„...dva, jedna."

Ohlušující rána, která rezonovala prázdnou halou letiště, mi na tu chvíli znemožnila cokoliv slyšet. Pod řízenou náloží odletěly kovové dveře od kancelářských chodeb a s nimi i části zdi. Speciálně ty, ve které držely panty.

Nedokázala jsem zachytit jiný zvuk, než jen nepříjemné pištění a hučení v uších. Snažila jsem se rozhlédnout v tom náhlém mračnu prachu z rozbitých stěn. S úlevou jsem také zjistila, že protentokrát to neodnesla hlava či noha, ale pro změnu lokty, na které mě výbuch převalil. Obtížně jsme se vytáhla na všechny čtyři zrovna ve chvíli, kdy mě čísi ruka popadla za pas a prudce zvedla nahoru. Modrá, červená, bílá. Štít.

„Všichni za mnou?" špitl Steve a rozhlédl se okolo.

„Tady," zaslechla jsem někde za našimi zády Buckyho.

„Zde," ozval se i Gordon.

Steve beze slov vytáhl zbraň a začal střílet několik dávek do rozvířeného oblaku prachu. Stejně i Bucky s Gordonem, kteří se rozestoupili tak, aby před sebou měli dobrý výhled na explodovaný vchod a mohli střílet. Mnoho kroků, které se k nám teď blížily, na chvíli zpomalilo a zaváhalo. Bezmyšlenkovitě jsem popadla svou zbraň a pokusila se skrz dým zaznamenat jakýkoliv pohyb. Několikrát jsem zmáčkla spoušť, kdykoliv jsem měla pocit, že se v prachu někdo pohybuje.

Steve na mě několik vteřin na to kvapně pohlédl. Nemusel říkat vůbec nic, abych pochopila, že je ten správný čas zmizet.

Běželi jsme halou a dál nedbali na nenápadnost. Steve mě ještě stále držel za loket, abych dokázala udržet tempo. Bylo vidět, že oba i s Buckym běží mnohem pomaleji, než bylo jejich maximum. Nebýt mě a Gordona, nejspíš by už byli dávno pryč. Náš jediný agent a spojenec zhluboka oddechoval po mé pravici a neustále se ohlížel k vybouranému vchodu.

„Proč nejdou za námi?" vyhekl Gordon uprostřed rychlého sprintu.

„Má pravdu, Steve," přitakal Bucky, který se po Gordonově poznámce také na moment ohlédl přes rameno.

„Třeba jen čekají na spojence," odpověděl Steve. Bylo mu vidět na očích, že by nejraději utíkal dál, ale nakonec přece jen musel zastavit, aby počkal na Gordona s Buckym, které ovládla zvědavost a neblahá předtucha a zastavili se.

Stevova odpověď mě v hlavě přivedla k myšlence, že pokud oni čekají na spojence, kde se potom mohou nacházet asi tak ti naši. Než jsem stačila tento holý fakt připomenout, Gordonův ukazováček levé ruky najednou vyjel k ušnímu mikrofonu. Že by po té dlouhé době konečně s někým navázal spojení? Tušila jsem, že radiové vlny, obzvlášť v tak přelidněném městě, kde lidé této technologie neustále využívali, měly mnohdy problém se spojením a na velkou dálku špatně fungovaly. Pokud se spojení znovu obnovilo, možná to znamenalo, že byl Shield blízko.

Jakmile se k nám ale po chvíli Gordon obrátil, v jeho obličeji byl znát nepokoj.

„Před letištěm se právě rozpoutala studená válka," oznámil nám, „u vchodu proti sobě stojí Shield a FBI a míří na sebe minomety a samopaly. Navzájem si vyhrožují leteckým zásahem a kdoví čím ještě."

Nedávalo to celé smysl. Ať už teď velení nad nepřátelskou stranou převzal kdokoliv, se Shieldem museli počítat. Proč nechávali do jejich příjezdu všechny své muže stát před vchodem a dovnitř pustili jen jednu jednotku?

„Pokud je to tak, pak máme cestu volnou," poznamenala jsem beze špetky nadšení a s podezřením v hlase.

Gordonův prst znovu vzlétl uchu.

„Rozumím, Jamesi," řekl, „jaké jsou možnosti? Dobře, ozvu se."

Když se na nás znovu zadíval, nakrčil čelo a pohodil ledabyle rameny.

„Podle satelitů se k nám od západu řítí celý policejní sbor New Yorku a zpravodajský vrtulník ze CNN. A k tomu se něco blíží z jihu. Naši kluci se nabourali do navigací FBI, nicméně o co jde, to stále netušíme. Bude jich ale podle všeho hodně a objeví se tady zatraceně brzo."

Bucky tiše vydechl zbytek vzduchu z plic a ledabylými pohyby sundal z popruhů svou zbraň.

„Tak ať je sem pošlou."

„Vy dva zmizíte do pátého hangáru," obrátil se k nám Steve, „pokud se do hodiny neobjevíme nebo pokud tam vtrhnou, pak odletíte bez nás."

Polil mě studený pot a já několikrát zamrkala.

„Já budu bojovat se Shieldem, nehodlám nikam utíkat," ohradil se Gordon, než jsem stačila cokoliv říct.

„Ale umíte pilotovat quinjet," odpověděl razantně Steve a od celé konverzace se v tu ránu odvrátil k Buckymu.

„Určitě je vypustí hlavním vchodem, možná bočními," analyzoval prostor Bucky, „mohli by naskákat i skrz ta skla, pokud by mimo pozemní invazi poslali do prostoru i výsadkáře."

„Uvidíme, co se bude dát dělat," přikývl Steve. Stejně jako jeho přítel, i on se pomalu chystal na nadcházející boj a doplňoval do zbraní plné zásobníky.

„Steve," přistoupila jsem k němu, jakmile jsem vzala proud myšlenek opět do svých rukou.

Oba mě ale s naprostým přehledem ignorovali.

„Těch jejich supermutantů nemohou mít mnoho, rozsáhlých projektů by si úřady všimly a byl by z toho skandál. Ať už jich sem ale naskáče, kolik chce, použijeme dýmovnice," pokračoval dál Bucky.

„Se zbytkem už si nějak poradíme," přitakal Steve, „jejich jedinou výhodou je pouze početní převaha."

„Steve," zopakovala jsem znovu jeho jméno, tentokrát s daleko větší panikou v hlase a razancí. Můj tón ho nejspíš přiměl se ke mně otočit, ale tentokrát jsem to byla já, kdo mu nevěnoval skoro žádnou pozornost. Zírala jsem vzhůru skrz prosklený areál letiště k obloze a cítila, jak se mé tělo znovu zaplavuje adrenalinem.

„Tentokrát už nepošlou žádné supervojáky."

Sledoval směr mého pohledu, stejně jako Bucky a Gordon.

„To nejspíš naprosto mění situaci," poznamenal agent.

Nebe z jižní strany letiště se postupně plnilo něčím, co se podobalo malým špionážním dronům, které jako takové nebyly samy o sobě nikterak nebezpečné, pouze vybavené kamerami a detektory tepelných stop, aby dokázaly zmapovat téměř jakýkoliv prostor. Tyto drony však měly mimo standard vespod zabudované malé, dálkově řízené hlavně se zásobníkem. Často jsem o nových bojových dronech slýchávala, ale nikdy by mě nenapadlo, že se dožiju dne, kdy půjdou do akce. A navíc proti mně.

Prakticky to byl velice účinný plán, přestože jsem to v tu chvíli jen nerada přiznávala. Mohli by proti Stevovi a Buckymu poslat celou armádu vylepšených bojovníků, ale na jejich schopnosti ani zdaleka nestačili. Nedokázali se v biologických sérech vyznat tak dokonale, jako jejich předchůdci Erskin a Zola, kteří za své doby stvořili dva téměř neporazitelné jedince. Možná jednou nastane den, kdy tomu někdo přijde na kloub, ale dnes to nebude. A to vláda věděla. Museli zaútočit s něčím daleko rafinovanějším a účinnějším, museli využít jejich slabiny. To všechno drony ztělesňovaly. Pohybovaly se ve vzduchu, kde na ně Bucky i Steve mohli dosáhnout jedině pomocí střelných zbraní. Jejich hrubá síla a bojové umění tady zůstávaly naprosto k ničemu.

„Asi to zabalíme," poznamenal Gordon a dal se spolu s námi na další ze zběsilých útěků, zatímco drony postupně prorážely skla a řítily se dovnitř.

Nedokázala jsem přesně určit, jestli je řídí umělá inteligence nebo tým programátorů z Pentagonu. Teď už jsem pochopila, proč to všechno. Jednotka agentů OSN nás měla dole pouze zdržet, popřípadě zranit, pokud by se povedlo. Zahlédla jsem, jak v místě odpálených dveří, kterými jsme nedávno utekli, vniklo do haly dalších pár přístrojů. Za běhu jsem mimoděk několikrát vystřelila do hejna přilétajících dronů. Z pěti střel jsem zasáhla jen jednoho. A to bylo žalostně málo.

Od pohledu jsem spočítala jejich množství tak na necelé dva tucty. S notnou dávkou štěstí a šikovnosti by se nám je možná po čase podařilo postupně rozstřílet.  Drony se však po vlétnutí do celého komplexu rozptýlily, čímž nebezpečí sestřelení snížily minimálně o polovinu. Zvláštností však stále zůstávalo, proč z jejich strany zatím nepřišel žádný útok. Nebyl ale čas nic takového zjišťovat, pomalu jsme se ocitali na konci haly u obrovských kovových dveří s nápisem Vstup povolen pouze personálu letiště.

„K zemi!" zařval mi náhle do ucha Gordon.

Než jsem však klesla k podlaze, zvědavě jsem se obrátila za sebe. Drony nás mezitím ve vzduchu obestoupily jako výhrůžné stíny a setrvávaly na jednom místě. Zaostřovaly na nás své zrcadlové objektivy doprovázené bzučením vrtulek se spodním záběrem a svislým polohováním střelných hlavní. Jen jeden z nich se ze skupiny odpojil a držel teď stráž přímo nad námi.

Proč k zemi? Pokud se zastavíme na jednom místě, budeme snadný cíl, chtělo se mi říct. Z myšlenek mě však probralo jemné cinknutí. Když jsem pohlédla do míst asi metr daleko od nás, srdeční tep mi najednou vyskočil do extrému. Pohled na spadlý granát mě donutil zalehnout k podlaze spolu s ostatními. Zahlédla jsem ještě Buckyho paži se zbraní v ruce, která se u podlahy prudce rozmáchla a poslala od nás granát pryč. Ve stejný moment jsem vedle sebe rozpoznala Steva, který před nás se vší silou zabodl do země svůj štít.

Jako by vše bylo přesně načasované, jakmile jsem se za štítem skrčila do klubíčka, okolím prolétla tlaková vlna a ostré úlomky podlahových dlaždic, které o pevný kov z vibrania jen neškodně zazvonily.

„Jak dlouho vydrží ty dýmovnice?" křikl na Buckyho Steve.

„Pět minut," odpověděl, „asi."

„Rozhaž je tu všechny!"

Pak se obrátil ke mně a Gordonovi: „Pamatujte si, kterým směrem jsou ty dveře."

Bucky neváhal ani vteřinu a kolem nás se najednou rychle rozprostřela mlha z pohozených dýmovnic. A přibývaly další a další. Než mě úplně obestřelo bílo, zahlédla jsem, jak drony nesynchronizovaně začaly poletovat okolo bílé opony a nahodile naslepo střílet. Některé odvážně vletěly do mléčného prostoru, kde byly okamžitě zlikvidovány Bucyho paží nebo Stevovým štítem.

Do několika sekund se můj okolní svět smrskl jen do tohoto bílého chaosu. Snažila jsem se neztratit orientaci a držet směr ke dveřím. Po cestě jsem dokázala smést kulkou jeden blížící se přístroj a zakopnout o jiný, dávno zničený. Blízko mě zuřily boje mezi dvěma supervojáky a jinými útočnými vládními drony. Ozývalo se kovové bušení, občas střelba a několikrát také skřípění porouchaných vrtulek. Ať už drony řídil kdokoliv, věděl, že střílení naslepo do mlhy je stejně marné, jako přímý střet uvnitř ní. Steva ani Buckyho by přímá střelba vážně nezranila, protože mohli životně důležité orgány skrýt buď za štítem, nebo kovovou paží. Již několikrát jsem byla svědkem toho, jak tuto výhodu Bucky využíval. Nebyla sice tak efektivní, jako u Steva, který se za svůj štít mohl celý schovat jako želva v krunýři, ale něco do sebe přece jen měla. Pokud by se proti střelbě otočil bokem, ohnul paži v lokti a dlaní si zakryl hlavu, celá jeho vrchní část těla tak byla poměrně dobře chráněná.

Podle zvuků to vypadalo, že se celá eskadra dronů nakonec rozhodla pro přímý útok v mlze, než aby riskovala, že bychom jim mohli libovolnými dveřmi uniknout.

Přede mnou se z mlhy zhmotnil další dron. Než stačil zaměřit svůj objektiv i s hlavní, dostal přímý zásah skrz procesor. Snažila jsem se střelbu soustředit na opačný směr od přilehlých bojů, abych svým počínáním někoho z nás omylem nezastřelila.

Stačila jsem zlikvidovat ještě další dvojici dronů, jejichž nápor s rapidně klesajícím počtem pomalu slábl, když se odněkud začalo ozývat děsivé skřípění a hřmot. Jako kdyby se o sebe navzájem třelo asi sto kovových trubek, zároveň se lámal plech a do toho někdo zkratoval elektrický obvod. Zmateně jsem se rozhlížela po okolní mlze, abych identifikovala zdroj toho zvuku, ale zdálo se to jako marný pokus.

„Co to je?" zaslechla jsem odněkud zakřičet Steva.

Zvuk se mi nadále se skřípěním a duněním prodíral až do morku kostí.

„I ty drony zmizely," reagovala jsem na náhlou absenci střelby z malých létajících přístrojů.

Žádné vysvětlení se však stále nedařilo najít. Chování našich robotických nepřátel mi připomínalo krysy opouštějící loď před potopením. Co se dělo?

„Do prdele. Generátory," zaslechla jsem odněkud zamumlat Gordona, než mnou otřásl silný výbuch a spolu s ostrými střepy mě odhodil o několik metrů dál jako hadrovou panenku.

Temnota mě pohltila téměř okamžitě.