Celá tato situace, vůbec celá tahle akce měla proběhnout neoficiálně a co možná nejtišeji a nejnenápadněji, přesto jsem však znovu pocítila lehký osten zklamání ihned po tom, co nás Gordon dovedl k obyčejnému černému SUV naproti přes ulici. Po praktické stránce se ale nakonec tento způsob dopravy ukázal jako ten nejspolehlivější, protože stejně jako já, i ve vládě měli Shield vsugerovaný v paměti společně s obrovskými nápadnými quinjety, helikariéry a high-tech technikou, která proti okolí vesměs působila jako pěst na oko. Naše trojice si prostě jen posedala do auta a odjela. Čekala jsem nebe křižující špionské drony, vrtulníky, prohledávací pozemní jednotky, ale nic z toho se nedělo. Ulice byly tiché a snadno průjezdné.

Steve seděl vedle Gordona na sedadle spolujezdce a my s Buckym v tichosti zaujali místa vzadu. Za celou cestu nikdo ani slovem nepromluvil. Jednak proto, aby se Gordon mohl soustředit na řízení a nevjet do případné pasti, jednak také každý intenzivně sledoval své okolí a hledal případné hrozby.

„Mám poměrně špatný pocit z toho, že jsme tu široko daleko sami," vyslovila jsem posléze obavu, která trápila nás všechny, jen co jsme vyrazili, „nevěřím, že by se prostě jen tak uklidili stranou."

„Je to past," souhlasil Steve, „a nám nezbývá než doufat, že nás nepřekvapí natolik, abychom se s ní nedokázali vypořádat."

Několikrát mě napadlo a následně mi vrtalo hlavou, proč se nikdo z Shieldu s quinjetem nebo čímkoliv jiným neobjevil rovnou. Proč jsme museli my jet v naprosto obyčejném autě naoko opuštěnými ulicemi, které s největší pravděpodobností skrývaly nepřátelské jednotky na každém rohu? Snažila jsem se věřit Gordonovi, že by udělal, co by bylo třeba, pokud by měl možnost. Mohli se obávat případného sestřelení, kdyby poslali letoun přímo k nám? Likvidovali agenti Shieldu nepřátelské pozice tak rychle a nenápadně, že jsme dosud na žádné nenarazili? Nebo se snažil Fury jen dál nevyvolávat rozruch a používat tak co nejméně nápadných prostředků? Ať už za tím vším stálo cokoliv, nikomu z nás se to ani trochu nelíbilo.

V době, kdy jsme vyjeli ze spletité sítě uliček a postupně se zařadili do běžného provozu, se stále nic nedělo. Díky kouřovým sklům a nepoškozenému autu jsme na silnici nevzbuzovali žádnou pozornost. My se však obávali daleko horšího nepřítele, než byli civilisté. Na obzoru se pomalu objevovalo letiště a s každou vteřinou se víc a víc přibližovalo.

„Na letišti už budeme mít naše lidi, stačí se tam jen dostat," nedokázal nejspíš unést naše nevrlé podupávání Gordon.

„Tohle je děsně neorganizovaná akce," poznamenala jsem po chvíli znovu, „může se tu zvrtnout úplně všechno."

Na to Gordon jen pokrčil rameny: „Víte, ono když k vám vtrhnou dva supervojáci s vládní armádou za zády a žádají, abyste okamžitě zmobilizovala dostupné jednotky, které mají vtrhnout přímo do pasti a zároveň být připravené na každou možnost změny plánu, kupříkladu když odmítáte respektovat mé rozkazy, pak jde potom všechno velice těžko."

Steve se zatvrzelým výrazem hleděl dopředu a Gordon se tvářil, jako by bylo všechno už dávno jedno. Buckyho náladu jsem se ani neobtěžovala luštit, vzhledem k tomu, že se za každé situace tvářil naprosto neprostupně.

„Máme plán?" obrátil se po chvíli na Gordona Steve, „nebo je ten pravý čas nějaký vymyslet?"

„Zaparkuju u vchodu pro zaměstnance, tam na nás budou čekat a odvedou nás až do hangáru, kde je náš quinjet. Počkáme, až uvolní letový prostor a vy zmizíte. Prosté. Bude tam ale plno lidí, takže žádné výbuchy, střílení ani padající domy. V podlaze najdete pár zbraní, podle všeho by ale neměly být potřeba. Fury je za takové situace a tak blízko civilistů sice nerad vidí, ale všichni se budeme jistě cítit bezpečněji s nimi po ruce."

Těch několik posledních metrů k letišti jsme všichni strávili shrbení nad odkrývacím poklopem v podlaze auta a snažili se pojmout co největší množství zbraní. Bucky vedle mě okamžitě sáhl po zcela totožné zbrani, se kterou se probojoval městem. Tu starou a na mnoha místech poškozenou pušku obral o náboje a nechal zapadnout pod sedadlo. Naprosto bez rozmýšlení sebral ještě jednu z lehkých zbraní a s nezvykle spokojeným výrazem vybíral také přepážku s ručními granáty a dýmovnicemi.

V životě by mě nenapadlo, že budu náhle postrádat i zkušenosti s většími zbraněmi. Měla jsem dostatečnou kvalifikaci a praxi pouze s menšími modely, proto můj výběr padl opět na obyčejnou pistoli Glock, která skončila zpola ukrytá v mé kapse. Zírala jsem na různé věci, které podle všeho musel obsahovat každý firemní vůz Shieldu. Ruční granát jsem nedokázala ani odjistit, natož úspěšně použít. Dýmovnice jakbysmet. Dokonce i na podobnou pušku, jakou měl Bucky, jsem si musela nechat zajít chuť, a to z jednoho prostého důvodu - nebylo ji kde dát a nevěděla bych, co s ní. Neměla jsem uniformu s popruhy ani nic podobného, jen kapsy. Raději jsem si pro všechny případy vzala stejný model zbraně ještě jednou. Dvě zbraně, to bylo mé maximum.

„Hlavně to nezakřikněte," prohodil Gordon, když nás i po ujištění, že akce proběhne v pořádku, viděl zbrojit jako do válečné bitvy.

I cestou přes letiště se nedělo nic zvláštního. Davy lidí proudily od východu ke vchodu, od parkoviště k halám, od vstupní brány pryč do města. Život šel dál i přes všechny události, které se jen několik hodin nazpět odehrály pouze pár bloků odtud. Rozhodla jsem se v nejbližších chvílích raději držet Gordona, kterému nedělal problém poslat mě tam, kam bude potřeba.

Cítila jsem podivné chvění v žaludku, když naše vozidlo projíždělo vstupními kontrolami bez toho, aniž by celníci prohledali interiér. Nebylo úplně jasné, co za kartičku Gordon všem ukazoval, každopádně však muselo jít o něco velice důležitého. Co z něho Shield udělal tentokrát? Ředitele letiště? Hlavního investora? Štědrého sponzora? Muselo jít o člověka s takovým vlivem, u kterého by se bezpečnostní prohlídka jevila nemístně, ba dokonce skandálně.

Nervozita neustávala ani v momentě, kdy Gordon přibrzdil u zadního nenápadného vchodu tvořeného z větších prosklených vrat. Za nimi se v podlouhlé chodbě ihned objevila dvojice mužů v oblecích, tvářících se naprosto chladně. Kvapně jsme vystoupili z auta a napjatě přešlapovali před vchodem, který měli oba pracovníci odemknout. Tak jsem to alespoň předpokládala, když jsem zahlédla, jak na ně Gordon nepatrně, avšak velmi významně, kývl.

Oba muži se zastavili až u skleněných dveří a pozorně si naši skupinku prohlédli. Jeden z nich po chvíli zašátral v kapse. Ovšem to, co z ní vytáhl, se ani zdaleka nepodobalo klíčům, vstupní kartě nebo čemukoliv, s čím by se dalo dveře otevřít.

V momentě, kdy jsem v jeho ruce spatřila vysílačku, padl můj pohled na vedle stojícího Buckyho a jeho reakci. Nevypadal rozčíleně ani vyděšeně, jen smířeně zíral přes sklo na muže, který pomalu pozdvihl vysílačku k ústům a započal hlášení.

„Shield nepoužívá vysílačky," pronesla jsem mdlým tónem i za něho.

Nikdo na to nic neřekl. Naše skupinka musela připomínat spíš partu zbídačelých tuláků. Byli jsme unavení, potlučení a otrávení. Apatie, která se při pohledu na podezřelé chování mužů začínala rozlévat mým tělem, mohla mít opravdu hrůzné důsledky. Měla bych být vyděšená a v pozoru, ale nějak to po tom všem nešlo. Jen jsem se cynicky pousmála nad tím, že jsme se dostali už tak daleko a teď nás dostanou v tak hloupé situaci.

„Jste neskutečně impulzivní," obvinil nás Gordon, jakmile zpozoroval nedůvěru v našich tvářích a Stevův velice ostražitý pohled, načež přistoupil blíž ke skleněným dveřím, „raději se uklidněte. Vše probíhá naprosto v pořádku." Zaklepal na chladné sklo a ukázal skrz něho na muže svou kartu. Nezdálo se však, že by si toho někdo z nich všiml. Muž s vysílačkou opět něco nahlásil.

„Už tu stojíme moc dlouho, Gordone," ujal se slova Steve, „buď tihle dva vůbec netuší, o co jde, nebo jen naschvál zdržují."

„Zatraceně, chlape!" osopil se na něho Gordon a odstrčil ho, když se rozhodl popojít ke dveřím. Překvapeně jsem zamrkala. „Vy jste prostě chodící problém! Hlavně klid."

Ať už byli ti dva kdokoliv, jistě je musel vyděsit arzenál, kterým jsme disponovali a stav, v jakém jsme přijeli. Gordon znovu přistoupil ke sklu a posunky oběma naznačoval, ať nás pustí dovnitř. Stála jsem s pozdviženým obočím a zírala na svého někdejšího pacienta, profesionálně vycvičeného agenta tajných operací, dvojitého špiona a nejlepšího ostrostřelce ještě z dob univerzity Shieldu, jak zmateně klepe na sklo a prosí o to, aby ho někdo někam pustil. Koutky úst mi nekontrolovatelně vyskočily vzhůru.

„Uhněte," řekl po chvíli Bucky, pověsil si zbraň do popruhu a přistoupil ke dveřím. Oba muži rázem zpozorněli. Jejich reakce prozradila mnohé. Jednak to, že rozhodně nejsou ze Shieldu a také, že naprosto přesně vědí, s kým mají tu čest.

Bucky se nezdržoval. V několika vteřinách napřáhl kovovou paži a bez sebemenšího vypětí sil prorazil sklo pěstí. Střepy se okamžitě rozkutálely po zemi za cinkavého řinčení. Zbytek skla ve spodní části, který v rámu dveří zbyl, Bucky ukopl nohou. Než se stačili dát oba muži na útěk, kovová paže popadla toho s vysílačkou a prorazila s ním zbytek skla, které ještě v rámu drželo.

„Proboha!" zakvičel muž, když se ocitl zády na zemi přímo pod rukama obávaného Winter soldiera. Těkal očima po nás všech a tvářil se jako na pokraji nervového zhroucení. Jeho zjevu nepřidalo ani potrhané sako a oblečení.

„Co jste zač?" zeptal se přímo k věci Steve.

„Jsme z FBI," zafňukal muž.

„Odkdy berou takové nekňuby?" neodpustil si Gordon.

„Měli bychom jít, než ten druhý přivolá posily," namítla jsem kvapně. Ocitli jsme se v akci a moje tělo na to ihned reagovalo návalem adrenalinu, který jsem tak dlouho očekávala. Zadívala jsem se na Gordona, který teď předstíral, jakože se před chvílí ani trochu nespletl v úsudku.

Než kdokoliv z nás stačil jakkoliv zareagovat, popadl najednou Steve muže za rameno a postavil ho na nohy. Vysílačku rozdrtil v dlani a odhodil na zem. Volnou rukou pak otevřel dveře od auta a zajatce poslal čelem přímo mezi zadní sedadla.

„Klíče," houkl na Gordona, který ihned situaci pochopil a vytasil klíčky.

„To od vás bylo milé," pověděl agent, když auto i s mužem zamknul a klíče přihrál Stevovi.

Steve ho však naprosto ignoroval a pohlédl na nás s Buckym. Hlídkovali tu muži z FBI, to se nedělo každý den. Bylo jasné, že naprosto přesně nevěděli, zda se tady objevíme, proto tu na nás nečekali soupeři stejného stupně jako v ulicích. Mohla jsem se jen domnívat, jestli náhodou nepostavili podobné hlídky na všechny strategické body ve městě. Ani Goldsten nikdy nebyl tak arogantní, aby měl naprostou jistotu v tom, že se mu podaří zajmout Kapitána Ameriku jen tak uprostřed ulice, i kdyby se speciálně vybavenými jednotkami. Něčím se pojistit musel.

Skoro jako by se Steve s Buckym předem na něčem domluvili, kývli jeden na druhého a okamžitě zaujali bojová postavení. Steve v jedné ruce se zbraní a druhé se štítem vstoupil do chodby jako první. Bucky na mě pohlédl a pokynul mi také ke vstupu. Držela jsem se ale v těsné blízkosti za ním, protože jinak mi to ani nedovolil. Svou zbraň měl opřenou pažbou o rameno a po okolí se rozhlížel skrz mušku. Gordon s povzdechem vkročil za námi a hlídal nás zezadu.

„Zaparkovali jsme dost okatě," zabručel si pro sebe. Nejspíš mu bylo jasné, že jinak to ani nešlo, protože už dál nic nenamítal. Cítila jsem z jeho stížností spíš snahu trochu si rýpnout za tu naprosto očividnou ignoraci, kterou vůči němu začali Steve s Buckym projevovat. Nenápadně jsem pootočila hlavu a věnovala mu jeden z nervózních úsměvů. Udělal toho pro nás dost, nezasloužil si takové jednání, přestože se charakterově začal v akci jevit poměrně nespolehlivě.

Procházeli jsme naprosto prázdnými chodbami a v dálce slyšeli hlasy cestujících ve veřejných prostorách letiště. Všichni jsme podle všeho nedokázali z hlavy vypustit myšlenku, že přesně toto po nás chtěli. Abychom vstoupili do chodeb. Do pasti.

Zdálo se mi to jako hodiny, co jsme pomalu prozkoumávali interiér kanceláří, které se zdály všechny naprosto opuštěné.

„Je to zvláštní," přemítala jsem zrovna ve chvíli, kdy jsem zhasínala ještě zapálenou vonnou svíčku, „skoro to vypadá, jako by se všichni evakuovali. A to před malou chvílí. Přesto v halách ještě cestující jsou. Vím, že to bude znít dost špatně, ale snažila bych se dostat mezi lidi, tam si na nás nic nedovolí."

„Civilní štít," ozval se Bucky, „to je účinná metoda. Až na to, že by nás všichni hned poznali a strhl by se povyk."

„Přesto všechno by se neodvážili střílet do davu. Měli bychom pár drahocenných minut k útěku, než by vyděšení cestující letiště opustili."

„Kde přesně je ten quinjet?" zeptal se Steve Gordona.

„Hangár pět," odpověděl pohotově agent, „existují cesty bočními vchody s kancelářemi nebo přes halu, a pak kousek přeběhnout venku. Navrhoval bych ale do haly mezi lidi raději vůbec nevstupovat."

„Prašť jak uhoď," pokrčil rameny Bucky a pomalu vykročil ke dveřím, „jestli o nás už vědí, pak jsme stejně prohráli. A vsadil bych se, že vědí."

Nikdo z nás to sice dosud neřekl nahlas, ale všem bylo jasné, že čerstvě vyklizené kanceláře tu nebudou jen tak samy od sebe. Varoval je muž, který nám utekl nebo to tu zelo prázdnotou, už co jsme přišli. Podle svíček a zapnutých monitorů jsem ale předpokládala, že odtud museli všichni zmizet těsně před námi.

V dalším postupu platila nevyřčená dohoda o větší rychlosti. Nebyl čas na to, kontrolovat každou místnost a každý zákrut chodby. Gordon se nyní držel se Stevem vepředu a vedl nás všechny ke quinjetu. Přestože šlo všechno až nad očekávání hladce, nedokázala jsem se zbavit toho hlodavého pocitu, který se mi okamžitě vracel při myšlenkách na muže, kterého jsme nechali utéct. Pokud byl od FBI, bylo jasné, že první, co udělá, bude to, že zavolá posily. A ne jen tak ledajaké. Při pomyšlení na zvěrstva, která jsem spatřila v ulicích, se mi několikrát obrátil žaludek.

„Slyšíte ten dusot?" zastavila jsem se najednou uprostřed chodby a nastražila uši. I přes zdi k nám doléhal hluk tak obrovský, jako by se okolo letiště proháněla stáda afrických slonů.

„Buď vyklízí civilisty z haly," odvětil zamyšleně Bucky, „nebo si na nás zavolali celý vojenský útvar." Přestože mluvil klidným tónem, v jeho očích jsem zpozorovala napětí. Stejně jako u ostatních, přičemž jsem nepochybovala, že na mně se tíha celé situace nejspíš promítala nejvíc.

„Dobře urychlíme to," rozhodl Steve a složil zbraň. Dokonce i Gordon s Buckym přestali neustále mířit po svém okolí a ze shrbeného postoje, kdy neustále pozorovali okolní svět skrz mušku zbraně, se v ten moment nebezpečně napřímili, jako smrtelně jedovaté kobry chystající se k útoku.

Rozběhli jsme se plnou rychlostí chodbami, vybíhali schody, míjeli prázdné kanceláře a recepce a snažili se labyrintem celého komplexu projít bez sebemenšího zaváhání a zdržení. Teď už záleželo jen na rychlosti. Mohli jsme procházet chodbami obezřetně, ale ani to by nám nebylo k ničemu platné, pokud by zaútočili v takové síle, jako v ulicích. Tady jsme navíc neměli volný prostor k útěku. Bucky by nemohl použít své dýmovnice a Stevův štít by byl, co se vrhání týče, v tak malém prostoru dost omezen.

Myslela jsem jen na to, abych držela tempo s ostatními a snažila se ovládat svůj dech. Jak už jsem za poslední dny pomalu poznávala, v krizových situacích se věci nikdy nezdály takové, jaké jsou. Všeobecně platila skutečnost, že adrenalin dokázal tělo vyburcovat k maximálním výkonu. Člověk viděl superostře, přemýšlel rychle a vydržel víc. Já se v tu chvíli dokázala zaměřit pouze na oprýskané barvy Stevova štítu, který si nesl na zádech. Cítila jsem, jak se zbytečně zadýchávám napětím a mé tělo slábne. Dokonce mi připadalo, že z deseti věcí, kterých bych si měla všímat, vnímám s bídou jednu, a to byl jen souhrn barev. Modrá, červená, bílá. Štít. Chtěla jsem také všechno vnímat superostře. Pevněji jsem sevřela zbraň v rukou a rozhlížela se do uliček stejně jako ostatní. Právě jsme se řítili křižovatkou chodeb ve tvaru T, ve které se povalovalo jen pár instalatérských trubek v krabicích a několik beden s izolací. Blížili jsme se ke kolmé odbočce a jako u každé byli připravení na vše. Doufala jsem, že až to bude potřeba, nezkoprním.

Jako bych to svou poslední myšlenkou přivolala, vzduchem najednou prolétlo několik hvízdavých střel. Instinktivně jsem se sehnula a překryla si hlavu dlaněmi. Slyšela jsem, jak se kulky plnou rychlostí zavrtávají do stěn a některé se odráží od železných trubek. Za našimi zády se ozýval několikanásobný dusot těžkých vojenský bot a chrastění přebíjených zbraní. V chodbě se vynořovali další a další ozbrojení muži. Nevypadali však natolik vybaveni jako týmy na ulicích. Něco mi říkalo, že to nejhorší ještě přijde. Že tato skupinka je tu jen proto, abychom se nenudili, než se z celého města znovu seskupí speciální jednotky určené pro boj s Kapitánem Amerikou a Winter soldierem. A tentokrát jsem byla přesvědčená, že nezůstanou jen u kulek a pěstí.

Bez přemýšlení jsem vystřelila několik krátkých výstřelů do toho davu a přinutila je se trochu obezřetně pozastavit a krýt se. Vedle sebe jsem ale najednou zaslechla jen tiché cinknutí, následné syčení a pak bílý kouř, který se rozlil po okolí. Bucky, pomyslela jsem si úlevně a pokračovala v běhu za siluetou přede mnou. Střelci za námi se okamžitě rozběhli proti kouři z dýmovnice, který se ještě stále dál šířil chodbami. Několik drahocenných vteřin jim však zabralo, než prozkoumali celý prostor a navíc se museli na tu chvíli rozdělit, jelikož nevěděli, kterou uličkou jsme se vydali. Postupovali rychle, očividně to byli profesionálové, protože chvíli na to, co jsme se uprchli, se za námi znovu ozval dusot těžkých bot. Svist kulek se ozval v tu ránu potom. Dohnala nás oddělená pětice mužů a nepokrytě po nás několikrát neúspěšně vystřelila, dokud se na druhé stráně chodby nevynořila další pětice. Instinktivně jsme se stáhli do kruhu a zírali jeden na druhého.

„Jménem vlády bezpečnosti OSN jste všichni s okamžitou platností zatčeni," vyšel k nám jeden muž vstříc a zvedl obě ruce do úrovně obličeje, aby nám ukázal, že nehodlá útočit. Zbraň se mu pohupovala na poutkách neprůstřelné vesty a helmou s ochrannými brýlemi se nikterak nelišil od svých kolegů.

„Pokud se tak stane bez odporu, značně vám to pomůže u soudu," pokračoval a pomalými kroky se přibližoval.

S každým slovem, které vyslovil, jsem byla čím dál více schopná rozpoznat jeho přízvuk. Zněl tvrdě a občas lámaně. Rysy v jeho obličeji nebylo možné skrz oblečení a ochranné pomůcky rozeznat, nicméně jsem si po chvíli byla naprosto jistá tím, že máme co do činění s Rusem. Snažila jsem se to celé pochopit. Co se tu u všech všudy právě dělo?

„Odkdy se do těchto věcí plete Rusko?" zeptala jsem se nedůvěřivě.

Muž zakroutil hlavou: „Jak jsem řekl, jsme tady jménem OSN, nikoliv Ruska."

Ale Rusko poskytlo speciální údernou jednotku, bylo mi to jasné. Skýtalo to mnoho výhod při případném dopadení. Na USA by to vrhalo auru neschopnosti vyřešit si své problémy na svém území a členské organizace by jim mohly vyslovit nedůvěru a projevit na Buckyho svůj nárok. Zavánělo to problémem.

Muž se pomalu ale jistě přibližoval. Kvapně jsem se rozhlédla okolo a spatřila jen další úzké železné trubky a krabice s izolací. Kývla jsem na Steva a mrkla okem po skupince mužů na opačné straně chodby. Doufala jsem, že to pochopil. Bucky se po tomto gestu nenápadně napřímil a rozhlédl se zase po skupině druhé, od které k nám kráčel i ruský agent. Vystoupila jsem o krok vpřed k jedné z krabic.

„Nechápete to," pronesla jsem.

„Nevíte, co jste vším tím rozpoutali," oponoval muž, „teď si, prosím, klekněte na zem."

Když stál najednou jen necelé dva metry ode mě, v rychlosti jsem přiskočila ke krabicím, u kterých se povalovalo také pár trubek a rozmáchlým pohybem poslala muže tupou ránou k zemi. Stalo se to tak rychle, že jsem ani já sama nedokázala určit veškeré detaily mého počinu. A ani na to nebyl čas. Než se muži stačili vzpamatovat, pustil Bucky do jejich řad spršku kulek. Zarývaly se jim do ochranných vest, obrovskou silou lámaly žebra a pokud některá z nich prošla neprůstřelným materiálem, pak se zasekla bolestivě v kůži nebo svalech.

Nastal chaos, když naši protivníci ihned začali palbu opětovat. I muži, kteří se bolestí svíjeli na zemi, na ten moment znovu popadli zbraně a snažili se nás několikrát zaměřit. Přestože stříleli proti nám, nemohla jsme neocenit jejich odvahu a houževnatost, kterou tím projevili. Na Buckyho straně jsme vyřídili tři. U Steva a Gordona to byli dva.

Kvapem jsme se rozběhli pryč chodbou směrem k hale. Přestože jsme se na tak velkém prostoru nechtěli ukazovat, s pěti ozbrojenými muži za patami jsme neměli na výběr. V tak malém prostoru byla přestřelka opravdu jednou z nejnebezpečnějších věcí. Tím, že se přesuneme na vetší prostor, jsme si mohli zajistit více možností útoku. Jedním z nich byla bojová umění trojice mých společníků a druhou možnost proházet se z problému Stevovým štítem. Bucky nás zezadu kryl přerušovanou palbou, takže se naši pronásledovatelé museli co chvíli krčit za krabicemi a rohy. Nikdo z nás za celou tu krátkou dobu nepromluvil, jednali jsme jako jeden organismus.

Jakmile jsme se ocitli v liduprázdné hale, dostalo se nám odpovědi, co znamenal ten dusot. Evakuovali odtud všechny civilisty. Na jednu stranu se mi i ulevilo, že nikdo z nevinných nepřijde k úhoně, na druhou jsme přišli o možnost schovávat se v davech.

Jako první mě napadlo, abychom se rozestavili za dveřmi, která jsme zaklesli mou trubkou, a počkali, až nimi pětice ozbrojenců někdy projde. Tento nápad jsem ale po chvíli zamítla. Mohli mě sice nechat, abych jejich vyjednavači přerazila čelist trubkou, nicméně do tak školácké pasti by se nalákat nenechali. Tušila jsem, že přijdou jiným vchodem.

„Jak mohlo OSN vědět, že budeme právě tady?" podivila jsem se.

„Mohli převzít iniciativu od Goldstena po té zpackané misi v ulicích, kdy si po městě rozesel lidi z FBI. Možná proto tak trvalo, než sem ti chlapi dorazili. Nebyli přímo napojeni na FBI," odpověděl pohotově Gordon.

„Nejsem si jistý, jestli je to dobře," zamyslel se Steve.

Už byl skoro čas opustit pozice a vydat se nejkratší cestou ke quinjetu, když jsme za dveřmi zaslechli tichý šramot. Že by přece jenom byli tak hloupí?

Do ticha, které v tu ránu nastalo, se ozval od opačné strany dveří hlas z vysílačky: „Delta 2 Bravo, potvrzuji. Řízený odpal za pět, čtyři, tři..."