dole, kdybych najednou vyjela výtahem a hned do posledního patra, které, jak všichni věděli, obýval Fury, IT systémy, serverovna a hlavně úložiště dat. Vzbudilo by to zvědavost nebo možné podezření a na to měl u lidí Fury čich. A já jsem koneckonců chtěla udělat něco, na co možná pouhá psycholožka neměla mít tak úplně pravomoc.

Když se dveře výtahu otevřely, zašátrala jsem na chvíli v kabelce. Už dlouho jsem dvojité dno nevyužívala. Proti rentgenům sice nemělo šanci, ale ty také neměly co odhalit. Druhou přístupovou kartu z dob dávno minulých jsem však musela ochránit proti manuálním kontrolám a k tomu bylo dvojité dno kabelky naprosto ideální.

Chvíli mi trvalo, než jsem si znovu osvojila souhru prstů a šikovně nadzvedla kůží pokryté plastové víko. Zůstala jsem stát mezi vstupem do výtahu a chodbou, přímo na hranici automaticky uzavíratelných dveří. Bylo to slepé místo v kamerovém systému. Každá kamera, ta z chodby i ta z výtahu, totiž zabírala jen mou polovinu. Použila jsem trochu mého skromného hereckého umění a několikrát si nešťastně povzdechla.

Mezitím jsem si obě karty přitiskla na sebe, takže na monitoru v bezpečnostní kabině na druhé straně budovy, vypadaly jako jedna. Zadní stranu měly každá stejnou, a to s logem Shieldu, proto mi stačilo tou oficiální překrýt tu druhou.

Vítězoslavně jsem se usmála a vytáhla karty. "Zatracené šminky," zaklela jsem si pro sebe dost nahlas, aby zvuk zachytily i bezpečnostní systémy a zároveň vystoupila z výtahu.

Na chodbě bylo opět mrtvo. Jednak z toho důvodu, že bylo opravdu brzké ráno a taky proto, že sem nemá přístup jen tak někdo. Od výtahu, který se nacházel v čele chodby jsem se vydala jistým krokem až úplně dozadu. Když jsem míjela Furyho kancelář, bojovala jsem s nutkáním nakouknout, jestli už náhodou taky není v práci. Věděla jsem však, že jsem sledována kamerami, nemohla jsem si něco takového dovolit.

U třetích dveří od konce jsem se zastavila a rychlým pohybem prstů zkontrolovala polohu obou karet v mé ruce. Musela jsem k otevření dveří použít mou oficiální kartu, jinak by byla bezpečnostní složka ihned informována o tom, že mám jinou. Tohle Shield uměl a já to věděla až příliš dobře. Vlastně jsem o Shieldu věděla věci, které bych nejraději zapomněla.

Na snímači karet se po přiložení rozsvítilo pronikavé zelené světýlko a dvojité dveře se pomalu začaly odsouvat. Vstoupila jsem dovnitř. Celou místnost tvořily vlastně velké prosklené bedny v dlouhých řadách za sebou, v nichž problikávaly světýlka datových panelů.

Usedla jsem k počítači uprostřed místnosti a k jeho spuštění tentokrát použila kartu druhou. Počítač se bez sebemenšího problému zapnul, ukázal mi také přihlašovací jméno vlastníka karty a přístupové oprávnění stupně 2+. Fury byl rafinovaný člověk a tři přístupové úrovně na jeho pletichy nestačily. Tuto kartu jsem však nezískala od něj, nýbrž kdysi od Shieldu. Jen už to bylo dlouho, co jsem ji naposledy použila.

Na úvodní obrazovce mě ihned uvítalo logo Shieldu a také vyhledávací program databáze. Jako psycholožka jsem měla oprávnění stupně 2, s mou nynější kartou 2+. To znamenalo přímé informace o všech podniknutých a plánovaných misích Shieldu. Bez této karty bych se dostala jen k profilům Avengers, nic víc. Ale já potřebovala víc.

Nechala jsem si na svůj flash disk nahrát Rogersův profil a také profily Barnese a Carterové. Nepochybovala jsem o tom, že u Steva najdu také svůj posudek. Shield si tyhle informace pečlivě zakládal. Dál jsem pak začala využívat svého plusového oprávnění a rovnou stáhla i informace o projektu Znovuzrození, všech hlášených misích Kapitána Ameriky z válečných let a také veškerou činnost agentky Margaret Carterové. Počítač mi nabízel také data o nedávných událostech, se kterými měl Kapitán Amerika, co dočinění. Zkopírovala jsem to všechno.

Někdy v půlce operace, kdy se soubory přeposílaly na mé úložiště, mě počítač zastavil.

Některé soubory údajně neměly povolení k přemisťování.

Označený soubor jsem tedy odebrala a kopírování se opět rozjelo. V rychlosti jsem dotyčný soubor znovu omrkla. Datum uložení bylo nedávné, možná tak měsíc zpátky. Mezi klíčová slova použitá pro rychlé vyhledání souboru byl použit samozřejmě Kapitán Amerika, přesně tato slova jsem také nechávala hledat a mimo jiné také Winter soldier a mnoho dalších, kterým jsem zrovna nerozuměla, vesměs čísla a různé kombinace obohacená ještě o písmena. Shield si takto heslovitě značil mnoho věcí a rozum to dávalo jen lidem z archivu, Furymu a přístupovému oprávnění 3A, což bylo určeno pro ostatní lidi z Shieldu, kteří na to byli dost důležití.

Vše, co se týkalo Winter soldiera mě v tomto případě zajímalo. U Rogerse byl momentálně nejvyšší prioritou, tím pádem i mou.

Když jsem soubor rozklikla, vypadlo na mě nejdříve několik fotek jako příloh. První fotografie byla dobová, ukazovala Jamese Barnese ještě jako podplukovníka s mírným úsměvem na rtech a celkově milým výrazem v obličeji. Další fotka zase vyobrazovala Winter soldiera, tak jak ho znali všichni. Třetí vyobrazovala prosklený box s kovovou výztuží po obvodu, kde se nacházely různě změti drátů a menších přístrojů. Nebyla jsem rozhodně technický génius, ale stejný přístroj, v jakém uchovávali zmraženého Rogerse několik týdnů po nalezení, bych poznala všude.

Zavřela jsem fotografie a nahlédla do samotného souboru. Z toho, co jsem viděla se mi náhle rozbušilo srdce. Projekt nesl název Winter soldier 2.0.0. Šlo o kompletní přepracování dosavadní Barnesovy funkce jako vojáka chaosu a služebníka Hydry ve vojáka tajných služeb Ministerstva obrany. Jediné, na co jsem v tu dobu dokázala pomyslet bylo, že se Pentagon dočista zbláznil. V hlavičce byla napsána jejich adresa i s podpisem ministra obrany. A vedle toho všeho se skvěl kostrbatý Furyho rukopis, který souhlasil s podmínkami a oficiálně předal Barnese do majetku státu. Chvíli jsem nedokázala pohnout brvou. Až po několika okamžicích mě z šoku probralo zacinkání počítače, že všechny složky byly úspěšně převedeny na flash disk.

Zhluboka jsem se nadechla a pustila se do podrobného předčítání celé dohody. Tvořilo ji několik hustě popsaných listů A4 i s naskenovanými podpisy a otisky prstů. Vláda si očividně dala záležet na tom, aby Shield nemohl nikterak vykličkovat. Pojistil se nekonečně mnoha dodatky a smlouvami. Vypadalo to vážně. Fury se sice již několikrát v minulosti z těchto věcí dokázal vyvléct, ale tentokrát bylo jasné, že nemá věci plně pod kontrolou. Zajímalo mě, co se muselo dít, aby jim tuhle věc podepsal.

Bleskově jsem vypnula počítač a vzala si zpět flash disk. Na chodbě opět nikdo nebyl a já prošla volně až k výtahu. Snažila jsem se nevypadat poplašeně ani nijak jinak projevovat paniku. Bylo to náročné, protože jsem si teprve při chůzi chodbou začínala uvědomovat, co to všechno znamená a jaký to bude mít dopad. Vláda rozhodně neuměla zacházet se super hrdiny. A už vůbec ne s Winter soldierem. Mohl být ještě stále naprogramován ke službám k Hydře a oni si jej teď pustí přímo do Pentagonu. K tomu všemu mi celé jednání přišlo nehumánní a sobecké. Prostě ho prodali jako starého mezka. Nerespektovali jeho přání nechat se zmrazit a vystavovali celý svět nebezpečí, které z jeho osoby plynulo. Existovalo ještě příliš mnoho lidí, kteří stále znali ta slova.

Sjela jsem výtahem zpět do prvního patra a zalezla si do ordinace. První sezení jsem měla mít za necelou hodinu. Pustila jsem se do zkoumání souborů, které jsem si přinesla. Začala jsem s životem Steva Rogerse před přijetím do armády. Už tehdy tam figuroval James Barnes. I přes ten časový skok si navzájem ovlivňovali život. Právě tehdy jsem pochopila, že nebude jen tak přimět Rogerse, aby na svého přítele zapomněl. Dokonce se o smlouvě neměl vůbec nikdy dozvědět, byla to jedna z podmínek vlády. Dělalo se mi z nich zle. Rozhodně bych teď měla zaujmout objektivní postoj a zhodnotit klady i zápory celé situace, ale přes rozhořčení z neuposlechnutí Barnesova posledního přání, jsem těch několik málo kladných bodů odmítala vidět. Jednou z nejhorších věcí bylo, že Barnesovu moc nedokázali ovládnout. Od toho tady byl Shield. Navíc jsem vládě nevěřila ani za mák. Tolik bývalých členů Hydry, že bych je ani na prstech nespočítala. Bylo to riziko. A rozhodně nejvíc ze všeho jsem měla podezření, že je celý tento plán nápad Hydry, jak získat svého Winter soldiera zpět.

Fury přece nemohl být hloupý. Musel si myslet přesně to, co já. Rozhodla jsem se o všem prozatím mlčet, dokud nenajdu odpovědi.