Zdálo se neuvěřitelné, že by se mi po tom všem, co se stalo, podařilo vůbec někdy klidně usnout. Nicméně jsem to dokázala. Několik hodin po příchodu do bytu jsem se probudila schoulená na sedačce. Co jsem ucítila jako první, byla naražená žebra, kterým nejspíš tato poloha moc nesvědčila, a hned vzápětí na to se znovu ozvala hlava, přestože už v menším měřítku, než předtím v lese. Ucítila jsem přes sebe přehozenou přikrývku. Hezky hřála a já se poprvé cítila jako doma.

Steve, usazený v křesle naproti mně s notebookem v klíně, se nejspíš pokoušel najít Petera, z čehož se mu na čele objevilo pár vrásek. Bucky se v mém zorném poli nevyskytoval, avšak stačilo mírné pootočení hlavou, abych zjistila, že spí po mé levé straně v křesle. Tentokrát jsem věřila tomu, že doopravdy a tvrdě usnul. Na sobě už neměl svou roztrhanou a špinavou košili, ale nejspíš se umyl a převlékl do jednoho z triček, které mi dala Freddie. Šlo jasně vidět, že je mu dost těsné, ale bylo alespoň suché a čisté.

Můj zrak padl opět na Steva a všimla jsem si, že také vyměnil své zkrvavené oblečení za nové. Když zvedl pohled od počítače a podíval se mi do očí, pocítila jsem jakousi nevyřčenou otázku, která mě trápila od toho rozhovoru v koupelně. Odešla jsem příliš brzy, cítila jsem to i z jeho pohledu, ale odvaha pokračovat se vypařila kamsi do neznáma.

Beze slov jsem se posadila na sedačku, přičemž se znovu ozval hrudník a já se neubránila bolestnému zasyčení. Steve jen přimhouřil oči, položil počítač na stůl a dokráčel ke kuchyňské lince, kde Freddie nechala lékárničku.

„Pak se na to podívám," slíbila jsem, „nejdřív si zajdu do sprchy."

„Mohou být zlomená," namítl.

Přesto mě nechal dojít si do skříně pro nové oblečení a následně mě s podezíravým pohledem doprovázel až ke dveřím koupelny.

Využila jsem chvilku soukromí a nahlédla pod košili, kde se postupně rýsovala barevná modřina, která nejspíš dlouhým spánkem konečně dostala možnost se pořádně projevit. Snažila jsem se místa trochu prohmatat, ale opuchlá hruď mi to svou bolestí nedovolovala. Na optimizmu mi přidávalo jedině to, že uvnitř nic nekřupe a bolet to začalo teprve teď. Člověk nepotřeboval žádnou zvláštní školu na to, aby instinktivně zlomeninu rozpoznal. Obávala jsem se však, že to nebudu schopna vysvětlit Stevovi.

Přestože pod horkou vodou všechny oděrky a modřiny nesnesitelně pálily, nic by mi v tu chvíli nedokázalo zkazit ten požitek z horké tekoucí vody a úlevy, kterou přinášela. Po dlouhé době jsem se opravdu cítila uvolněná a klidná. Věděla jsem však, že máme hodně práce a problémy se samy nevyřeší, proto celý proces, který bych si normálně užívala alespoň půl hodiny, musel být zredukován na deset minut se vším všudy.

Když jsem vyšla z koupelny čistá a svěží, Steve i Bucky setrvávali na stejných místech jako po mém probuzení, akorát s tím rozdílem, že druhý z mužů už nespal.

„Problém je v tom, že ani jeden vlastně nevíme, jak vypadá," řekl Steve, když mě zaregistroval zrovna při vybírání nějakého dobrého ovoce ze skleněné mísy na stole.

„Zkusím to," řekla jsem a s největším červeným jablkem, jaké bylo možno najít, jsem Stevovi přebrala notebook, „jedli jste?"

Odpovědí mi bylo přikývnutí.

Mezitím co do mě stačilo spadnout jedno jablko, téměř půl bábovky a předvařený čaj z rána, přetlumočil mi Steve to málo, co dokázal zjistit. Bylo jen otázkou času, kdy se mi udělá z toho náhlého přesycení zle, ale na tom mi v té chvíli ani nezáleželo. Měla jsem hlad.

Naše hledání začínalo na několika desítkách Peterů Parkerů. Doufala jsem, že jeho profil bude obsahovat alespoň jednu fotku, které bychom se mohli zachytit. Teprve posléze mi začalo docházet, že najít ho zase nebude tak jednoduchý úkol, za jaký se v počátcích vydával. Peterů Parkerů totiž doopravdy existovalo na světě několik stovek a po několika dlouhých minutách jsme k počtu sedmnácti nositelů tohoto jména mohli radostně přičíst, že mají trvalé bydliště v New Yorku. Sociální sítě se v tomto ohledu projevily jako dost nepřesné vodítko, protože osobní profily si lidé spravovali sami a jen velmi zřídka někdo uvedl své přesné bydliště a údaje, které by mohly vést k jeho nalezení.

V této bezútěšné chvíli mi najednou blesklo hlavou, že při našich rozhovorech několikrát padla řeč o jeho tetě May, před kterou se snažil svůj druhý život tolik skrýt. Teoreticky jsem mohla předpokládat, že ponese stejné příjmení jako Peter, pokud šlo o sestru jeho otce nebo manželku otcova bratra. Zoufale jsem v to doufala. Má pozornost se tak nejistě přesunula k internetovým bytovým databázím a vlastnictvím a pronájmům nemovitostí pro okrsek Queens, kde se dalo alespoň vysledovat minimálně jejich telefonní číslo a adresa.

Po celou dobu hledání se v mé hlavě neustále odehrávalo morální dilema. Rozhodně jsem kvůli našim problémům nechtěla zatěžovat právě Petera. Již při našich sezeních vyvolával dojem kluka, co se ze všech sil snaží udržet oba své životy pod kontrolou a za žádnou cenu jim nedovolit, aby se spolu setkaly. Nyní jsem po něm chtěla, aby to všechno riskoval. Jedině on ale představoval možnost, jak celou situaci vyřešit v klidu a bez projevů veřejného násilí.

Hodně jsem také uvažovala, jestli si Fury uvědomil, že se něco děje nebo stále dostává přikrášlená hlášení od Harta.

Po dvou hodinách pracného hledání jsem zaklapla notebook a protřela unavené oči. „Mám tři Petery Parkery a dvě potenciální tety. Pokud srovnáme dostupné informace, mohli bychom se k něčemu dobrat. Jinou možností je vzít v noci auto a ujet tak daleko, co to půjde. Tuto situaci je ale potřeba řešit, pokud utečeme, budou nás dál hledat, dokud neudělme chybu. V tom případě riskujeme chycení a k tomu všemu ještě veřejné mediální pobouření. Pokud máme utéct, pak jedině přes oceán a to bez Shieldu nebo něčí vzdušné podpory, obávám se, nebude možné. V podstatě nemáme kam jinam jít."

„Toho auta v garážích je stejně potřeba se zbavit," pověděl Bucky, „někdo určitě musel nahlásit krádež vozidla a pokud je místo činu poblíž místa, kde jsme utekli, pak je jednoduché si spojit informace. Dost mě to trápí, mohli by nás podle toho auta najít."

„Budeme muset zariskovat a prostě zkusit jednu z adres," řekl Steve, „my s Buckym dnes večer odvezeme auto a seženeme nové. Nad ránem vyrazíme do Queensu a pak se uvidí. Buď najdeme, co hledáme, nebo zmizíme."

„To zní až příliš riskantně," poznamenala jsem, „budou to auto hledat a najednou se objeví na silnici."

„Přehodíme poznávací značky," řekl Bucky, „takových aut se musí po New Yorku projíždět stovky, nemohou na každé poslat zásahovku. Speciálně, když se nebude shodovat s čísly toho kradeného."

„Navíc jistě nebudou předpokládat, že se ještě budeme zdržovat v New Yorku," dodal.

Rozhodně se mi to nelíbilo. Oba ale vypadali, že si nic z toho nenechají vymluvit. „Víte, co si myslím o tom, že bychom se měli rozdělit."

Steve už se nadechoval k odpovědi, ale Bucky ho klidným hlasem předběhl: „Pokud nás mají najít, pak bude lepší, když najdou jen nás dva. A předpokládám, že ani jedna strana by neměla v plánu se chovat slušně."

K tomu neexistoval dobrý argument. Musela jsem uznat, že to na mě dobře nasadili. V lítém boji bych tak akorát přišla k úrazu a je zbytečně omezovala, kdyby se o mě museli starat. Zbývalo mi jen doufat, že je po cestě nikdo nepozná.

Na mé ticho zareagoval po chvíli Steve: „Pokud máme vyjet ven s autem, které je nejspíš celostátně hledané, pak je to nebezpečí, kterému nechci, aby ses vystavovala."

„Dobře," odpověděla jsem po chvíli, čímž jsem si od obou vysloužila mírně překvapené výrazy, „slíbila jsem, že pokud mě nebude potřeba, odstoupím. A teď, i když velice nerada, přiznávám, že při krádeži auta, ani kdyby došlo na nějakou bojovou konfrontaci, nejsem užitečná."

„Děkuju," řekl prostě se stále patrným tónem překvapení Steve.

„Jen se snažím držet objektivní pohled na situaci," odpověděla jsem, „je to dost náročné a určitě by mi pomohlo, kdybych dopodrobna věděla, jak celou věc hodláte provést, aniž byste se prozradili."

***

Před večerem jsem stihla ještě na chvíli usnout. Můj spánek byl ale lehký, nedokázala jsem se zbavit nervozity z nadcházejícího počinu. Podle Steva bylo rozumnější se ukradeného auta zbavit, odstavit ho někde v lese nebo zapadlé uličce, aby svedlo naše nepřátele ze stopy. Všechno to mi ale bylo lhostejné, pokud by kvůli tomu měli riskovat odhalení, dokud jsem si neuvědomila, že auto pod námi v garážích bude ohrožovat hlavně Freddie. Co když ho najdou a spojí si všechno právě s ní? Její sousedi mě tolikrát viděli k ní chodit, lehko mě poznají, když jim někdo ukáže fotku. Na to se nabalila další znepokojivá myšlenka: co když si mou podobiznu z televize už dal někdo dohromady? Zprudka jsem se posadila na pohovku a prohrábla si unaveně vlasy.

„Co takhle prášek na spaní?" navrhl Bucky, načež odložil notebook z klína.

„Kde je Steve?" rozhlédla jsem se okolo sebe, když jsem zaznamenala, že je nás v místnosti o jednoho méně.

„Šel omrknout to auto, sundat značky a přehodit je s autem tvé kamarádky. Říkali jsme si, že to nakonec bude nejlepší, protože ví, co se děje. Kdyby něco, může tvrdit, že jí byla ukradena," řekl klidně.

Nemohla jsem věřit svým uším: „Co ho to napadlo? Vždyť by ho někdo mohl vidět!" Bezmyšlenkovitě jsem vstala z pohovky a zamířila ke dveřím. V pohybu mi ale zabránil ledově chladný stisk Buckyho kovové dlaně, když bleskurychle vstal z křesla a přiskočil ke mně.

„Ví, co dělá," snažil se mě uklidnit. „Navíc je jen v garážích, kde teď stejně nikdo nebude. Je všední den, v tuhle dobu je každý rád, že si po práci odpočine."

Přesto všechno nesmírně riskoval a nebýt Buckyho, už bych byla dole v garážích a nejraději ho vyfackovala. On prostě nemohl jen tak sedět a počkat na tu správnou chvíli.

„Neměla jsem se zmiňovat o tom, že má Freddie auto, se kterým by se daly značky prohodit," taky jsem v duchu zanadávala nad jejím ekologickým režimem, kdy její auto stálo na parkovišti snad už přes půl rok a ona z důvodu ochrany životního prostředí raději jezdila metrem.

„Sedneme si," odpověděl prostě a pomalu mě dovedl až k pohovce, kde jsem předtím ležela. Sám zaujal místo v křesle naproti. Na displeji počítače, který předtím odložil, zářila satelitní mapa New Yorku a přilehlého okolí. Když si všiml mého pohledu, řekl: „Jen hledám vhodné místo, kde nechat to auto, abychom je tím popřípadě dokázali zmást."

„To je dobrý nápad," uznala jsem. Když ale mé oči vzhlédly od notebooku, zahlédla jsem v jeho výraze cosi zvláštního. Chvílemi se nadechoval, aby něco řekl, ale z jeho úst nevyšla ani hláska. Formuloval něco na jazyku a já dostala neblahé tušení, že ať už se snaží říct cokoliv, nebude se mi to líbit.

„Co se děje?"

„Nelíbí se mi ta společná cesta do Queensu. Měli bychom jet jen my se Stevem," řekl.

„To už jsme ale probírali."

Neodpověděl, jen uhnul pohledem a zahleděl se kamsi za mě na zeď. Po chvíli vstal a vzal počítač, přičemž se rozhlížel pátravě místnosti. Napadlo mě nejen, že hledá zásuvku, ale také tu byla ta pro něj typická skutečnost, že zase utíká od rozhovoru. Tentokrát od rozhovoru, který sám začal. Snad si nemyslel, že když jsem Stevovi neucouvla, ucouvnu jemu. Spíš mi to všechno připomínalo zoufalý výkřik do prázdna, a když si to i on uvědomil, stáhl se opět do sebe.

Zásuvku našel nedaleko vchodových dveří u dřevěného botníku. A jak jsem předpokládala, zapojil počítač do zásuvky. Když jsem k němu došla s výrazem říkajícím, že jsme spolu v tomto tématu ještě neskončili, zarazil mě ještě předtím, než jsem stačila cokoliv povědět.

„Máš domov, rodinu, přátele, práci," pověděl, „opravdu chceš to všechno kvůli nám zahodit?"

„Pro přátele to jsem ochotná obětovat," odpověděla jsem klidně.

„Jak může být něčí přítel chlap, který se dotyčného pokoušel zabít?"

„Nemůže," pokrčila jsem rameny, „ale tenhle chlap ano," ukázala jsem mu prstem na hruď.

„Potom by byl tenhle chlap rád, kdyby mu bylo umožněno, tak jako dotyčnému, stejně chránit osobu, na které mu záleží a je jeho přítelem."

Mé srdce v tu chvíli skoro vynechalo jeden úder. Ani ve snu bych si nepomyslela, že by mi někdy takto mohl důvěřovat. Na můj překvapený výraz nijak nereagoval a vydal se pryč.

Tentokrát to byla moje ruka, která ho zastavila. Popadla jsem ho za živou paži, přičemž ji mé prsty ani nedokázaly obejmout po obvodu, a donutila ho mi ještě věnovat pozornost.

„Děkuju," pronesla jsem upřímně a hleděla mu do očí, „ale..."

„...ale oba naše záměry se navzájem vylučují."

„Rozhodla jsem se, že vám pomůžu, a to taky udělám. S Peterem promluvím já. Na tom trvám," řekla jsem nekompromisně.

Nehádal se.

***

Pár minut na to jsem se ocitla znovu pod dekou, ale tentokrát schoulená v křesle, a neustále přemítala nad všemi rozhovory, které jsem kdy s Buckym vedla. Když cvakla klika u dveří a následně na to zavrzala podlaha, uslyšela jsem také, že Bucky vstal.

„V pořádku?" zeptal se tiše, aby mě v domnění, že spím, neprobudil.

„Značky jsem vyměnil," ozvala se na to Stevova stejně tichá odpověď, která se však ještě tišším bytem neslo jako přes megafon, „nikdo mě neviděl. Můžeme potom bez obav vyrazit."

„Mohlo se to provést až úplně v noci před odjezdem," namítl Bucky.

„Na tom nezáleží."

Nastalo chvilkové ticho: „Tohle už nikdy nedělej. I kdyby ses měl unudit."

„Proč?" zaslechla jsem Stevův nechápavý hlas.

„To uvidíš, až se probudí."

Chtělo se mi vyskočit z křesla a vmést mu do obličeje, jakou blbost právě udělal, rovnou. Nakonec jsem se ale spokojila s mírným pousmáním, které nemohli vidět a užívala si poslední chvilky pohodlí.

Náš plán spočíval v tom, jak mi bylo dříve vysvětleno, že se oba muži zbaví kradeného auta a zároveň seženou vozidlo nové, kterým jsme se posléze měli ráno dostavit do Queensu a použít adresu, která se zdála nejspolehlivější. Tušila jsem, že jakmile odjedou, nebudu moct zamhouřit oči, dokud se opět neobjeví s novým autem a zdraví.

Když jsem však v krátkosti zaregistrovala, že se Steve posadil do křesla, nedalo mi to. „To byla neskutečná pitomost," prohodila jsem stále se zavřenýma očima.

„Nemohl jsem tady jen tak sedět."

„To mě mohlo napadnout," pousmála jsem se, rozlepila víčka a pohlédla mu do očí.

Přemýšlela jsem, jestli jsou takoví všichni vojáci. Zdálo se totiž jako neuskutečnitelný úkol držet Steva Rogerse od něčeho stranou. Možná proto mě s nimi Fury poslal, věděl, že by je na jednom místě v klidu jen tak neudržel. Dostala jsem opravdu náročný úkol.

Najednou jsem si nedokázala představit, že bychom už zítra mohli mít celou věc za sebou. S jistotou jsem věděla, že Buckyho s největší pravděpodobností znovu zmrazí nebo schovají někam hodně daleko. Pokud bude možnost, tak právě do Wakandy. Steve musel zmizet taky, po tom všem, co teď obíhalo denním tiskem, byla jeho svobodná existence v Americe naprosto vyloučena. Připadalo mi, jako bych je oba znala už věčnost, přestože se mohlo jednat nanejvýš o měsíc. A to, že bychom se po zítřku snad už neměli vidět, byla zvláštní představa.

„Co ta žebra?" zeptal se mě po chvíli, snad aby zabránil dalšímu přívalu výčitek.

„Budou jen maličko naražená," odpověděla jsem, „to ležení na pohovce tomu předtím moc nepřidalo."

„A hlava?"

„Odpočinula si."

Pousmál se a pokývl hlavou.

Já se jen mohla znovu podivit nad tím, že až na jemnou modřinu na tváři a několik odřenin na rukou, byl i po několika přímých úderech Buckyho paží jako rybička. Musel si všimnout mého pohledu, protože si stejně jako já prohlédl své paže a podíval se zpátky na mě: „Mně nic není."

Přestože jsem viděla hned několik věcí, které by nebylo od věci ošetřit a ovázat, neřekla jsem ani slovo, vzhledem k tomu, že by on mohl na oplátku obrátit svou pozornost zpět k mým žebrům.

Když se později k večeru přiřítila domů Freddie, oba se rozhodli, že nastal ten správný čas. Tiše jsem je podezřívala z toho, že chtěli počkat jen proto, abych tu nezůstala sama.

Tentokrát se na mou žádost vydala Freddie do garáží s nimi, jen šla o několik vteřin napřed a dávala pozor, jestli na někoho náhodou nenarazí. Za ten moment, co jsem zůstala samotná v bytě, mi na mysl vyběhla pochmurná myšlenka toho, že by se už ani vrátit nemuseli. Věděli, že bych tady byla v bezpečí. I přesto množství pádných důvodů, které by k tomu měli, jsem jim ale věřila. Koneckonců, Peterovu potenciální adresu jsem přesně znala jen já a pokud chtěl Bucky nepozorovaně utéct do Wakandy, musel spolupracovat.

Když se po chvíli vrátila Freddie s informací, že oba prozatím nezpozorováni odjeli, opravdu se mi ulevilo. Teď už jen zbývalo doufat, že se nezpozorováni stejně i vrátí. Mezitím nám Freddie připravila kávu a sedla si vedle mě do křesla.

„Tohle odporuje úplně všemu, co jsem o tobě věděla," zakroutila Freddie hlavou a usrkla z hrnku.

„Jsem z toho všeho stejně překvapená, jako ty, věř mi."

„Ale tvoje předešlá práce, změna identit, Shield, ani ve snu by mě nic takového nenapadlo," pokračovala dál.

„Já vím," přiznala jsem, „a jsem moc ráda, že si o tom můžeme teď v klidu promluvit. Můžeš se mě zeptat na cokoliv, na co budu moct odpovědět, zasloužíš si to."

„Takže se osobně znáš se všemi z Avengers?" položila první otázku.

„Jen s několika. Jmenovat bych je neměla," odpověděla jsem, „už tak toho víš až příliš, Freddie, občas je to nebezpečné."

„Věčná škoda," zamračila se, „a co Steve? Mluvil o mně, že jo? Už když jsem ti oznámila, že jsem ho poznala, jsi to všechno věděla, že?"

Beze slov jsem přikývla. Dost mě zarazilo, jakým směrem se hodlala Freddie ubírat. Předpokládala jsem otázky na Avengers, Shield a jiné poměrně zásadní věci.

„Řekl vůbec někdy, proč mi vlastně tehdy opravdu zavolal?"

Povzdechla jsem si. Kladla opravdu náročné otázky: „Přihodilo se pár ne moc šťastných událostí, potřeboval na chvíli vypadnout. Víc k tomu neřeknu, už kvůli bezpečnostním protokolům, lékařskému tajemství a hlavně jemu, nebylo by to fér."

„Prosím tě," zasmála se Freddie, „co by ti za to mohl udělat? Oba okolo tebe chodí jako starostlivé kvočny."

Pousmála jsem se nazpět: „Trpí dost masivním záchranářským komplexem. Civilní ztráty berou dost těžce."

Freddie se zašklebila: „A ten tvůj krk je právě jeden z těch projevů toho záchranářského komplexu?"

Můj výraz zvážněl, když jsem si uvědomila, že už vlastně nemám šálu a zarudlá kůže na krku je tak vystavena na obdiv. „To byla nehoda."

„Udělal ti to on, že? Barnes."

„Nebyl v té chvíli sám sebou."

„Nechápu."

„Víc už ti nemůžu říct. Ale věřit mu můžeš."

„Možná vypadá jako nějaký sexy bezdomovec, ale stále mi nahání hrůzu. Najdi si na Youtube, jak to vypadá, když řádí v ulicích. Nedokážu si představit, jak jsi to přežila. Je to psychopat, může mu přeskočit kdykoliv a pokusí se tě zabít znovu."

„Ne, to se nestane, Freddie," snažila jsem se ji přesvědčit bez toho, aniž bych jí řekla, jak jeho mysl doopravdy na bázi hlasových spouštěčů funguje, „je to složité, ale jsem si v tom jistá. Naprosto."

Nastalo delší ticho, kdy jsme si obě upily ze šálku a přemýšlely nad vlastními slovy. Bylo mi opravdu líto, že Bucky tak špatně na veřejnost působil. Bohužel, z jejich pohledu jsem jim to nemohla mít za zlé, jednala bych nejspíš stejně.

Zbytek otázek už nebyl tolik vyčerpávající. Vesměs se vyptávala na různé veřejné události a jestli jsem s nimi měla něco společného. Měla jsem pocit, že jí stále nebylo jasné, že jsem byla pouze psycholožka a ne agent. Také se ptala na mé rodiče a dětství, jestli jsem jí i o nich lhala. Tam jsem mohla se vší spokojeností říct, že ne. Byl to najednou zvláštní pocit, avšak velice příjemný, se s tím vším někomu svěřit a když jí došly otázky, cítila jsem se najednou opravdu volně a ničím nezatížená.

„Takže jaké to je, být psycholožkou Kapitána Ameriky?" zeptala se po chvíli, když už se zdálo, že se zeptala na všechno, co chce.

„To už nedělám," pověděla jsem upřímně, „teď je to pro mě přítel, který potřebuje pomoct. Takhle to beru. Jinak, abych ti odpověděla, v jistém slova smyslu to bylo docela náročné."

„Takhle to bereš ty," zachichotala se, „ale kdoví, jak to teď bere on."

Než jsem na to stačila jakkoliv zareagovat, za vchodovými dveřmi ze ozval dusot několika párů těžkých bot, které se víc a víc přibližovaly. Když už se zdálo, že k nám do bytu podle těch zvuků vtrhne stádo divokých bizonů, nastalo krátké ticho. Byl to jen moment, ale i tak jsme si stihly s Freddie vyměnit zděšené pohledy a vstát z křesla.

„Schovej se," vyhrkla jsem rychle.

Než však má slova stačila vůbec zpracovat, natož pak na ně zareagovat, vchodové dveře vyletěly z pantů a trefily mě do ramene. S tou silou se mé tělo nedokázalo v žádném případě rovnat a prudký náraz mě odmrštil na zem.

Vzdáleně jsem slyšela Freddie, jak zděšeně ječí. Prostorem se nesl zápach kouře a střelného prachu, kterým nejspíš museli odstranit dveře. Čísi hrubé ruce mě přišpendlily k podlaze. Instinktivně jsem vykopla nohou a zasáhla něčí lýtko. Bohužel jsem tím, jako vždy, moc škody nenapáchala.

Když mě postavili na nohy, stačila jsem v místnosti napočítat něco kolem pěti těžkooděnců a Harta, který nyní stál přede mnou a tvářil se nanejvýš vážně.

„Kde jsou?" zeptal se prostě.

„Nevím," odpověděla jsem upřímně.

Všimla jsem si, že dalších pět mužů se vynořilo z koupelny, ložnice a ostatních místností a gestem naznačovali, že je všude čisto.

„Zeptám se ještě jednou..." přistoupil ke mně, aby své otázce dodal na intenzitě, čímž si vysloužil kopanec do žeber. Bylo mi jasné, že deset speciálně vycvičených agentů svým amatérským kurzem bojových umění neskolím, ale nakopnout Harta mělo mít spíš uklidňující účinek. A taky doopravdy mělo.

Hart se na chvíli bolestně zašklebil. Přece jen, on jediný nebyl oděn do plátovaných vest, chráničů a helem, ale pouze do obyčejné přiléhavé kombinézy a neprůstřelné vesty. Zbytek jeho týmu vypadal, že se hodlá utkat tváří tvář rotě vojenských tanků. Jejich zbraně připomínaly spíš malé ruční minomety, než běžné zbraně zásahových jednotek a helmy tvrzené v obličejové části zase měly blízko k těm, co se používají při rugbyových zápasech, s tím rozdílem, že tyto vypadaly mnohem víc nedobytně a nebezpečně. Z každého kusu výbavy sršela ta nejpečlivější připravenost pro boj s někým, jako byl Kapitán Amerika a Winter soldier. Věděla jsem, že oba jsou dost silní a schopní se o sebe postarat i před touto partou, přesto se mi ale ulevilo, že tu na ně nenarazili. Všechno mohlo skončit obrovským krveprolitím.

„Prohledejte dům, čtvrť, okrsek," řekl rázně Hart mužům, jako by můj náhlý útok ani nezaregistroval, „ji s sebou."

Než jsem si stačila uvědomit dopad těch slov, do krku mi vjela jehla.