První, co jsem po probuzení spatřila, byly Stevovy starostlivé modré oči. Připomnělo mi to moment po mém probuzení po útoku Winter soldiera v lese. Zdálo se neskutečné, že tyto dva okamžiky od sebe dělilo jen něco přes pár dní. Cítila jsem se hrozně unavená.

„Co se stalo?" zamumlala jsem a snažila se zvednout na loktech. Oba jsme se nacházeli v široké bílé chodbě. Všude vládlo ticho a klid, široko daleko žádná známka života. Ležela jsem na zemi a po obličeji mi stékaly ještě stále malé potůčky krve, jak mi odmrštěné střepy pronikly kůží.

„V Pentagonu nejspíš dostali zprávu o tom, jak špatně si jejich drony vedou a nechali odpálit elektrický generátor letiště. Byl to řízený odpal, vybouchla jen ta část, která nás mohla přímo ohrozit. Logicky vzato to bylo dost chytré. Kdyby na nás poslali raketu, museli by nést zodpovědnost za napáchané škody. Takhle to mohou svést na závadu nebo poškození při boji."

„Kde jsou ostatní?"

„Gordon šel Buckyho dovést ke quinjetu."

Překvapeně jsem zamrkala. Takže Bucky už je nejspíš na cestě do Wakandy. Byl to velice uklidňující pocit, že jsem po dlouhé době konečně dosáhla něčeho správného. Zároveň mě ale bodl osten smutku, když jsem pomyslela na to, že už ho nikdy neuvidím a nedostali jsme ani tu možnost se rozloučit. Jemu to však muselo být naprosto lhostejné, konečně se po všech těch útrapách mohl dostat do bezpečí, samozřejmě že využil první příležitosti, která se naskytla. Upřímně jsem jen doufala v to, že bude šťastný.

„Co tu ještě děláš ty?" zeptala jsem se ho unaveně a pomalu se zvedla do sedu. Pomohl mi se opřít o stěnu a poklekl naproti mně. Stále mi hleděl do očí takovým tím pohledem, kterým se snažil ujistit, že jsem v rámci možností celá.

„Hlídám vchod," kývl s mírným úsměvem na dvojité dveře o pár metrů dál.

„Steve," zavrtěla jsem hlavou, „proč nejsi v tom quinjetu?"

Pokrčil rameny a zahleděl se někam do dáli. „Asi se to nezdá, ale poznám lež, když ji vidím. Nebo jsi možná nelhala, ale až by ta chvíle nastala, vím, jak by ses rozhodla. I kdyby všechno šlo, jak má, do Wakandy bys s námi nikdy neodletěla. Zůstala bys tady s Gordonem, nemám pravdu? Nechala bys nás jít vlastní cestou, protože se navzájem v mnoha věcech lišíme. Hlavně v životním stylu."

„Neudržím s vámi krok, to snad musíš pochopit," řekla jsem, „momentálně vládne klid, můžeš ještě utéct."

„Samozřejmě, že utečeme," souhlasil, „už se cítíš lépe?"

„Steve-"

„Rozhodně tě tu nehodlám nechat," pověděl a pomalu mě zvednul na nohy. Svaly se mi od výbuchu a utrpěného šoku ještě třásly. Cítila jsem se jako z rosolu a jediným záchytným bodem byl Steve. Prakticky mě napůl nesl.

„Vrátíme se k autu a zmizíme," pověděl mi, zatímco mě vedl ke dveřím.

„Kam zmizíme?" zeptala jsem se. „Tady už není kam zmizet. Půjdou po tobě, obzvlášť ve Státech."

„Nejsem jediný superhrdina, který žije inkognito," ujistil mě, „bude to v pořádku."

„Jak můžeš utéct, když mě s sebou napůl táhneš? Nech mě tady a zmiz, počkám na Gordona nebo na někoho z Shieldu."

„Nebo se taky můžeš dočkat někoho z FBI," poznamenal. Pomalu otevřel dveře a my se ocitli znovu v obrovské hale, která teď byla zdemolována výbuchem generátoru. Podle všeho se původně nacházel pod zemí ihned vedle haly. Když teď jeho část vybouchla, propadla se s ním i asfaltová dlažba venku. Veškeré sklo, které dřív sýdlilo v kovových rámech a tvořilo tak průhlednou stěnu, teď leželo rozsypané všude kolem a ostatní plocha zčernala kouřem a žárem. Z vrchu to mohlo připomínat jen menší zčernalou prohlubeň, přesto všechno to ale i přes zem dokázalo nadělat pořádný nepořádek. Přemítala jsem nad tím, jestli celou tu věc způsobila nálož odpálená z řízeného dronu nebo speciální skupina pyrotechniků. S největší pravděpodobností na to však museli být povoláni lidé už jen proto, aby odemkli zámky a prošli dveřmi.

„Pomalu," pověděl za pochodu Steve a vzhlížel kupředu k odpáleným dveřím, „už tam skoro budeme."

Snažila jsem se jít co nejrychleji, ale nohy poslouchaly jen pramálo. Byla jsem unavená, otlučená a vysílená. I obyčejná chůze mi teď způsobovala obrovský problém.

„Nemá to smysl," zamumlala jsem unaveně, „nemůžeš se o mě pořád starat."

„Ty ses o mě taky starala, když to nikdo jiný nedělal," odpověděl.

„Protože mi to řekl Fury. Je to moje práce, starat se o lidi."

„Dobře," pokýval mírně hlavou, „takže psycholožky se normálně pouštějí do nebezpečných akcí proti vládě a OSN."

Znaveně jsem svěsila víčka a zavrtěla hlavou. Nenacházela jsem už sílu k další výměně názorů. Přestože se mé tělo už pomalu vzpamatovávalo, nedokázala jsem se v tuto chvíli se Stevem hádat.

„Zkrátka teď odejdeme pryč, ano?" ujistil se, zda nakonec sdílím jeho ideály pro útěk.

Když jsem pohlédla ven, oblohu ještě stále křižovala helikoptéra CNN, okolo haly se začínaly rozprostírat kolony aut policie, hasičů a zásahových vozů FBI. Bylo jen otázkou času kdy tady vběhnou.

„Nedívej se tam."

Dál se se mnou pomalu belhal ke dveřím. Když mě v jedné chvíli hodlal popadnout za nohy a odnést v náručí, razantně jsem mu stiskla zápěstí.

„V těch kancelářích bude ta jednotka z OSN. Ti Rusové," upozornila jsem ho.

„Pak se skrz ně probojuju."

„Se mnou v náručí?"

Znovu mě vzal okolo ramen v úmyslu pokračovat v cestě. Nehnula jsem se ani o píď a svůj pohled upřela k formujícímu se policejnímu a vládnímu sboru.

„Půjdu tam," kývla jsem k blikajícím vozidlům, „budeš mít alespoň dost času."

Než mi stačil cokoliv říct, po krátké odmlce jsem pokračovala dál: „Je tam policie a živý přenos do CNN, před nimi na mě Goldsten nedosáhne. Na to, abych se dostala z prachobyčejného vězení už má Shield velice spolehlivé postupy."

Zavrtěl hlavou a znovu se mě snažil popohnat k chůzi.

„Sám vidíš, že to nikam nevede, oba se z toho nedostaneme. A pro mě tato alternativa bude snazší než ta, kde nás dopadnou oba. Tebe si podají mnohem víc," pověděla jsem a pohlédla mu do očí. „Jsem moc ráda, že jsem vás oba mohla poznat a v rámci možností i pomoct. Bucky je teď v bezpečí. Není čas začít trochu myslet i na sebe? Máš možnost nechat všechno za sebou a jako tvůj někdejší psycholog ti radím, abys to udělal. Žádná povinnost tě ke mně neváže, nemusíš mi pomáhat, můžeš jít. Musíš jít."

„Povinnost?" převracel to slovo na jazyku, jako by se snažil najít jeho konečný význam. Zdálo se, že se k tomu chystal něco dodat. Pak si to ale najednou rozmyslel, místo toho sklonil hlavu a přiblížil svou tvář k té mé.

Přestože se zdálo být všechno naprosto jasné, do posledního okamžiku jsem si nebyla úplně přesně jistá tím, co se chystá udělat. Když pak přerušil náš oční kontakt sklopením pohledu k mým rtům, překvapeně jsem zamrkala. Celé mé tělo se napjalo nejistotou. Palcem pravé ruky přejel po mé čelistní kosti, čímž mi rozhořel tváře a já cítila, jak z nich sálá náhlé horko. Pomalu přiložil své rty na ty mé a tiše vyčkával na mou reakci.

V hlavě se mi promítaly veškeré momenty, které jsme spolu strávili, i ty jemné náznaky, které k tomuto okamžiku postupně směřovaly. Ptala jsem se sama sebe, proč to uvědomění nepřišlo už dřív. Dělala jsem psycholožku a později spoluuprchlíka slavnému Kapitánu Rogersovi. Byl to případ, který se v kariéře naskytl pouze jednou za život, a já se snažila dělat svou práci seč to šlo. Co jsem to potom byla za psychologa, který nedokáže rozeznat tak výrazný cit? Stejně tak jako se Bucky schovával za svou nebezpečnost, jsem se i já jako by celou dobu krčila za svou profesionalitou a prací.

Pomalu jsem rozevřela rty. Velice jemně náš polibek prohloubil. Svezla jsem se mu do náruče a dlaněmi opatrně zkoumala ta široká ramena, která mi kdysi tolik naháněla hrůzu. Jejich velikost na mě teď však měla naprosto opačný efekt. Cítila jsem se bezpečně. V pozadí dál houkaly výstražné sirény, seskupovala se policie k našemu zatčení, Goldsten si na nás někde za stolem brousil zuby, ale já byla v bezpečí. Necítila jsem žádné zvláštní chvění, ani přeskakující jiskry, jak tomu údajně bývalo. Cítila jsem se jen, že je to takto správně. V pořádku.

Přes všechny mé počáteční pochyby to byl nakonec Steve, kdo kontakt přerušil, a zahleděl se mi do očí.

„Situaci to ale stále nemění," řekla jsem tiše.

„Já vím," přikývl nakonec.

Teď nebo nikdy, pomyslela jsem si a o krok odstoupila. Nějak na to nezareagoval, jen jeho oči prozrazovaly, jak moc přemýšlí.

„Bude to v pořádku," ujistila jsem ho stejně tak jako před chvílí on mě a snažila se mírně pousmát.

Vteřinu na to přistoupil a přitáhl si mě zpět do náruče. Mé ruce tentokrát přistály na hrudi a prsty se zabořily do roztrhané a opotřebované látky jeho uniformy. Cítila jsem jemný polibek do vlasů a následně i jeho dech, který se náhle ocitl na mém krku. „Vrátím se," ujistil mě tichým šeptem do ucha.

„Tady policejní složky města New York," přerušil nás náhlý hlas z megafonu, který se ozýval z venku, „odložte zbraně a vyjděte ven s rukama nad hlavou. Opakuji. S rukama nad hlavou."

Bylo velice bláhové si myslet, že se někdo jako Steve Rogers vzdá policii na vyzvání. I s agenty FBI dokázal zatočit během několika vteřin, městské strážníky by rozmetal lusknutím prstu. Věděla jsem, že na to myslí. Ani po tom všem ho neopouštěla touha bojovat.

„Nech to na mně," řekla jsem dřív, než by si to všechno stačil rozmyslet a nadělat napadením policistů ještě víc problémů, než jsme doposud měli.

Naposledy jsem mu pohlédla do očí a vykročila vstříc modročerveným blikajícím světlům. Jakmile jsem se jim ocitla na dohled, všechna pozornost se stočila ke mně. Právě v tu chvíli měl Steve tu největší šanci se vypořádat s agenty dole a nepozorovaně zmizet. Věděla jsem ale, že stále stojí na tom samém místě a sleduje mě. Za celou tu dobu mě již několikrát málem porazila touha se otočit, ale neudělala jsem to. Uviděla bych jen to, co už dávno vím. Že tam stále je.

Když jsem se pomalu dobelhala skrz rozmlácené sklo až ven z haly, pomalu se okolo mě začala opatrně sbíhat skupina policistů. Nad hlavou mi hučel vrtulník a já přemýšlela o tom, jestli se v živém přenosu Freddie dívá. Jestli se dívá Fury. Máma. Táta. Jestli vidí můj klidný výraz na tváři, protože jsem svůj úkol zvládla. Všichni jsou v bezpečí.

„Ruce za hlavu, agentko!" zařval na mě jeden z policistů.

Jeho rozkaz jsem poklidně poslechla a s potměšilým úsměvem se bavila nad tím oslovením. Asi to dělaly ty zbraně, které mi ještě stále čouhaly z kapes, nebo holý fakt, že jsem na to, díky pevnému pohledu v očích, vypadala. Pokud jsem tedy koneckonců měla být agent, s okamžitou platností jsem se rozhodla dát výpověď. Věděla jsem, kam až sahají mé schopnosti, a ty se skvěle vyjímaly v křesle naproti lidem, kterým jsem se snažívala pomoct. Mezi bitevními drony v oblaku kouře z dýmovnic a střelnou zbraní v rukou nebylo moje místo. Byla jsem jen terapeut.

Čísi gumová bota mě ostře podrazila zezadu v kolenou a já padla k zemi. Když mi nasazovali pouta a zabavovali zbraně, doufala jsem, že už je Steve na cestě z letiště a Bucky minimálně nad Atlantikem.