Drobný krámek, do kterého jsme po několika minutách usilovného hledání vtrhli, se opravdu zprvu tvářil jako obyčejná prádelna. Když bral Bucky za kliku, ještě několikrát se pozorně ohlédl a pro všechny případy sevřel v druhé ruce zbraň. Trhnutím rozrazil dveře malé místnůstky a téměř okamžitě projel pohledem všechny rohy. Na nic jsem nečekala a vklouzla jsem za ním.

Celý prostor tvořila jedna čtvercová tmavá místnost s řadami praček, hromádkami starého prádla a několika stoly s židlemi v rozích. Kdysi skleněná výloha s dřevěnými dveřmi uprostřed teď byla zatažena rezavými plechovými roletami, čímž dovnitř vpouštěla světla tak akorát na to, aby uvnitř člověk o nic nezakopl. V nastalém šeru se Bucky pomalu rozešel mezi řadami praček s připravenou zbraní. Opatrně pokládal jednu nohu za druhou, a přitom bystrým zrakem zkoumal okolí. Zvedla jsem svou vlastní zbraň do úrovně očí a kopírovala dráhu jeho trasy, přichystaná ho v případě potřeby krýt. Nebezpečné ticho se až na Buckyho kroky po keramických dlaždičkách rozléhalo všude okolo a dodávalo celé situaci velice napjatou atmosféru.

Když se po chvíli Bucky zastavil a kývnul na mě, abych složila zbraň, nedokázala jsem uvěřit vlastním očím. Byla to prostě jen stará prádelna. Stížnosti po tom všem rozhodně nebyly na místě, přesto všechno jsem si však nedokázala odpustit myšlenku, že od Shieldu bych čekala něco malinko víc. Tajný úkryt, skrytou chodbu nebo alespoň prachobyčejný telefon, který by nás okamžitě spojil s posilami.

„Asi tady budeme muset počkat," prohlásil po chvíli Bucky, „venku nás určitě všichni hledají."

„Měli bychom najít Steva."

„Dostane se z toho," odpověděl bez sebemenšího zaváhání, ještě než jsem mu stačila říct, v jakém stavu jsem ho naposledy viděla.

„Bucky, nemůžeme tu zůstat," pověděla jsem naléhavě a pohlédla na něho, „musíme se okamžitě spojit s Shieldem. Jde ještě o Petera. Vědí o něm!"

Teď už mi věnoval plnou pozornost, přešel okolo hromady starého oblečení a stanul proti mně. V očích mu hrál zmatený výraz: „Jak o něm vědí?"

„Podali mi nějaké sérum pravdy, netuším, co jsem jim řekla, ale pokud se zeptali, co plánujeme dál a na to bych vzala jed, že se zeptali, pak to vědí." Nejspíš zahlédl můj těkavý pohled ke dveřím, protože se odmítavě zamračil a zakročil mi cestu.

„Parker si už nějak poradí," řekl pevně, „dřív nebo později by se to stejně profláklo. Ty teď zůstaneš tady a necháš si ošetřit ten kotník, ještě to neskončilo."

Bylo toho tolik, co bylo nutné vyřešit, ale musela jsem uznat, že momentálně nebyl ten pravý čas cokoliv podnikat. Všude po okolí teď nejspíš hlídkovaly nepřátelské vládní jednotky a vyjít ven by nejspíš znamenalo okamžité prozrazení. I přesto všechno jsem se však nedokázala přenést přes skutečnost, že si Peter bude muset poradit sám. Byla to moje vina.

Můj pohled nejspíš mluvil za vše, protože Bucky v tichosti připnul svou zbraň opět na poutka své vesty a sehnul se pro jedno z bílých prostěradel na hromadě oblečení. Ze zadní části opasku vylovil malý kapesní nůž, kterým začal za doprovodu trhavých zvuků látky prostěradlo párat na proužky.

„Měli jste utéct, dokud byla možnost," poznamenala jsem tiše, „teď už vás jen tak nenechají."

„O tom se nebudeme bavit," rozhodl rázně a klekl si k mému opuchlému kotníku. Usedla jsem na zem a opřela se zády o pračku.

„K ničemu bych jim stejně nebyla, nějak bych se z toho dostala," řekla jsem, přestože po posledním rozhovoru s Hartem jsem si tím nebyla až tak jistá.

„Kdyby nedopadli nás, někdo by jim musel dělat náhradu," odpověděl a opatrně mi sundal jednu botu. Cítila jsem, jak oteklé chodidlo najednou dostává prostor k tomu, aby se mohlo zvětšit ještě víc.

„Když jsem vás uviděla, byla jsem opravdu šťastná," pohlédla jsem mu do očí, „ale teď si říkám, jestli to nebyla velká chyba. Už teď jste mohli být oba na cestě pryč. Po tom incidentu venku už jste Ameriku ztratili navždy."

Vyhrnul mi kalhoty do půli lýtka a vzal do rukou jeden pás prostěradla. Obratnými pohyby jím začal stahovat pomalu opuchající kotník. Cítila jsem uvnitř obrovský tlak, vlastní tep i nesnesitelné návaly horka. Přesto všechno jsem však vítala oporu, kterou mi obvaz poskytoval.

„Amerika je mi ukradená," zamumlal Bucky, zatímco dovazoval konec prostěradla. Když byl se svou prací hotov, vrátil kalhoty zpět do původního stavu a opatrně mi nazul botu.

„Kde se tu vlastně vzal Shield?" zeptala jsem se na otázku, která mi hlodala v mysli už od prvního setkání s Gordonem.

Bucky se hořce pousmál: „O tom nebudeš chtít slyšet."

Přimhouřila jsem oči a snažila se z jeho výrazu vyčíst, o co by tak mohlo jít. „Bucky?"

„Když jsme přijeli do bytu, čekalo nás se Stevem opravdu nemilé překvapení. Nebyli jsme dobře vyzbrojení a proti nám šla najednou armáda speciálně vybavených chlapů. Vzali jsme nohy na ramena a rozptýlili je v ulicích. Několik jsme jich zneškodnili a zbytek nechali, ať nás hledají. Když jsme se vrátili do bytu, byla tam jen čtveřice hlídačů a tvá kamarádka, která nám řekla, co se stalo. Strašně ji mrzelo, že jim ze strachu všechno řekla a měla o tebe opravdu obavy. Nemohli jsme ji v tom bytě nechat samotnou, proto jsme ji vzali s sebou a odjeli pryč. Uvědomili jsme si, že ať už se budeme snažit jakkoliv, sami nic nedokážeme, takže jsme udělali přesně to, od čeho ses nás celou tu dobu snažila odradit."

„Co jste udělali?"

Pokrčil rameny a zahleděl se na dveře do prádelny: „Strhli na sebe pozornost. Nejprve šlo jen o pokus infiltrovat se do Shieldu, ale jak jsme předpokládali, monitorovali tam veškerý pohyb, takže došlo na dost otevřený konflikt. Shield se samozřejmě okamžitě přidal na naši stranu a než stačila přijet celá zásahová vládní služba, byli jsme pryč. Museli jsme Furymu objasnit, jak se věci mají, zažádali o pár agentů pro tuhle akci a nechali Freddie na jedné z tajných základen v bezpečí. Dál už to šlo jednoduše, přistoupili jsme na jejich hru. Musíš pochopit, že pro nás neexistovala možnost jim tě nechat."

Nyní se zdálo, že Ameriku jen neztratili, doslova si ji poštvali proti sobě. Teď už neexistovala byť jen jediná naděje, že by v této zemi kdy mohli pobývat bez neustálého pronásledování. Vliv Spojených států navíc jako chapadla obří chobotnice obepínal celý svět, Wakanda byla jejich poslední nadějí na úkryt. A do celé této situace se dostali jen kvůli mně. Nemohla jsem se na ně zlobit, protože stejné maximum bych byla ochotná udělat i já pro ně. Naštvaná jsem byla jen sama na sebe, protože jsem se nechala chytit, prozradila Petera, ohrozila Freddie a vzala jim možnost útěku.

„Děkuju," řekla jsem jen, přestože očekával spíš výtku za jejich činy, „i za Freddie."

Místo odpovědi jen tiše přikývl.

„Co se bude dít dál?" zeptala jsem se ho po chvíli. Prosedět celý život v této malé prádelně se nedalo a ani sám Bucky koneckonců moc nevypadal na to, že by věděl, co dál.

„Počkáme na Steva," řekl jen a pomalu vstal. Tichými kroky přecházel po místnosti, pozorně si prohlížel všechny věci uvnitř a občas nenápadně nadzvedl jednu roletu, aby zkontroloval dění venku. Dokázala jsem si velice živě představit hlavní téma večerního televizního zpravodajství. Zvláštní ovšem bylo, že jsme doposud nezaslechli byť jen ozvěnu poplašných sirén policie. Možná, že dokonce ani pro vládu nebylo úplně výhodné, aby se o její malé armádě vylepšených vojáků dozvěděla široká veřejnost, možná se, stejně jako my, také snažili udržet pár věcí pod pokličkou. Ať už se to zdálo být sebevíc děsivé, skýtalo nám to jednu obrovskou výhodu­: menší početní převahu. Se zapojením policie by to bylo úplně stejné, jako se snažit zůstat v suchu, zatímco se pokoušíme přeplavat oceán.

Opatrně jsem se pokusila zatížit bolavý kotník a pomalu vstala. Tento neobratný pohyb upoutal Buckyho pozornost, kterou malou chvíli předtím věnoval dění venku skrz povytaženou roletu.

„Měli bychom si ujasnit ještě pár věcí," pověděla jsem.

Místo odpovědi se na mě jen zahleděl a mírně pokývl hlavou, ať pokračuju.

„Mohli jste být už dávno pryč," řekla jsem pevně, „kdyby se nestal ten únos. Chci od tebe jen slyšet, že až se příště budete muset rozhodnout mezi svobodou a řešením mých patálií, vyberete si tu první možnost." Neodpověděl a já musela sama uznat, že je celá ta žádost poněkud naivní. „Nebo budeme všichni alespoň jednat s chladnou hlavou a provedeme to, co se bude jevit nejšetrněji situaci, ať už by to znamenalo cokoliv."

Stále mlčel a po chvíli odvrátil pohled zpět ke škvíře mezi roletami. Tušila jsem sice, že má slova zrovna převrací na jazyku, ale já chtěla opravdovou a slyšitelnou odpověď. Slib.

„To je otázka důvěry, Bucky," neustávala jsem ve svém snažení, „musíte mi oba věřit, když vám řeknu, že se ze svých problémů už nějakým způsobem dostanu. Další risk už by se vám nemusel vydařit."

Ticho. Jeho tvář se sice stále upírala ke škvíře ve výhledu z okna, jeho pohled však směřoval k zemi. Cítila jsem, že přemýšlí a zůstala na moment také zticha. Jeho slib pro mě byl v tu chvíli opravdu tou nejdůležitější věcí. Už se to nesmělo pokazit. Až bude příště druhá strana chystat protiúder, připraví se lépe a budou přesně vědět, kde se nachází naše slabina. Ačkoliv jsem si to dost dlouho nedokázala připustit, tou slabinou jsem byla právě já. Neuměla jsem zpřerážet končetiny jednomu muži, natož pak celému tuctu. Nebyla jsem rychlá. Nebyla jsem v tomto světě nadpřirozených schopností a sil soběstačná. I přes všechny ty události jsem stále zůstávala jen pouhým člověkem, a to ani zdaleka nestačilo k tomu, abych se vším dokázala držet krok. A Bucky se Stevem už si nemohli v jejich situaci víckrát dovolit se pro mě vracet.

„Jednou už jsme na toto téma konverzaci vedli," pokračovala jsem dál. Zdálo se totiž, že se mě snaží umlčet tím, že bude sám mlčet. To jsem nemohla dopustit. Ne, dokud mi neslíbí, že jeho prioritou bude odteď útěk. „Kdysi jsem slíbila, že pokud už mě nebude potřeba, ustoupím. Náš plán ztroskotal a všechno se řeší otevřeným konfliktem, což není moje silná stránka. Ať už by se stalo cokoliv, mám za zády Shield a všechna tajemství, která jsem mohla mít, už jsem i nejspíš řekla, takže nemá smysl, aby po mně šli. A když uvidí, že i vám jsem ukradená, už k ničemu dobrá nebudu. Kdyby na to znovu přišlo, chci, abys mi věřil, že budu v pořádku."

Rozhodně jsem se odmítala zmínit o postoji, který ke mně vláda zaujala, když se mě Hart pokusil zastřelit. Nepřispělo by to mému záměru, kdyby o tom věděl. Navíc po tom všem už nebylo vůbec jisté, že by se mnou byl Hart ještě ochotný vůbec něco řešit. Za jeho nynější stav mohl vděčit mně, a to bylo dost na to, aby se vzdal veškerého slušného chování. Má smrt nebo vazba byly jediné možné alternativy. Tentokrát jsem ale byla připravená neponechat nic náhodě a nenechat se nikým zachraňovat. Teď už jsem věděla, že je to špinavá hra, která se jinak hrát ani nedala.

„Situace se změnila," prohlásil vážně.

„Nedůvěřuješ mi?" popravdě jsem v tomto tolik nedůvěřovala ani já sobě, ale věřila jsem Furymu, že by vlastní lidi nenechal bez pomoci. To bylo to jediné, na co jsem mohla spoléhat. Docela se mi dařilo držet sebejistý a pevný tón, ale Bucky si nejspíš dokázal sám spojit dvě a dvě dohromady, aby odtušil, že žádné eso už v rukávu nemám. Jen Furyho.

„Tohle v žádném případě není o důvěře," zavrtěl hlavou. Dobrá, pomyslela jsem si, tudy cesta nevede.

„Víš, co mi řekl Hart, když mě vyslýchal?" zeptala jsem se ho.

V půlce věty se ale s kamenným výrazem rozešel ke mně a naskládal mi pod nohy několik prostěradel, které sebral po cestě z praček. Překvapeně jsem mu zírala do tváře, ve které jsem ale nedokázala odhalit žádnou emoci.

„Odpočineš si," vzal mě za loket a mírně nasměroval směrem k hromadě.

„Celá ta bitka na ulici byla předem naplánovaná, protože věděli, že to nenecháte plavat. Vědí moc dobře, že mě lehce dostanou a vy se hned na to objevíte. To už se nemůže opakovat."

„Nebude," ujistil mě a pomalu mě posadil na zem, kde si ke mně klekl, „tentokrát už tě nenecháme nikde samotnou."

„Ale to je přesně ta věc, o které tady mluvím," zahleděla jsem se mu do očí, „omezuje vás to."

„Mar, jestli sis nevšimla, tak jsme tě do všeho stáhli s sebou," řekl naléhavě, „vedle našich fotografií promítají v televizi taky tvoje. Ano, Shield by se o tvou bezpečnost možná postaral, ale mnohem raději bych to udělal sám. Po té věci s Hartovou loajalitou a tím, jak okamžitě vláda zjistila, že jsme v Shieldu, máme se Stevem důvěru k nim dost nalomenou."

„Věřím Furymu," prohlásila jsem pevně.

„Nebudeme se o tom už bavit," navrhl klidně, ovšem s důrazným pohledem, který ke mně vyslal, „počkáme, s čím přijde Steve."

S čím přijde Steve. Toto jeho přesvědčení ve mně znovu probudilo vlnu obav. O jeho návratu mluvil jako o naprosté samozřejmosti. Neviděl ovšem to, co já.

„Musíte zmizet," řekla jsem, „a obávám se, že máte už jen poslední šanci."

Pohledem, který mi věnoval, toto téma definitivně uzavřel: „Svou práci jsi odvedla dobře, teď to nech na nás."

Stačilo mu pohlédnout do obličeje, abych věděla, že se mýlil. Nedokázala jsem absolutně nic, všechno si to stále nosil s sebou. Možná, že kdybych s ním mohla strávit víc času, ale ani u toho neexistovala záruka, že bych ho dokázala dát do pořádku. Jeho problém sahal na míle daleko za hranici mých schopností. Tu největší pomoc jsem mu mohla prokázat jedině tím, že mu pomůžu zpět do Wakandy, kde měli daleko víc možností. Viděla jsem mu to na očích a cítila to i při veškerých rozhovorech, které jsme vedli. Pokud se měl někdy přes všechnu minulost přenést, potřeboval vědět, že už se nikdy nebude opakovat. Potřeboval se zbavit Winter soldiera.

Nejspíš si všiml mého pochmurného pohledu v reakci na jeho tvrzení, protože se mírně pousmál a zahleděl se mi do očí. Když se však nadechoval ke své odpovědi, z venkovní strany do dveří cosi prudce vrazilo. Mezi úzkými škvírami rolet se rozprostřel temný stín a dveře pod tíhou té věci zoufale zavrzaly. V tom okamžiku jsme oba byli na nohou a já naprosto pominula ostrou bolest v kotníku. V Buckyho živé ruce se ihned ocitla zbraň a ta kovová volně visela podél boku, připravena kdykoliv k útoku. Já dokázala jen s napnutými svaly zaujmout postoj se zbraní v ruce a být připravena kdykoliv vystřelit nebo se převalit přes řadu praček do zákrytu před možnou palbou ode dveří, která mohla nastat. Bucky jedním rychlým pohybem mírně natočil hlavu, aby se nejspíš ujistil, že jsem se schovala. Když mě zahlédl připravenou k útoku, mírně se zhoupl na patách a jedním krokem předstoupil přede mě. Donutil mě tím sklonit zbraň.

Bylo to těch nejdelších několik vteřin mého života. Ode dveří bylo slyšet těžké oddechování, šustění látky a vrzání trámů dveří. Chtěla jsem opravdu moc věřit tomu, že je to jen někdo z Shieldu, kdo si pro nás právě přišel, ovšem nic z toho tomu nenasvědčovalo. Podezřelé bylo ovšem to dlouhé čekání. Skoro mi to připomínalo záběry z přísně tajných vojenských operací, kdy bylo nejprve potřeba průzkumníka, aby ověřil vchod a před vypuknutím akce pomocí krátkých gest podal hlášení o situaci ostatním. Možná jsme tou tichou prodlevou, kterou jsme mohli věnovat raději likvidaci možného útočníka, právě prohráli. Když se mírně pohnula kovová klika dveří, v tu chvíli bych přísahala, že nikdo z nás ani nedýchal. Tělo se mi přestalo třást očekáváním a ve mně se rozlil naprosto ledový klid. Byla jsem připravena na cokoliv.

Místo organizované vládní jednotky však dovnitř dveřmi vklouzl Steve. Ihned na to jeho štít zařinčel o podlahu prádelny a on se mdlým pohledem rozhlédl po místnosti. V jeho očích byla znát únava, vlasy měl slepené potem a uniformu zčernalou a roztrhanou. Pod rozervanými rukavicemi šlo rozpoznat krvácející klouby a na pažích se rýsovaly dlouhé rudé šrámy. U pravého ucha se vybarvovala obrovská oteklá modřina a ze stejné strany z rozbitého čela stékala pomalu zasychající krev.

S Buckym jsme se beze slov rozběhli k němu. On se okamžitě objevil u dveří, aby se rozhlédl venku a co nejdřív zase zavřel, zatímco já se snažila udržet Steva na nohou. Nekoordinovaným pohybem se snažil udělat krok k řadám praček, o které by se opřel, ale místo toho se váha jeho těla přesunula na levou nohu, na které byly vidět také stopy krve. Ihned jsem se ho pokoušela podepřít, aby neupadl na zem, ale jakmile se do mé náruče svalil plnou vahou, dokázala jsem se pod tou tíhou jen bezcílně motat. Vnímala jsem na krku jeho sípavý dech a snažila se ignorovat ostrou bolest v bolavém kotníku, který nyní snášel o tolik kilogramů zátěže navíc. Cítila jsem pach krve, kouře a spáleniny. Nechala jsem si jeho paže omotat kolem krku a co nejopatrněji se ho snažila posadit na zem. Zapřela jsem se o jednu z praček a pomalu si klekla i se Stevem, který se opřel o její stěnu.

To už se ale vedle nás objevil Bucky a starostlivě se na svého přítele zadíval.

„Je to naprosto šílené," povzdechl si Steve.

„Kdo tě tak zřídil?"

„Rozptýlil jsem je do ulic, pořád stříleli a když jim došly náboje, rozhodli se na to jít postaru. Bylo jich opravdu moc."

„Platí na ně dýmovnice," řekl na to po chvíli Bucky „když se moc shromáždí, pustíš to mezi ně. Když je dobře vydýmíš, rozutečou se od toho pryč a dá se tak šikovně zmizet."

Steve se na to jen unaveně pousmál: „Ty jsem zrovna neměl."

„Čím ti můžeme pomoct?" zeptala jsem naléhavě, hned co jsem prozkoumala všechna jeho zranění. Naštěstí se nezdálo, že by odněkud masivně krvácel nebo se potýkal s kulkou v těle.

„Jsou to jen škrábance," odvětil uštvaně. Nedokázala jsem si představit, jak dlouho musel zvládat takový nápor útočníků, ani ten sprint, který absolvoval až na tohle místo. Jeho dech se pomalu zklidňoval, ale bylo vidět, že oči se mu po tom vypětí klíží.

„Musíme se dostat na letiště," prolomil po chvíli ticho, „nechali nám tam Quinjet. Každou chvíli by se měl objevit někdo ze Shieldu."

Bucky na to jen přikývl a stiskl Stevovi bratrsky rameno: „Odpočiň si." S tím pomalu vstal a znovu se postavil na stráž ke svému místu u rolet.

Snažila jsem se najít v místnosti něco, čím bych mohla Stevovi pomoct, ale nic mě nenapadalo. Mohla jsem použít prostěradla místo obvazů jako Bucky pro mě, ale obávala jsem se, že bych jimi Stevovi do otevřených ran přenesla jen další nečistoty. Kdoví jaký původ všechna prostěradla měla a jak dlouho už tady ležela. S největší pravděpodobností si všiml mého těkavého a nervózního pohledu po místnosti, protože mi pohlédl do očí a pousmál se.

„To je v pořádku," řekl, „moje tělo si s tím nějak poradí."

Kvůli mně, vytanulo mi znovu na mysli jako už tolikrát předtím, když jsem si ho prohlédla. Celou situaci sice bral s klidem, ale při pohledu na každičké jeho zranění jsem si připadala, jako bych mu veškeré údery zasazovala sama. Pak jsem si vzpomněla na ten pohled, který mi věnoval tehdy na ulici, a který mohl být klidně i tím posledním. Pomalu jsem se svezla vedle něho a nechala si jeho paži ovinout okolo ramen.

„To už se nesmí stát."

„Jsem rád, že jste v pořádku," pověděl, ignorujíc mé předchozí prohlášení.

--

Když jsem se probudila, nebylo mi chvíli tak docela jasné, co tady dělám a proč ležím na hromadě špinavých prostěradel uprostřed staré prádelny. Pohled na okolo stojící trojici mužů mi ovšem všechny předchozí události velice rychle oživil. O jednu z řad praček se nyní opíral agent Gordon a tvářil se velice vážně. Bucky stále setrvával na své hlídkové pozici u okna a Steve se založenými pažemi postával v blízkosti dveří. Zdálo se, že všichni o něčem hloubavě přemýšleli. Najednou jsem se proklínala za to, že jsem usnula.

„Co se děje?" vyhrkla jsem.

Bucky nijak nereagoval, jen Steve a Gordon na mě pohlédli s mírným překvapením. Neměla jsem ani ponětí, jak dlouho jsem byla mimo, kolik hodin uběhlo, ani jestli venku ještě panoval den. Podle toho, že krev na Stevově uniformě ještě místy úplně nezaschla, jsem usoudila, že to dlouho nebylo.

„Co teda?" zeptala jsem se znovu a důrazněji po chvíli zamyšleného ticha.

Gordon neustále těkal pohledem ke Stevovi a Steve se mi zabodl pohledem do očí, aniž by vyslovil jedinou hlásku. Ať už si Bucky myslel cokoliv, nedal nic z toho najevo. Byl to však on, kdo mi po chvíli dost napjatého a zamyšleného ticha odpověděl: „Agent Gordon měl plán, podle kterého bys měla odpoutat pozornost od našeho útěku."

Než jsem stačila jakkoli zareagovat, spustil okamžitě Gordon příval slov na svou obranu: „Jde o naprosto bezpečnou věc. Je to úplně běžný postup, tohle v Shieldu děláme už roky. Hodíme kost a s masem utečeme. Stačí, aby slečna Morrenová upoutala jejich pozornost k jihovýchodní části čtvrti, kde se zdržuje zbytek mého týmu. Vám se tak uvolní severozápad k letišti. Nikdo nepřijde k úhoně, za to ručím."

„Vážím si vaší pomoci, ale na vaši nabídku nejsem ochotný přistoupit," zavrtěl hlavou Steve, „půjdeme všichni."

Zatímco Gordon rezignovaně překřížil ruce na prsou a raději mlčel, stačila jsem se mezitím postavit na nohy a přejít až ke Stevovi. Několikrát můj pohled padl i na Buckyho, který však zarytě mlčel a dál si udržoval svůj nicneříkající výraz. Skoro jako by už dávno věděl, jak tohle celé dopadne.

„Musíš utéct s námi," přerušil mě Steve, než jsem se vůbec dokázala nadechnout, „je to šílenství od prvního okamžiku, jdou po tobě stejně, jako po nás."

Tak nějak jsem si dokázala domyslet, že mu s největší pravděpodobností Bucky pověděl o mém přání, které jsme před jeho příchodem probírali. „To nepůjde," řekla jsem opatrně a snažila se na něho povzbudivě usmát. To ticho, které Bucky s Gordonem v místnosti udržovali, mi skoro dokreslovalo iluzi, že jsme se Stevem v místnosti sami.

Po předchozí zkušenosti s Buckym jsem věděla, že ohánět se argumenty jakkoliv dobrými nemělo nejmenší smysl. Steve se mi navíc jevil jako ten daleko tvrdohlavější, proto jsem mu bez změny výrazu v obličeji prostě oznámila: „Zkusíme vám získat trochu času."

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Gordon uvolnil a souhlasně pokýval hlavou. Co se honilo hlavou Buckymu jsem v tu chvíli s přesností určit nedokázala, jen dál bez hnutí stál a vyhlížel ven. Přestože bych velmi ocenila, kdyby přispěl i svým názorem, soudě podle jeho mlčení by se jedné ze stran určitě zásadně nelíbil. Steve jen bez hnutí stál a zíral mi do očí. Šlo o opravdu zákeřnou přesvědčovací techniku, proto jsem se raději pohledem obrátila na Gordona.

„Neptal jsem se."

„Steve," zaúpěla jsem zoufale a snažila se do svého pohledu vměstnat všechnu naléhavost, kterou tato situace disponovala, „nemůžu prostě jen tak utéct. Vědí o Peterovi. Kvůli mně. Jakkoliv to bude možné, musím mu teď pomoct. A vám moc nepomůžu, když mě budete muset hlídat."

Čekala jsem, že mi bude oponovat nebo na to nebude brát zřetel. Místo toho se vřele pousmál.

„To je ta věc, která ti brání odejít?" zeptal se.

Překvapením jsem zpozorněla a marně se snažila najít odpověď na toto jeho podivné chování u Buckyho.

„Peter je v pořádku," odpověděl po chvíli Gordon. Nejspíš nebyl zrovna nadšený vidinou, že mě musí obeznámit se skutečností, která znamenala o jeden argument méně pro jeho plán. „Když mi o tom seržant Barnes pověděl, oznámil jsem to na vedení. Podle okamžité kontroly se Peter vrátil ze školy a šel se svou tetou na oběd. Už se tomu začal věnovat i pan Stark, jeho umělé inteligence teď monitorují veškeré vyhledávání jeho totožnosti na síti a několik našich techniků uvnitř Pentagonu se snaží dostat k záznamu z vašeho výslechu, abychom věděli, jak na tom jsme. Fury na to vyčlenil speciální tým, který má v případě útoku na Queens pana Parkera i s jeho nejbližšími dostat do bezpečí. Taky si chceme posvítit na to údajné sérum pravdy."

Pocítila jsem uvnitř neskutečnou úlevu, kterou však ihned vystřídalo napětí, když jsem pohlédla Stevovi do očí. Teď už věděl, že má vyhráno. Neexistoval už jeden jediný argument, kterým bych ho mohla přesvědčit, aby zmizel, dokud má šanci.

„Žádám tě o to jako přítel," pověděl, „musíš mi věřit, že to tak bude bezpečnější."

V jeho očích se promítala veškerá naléhavost a prosba. Jako by mi tím pohledem vnuknul odpověď ještě dávno před tím, než jsem nad vším začala vůbec rozumně uvažovat. Mé rty se samovolně rozevřely k odpovědi, kterou tolik chtěl slyšet. Periferně jsem zahlédla, že i Bucky v ten moment upustil od své netečnosti a spočíval svým zrakem na nás.

V náhlém uvědomění jsem ale rty znovu semkla a zmateně zamrkala. Pohlédla jsem na Gordona, kterému na tváři visel kamenný výraz a s mírným podmračením se občas obrátil na Steva. Zadívala jsem se nazpátek do těch modrých očích a zauvažovala, co bych možností útěku mohla ztratit. Jedinou osobou byla Freddie. Dokázala bych ji opustit? Najednou jsem si uvědomila, že i přes všechny její chyby a nedostatky mi na ní opravdu záleželo. Vrátila bych se ke svému pokojnému životu, milované práci a lidem, kteří spoléhali na mou pomoc? Tady už jsem skončila, pro Buckyho jsem nedokázala udělat nic a Steve se se všemi problémy dokázal porvat hrdě sám, obzvlášť když měl po boku svého přítele. Otázkou ale bylo: dokázala bych zapomenout já na ně? Dokázala bych se ubránit světu, který po mně vzápětí na to půjde? Cítila jsem, jak se mi jeho argumenty proti mé vůli vrývají pod kůži. Už tím, že jsem tu stála a mlčela, ubíhal drahocenný čas na útěk a nebylo pochyb o tom, že i přes negativní odpověď by s Buckym jen tak neodešli. Mohl mít pravdu? Věřila jsem mu?

Brada mi mírně poklesla a vzápětí se znovu vrátila zpět. Přikývla jsem.

Na Stevovi šla znát obrovská úleva a věnoval mi jeden ze svých pohledů, kterým mě ujišťoval, že bude vše v pořádku. Kývl na Buckyho, který vzápětí po mém souhlasu popadl do rukou svou zbraň s nově naplněným zásobníkem a naposled se škvírou mezi roletami rozhlédl po venkovním okolí.

„Kryju tě," řekl Stevovi. Automaticky a naprosto synchronizovaně se přesunuli ke dveřím a pomalu vyšli ven, připravení na všechno.

Gordon si jen povzdechl a přistoupil ke mně. „Pěkně jste vyměkla," obvinil mě a odjistil spoušť své zbraně, „kryju vás."

Beze slov, se zbraní připravenou, jsem pomalu s Gordonem vyšla ven. Podle slunce bylo pravé poledne.