Ze samotného výslechu, který se uskutečnil po podání séra, jsem si nepamatovala prakticky nic. Veškeré mé vzpomínky se skládaly z útržků vět, pocitu nevolnosti a v neposlední řadě neustále se opakující otázky: „Kde jsou?"

Pojem o čase, který mi scházel už předtím, se po tomto procesu vypařil úplně a já mohla jen hádat, jestli se v deliriu potácím v délce hodin nebo dnů. Kdykoliv mě opojení séra alespoň na malou chvíli opustilo, mívala jsem často záchvaty smutku a osamění. Nějaké racionální uvažování, které jsem používala v obraně proti téměř nepostřehnutelným aspektům psychického nátlaku, teď zmizelo a já se cítila v místnosti sama a opuštěná. Zrak se mi různě vlnil a přeléval, prostor se deformoval a zdi i stůl se neustále nebezpečně přibližovaly, jako by se mě snažily rozmačkat. Snažila jsem se samu sebe ujistit, že to všechno je jen kvůli droze, kterou jsem dostala, ale všechno nakonec stejně přebil pocit, že je to až příliš skutečné a reálné.

Většinu času jsem seděla schoulená na židli, pažemi si objímala pokrčené nohy a snažila se je úzkostlivě tlačit co nejvíc k hrudi, aby mě přibližující se zdi nepřimáčkly.

Dlouho se nikdo neukazoval. Postupem času se okolí začalo uklidňovat a můj mozek opět pracoval tak, jak měl. Místo úlevy však přišly žaludeční křeče z hladu a žízně. V krku mi z prudkého dýchání úplně vyschlo a když jsem se snažila promluvit a na někoho zavolat, protože jsem věděla, že poslouchají, vyšlo z mých úst jen tiché zachrčení.

S přibývající uvědomělostí jsem pomalu spustila nohy na zem a položila rozpálené čelo na studenou plochu stolu.

Několik dalších okamžiků na to vrazil do místnosti Hart a posadil se ke stolu. Veškeré pohyby, které vykonával, bouchnutím dveří počínaje a dýcháním konče, mi způsobovaly neskutečné bolesti ve spáncích. Neopovažovala jsem se zvednout hlavu, protože každý pohyb byl vyčerpávající a mnohdy bolestivý.

„Vstávejte," požádal mě. V duchu jsem se suše zasmála, snad nemohl čekat, že ho doopravdy poslechnu.

Místo dalšího naléhání s bouchnutím položil na stůl cosi skleněného. Cinknutí onoho předmětu o kovovou plochu stolu mi rezonovalo v uších ještě dlouho potom. Má hlava samovolně vystřelila vzhůru od stolu ve snaze dostat se od toho zvuku co nejdál. Jakmile se tak stalo, objevil se na Hartově tváři spokojený úsměv. „Děkuji, že mi věnujete pozornost."

Místo odpovědi jsem pohlédla na stůl, kde se nyní nacházela sklenice s vodou. Zhluboka jsem polkla, jak mě najednou zachvátila obrovská vlna žízně. Suché hrdlo bylo jako ostrý smirkový papír a jediné, po čem celou tu dobu toužilo, byla právě voda.

Když si Hart všiml mého pohledu, vylovil z kapsy uniformy malý bílý prášek. S pohledem upřeným na mě ho položil vedle sklenice.

„Vezměte si ho," ponoukl mě, „udělá se vám lépe."

Zprvu se mi v hlavě usadila myšlenka nic takového nesníst. Ovšem po několika tichých vteřinách s pohledem upřeným na sklenici vody a vyprahlým hrdlem začala má vůle slábnout. Koneckonců, pokud by mi chtěli podstrčit další sérum, na můj názor se ptát nebudou. A jako příjemnější varianta se stále jevila ta, kde si prášek prostě vezmu, za odměnu ho budu smět zapít vodou a možná v tomto případě nepůjde o žádný podvrh a mně se skutečně udělá lépe.

„Není to nic jiného, než aspirin," poznamenal Hart, když si povšimnul mého zaujatého pohledu. „Chceme vás dát jen trochu dohromady, protože, jak jste asi sama mohla tušit, sérum nám žádné odpovědi nedalo."

Spolkla jsem tedy tabletku a sklenici vody vypila do poslední kapky. Hart zůstával po tu dobu v tichosti a sledoval mé počínání.

„Sama nemám nejmenší tušení, kde by mohli být," přiznala jsem. Hartovi bylo vidět ve tváři, že ho všechno, co se točí okolo tohoto tématu, štve. Mohla jsem jim to říct už při prvním výslechu, ale raději jsem zahrála o čas. Pořád bylo lepší, když se snažili ze mě páčit informace, než aby se plně soustředili na pátrání.

Hart se opřel o opěradlo židle a založil si ruce na prsou. „Pořád si bláhově myslíte, že Rogers právě teď překročil hranice Spojených států a jediné, na co myslí, je útěk?"

Věděla jsem, kam tím míří, ale snažila jsem se co nejvíce udržet vážnou tvář beze stop emocí.

„Jejich polohu jste nám sice neprozradila," pokračoval dál Hart, „ale za to jsme získali dost jiných důležitých informací."

Řekl to tak ledově a jízlivě, až mi naskočila husí kůže. Snažila jsem se přimět mozek, aby mi vyjevil jakékoliv vzpomínky na výslech. Ačkoliv jsem se snažila, co mi síly stačily, nešlo to. Proto jsem uvažovala, co důležitého jsem jim mohla říct. Hart byl u všeho, už když se Furyho plán zrodil, další informace nepotřeboval, věděl, že Fury i Shield jsou dávno ze hry. Nejvíc, co se mohl dozvědět bylo, že jsme od útěku z chaty jen improvizovali.

A pak mě to napadlo.

Peter.

Bylo možné, že bych jim o něm řekla? Pokud jsem ho skoro dokázala najít já s obyčejným notebookem, nedokázala jsem si představit, jak rychle by dokázali zazvonit u jeho domovních dveří, kdyby dostali možnost se po něm taky porozhlédnout.

„Velice ochotně jste nám vyjevila váš úzký vztah s oběma hledanými muži," řekl Hart, „teď už nepotřebujeme žádné informace o jejich poloze. Stačí jim jen ukázat, kde budete vy a slétnou se tam jako vosy na med."

„Takže mám být návnada?" zeptala jsem se s povytaženým obočím, „nemyslíte si snad, že jsou tak hloupí, aby naletěli na tak očividnou past."

Hart s úsměvem zavrtěl hlavou: „Hloupí nejsou, to ne. Ale sentimentu mají na rozdávání. A tím jsem si jistý víc než dost."

Poslouchat se mi ho dařilo je napůl ucha. Neustále jsem musela myslet na Petera a to, jak moc jsem ho zradila a okradla o to nejdůležitější, co měl. Anonymitu.

Hart se najednou zvedl od stolu a pokrčil rameny: „V zásadě jsem vám jen přišel říct, ať se připravíte. Brzy vyrazíme na malý výlet po městě. Budeme si hrát na tu návnadu, jak jste řekla."

Na to odešel a já zůstala opět v tiché samotě. I přesto všechno, co se mělo za pár okamžiků dít, jsem nedokázala nemyslet na Petera. Neustále jsem přemýšlela nad tím, jestli o identitě Spidermana Hart opravdu ví. Trochu jsem počítala s tím, že se s tímto faktem jízlivě pochlubí, takže to buď nevěděl, nebo si to nechával pro sebe. Každopádně, pokud to při výslechu vyšlo najevo, už dávno museli Petera najít. A úplně nejhorší na tom všem bylo, že jsem tady musela nečinně sedět a čekat, co si na mě přichystali.

Z dlouhé chvíle jsem pak začala pomocí ťukání ukazováčkem do stolu po stejných intervalech měřit čas. Napočítala jsem necelých dvanáct minut, než do místnosti vstoupilo několik mužů v oblecích.

Dva z nich ke mně přistoupili. Jeden odepnul má pouta od stolu a druhý se postavil za má záda a přes hlavu mi přehodil černý bavlněný pytel.

Když mě poslepu odváděli z místnosti pryč, snažila jsem se co nejvíc spolupracovat a kdykoliv jsem některému z mužů, kteří mě po stranách vedli prostorem, omylem šlápla na nohu, s provinilým výrazem jsem se omluvila. Nikdy se mi nedostalo odpovědi, ale to mi nevadilo. Rozhodla jsem se v nich vyvolat pocit vzorného zajatce a počítala tak s nějakým snížením opatrnosti. Nebylo sice pochyb o tom, že by Hart neposlal profesionály, ale momentálně bylo tohle to jediné, co jsem mohla udělat. Tvářit se, že mě všechno mrzí. Spolupracovat. Předstírat poslušnost. A pokud se naskytne příležitost, vzít nohy na ramena, což bude to poslední, co by po tomto chování čekali.

*

Někdy po patnácti minutách jízdy autem, do kterého mě chvíli na to posadili, se dvojice mužů začala tiše vybavovat.

„A jedeme po správné trase?" zajímal se jeden.

„Ano," odpověděl řidičův hlas, „sjet z dálnice, pak okolo letiště a k přístavu. Takto to alespoň nechali naznačit v televizi."

Posadili mě na zadní sedadlo doprostřed a z každé strany se na mě tlačil jeden z mužů. Podle všeho se zdálo, že třetí sedí na sedadle spolujezdce a čtvrtý pochopitelně řídí. Interiér auta se zdál být poměrně prostorný, což se dalo soudit z toho, že mi tolik nezatlačili hlavu dolů při nastupování, a dokonce jsem se ani nikde poslepu nebouchla. Podle zářivých kontrolek na palubové desce, které prosvítaly i skrz pytel na mé hlavě, jsem vůz tipovala na klasický Chevrolet SUV, který často používali i v Shieldu.

V průběhu jízdy se pomalu ale jistě opět začínal projevovat prázdný žaludek, obrovská žízeň a únava, se kterou jsem bojovala už od probuzení. Tyto věci se při tak velkém návalu adrenalinu daly docela dobře ignorovat, nicméně jsem se několikrát přistihla, jak mi padá hlava. Klidně bych se vsadila, že poslední sousto, které mé tělo přijalo, mým žaludkem prošlo před více jak dvanácti hodinami.

Ve voze i nadále zůstávalo ticho. Z rádia se potichu linula nějaká neznámá, veselá melodie a občas jsem zaslechla poklepávání nohou do rytmu hudby. Protože byl můj zrak momentálně indisponován, snažil se mozek všechny informace dohnat pomocí sluchu. Když jsem se tak soustředila na ten jediný smysl, který jsem mohla v této situaci bezpečně použít, zaslechla jsem i zvuky, které bych jen těžko kdy dokázala vnímat. Například škrábání se ve vousech muže po mé levici. Muž po pravé ruce měl nejspíš rýmu, protože ztěžka dýchal. Vnímala jsem zvuky motoru a dokázala tak přesně odhadnout, kdy se blížíme ke křižovatce, kdy nejedeme po rychlostní silnici a kdy se proplétáme ulicemi a hustým provozem v New Yorku. Uznat se dalo jediné. I největší pitomec všech dob by nikdy nenaletěl na tak očividnou past. Přemítala jsem, co jsou tito muži zač, že je se mnou poslali, aby mohli dopadnout Kapitána Ameriku. Na první pohled ještě ve výslechové místnosti vypadali všichni naprosto obyčejně.

Několikrát jsem od vědců Shieldu slýchávala o séru, které na určitou dobu dokáže dodat tělu obrovskou sílu, ale pochybovala jsem, že by se k tomuto vynálezu kdy vláda dostala.

Ke všem činnostem, které jsem dokázala velice dobře v tichu vozidla slyšet, se najednou přidal i zvuk vrtulníku. Neustále se přibližoval a sílil, až jsem měla pocit, že se snad vznáší přímo nad námi.

„To jsou naši?" zeptal se muž po mé levici.

Napravo jsem ucítila jen mírné pokrčení ramen druhého muže.

„Je to tady, pánové," řekl najednou klidným hlasem řidič, „buďte připraveni."

Několik dalších dlouhých minut se jelo v napjatém tichu plném očekávání, prosyceném adrenalinem. Ačkoliv se po mně chtělo jen to, abych seděla v autě, na rozdíl od mužů, kteří se podle všeho měli utkat s Kapitánem Amerikou a Winter soldierem, jsem byla dost nervózní. Snažila jsem se ovládnout třes v kolenou. Několikrát se mi v hlavě přehrál můj plán na útěk, jakmile všichni vyskočí z auta. Stále mě ale neopouštěla naděje, že to Steve nakonec nechá plavat a nepřijde se naschvál chytit do tak hloupé a očividné pasti.

Jako bych je tou myšlenkou přivolala.

Prásk.

Bezpečnostní pásy se mi najednou zařízly do břicha a hrudníku a od chodidel až po obličej mnou projela tlaková vlna. Zaslechla jsem tříštění skla, načež mi ostré střepiny projely oblečením jako nůž máslem. Škrábalo to a cítila jsem vlastní krev. Citlivé oči naštěstí před střepy zůstaly chráněné pytlem.

Zděšeně jsem zasýpala, abych si tím znovu navrátila vyražený dech, způsobený náhlým a prudkým tlakem pásu na plíce.

„Ven!" zařval někdo z předních sedadel, „na místa!"

I přes mírný šok jsem okamžitě dokázala rozeznat tu správnou příležitost. Někdo vykopl přední dveře u řidiče, hned na to následoval spolujezdec a jako poslední zadní dveře za řidičem. Očekávala jsem, že vystoupí i poslední muž, ale nic se nedělo. Když hučení v uších po nárazu konečně ustalo, zaslechla jsem jeho dech. Byl v bezvědomí? Nebo měl za úkol mě hlídat?

Z venku se ozvala střelba a já dál odmítala čekat. Pro případ, že by muž vedle mě byl stále při vědomí, jsem okamžitě a bez varování švihla svázanými zápěstími do míst, kde jsem hádala polohu jeho obličeje.

Pod tím nárazem něco zakřupalo, což mohl být jedině jeho nos a mně na oplátku projela zápěstím tupá bolest. Muž vedle mě překvapeně heknul bolestí.

„Slečno Morrenová, zatraceně!" zaklel známý hlas.

Už jsem se pomalu napřahovala k další ráně, ale údivem jsem zastavila ruce uprostřed pohybu: „Thomas Gordon?"

Muž vedle mě zabublal nosem, který už teď musel nejspíš být úplně zavalený krví. „Jsem tu, abych vás dostal pryč." Okamžitě mi jeho ruce začaly sundávat pouta.

„Co tu děláte?" zeptala jsem se nevěřícně.

„Snad si nemyslíte, že špiony nasazují jenom oni. I my to umíme docela dobře."

Když mi povolil pouta a sundal pytel z hlavy, na chvíli jsem na něho zamžourala, než si mé oči přivykly dennímu světlu. Netušila jsem, kolik mohlo být hodin, ale slunce ještě svítilo. Vedle mě se právě chystal do boje Gordon, můj někdejší pacient. Když tehdy přerušil naše sezení se Stevem a s takovým nadšením z jejich setkání se se mnou bavil, nikdy bych neřekla, že zastává tuto pozici a už vůbec ne, že se oba dostaneme do takové situace.

Při pohledu skrz rozbité čelní sklo jsem zpozorovala naprosto sešrotovanou a zničenou kapotu, kterou musela zlikvidovat minimálně nějaká dost silná trhavina. Podivuhodné bylo, že se vozidlo nepřevrátilo.

Po okolních městských ulicích se povalovaly střepy a běhali civilisté, aby se od té katastrofy dostali co nejdál a do bezpečí. Zdálo se, že jsme se právě nacházeli na jedné prostornější hlavní ulici, která mohla vrtulníkům posloužit jako dokonalý terč.

„Doufám, že pro mě máte taky jednu," pohlédla jsem na zbraně v Gordonově ruce, které postupně vytahoval z odklápěcí podlahy pod svýma nohama. Bez váhání mi podal jednu z ručních zbraní Glock 17 společně se dvěma plnými zásobníky.

„Vystoupím a budu vás palebně krýt," zadával mi instrukce, „nebudete se rozhlížet a prostě utečete k nejbližšímu bloku, je to jasné?"

Venku se ozvala dutá plechová rána a čísi zavřískání. Natočila jsem tím směrem hlavu. „Nemůžeme je tady nechat. Co jsou ti chlapi zač?"

„Nic, s čím by si ti dva zahrávali, kdyby jim to za to nestálo," pověděl, „jdeme! Než sem pošlou další."

Popadl mě za loket a kopnutím rozrazil dveře. Zvuky boje teď zněly mnohem zřetelněji.

Nejprve jsem zahlédla Steva. Ve svém typickém, nicméně velice opotřebovaném a vybledlém kostýmu Kapitána Ameriky právě odrážel útok dvou mužů v oblecích. Jedinou zbraní, kterou měl, byla podobná ruční zbraň, jako ta moje, kterou měl připnutou u pasu a jeho štít, který nesl, podobně jako kostým, notné známky opotřebení. Po celé délce se táhly rýhy od pěti škrábanců, na mnoha místech ho opustila barva a kdybych ho zahlédla samostatně bez Steva, řekla bych si, že jde snad jen o nějaké kovové frisbee.

Výpady jednoho muže se snažil úspěšně krýt právě štítem, na druhého si vytáhl zbraň. Když ale několikrát vystřelil a trefil cíl, zjistil, že mu nic z toho nepomůže. Postřelený muž se sice zarazil, čímž dostal Steve čas pustit se pěstmi do druhého, ale po chvíli se opět sebral, poškrábal se na břiše, kde se pomalu začaly objevovat krvavé skvrny od střel a napřáhl se proti Stevovi znovu.

V tu chvíli jsem jednala instinktivně a svůj první zásah věnovala již několikrát prostřílenému muži. Když se otočil a pohlédl mi do oči, jeho bělma byla podlitá krví a tepny i žíly vystouply tak vysoko, jako by se chtěly úplně oddělit od těla. Z uší i z nosu mu stékaly jemné potůčky krve. Pohled měl však bystrý a pohotový.

Mezitím se ozvalo další zadunění, a to když se ruka druhého protivníka snažila rozrazit štít. Klouby na rukou se tím nárazem muži zkroutily a odchýlily, což doprovázelo praskání kostí a šlach. Tehdy jsem doopravdy pochopila, že tito lidé, ať už byli čímkoliv, museli mít naprosto pozměněný práh bolesti. Jediné, co muže na rozmlácené ruce, ze které už trčely bílé kosti a šlachy zarazilo, bylo to, že s ní nemohl moc dobře hýbat. Steve jeho letmé nepozornosti okamžitě využil a volnou pěstí mu uvalil tvrdou ránu do ucha, až se mužova hlava spolu se zbytkem těla odporoučela na bok. Stevův protivník se však hned na to postavil na nohy a zaútočil znovu. Provedl výpad krátkým nožem, který Steve vykryl štítem a vší silou kopl muže do kolena. Ozvalo se další zapraštění a koleno se mírně zkřivilo do strany. Boj tím však nekončil, zpřelámané končetiny, ani náboje, nedokázaly tato podivná stvoření zastavit ani zdaleka. Než stačil Steve znovu zaútočit, muž, kterého jsem postřelila, vytáhl svou zbraň a stačil po nás třikrát vypálit.

„Tak jste to viděla," poznamenal suše Gordon, se kterým jsme se ukryli za auto, „věřte mi, že tu nechcete zůstávat."

Než jsem stačila odpovědět, popadl ze sedáku svou automatickou zbraň a začal s ní bezhlavě pálit na svého někdejšího kolegu.

„Dva bloky východně odtud," kývnul hlavou za nás, „počkejte, dokud si vás nevyzvednou. Je tam opuštěná prádelna."

Vyměnil bleskurychle zásobníky a pálil dál. Muž, který po nás šel, už měl levou nohu úplně na padrť, zvedal se mi z toho žaludek, ale důležitější bylo, že ho to zastavilo. Jakmile však Gordon namířil na Stevova protivníka, z protější ulice se přiřítila další auta, z nichž vyskakovaly asi pětičlenné skupiny ozbrojenců. V té samé chvíli Steve zasadil útočícímu muži poslední ránu, když ho rychlým chvatem popadl za límec a praštil s ním vší silou o zem. Než se stačil jeho protivník vzpamatovat, proletělo mu několik kulek spánkem. Z pohled na prasklou lebku s odhalenou mozkovnou se mi znovu udělalo nevolno, ale to všechno přebila radost, že už je po všem.

„Kolik těch vylepšených tady asi je?" zeptala jsem se Gordona, který teď už začal střílet po nově příchozích.

„Zmizte!" zařval naléhavě, „hned!"

Jak se střelba ozbrojených jednotek odrážela od štítu, znělo to jako veselá filharmonie. Skoro jako když déšť padá na střechu. Párkrát jsem do protivníkových řad také vystřelila několik nábojů, ale s takovou zbraní jsem toho na dálku moc nesvedla.

„Přijdou nám posily, nemějte strach," ujistil mě Gordon, „my si poradíme. Pár bloků dál máme celý palebný tým, až se k nám prostřílejí, bude dobře."

„A ti vylepšení?"

„Nevím, kolik jich mají, tak zmizte, dokud je chvíli klid," poručil, „nesnažte se dělat problémy."

Dál už si mě nevšímal a opětoval palbu. Nikdo z nově příchozích mu však nevěnoval nejmenší pozornost, všechen útok se přesměroval na Steva. Krčil se za štítem a částí, která zbyla opodál z kapoty auta, kterým mě sem přivezli. Když se naše pohledy na chvíli střetly, smutně se usmál a pokýval hlavou na znamení, abych šla.

Chtěla jsem zakřičet, že nikam nejdu a že ho tam nenechám. Jeho situace byla opravdu bídná, krčil se za štítem, nekrytý zezadu. Stačilo by jen poslat několik mužů oběhnout pár bloků a mohli ho zastřelit, aniž by se nadál. Přesto všechno však veškerý palebný útok ignoroval a hleděl na mě. Čekal, až odejdu.

„Běžte!" zakřičel do toho Gordon.

Pálilo mě v očích a cítila jsem, jak najednou zvlhly. Ani Kapitán Amerika nebyl neprůstřelný. Nakonec ho jedna zbloudilá kulka stejně zasáhne nebo jednomu z útočníků dojde, že obejít ho zezadu je ta nejsnazší možnost. Nemohl se hnout z místa a krytou měl jen jednu stranu. Celé si to koledovalo o zásah.

Na mysl se mi začínaly vkrádat pochmurné myšlenky, že je to možná naposled, co Steva Rogerse vůbec vidím.

„Děkuju," řekla jsem, přestože mě přes hluk střelby nemohl slyšet. Viděl však pohyb mých rtů a odpověděl na ně jen něžným pohledem. Proti své vůli jsem se nakonec rozhodla udělat, co po mně všichni chtěli. Rozběhla jsem se pryč.

Ve vylidněných ulicích, které zapříčinil tento otevřený konflikt, jsem začínala pomalu ale jistě propadat panice. Netušila jsem, kde se nacházím nebo kam to vlastně běžím. Jediná věc, která mi utkvěla v mysli, byl Stevův pohled a představa, že jsem ho právě nechala zemřít. Tentokrát se na ně vláda dobře připravila. Neponechali nic náhodě.

Do reálného světa mě přivedl zpět až zvuk kulky odrážející se o kovový poklop kanálu. Diabolka mi jen tiše zahvízdla před nohama a já se zaraženě zastavila. Rozhlížela jsem se kolem a chystala se k další střelbě. Zvuky boje zněly z dálky, na tomto místě však zůstával klid.

„To vám nemohu dovolit," zaslechla jsem Hartův klidný hlas, jakmile vystoupal přede mě ze stínů jedné tmavší uličky. Nacházeli jsme se v té méně společenské části New Yorku, kde se po zemi povalovaly odpadky, páchlo to tu kanalizací a všude vládla pochmurná atmosféra.

Přemítala jsem, jak jednoduché by bylo prostě zamířit a zastřelit ho.

„Mám tu ostřelovače," odpověděl na tu nevyřčenou otázku, „víte, tak trochu jsem tušil, že vás pošlou tímto směrem. Váš přítel z Shieldu má nejspíš štěstí, že nešel s vámi a musel zůstat u auta, k ničemu nám není a i jeho život je pro nás zbytečný. Váš ne. Víte spoustu věcí, mohla byste nám pomoct nastolit ve světě trochu rovnováhy. Avengers a ostatní by měli nést odpovědnost. Měli by být kontrolováni. Je to jako kdybyste malému dítěti dala do rukou zapalovač, jen si to představte v globálním měřítku. Mohou zapálit celou planetu, když budou chtít. Kopeme za stejný tým. Měli by operovat pod nějakým vedením."

Rozhlédla jsem se po okolních oknech, ale nezahlédla zhola nic. Žádnou siluetu ani odlesk hlavně.

S unaveným úsměvem jsem zavrtěla hlavou: „Právě ta nezávislost z nich dělá to, čím jsou. Když jim ji seberete, nebudou ničím jiným, než zbraněmi v područí společnosti. A společnost nevidí hrozby, jaké jsou. Pošlete je také válčit do Perského zálivu za svou pohodlnost? To by dávalo modernímu vedení války naprosto nový rozměr, tak ničivá síla. Neválčí pro lidi, ale za lidi. A pokud se to změní, nastane chaos. Myslíte, že s takovou mocí nenaroste naše arogance? A myslíte, že to bude zbytek světa tolerovat?"

Hart se pousmál. Stejně jako jeho, jsem svým vyjádřením překvapila i sama sebe. Byl to vztek nebo smutek, který mi vléval do končetin novou sílu a zostřoval jazyk? Možná obojí.

„Asi to nemá smysl," pokrčil rameny Hart a napřáhl proti mně zbraň.

Udělala jsem to samé, akorát s tím rozdílem, že se střelbou jsem nezaváhala a po mém výstřelu, který se rozléhal prázdnými ulicemi jako ničivá vlna, jsem instinktivně skočila za nejbližší roh ulice. Kulka ostřelovače za mnou v ten moment ustřelila několik centimetrů dlouhý kráter zdi. Zatočila se mi hlava z toho, jak blízko smrti jsem se najednou ocitla. Neváhala jsem a rozběhla se pryč. Vzápětí za mnou se prázdnou uličkou rozléhaly dunivé kroky. Takže jsem Harta netrefila. Běžela jsem, seč mi síly stačily a modlila se, aby se Hart unavil dřív, než já. Šlo o naprosto absurdní myšlenku, že bych svou fyzickou kondicí strčila do kapsy elitního agenta, ale bylo to prozatím to jediné, v co jsem mohla doufat.

V tak stresové situaci mi mozek začínal zkreslovat pojem o čase, všechno se mi zdálo strašně pomalé, jako bychom oba uvízli v želé hmotě. Přemýšlela jsem příliš rychle a tělo nestíhalo příkazy plnit. Několikrát se mi stalo, že jsem se na rozcestí dvou uliček málem přerazila o vlastní nohy, když se každá rozhodla běžet jiným směrem. Nakonec však výběr trasy padl zcela náhodně a pokud jsem předtím nevěděla, kde jsem, teď už nebyla šance, že bych nějakou opuštěnou prádelnu kdy našla. V jedné ze světlejších chvilek mě napadlo po Hartovi několikrát za běhu vystřelit, aby ho svištící kulky minimálně zdržely nebo rozptýlily. Neohlížela jsem se, kam střílím, jen jsem se mírně natočila bokem a slepě vystřelila kamsi jeho směrem. Hart občas uskočil za popelnici nebo zaparkované auto, ale hned na to pokračoval v běhu. Střílení mi tolik náskok nepřidalo, spíš mě jen kvůli uskakování od letících střel alespoň přestal dohánět. V plicích mě začínalo pálit, do boků vystřelovala pichlavá bolest a veškeré svalstvo pomalu ochabovalo. Netušila jsem, jak daleko od autohavárie se nacházíme a skrz moje stresové pojetí času se nedalo ničemu věřit. Mohla jsem běžet půl hodiny, stejně tak jako pět minut. Místo důležitých věcí mi na mysl přicházely jen barvy kontejnerů pro směsné odpady, které jsem při běhu míjela. Počet odběhnutých bloků či snad čísla ulic mi v paměti neutkvěly. Dělo se to vždycky. Ani agenti z Shieldu zapleteni do bitvy o New York mi mnohdy nedokázali popsat, co se dělo nebo jak se dostali z bodu A do bodu B, ale to, jak ten den svítilo slunce nebo kolik vyplašených pouličních koček se jim pletlo pod nohama, to si pamatovali velice dobře.

V uších mi střídavě zaléhalo, takže jsem přibližujícího se Harta stále slyšela jakoby z dálky, dokud mě prudce nesrazil na zem a nepřilehl. Několikrát jsem vystřelila ze zbraně, než mi ji vyrazil z dlaní. Snažila jsem se ho setřást, kopala ho do stehen, plazila se po zemi pryč nebo se oháněla pěstmi. Svými velkými tlapami se snažil má zápěstí zachytit, ale než to dokázal, přistálo mu několik tvrdých ran do čelisti. Velice vztekle mě praštil nazpět, až se mi hlava bolestivě odrazila od chodníku. Rozhodl se využít menšího stavu omámenosti po takové ráně a já ho zaslechla odjišťovat spoušť. I přes zatemněný zrak jsem naslepo švihla rukou k jeho obličeji, rozrazila mu ret a nějakou šťastnou náhodou loktem vytrhla zbraň z jeho sevření. K mé levé lícní kosti přiletěla další rána. Překvapeně jsem vyjekla a snažila se mu vykroutit. Ještě větší překvapení nastalo, když se mi to povedlo a Hartovo sevření najednou úplně zmizelo a o několik metrů dál se ozval zvuk bortících se popelnic. Okamžitě jsem chňapla po opodál ležící zbrani, zprudka se posadila a instinktivně vystřelila na přibližující se postavu. Zrak se mi stále mlžil a pulzoval bolestí, a tak se jednalo spíš o slepou, než mířenou střelbu.

Vystřelené náboje několikrát zacinkaly, a pak tiše luply, jakmile dopadly na betonovou zem. Překvapeně jsem zamrkala a spatřila Buckyho s kovovou paží kryjícího si obličej.

„Klid," zašeptal a klekl si ke mně.

„Bucky," dokázala jsem ze sebe úlevně vypravit jen jeho jméno a unaveně ho obejmout okolo krku. Kovovou paží mě přitiskl k sobě a tou živou několikrát prohmatal mou zarudlou tvář.

„Neměli jste tu vůbec být," řekla jsem sípavým hlasem, rozdýchávajíc pouliční maraton a následný pěstní souboj.

Postupně jsem začínala rozeznávat detaily a zpozorovala, že tak jako Steve, i on také někde sehnal bojový oblek. Na rozdíl od Steva nebyl Bucky oděn v barvách Ameriky, ale v jednoduchém černém kompletu, který jsem často vídala u agentů. Jednalo se o hrubé vázací boty, černé kalhoty se spoustou kapes na náboje a poutek na připnutí karabin, kdyby bylo potřeba někoho spouštět dolů po laně. Černou útlou bundu s logem Shiledu měl přepásanou několika různými popruhy přes hrudník a na nich upevněný kdysi bohatý arzenál zbraní. Teď měl u sebe už jen nějaký druh automatické zbraně typu M4 bez zásobníku, zbůhdarma připevněnou na zádech a na hrudi nejspíš poslední funkční malou ruční zbraň podobnou mé a Hartově.

Sálalo z něho teplo a adrenalin, v očích měl tvrdý výraz a mezitím, co já jsem se vyčerpaně čelem opírala o jeho rameno, on pozorně sledoval okolí a svou kovovou paží za mě udržoval rovnováhu. Živé, teplé prsty mi jemně přejížděly po nabíhající čelisti.

„To se ti stalo v autě?" zeptal se.

Zakroutila jsem hlavou a snažila se udržet oči otevřené. Udržet si vědomí bylo najednou příliš těžké. V těch chvílích útěku a následné obraně pracovalo moje tělo na sto padesát procent. Teď, když náhle opadl adrenalin a v Buckyho náruči bylo tak teplo a bezpečně, bojovala jsem sama se sebou, abych neztratila vědomí.

Chtěla jsem se ho zeptat, proč se ptá, přestože to nebylo důležité, ale když se za námi najednou ozvaly zvuky popelnic drhnoucích o asfalt, pochopila jsem proč.

„Hajzl," zaklel tiše Bucky a velice opatrně mě položil na zem.

Z mé pozice jsem dokázala vidět, jak tiše došel k Hartovi, snažícímu se dostat z popelnic, kde ho nejspíš prvně Bucky odhodil. Následně byl popadnut bionickou paží za poutko neprůstřelné vesty a vyhozen doprostřed ulice. Už tehdy mi bylo jasné, že bude zle a pomalu jsem se začínala zvedat ze země.

Bucky mezitím došel k Hartovi, který stačil rychle vyskočit na nohy a beze zbraně zaujmout bojový postoj. Mírně rozkročil nohy a poklidně čekal, až k němu nepřítel dojde. Bucky se nezdržoval a s kamenným výrazem přikročil k Hartovi, který započal první výpad. Vykročil klamně levou nohou, ale zaútočil pravou pěstí. Trefil Buckyho do čelisti, ten se však ani neobtěžoval ránu vykrýt a dál se tvářil, jako by ho právě někdo polechtal na tváři. V rychlém sledu pak zasypal Harta ranami pravé ruky. Z nějakého důvodu nepoužíval svou bionickou paži, jen si ho kovovou levačkou občas přidržel pod krkem. Několik úderů na to měl Hart obličej plný krve, přestože Bucky utržil jen pár škrábanců, kterým se ani nebránil, natož aby je nějak zvlášť vnímal.

Snažila jsem se i přes mírné závratě vstát a dojít ke dvojici, ale než jsem se stačila nadát, letěl Hart zpátky do popelnic.

„Když neuspěju já, přijdou jiní," zachrčel Hart a postavil se pomalu na nohy. Z úst vyplivl směs slin a krve a protřel si oči, do kterých teď z tržné rány na čele proudila krev. „Někdo nakonec rovnováhu nastolí. Dřív nebo později."

„To je tak neskutečně stupidní, že k tomu nemám co říct," zavrčel vztekle Bucky a několika svižnými kroky se znovu ocitl před Hartem.

Mechanickou paží si ho přichytil za výstřih neprůstřelné vesty a tou živou zasadil první ránu. Následovala druhá. Hartova hlava odskočila dozadu a svezla se na stranu. Třetí. Z Hartových úst se vydral bolestivý nářek. Čtvrtá. Přední zub se vyklonil z řady a pouštěl tak ven další potůček krve. Pátá. Otevřená jizva na líci se prodloužila skoro až k očnímu víčku. Šestá. V nose mu zapraskalo a vyřinula se z něho jen další krev.

„Bucky," to už jsem měla namířeno k nim, ale nikdo mě nevnímal. Hart momentálně nebyl ve stavu, kdy by mi mohl odpovědět a Bucky se snad ocitl v jakémsi transu a neustále do Harta bušil pěstmi.

Než jsem se stačila dobelhat až k nim, upustil od útoku na obličej soustředil se na břicho, kde ještě stihl zasadit dvě silné rány, než jsem ho popadla oběma rukama za loket a zabránila mu tak v další.

„Měli bychom zmizet," řekla jsem potichu, a pak pohlédla na Hartův zbitý obličej.

Ležel na zemi bez hnutí, tvář zkrvavenou a opuchlou k nepoznání. Žaludek mi nad tím pohledem udělal kotoul vzad a já se zhluboka nadechla.

„Je mrtvý?" zeptala jsem se tiše s knedlíkem v krku.

„Nezabíjím," odpověděl chladně a vstal.

Upřímně jsem nedokázala myslet na nic jiného než na to, že pro Harta by nyní byla smrt snad vysvobozením. Teď možná proplouval sladkým bezvědomím, ale až se probudí, nejspíš pocítí opravdová muka.

„Musíme do té prádelny," připomněla jsem, „Gordon to říkal."

„Já vím."

Došla jsem si pomalu a beze slov pro svoji zbraň a zkontrolovala zásobník. Pět ran. Byla jsem připravená a pohlédla jsem do očí Buckymu. Ve tváři mu hrál zamyšlený výraz. Nejspíš přemítal, co se mnou, když jsem do rukou vzala zbraň, odhodlaná si cestu do úkrytu prosekat společně s ním. Podle všeho počítal s tím, že mě ponese.

Místo námitek, že nejsem schopná pohybu a potřebuju nést, které bych čekala u Steva, mě podepřel živou paží za pas a pomalu jsme se belhali ulicemi. Když teď znovu odeznělo všechno napětí a čtvrť se ponořila do podezřelého ticha, ozval se kotník, který jsem si musela nejspíš zvrtnout někdy při tom Hartově sražení k zemi.

Potichu a opatrně jsme se ruku v ruce vydali pryč a s očima na stopkách prohledávali pozorně každý kout. Nechala jsem Harta za sebou. Těžce zraněného, v bezvědomí, s přeraženým nosem, rozbitým obličejem a nejspíš i polámanými žebry. Ležel tam někde skoro polomrtvý a já dokázala myslet jen na to, že tak skončil kvůli mně a dvěma ranám, které mi uštědřil. Pohlédla jsem nenápadně na Buckyho, jehož až hysterickou agresivitu náhle vystřídal výraz klidného soustředění. Teď už jen stačilo najít cestu k bezpečnému úkrytu, než nás někdo spatří.