Právě jsem dojídala svůj dnešní oběd, když se ozvalo ostýchavé zaklepání. Nejistě jsem pohlédla na hodinky. Bylo půl jedné. Kdo by to mohl být? Na dveřích přece jasně stálo od kdy do kdy mám obědovou pauzu. Spěšně jsem hodila lžičku do plastového boxu mezi zbytek těstovinového salátu a vstala ze židle. Už když jsem brala za kliku, napadlo mě, kdo by to mohl být. Steve Rogers. Za necelou hodinu mělo začít naše první sezení. Mohlo se něco semlít, protože pokud jsem věděla, Kapitán Amerika byl vždy na minuty přesný.

Uhladila jsem si světle hnědé vlnité vlasy, narovnala límec u košile a vzala za kliku. Nemýlila jsem se. Za dveřmi stál opravdu Steve Rogers. Ruce měl nervózně sepjaté za zády a omluvně se usmíval. Vypadalo to opravdu zvláštně, nanejvýš vtipně. Tyčil se nade mnou jako obrovská hora svalů a masa a přitom se tvářil jako dítě, které jde na kobereček do ředitelny. Upnuté bílé tričko se znakem Shieldu na prsou přesně kopírovalo jeho svalnatý hrudník a já si pomyslela, že bych se s tímhle chlapem rozhodně nechtěla pustit do křížku.

„Dobrý den," pozdravil. „Slečna Morrenová?"

„Zdravím, k vašim službám," pověděla jsem s úsměvem. Trochu ho to povzbudilo. Očividně moc dobře věděl, že je tu mnohem dřív než by měl a já mu to chtěla nějak ulehčit. Začala jsem tím, že jsem nevypadala vůbec zaskočeně nebo naštvaně. Očividně to fungovalo, Rogers malinko povolil ztuhlá ramena a na tváři přestal dominovat napjatý výraz.

„Omlouvám se," pověděl. „Mám později naléhavé vyřizování ohledně...to je vlastně jedno. Potřeboval bych začít i skončit dřív. Myslíte, že by to šlo?"

„Nevidím v tom problém." Ustoupila jsem ke kraji dveří a gestem ruky mu pokynula, ať jde dovnitř. Protáhl se kolem mě jako duch, přestože s tak obrovskou postavou to opět působilo malinko nepatřičně.

Posadil se na jedno z volných křesel uprostřed místnosti a složil ruce do klína. Beze slov jsem si automaticky sedla naproti němu. Jeho nervózní a napjaté chování o něm prozradilo samo o sobě dost, ani nemusel promluvit. Někteří lidé se přede mnou z nervozity také chovají lehce prkenně, tohle však bylo jiné.

„Mohla bych se zeptat na tu důležitou záležitost, kterou musíte vyřídit dnes odpoledne?" zeptala jsem se rovnou bez ostychu. „Nebo to není nic pro moje uši? Zdá se, že vás to znervózňuje, rozhodně nejste sám sebou. Je lepší se na každém sezení uvolnit, věřte mi, má to přímo kouzelné účinky."

„Jde o mého přítele," řekl Rogers. „Poslední rozloučení."

Zatímco se Kapitán utápěl ve vzpomínkách a hleděl do zdi za mnou, ladně jsem hmátla po zápisníku a peru na psacím stolku vedle křesla. Mou první poznámkou tedy byl Winter soldier. Dala jsem Rogersovi čas na zamyšlení a několikrát tato slova obtáhla. Když se ani potom nic nedělo, nadepsala jsem si čistý papír jeho jménem, které jsem stačila i vyšrafovat, než se napřímil v křesle a pohlédl na mě.

„Omluvám se," řekl s upřímnou lítostí. „Ani jsem vám nepodal ruku, pořádně nepozdravil." Vyskočil z křesla a udělal několik kroků ke mně. Spěšně jsem také vstala a položila zápisník popsanou stranou dolů.

Podal mi ruku. „Steve Rogers." Nabízenou ruku jsem přijala a udržovala oční kontakt. Jeho pohled byl roztěkaný, už když sem přišel, vypadal nervózně. Fury měl pravdu, něco ho trápilo. V tu chvíli bych vsadila cokoliv na Winter soldiera. „Martha Morrenová. Těší mě, Steve."

Rogers se mírně pousmál a oba jsme se opět usadili na svá místa. Popadla jsem nenápadně svůj zápisník a položila si ho do klína.

„Víte," pověděl Rogers a přitom se rozhlížel okolo sebe. „Jste první, kdo mi neřekl Kapitáne."

„Představil jste se jako Steve Rogers," pověděla jsem s úsměvem.

„To ano," souhlasil.

Znovu jsem čekala a po očku sledovala jeho pohyby. Seděl v křesle s rukama v klíně. Cítil se tu trochu nepatřičně. Seděl jako dítě v lavici první den školy. Nevěděl, co očekávat. Čekal různé nepříjemné věci. Rozhodla jsem se, že pro dnešní den ho zkusím trochu povzbudit a uklidnit, aby příště přišel s větším sebevědomím. Rozhodně mi ale vrtalo hlavou, proč se někdo jako velký Kapitán Amerika chová takto. Možná, že v boji měl větší jistotu sám v sebe než ve společnosti. Nebo se opravdu něco dělo.

„Víte, proč jste tady, Steve?" zeptala jsem se.

„Protože mi přeskočilo?" zasmál se prázdně a pohlédl na mě.

„To si rozhodně nemyslím," oponovala jsem a pousmála se nazpátek.

Zabořil se do měkkého opěradla křesla a dlouze na mě pohlédl svýma průzračně modrýma očima. Snažil se mě odhadnout, to dělala většina lidí. První stavební cihla na důvěře terapeuta a pacienta, pokoušela jsem se tvářit mile a příjemně.

„Poslal mě sem Fury," řekl prostě.

„A proč si myslíte, že vás sem poslal?"

Nasadil na tvář výraz Vy se asi nedáte odbýt, co? a chvíli přemýšlel nad odpovědí. Několikrát očima prolétl celou místnost, jako by se odpověď nalézala někde ve stojanu s deštníky.

„Winter soldier," kývl na můj zápisník. „Ta slova jste si napsala, to proto. Fury si myslí, že udělám nějakou hloupost."

Pousmála jsem se. „Čtete mi poznámky."

„Omlouvám se, ale..."

„V pořádku," uklidnila jsem ho. „A ano, máte pravdu. O téhle věci se mnou Nick Fury mluvil. Nebo mi ji spíše předhodil a potom zmizel jako pára nad hrncem. Má o vás jen strach, Steve. Není to nic, s čím byste si měl dělat starosti. Mám pravidelné schůzky s několika členy týmu Avengers, opravdu se není za co stydět."

Tohle Rogerse pobavilo. „Neříkejte, že v tomhle křesle sedává i Stark."

„Pan Stark by asi nesnesl, kdyby s ním někdo každý týden rozpitvával jeho problémy."

Rogers se na chvíli odmlčel a přestal se smát. Nechala jsem mu opět trochu času na zamyšlenou a tiše vyčkávala.

„Seděl tady někdy i Bucky?" zeptal se.

„Ne," pověděla jsem tiše.

„Myslím, že by měl dostat tu možnost," řekl rozhodně a v hlase mu znělo odhodlání. „Mohl by existovat způsob, jak z Buckyho...hmm...vymazat ta slova? Víte přece, o čem mluvím."

Trochu mě pravda zaskočil. Předpokládala jsem, že se dnes jen rozpovídáme a příště už se pomalu budeme pídit k jádru pudla, ale ne tohle.

„Nemyslím si, že..."

„Nikdo nás neposlouchá," skočil mi do řeči. „Řekněte jen svůj názor na případ agenta Barnese, moc vás o to prosím."

Zhluboka jsem se nadechla. Když nevíte, jak z toho ven, mluvte pravdu. Neměla jsem čas vymyslet si nějakou kličku, Rogers chtěl odpověď teď a tady.

„Pokud vím, agent Barnes, žádnou terapii neprodělal," pověděla jsem opatrně. „Neznám jeho profil, vím o něm jen ze zpráv a ze zápisů Shieldu, to je všechno. Povězte, Steve, smířil jste se doopravdy s odchodem svého přítele?"

Rogers mlčel. Několikrát poklepal nervózně prsty o koleno. Jako odpověď bylo toto gesto pro mě naprosto dostačující. Znovu jsem si podtrhla slovo Winter soldier.

Pak Rogers do ticha promluvil. „Bucky je někdo...někdo ze starých časů. Je to připomínka toho, čím jsem byl, co jsem ztratil. Někdo, kdo rozumí tomu, čím jsem si prošel. Navíc je to můj nejlepší přítel. Když jsem tehdy viděl Peggy na tom lůžku v nemocnici...já...cítil jsem se tak osamělý. Všichni to brali jako samozřejmost, můj případ. Pochopte, přátelil jsem se s Howardem Starkem a teď bojuji po boku jeho syna, který je vlastně starší než já a než byl Howard, když jsem jej znal. Je to hrozně deprimující. Připadám si jako cizinec. Jako někdo, kdo měl to privilegium přežít svoji dobu. Ale já se o to neprosil."

Zůstala jsem zticha a nechala Rogerse si utřídit myšlenky. O Peggy Carterové jsem samozřejmě věděla a taky jsem tušila, že její smrt nepřinese pro Steva Rogerse nic příjemného. Nicméně jsem alespoň měla několik záchytných bodů.

Pocit osamění. Vazba na Buckyho Barnese, Peggy Carterovou. Stále nesmířen s časovým posunem. To, a několik dalších věcí jsem si připsala hned pod několikrát podtrženého a zvýrazněného Winter Soldiera.

Odlepila jsem oči od zápisníku a pohlédla na Rogerse. Seděl v křesle, hlavu sklopenou a zdálo se, že přemýšlí nebo se topí ve vzpomínkách. Nic z toho pro něj momentálně nebylo dobré.

„Bucky je to jediné, co vám zbylo," pověděla jsem jemně. „Chápu, je těžké ho nechat jít."

Rogers na mě prosebně pohlédl. „Jen nechci, aby si prošel tím, čím já. Když jsem se probral, byl jsem tu sám, úplně sám. Připadal jsem si jako malé dítě, které jede k babičce vlakem na prázdniny, ale omylem vystoupí na jiné stanici. Byl jsem někde, kde jsem neměl být a všechny blízké jsem nechal za sebou. Ztracen. A když se probral Bucky, věděl o mně. Věděl, že někdo zbyl. Když jsem se naopak dozvěděl já o něm, cítil jsem se plný naděje. Mohli jsme tím vším procházet spolu. Jako bych na nástupišti potkal kamaráda, víte? Jak bude mu, když se za několik desítek let probudí a nebude tu nikdo, koho kdy znal. Ani já. Prostě nikdo. Tohle pro něj nechci."

Poposedla jsem si v křesle. Ano, Steve Rogers dokázal být velice působivý, když chtěl. „Pokud vím, tak ale Bucky souhlasil se zmrazením," namítla jsem. „A zdá se, že to není někdo, kdo nezná rizika."

„Bojí se těch slov," řekl Rogers. „Nic jiného ho nezajímá."

Pozorně jsem se na něj zahleděla a byla připravena analyzovat všechna neverbální znamení, která udělá, jakmile promluvím. „Chcete doopravdy pomoct Buckymu Barnesovi, chápu. Ale nestyďte se za lehkých podtext sobectví v tomto ohledu, všichni jednáme výhradně ze svých osobních důvodů. Vy sice méně než kdokoliv jiný, ale přeci jenom. Nechcete zůstat sám, Steve. Pokud byste mu chtěl čistě jen pomoct, budete respektovat jeho přání nechat se zmrazit. Myslím, že váš přítel všechna rizika zhodnotil a rozhodl se takto. Jakkoliv se rozhodnete, nebude vše úplně stoprocentní. Když Buckymu nedovolíte odejít, nezůstanete sice sám, ale Bucky bude žít ve strachu, že by mohl opět někomu ublížit. Nebo necháte Buckyho odejít a sám se postaráte o to, aby byly veškeré zmínky o jeho schopnostech a spouštěcích slovech zničeny. Navíc je dost možné, že v budoucnu již nebude tak hrozivou zbraní, aby jej někdo zneužil. Podívejte se, kam spěje technologie, kam se posunuje Shield, vyvíjíme se, jak už to lidská rasa dělá od počátků.
Ptal jste se mě na názor, tady potom je. Myslím si, že budoucnost je pravděpodobně pro agenta Barnese tou lepší alternativou."

Chvíli nepohnul ani brvou.

„Steve," řekla jsem jemně. „Myslím, že bychom měli zapracovat na vašem životě. Jednou už jste se probudil v tomto století, zpátky to vrátit nelze. A věřte mi, že i tady se dá prožít skvělý život."

„Myslím, že už bych měl jít," pověděl tiše.

„Máte ještě necelou hodinu, ale je to na vás."

Vstal z křesla, načež i já a podal mi ruku. Chvíli jsme si hleděli do očí.

„Chci si všechno promyslet," řekl. „Děkuji za všechno."

S mírným úsměvem jsem přikývla. „Na shledanou. Budu ráda, pokud se dostavíte i příště a budu respektovat, když se rozhodnete dál v sezení nepokračovat. Přeji vám ale všechno dobré, Steve, na to nezapomeňte."

„Děkuji," zopakoval a ztratil se ve dveřích.