Probudila jsem se s tváří obtisknutou na stole. Chvíli mi trvalo si uvědomit všechny události, které vedly právě k této situaci, ale když se posléze konečně objevily a smysluplně propojily, prudce jsem vystřelila do sedu. Zastavila mě až pouta okolo mých zápěstí. Chtěla jsem vstát a někam běžet nebo něco udělat, přestože jsem nevěděla kam ani co. Nervózně jsem poposedla na židli a rozhlédla se okolo sebe.

Místnosti, kde jsem se ocitla, by nikdo nemohl vyvrátit, že vypadala děsivě, ponuře a sloužila k výslechu. Po takových místnostech se vždycky chtělo, aby u dotyčného vyvolaly co nejhrůznější dojem a aby podporovaly přesvědčení, že je se vším konec. U klaustrofobiků způsobovaly okamžité záchvaty, protože temné a strohé stěny působily stísněně, přestože při pozornějším pohledu byla místnost poměrně velká. Účelu to ale sloužilo dobře, u výslechu měl člověk pocit, že mimo vyslýchajícího na něho naléhá i samotný prostor.

Dalo by se považovat za výhodu, že jsem tyto mírné náznaky dokázala prokouknout a nebudily tak ve mně pocity, které by měly. Toto mírné zvýhodnění však úplně překryl fakt, že už jsem onu místnost znala.

Než jsem stačila začít plně panikařit, šedé plechové dveře v rohu místnosti se otevřely a dovnitř vešel Hart. Oblečený byl ve stejném oděvu, v jakém vrazil i do bytu, čímž mě ujistil, že všechno se to stalo nanejvýš před několika hodinami. Bylo úlevné zjistit, že jsem se neprobudila o tři dny později.

„Říkal jsem si, že by vás jistě potěšilo probudit se na známém místě," pousmál se, mezitím co si sedal na židli na opačné straně stolu.

Nic jsem neřekla. Nehodlala jsem si hrát na drsňačku a odpovědět mu něco pěkně sarkastického, protože věděl, že taková nejsem a považoval by to za projev strachu či slabosti.

Přestože jsem bojovala s třesoucími se končetinami, pohlédla jsem mu klidně do očí. Stejně, jako jsem kdysi dávno přesně na tomto místě pohlédla do očí vedoucímu oddělení pro tajné služby a přijala tak úkol monitoringu programu Avengers. Bylo skoro ironií, že jsem tu teď seděla a obhajovala jejich práva.

„Nebudu to prodlužovat," řekl zdvořile, „řekněte mi, kde jsou a necháme vás jít. Je to prosté."

„Víte, že nemůžu," odpověděla jsem, „je mi líto." Ztráceli čas. Nemohla jsem jim povědět něco, co jsem sama nevěděla. Když odjížděli, řekli mi jen, že se jedou zbavit auta a přijedou s jiným. Nic víc. To však neznamenalo, že bych jim nemohla zahrát trochu o čas. Zatímco se všichni budou soustředit na můj výslech, Steve a Bucky by toho mohli využít.

Hart si tiše povzdechl: „Víte, etika mi sice nedovoluje použít fyzické prostředky k tomu, abych z vás ty informace dostal. Nemyslete si však, že mě tyto společenské zásady budou nějak brzdit."

Neodpověděla jsem. Zbylo mi jen přemítat nad tím, do jaké míry svá slova myslí vážně. Vyhrožoval mi?

„V posudku zatím nejste vedená jako komplic nebo dobrovolný společník. Řekněte mi, kde oba najdu a zároveň uveďte, že jste v jejich zločinu zapojená pod tlakem Shieldu. Můžete odejít úplně čistá a dál pokračovat ve svém obyčejném životě, který jste si tak pěkně zařídila."

„To nemůžete myslet vážně," zašeptala jsem spíš pro sebe než jako odpověď. Jak si mohl vůbec myslet, že na něco takového přistoupím? Oceňovala jsem však to, že se nejdřív snažil celou věc řešit v klidu a s rozumem. Tak nějak jsem si představovala, že tu hned přispěchá s elektrickým křeslem a podobnými věcmi. V tom záchvatu paniky jsem se na chvíli nechala unést.

„Víte," pousmál se pro sebe mírně Hart, „tak trochu jsem tušil, že to s vámi bude horší, proto jsem si nejprve popovídal s vaší kamarádkou. Vypadala velice vyděšeně a dobře spolupracovala. Přestože mi chtěla dát podrobné informace, tak nemohla, protože je nezná. Vím, že Rogers i Barnes odjeli s kradeným autem z Long Islandu, aby zajistili jeho likvidaci a zároveň obstarali nové vozidlo. Jakmile jsem se tuto informaci dozvěděl, což se stalo ještě v bytě hned po tom, co vám zabrala hypnotika, nechal jsem budovu zabezpečit. Když jste se snesla k zemi, vaší kamarádce se rázem rozvázal jazyk. Stačí, aby se objevili pár bloků od toho domu a budu o tom vědět."

Zkoumavě jsem mu pohlédla do očí: „Z toho, že tu i přesto sedíte, usuzuji, že váš plán selhal. Do toho domu se nikdo nevrátil."

„Tak trochu jsem zprvu měl za to, když jsme v bytě objevili jen vás, že začal Rogers používat mozek, přestal ohrožovat své okolí a snažil se vás opustit dřív, než by došlo k tomuto. Díky vaší kamarádce teď vím, že jsem se mýlil. Kapitán Amerika stále dělá ty samé chyby."

Poslouchala jsem ho jen na půl ucha, protože se ve mně najednou rozhořela naděje, že Steve s Buckym přece jen poznali, že něco není v pořádku a nenechali se chytit.

„Vím, že se snažíte zabránit dalšímu veřejnému incidentu se superhrdiny, slečno Morrenová," řekl vážně Hart, „a souhlasím s vaším postupem. Nic takového se stát nemusí, pokud mi povíte, kde se nachází. Vím, že to víte. Oba mají už tak dost nalomenou pověst, a to nemluvím o zbytku těchto superlidí. Nabízím vám, že se na vlastní zodpovědnost postarám o to, aby byli v tichosti a bez povšimnutí zajati. Jak Rogersovi asi před soudním tribunálem pomůže další veřejný skandál? A kdo ví, kolik jich stihne napáchat, kolik lidí při tom zraní, zatímco před námi bude utíkat a schovávat se. Můžete tomu teď a tady zabránit."

Velice trpělivě jsem počkala na konec monologu a pečlivě poslouchala, kdy se zmíní, co hodlají udělat s Buckym. Z jeho vyprávění jsem však žádnou takovou informaci nepochytila.

„A co seržant Barnes?" optala jsem se zvídavě, „kvůli němu tady přece teď oba sedíme."

V Hartově výrazu se konečně na chvíli mihla jeho opravdová nevrlá a chladná povaha, kterou jsem měla tu čest poznat už v Shieldu. Překvapivě jsem ani neměla takový problém skousnout jeho ledový pohled. Ten falešný, kterým se mě snažil mile přesvědčit, že se snaží situaci jen pomoct, byl daleko horší.

„Tento člověk nepochybně vyžaduje určitá zabezpečovací opatření, která mu jsme schopni poskytnout."

„V tomto jste byl Furyho pravá ruka. Víte, že jsem četla ten spis. Chcete Barnese jako bojovou sílu."

Zdálo se, že jsem ho překvapila. „Vždycky mě zajímalo, co na vás Fury viděl. Věřím, že se svým brilantním empatickým charakterem a potřebou chránit svět před zlem a nenávistí se Rogersovi rozhodně hodíte do noty," zasmál se suše, „ale co Fury? Na toho jste si musela přijít jinak. Asi se na první pohled nezdáte, ale očividně umíte být pěkně vychytralá. Co jste zač? Nabourala jste se do systémů Shieldu? Proč se Nick Fury rozhodl, že pošle dva nejnebezpečnější muže v Americe zrovna s vámi?"

Snažila jsem se potlačit mírný úsměv: „Nejsem Natasha Romanovová."

„Ne že by na tom teď doopravdy záleželo, jsem jen trochu zvědavý," prohodil mimoděk, „vraťme se ale k té zásadní věci. Řekněte mi, co potřebuji vědět a postarám se, aby se vás následky nedotkly."

Bez váhání jsem zavrtěla hlavou: „Je mi líto." V tu chvíli jsem dokázala myslet jen na to, co je s Freddie a zároveň doufala, že Steve s Buckym už jsou na cestě k hranicím Spojených států.

„Jak myslíte," zklamaně se pousmál a zvedl se od stolu. Chvíli jsem málem neodolala a zeptala se ho na svou kamarádku. Pak mi ale přišlo na mysl, že přesně to by mu hrálo do karet. Ne. Musela jsem být zticha a doufat, že jí nic neprovedli. Přece jen, kdyby ji chtěli použít proti mně, už by se o tom zmínil.

„A je mi to taky líto," dodal, když mizel ve dveřích.

Na malou chvíli jsem se v místnosti ocitla sama. I tak jsem se osamoceně rozhodně necítila, stačilo pohlédnout na matně černé sklo na zdi. Určitě mě odtud sledovali. A tak jsem jen seděla a doufala, že je Freddie v pořádku a Steve s Buckym na míle pryč od New Yorku. Alespoň jsem tomu chtěla věřit. V nitru mi ale stále hlodal fakt, že by se toto Stevovi v žádném případě nepodobalo. Na to jsem ho znala až příliš dobře.

---

Pomalu ale jistě jsem ztrácela pojem o čase. Připadalo mi, že sedím sama v místnosti už snad několik hodin, přestože mohlo uplynout teprve pár minut. Otráveně jsem si musela přiznat, že jsou mi tyto postupy známy. Někdy horší, než neustálé vyslýchání, byla samota. Většina lidí se po nějaké době pak rozmluví sama, jen aby nemuseli čelit tomu smysly otupujícímu tichu bez jediné lidské interakce. Navíc, bez jakéhokoliv pojmu o čase se dalo pomalu mluvit o psychickém vydírání.

Když se pak po nějaké době dveře znovu otevřely, nestál v nich Hart sám. V rukou nesl bílý kufřík a další židli, na kterou se vzápětí posadil Abraham Goldsten, ředitel operací tajných služeb Spojených národů.

„Drahoušku," pousmál se svými baculatými tvářemi, tlustými prsty si uhladil kravatu a židle pod jeho vahou váhavě zakolísala, „strašně dlouho jsme se neviděli."

„Pane," snažila jsem se reagovat neutrálním tónem, ale překvapení se stejně v hlase projevilo. Goldsten měl vždy pocit, že k lidem musí být milý, aby si získal jejich důvěru. To v základě fungovalo vždy, ale pouze a jen tehdy, když jste svou dobrosrdečnou náladu jen nepředstírali.

Mohla jsem očekávat, že budu mít dříve nebo později tu čest se svým bývalým nadřízeným, protože toto všechno byla jistě jeho práce. Přesto mě však setkání s ním na moment trochu rozhodilo.

„Vždycky jsem vás měl nejradši," pousmál se, „byla jste milá a hlavně schopná. Proto jsem vám svěřil jeden z nejdůležitějších úkolů. Nikdy bych nevěřil, že se to obrátí proti mně. Nemám rád nečekané věci, tím pádem už nemám rád ani vás, drahá. Opravdu se nemůžu přenést přes to, co jste mi provedla. S trochou rozumu jste tu teď mohla sedět se mnou na pozici mé zástupkyně. Stačilo jen proklouznout hlouběji do iniciativy Avengers. Místo toho jste dala výpověď, což mě upřímně překvapilo a považoval jsem vás za neskutečného zbabělce, takhle zahodit kariéru. A teď jste tady. A ne jako zbabělec, ale jako naprostý šílenec. Uvědomujete si, co tímhle vším vůbec způsobujete?"

„Dělám jen to, co uznávám za vhodné," pronesla jsem mírně.

Goldsten zareagoval ihned: „Vždy jste se na věc dokázala podívat z několika stran. Tak se na to, prosím, teď podívejte z našeho pohledu. Vláda je na rozpadnutí. Banda samozvanců se rozhodla určovat nám pravidla. V zemi je chaos a panika. Náš systém je uzpůsoben tak, aby byla moc rozdělena spravedlivě. A oni to neakceptují. Skoro jako by byli bohy. Objevuje se jich čím dál víc a, pokud bych měl zajít do extrému, co když jich jednoho dne bude najednou příliš. Nevím, zda si to pamatujete, slečno, ale jednu nadrasovou válku už jsme tady měli. Dokážete si představit, že by lidská rasa dokázala vzdorovat těmto superhrdinům? Nemůžeme si dovolit po sobě nechat šlapat. A pokud si Steve Rogers myslí, že může všechno, pak je v zájmu všech ho jednou provždy zastavit. Rozpoutává anarchii, lidé přestávají uznávat stát jako autoritu, a to může vést k pádu celého systému."

„A svou autoritu," na poslední slovo jsem dodala slyšitelný sarkastický důraz, „si chcete dokazovat tím, že veškerou hrozbu za vás odstraní Winter soldier?"

„Snažím se v této zemi udržet pořádek."

„Víte," zamyslela jsem se, „měla jsem za to, že se události od útoku v Berlíně mezi Avengers pomalu vstřebávají. Ano, utekli z nejstřeženější věznice a chápu, že přiznat takovou věc před národem není zrovna nejsnadnější, ale stalo se. Sami vidíte, že proti nim moc nezmůžete. Shield je ale dlouhou dobu držel pod kontrolou tak, že to bylo výhodné pro obě strany. Kdysi dávno byl Shield jednou z vládních divizí a všechno fungovalo. Když však padl Triskelion, obrátili jste se zády. Z Shieldu zbyla menší, ale stále schopná organizace a iniciativu Avengers zafinancoval Tony Stark. Nepotřebovali vás k tomu a postavili se na vlastní nohy a trochu vám s tou autoritou vypálili rybník. Nevidím tady ale nic, čeho byste se měli obávat. Starají se o nadpozemské věci, na které my nemáme. A to je v těchto dobách potřeba. To, že je nemáte plně pod kontrolou, nemusí nutně znamenat, že jsou špatní."

„A tím chcete říct přesně co?" Goldsten se předklonil na židli a pohlédl mi do očí.

„Čím víc se je budete snažit ovládnout, tím víc se budou bránit. Svoboda je jedna z věcí, na které si všichni zakládají. Odvolejte tu věc s Barnesem a zaručím se, že se Shield o jeho zabezpečení postará."

„Mám své rozkazy," řekl Goldsten, „Barnese si nárokuje vláda. Místo, aby ho převezli do žaláře, může sloužit své vlasti v boji proti takovým, co své moci zneužívají. Musíme držet krok."

„Proto jsou tu právě Avengers."

„Avengers?" zašklebil se Goldsten, „jako Kapitán Amerika? Právě na tyto lumpy potřebujeme páku, drahá."

Zavřela jsem unaveně oči. Vše bylo už dávno ztraceno. Na jednu stranu jsem jim musela dát za pravdu. Superhrdinů se poslední dobou objevovalo až příliš mnoho a bylo obtížné je všechny udržet na uzdě. Lidé přestávali mít ve vládu důvěru, protože si s takovými problémy zkrátka nedokázala poradit. Technicky vzato se těmto bytostem dokázal vyrovnat jen Tony Stark a ten jakoukoliv spolupráci odmítal. Do nedávna se šlo ještě ohánět Iron Patriotem, ale ten kvůli Rhodesovu zranění prozatím zmizel ze hry a po světě stále pobíhala skupinka uprchlých superhrdinů, o jejichž současné poloze vláda neměla ani ponětí. Chápala jsem, že to znepokojovalo je i občany. To, že si je však Fury všechny dokázal povolat na schůzku, jsem se rozhodla neříct. Byla by to jen voda na jejich mlýn, že Shield kuje pikle za jejich zády. Jak ale jinak vysvětlit, že je situace pod kontrolou, aniž by si tyto informace nepřekroutili podle sebe?

„Na tyhle řeči nemám čas," prohlásil na mé mlčení Goldsten, „řeknete nám, kde jsou?"

„Je mi líto," řekla jsem, jako už tolikrát předtím.

Goldesten kývl na Harta, který na stůl položil kufřík, který si s sebou předtím přinesl. Otevřel ho směrem k sobě, tudíž jsem neměla možnost nahlédnout dovnitř. Chvíli se tichem roznášelo cinkání skleněných ampulek. Pár minut na to Hart vstal a v ruce držel injekční stříkačku s čirou tekutinou.

„Je všeobecně známo, že opilí či omámení lidé bývají velice upřímní, když na to přijde," řekl spokojeně Goldsten, „ve stavu opilosti však musí přijít nějaký faktor, který pravdomluvnost vyvolá. Například vás někdo naštve nebo se vám ve vzpomínkách vynoří staré křivdy. Při tomto procesu vylučuje mozek několik důležitých hormonů, které spolu s uvědoměním o vlastním chování, jež v opilosti ztrácíte, dá za vznik jisté pravdomluvnosti. Zní to dost zvláštně a poměrně přitažené za vlasy, chápu, ale setkáváme se poslední dobou s velice dobrými výsledky. Dokázali jsme tyto biologické procesy nasimulovat a dát za vznik velice jednoduchému, avšak účinnému séru. Mozek má navíc při plném vědomí tendenci se séru bránit, což dokážeme eliminovat právě opiovým opojením."

Hart ke mně tiše přistoupil a popadl mě za paži. V tu chvíli mě napadla myšlenka, že bych se začala bránit. Kam jsem však ale mohla utéct?

„Co ten děs v očích, slečno?" pousmál se Goldsten. „Být vámi, jsem vděčný. Měla jste být mrtvá, jakmile jste se tak nešťastně nachomýtla to ráno v chatě přímo Barnesovi pod ruku. Máte víc štěstí než rozumu. Trochu jste nám to tehdy nečekaně zkomplikovala, každopádně tímto jistě vše vynahradíte."

Takže ten atentát byl mířen jen na Steva. Nepočítali se mnou. Mohlo se stát, že nebýt mého křiku, uškrtil by ho Bucky ve spánku? Nedokázala jsem si takovou alternativu ani představit.

Když mi jehla vjela na předloktí do žíly, mírně jsem sebou trhla. Snažila jsem se odhodlaně zírat Goldstenovi do očí.

„Nemějte strach," pousmál se, „tohle byla teprve droga. Za chvíli vám bude jistě velice příjemně. Potom vás čeká ještě jedna injekce, tu si však, má drahá, zajisté ani neuvědomíte."

Než se stačil Hart připravit k dalšímu vpichu nebo k čemukoliv se to u kufříku chystal, začaly se mi samovolně zavírat oči. V místnosti se oteplilo a všechny starosti najednou odpluly někam hodně daleko. Svět se mírně pohupoval jako dětská kolébka. Poslední světlá myšlenka, na kterou jsem před upadnutím do tohoto stavu stihla pomyslet, bylo, že krevní oběh je děsivě rychlá věc.

„Potom pro mě přijď," zaslechla jsem z dálky Goldstenův hlas, „ať není úplně mimo, ale taky ne úplně při smyslech. Víš, jak to má vypadat. Jestli bude spát, dorovnej to a trochu ji nakopni. Jde tady o čas. Sérum aplikuješ až v mé přítomnosti."

Z ještě větší dálky zazněl Hartův souhlas. To už však místnost, svět i samotná existence přestala dávat smysl. Vlastně nic najednou nemělo smysl. Z nějakého důvodu mi z toho bylo dobře.