Jakmile naše auto zastavilo v podzemních garážích Freddiina činžáku a motor zhasl, nastalo hrobové ticho. Výběr parkovacího místa padl na nejzazší kout parkoviště hned za odstavenou údržbářskou dodávkou, která tu stávala už od počátků bez toho, aby si ji kdo kdy vyzvedl, a poskytovala tak kradenému vozidlu dobrý úkryt.

„Jsme na místě?" zeptal se šeptem Steve, načež jsem jen prkenně přikývla.

Oba muži se posadili na sedačky a rozhlíželi se okolo sebe. Když už chtěl Steve zabrat za kliku a odejít, prudce jsem se k němu otočila: „Nejdřív si musíme promluvit."

Ve zpětném zrcátku se objevilo Barnesovo podezřívavé zamračení. Já se ale soustředila na Stevův zmatený pohled. Skoro jako by si mysleli, že jsem je zradila a teď se to rozhodla přiznat.

„Ve třetím patře bydlí moje dobrá přítelkyně," začala jsem, „ve všem má mou naprostou důvěru a bude ochotná nám ve všem pomoct."

„V čem je háček?" pochopil mou nejistotu Barnes.

„Steve ji zná také," odpověděla jsem, a přitom nespouštěla pohled z modrých očí Kapitána Ameriky. Na čele se mu objevily vrásky, jak se zmateně zamračil.

Mozek mi najednou pracoval na plné obrátky. Snažila jsem si představit, že je to jen další z negativních zpráv, které jsem pacientům oznamovala denně a já se jen musím pokusit to pronést co nejšetrněji a s klidem. Mohl být rozdíl v tom, že jsem nic z toho nedokázala říct tváří v tvář lidem, na kterých mi záleželo? Dobro svých pacientů jsem nosívala u srdce stejně tak, proč jsem potom tentokrát nedokázala najít slova a prostě Stevovi říct, jak se věcí mají? Bála jsem se tolik toho vzteku, až zjistí, že jsem opět lhala nebo zklamání, které se mu objeví v obličeji? Ne, myslím, že nejvíc mě vyděsila skutečnost, že mi na něčem takovém vůbec záleží. Vždyť nás hledá celé zatracené USA, Freddie je naše jediná možnost, jak získat azyl. Celá ta dávná aférka by neměla v porovnání s tím nic znamenat. Nikdy by mě nenapadlo, že by to vůbec mohlo vyplavat na povrch.

„Proč se to dozvídám až teď?" zeptal se opatrně Steve a v jeho hlase zaznívala jakási obezřetná hrozba. I v jeho pohledu šla znát ostražitost. Myslí si, že jsem je zradila, napadlo mě.

„Nebyla jsem si jistá, jestli bys s tímto úkrytem potom souhlasil," lhala jsem. Doslova jsem spíš zbaběle lhala o své vlastní zbabělosti mu to říct.

Než se stačil znovu zeptat, stačila jsem to ze sebe vychrlit: „To Freddie je ta přítelkyně z Morris garden."

„Kdo je Freddie?" zeptal se zezadu Barnes. Nikdo mu však nevěnoval pozornost.

Jen jsme si se Stevem hleděli do očí a já se duševně připravovala na to, jak vybuchne. Nedokázala jsem si do ruda rozzuřeného Kapitána Ameriku představit a možná proto jsem se toho tolik děsila.

On však zůstal v klidu, zhluboka se nadechl a na moment zavřel oči.

„Promluvíme si nahoře," zarazila jsem ho před tím, než stačil zareagovat jakkoliv jinak, „teď se, prosím, pojďme schovat, ano?"

Po celou dobu, kdy se s námi výtah pomalu posouval do třetího patra, nikdo nepromluvil. Z těch mála situací, kdy jsem měla tu možnost pohlédnout Stevovi do tváře, jsem poznala, že přemýšlí. To bylo dobře. Doufala jsem, že pokud bude mít možnost mlčet a urovnat si všechno v hlavě, mohla bych tím zabránit katastrofě. Neznala jsem Steva Rogerse dost dobře, ale i tak se mi v hlavě přehrávaly nejrůznější scénáře. Neměla jsem ani tak strach, že by někomu ublížil, jako spíš obavu z toho, že by provedl nějakou hloupost. Na jednu stranu se moje zbabělost nakonec ukázala jako užitečná věc, pouze protentokrát. Dozvědět se tuto informaci už na parkovišti či v lese, mohlo se stát, že by Steve přestal uvažovat objektivně a rozhodl se ukrýt jinam. Freddie byla ta nejkratší a nejsnazší cesta k internetu. Riskovat internetové kavárny nebo jiné veřejné prostory už hraničilo s šílenstvím. Navíc si naše trojice opravdu nutně potřebovala odpočinout a najíst se.

Jakmile výtah dosáhl třetího patra, s cinknutím se otevřel, načež jsem já opatrně vyhlédla na chodbu. Na to všechno jsme trefili poměrně dobrý čas, kdy se většina lidí už nacházela v práci. Neustále mě pronásledoval hlodavý pocit, že tolik štěstí snad není možné za jeden den mít.

Před dveřmi do Freddiina bytu jsem pohlédla na Steva. Nedával na sobě znát žádné emoce a já se jen mohla pouze domnívat, co se mu honí v hlavě.

„Všechno vysvětlím," slíbila jsem, „jen potřebuji trochu času."

Tolik jsem si přála, aby nějak zareagoval. Když se tak však stalo, chtělo se mi utéct od jeho výrazu co nejdál a zahrabat se pod zem.

„Dobře," odpověděl. V tom tónu šlo jasně vycítit, jak zrazeně se cítil. I jeho pohled najednou sklesl.

Barnes nedočkavě postával mezi námi a těkal pohledem z jednoho na druhého. Když se naše oči setkaly, tvářil se dost zmateně, ale také ostražitě. Musela jsem uznat, že celá situace musela vyznívat dost podezřele a jediné, co ho drželo v klidu, byla skutečnost, že Steve zůstával také ledově klidný.

Vytvořila se mezi námi podivná a nepříjemná atmosféra. Najednou mě opravdu zamrzelo, že když konečně v obou mužích najdu lidské bytosti, kterými skutečně jsou a ne superhrdiny, které ukazuje televize, za tak krátkou dobu je znovu ztratím

Zazvonila jsem na zvonek u čísla dvanáct.

Neozvalo se nic a mě najednou přepadl strašlivý pocit, že Freddie přece jen vstala neobyčejně brzy a odešla do práce. Už jsem pomalu chtěla požádat Barnese, ať vyrazí zámek, protože jiná možnost se nenabízela. Koneckonců jsem byla přesvědčena, že Freddie by si to nechala vysvětlit a veškerou ztrátu bych ji vynahradila. Snad.

V hlavě už se mi skoro zformulovala žádost pro otevřením hrubým násilím, když se dveře najednou zprudka otevřely a v nich stála ospalá a rozcuchaná Freddie v růžovém županu.

Nejdřív na nás zmateně zamžourala, přičemž zrovna dokončovala zívnutí. Když si pak konečně uvědomila, kdo naproti ní stojí, úžasem se jí rozšířily zorničky a nohy samovolně ustoupily několik kroků vzad.

„Proboha, Mar," zalapala po dechu a teprve poté začala podrobněji zkoumat náš výjev. Cítila jsem, jak její pohled přeskakuje z jednoho na druhého.

„Všechno vysvětlím," slíbila jsem naléhavě své kamarádce stejně jako Stevovi, „jen na chvíli potřebujeme zmizet ze světa."

Beze slov prkenně ustoupila na bok a nechala nás vejít. Až když přibouchla dveře a otočila zámkem, ucítila jsem jakousi úlevu.

Když se Freddiin pohled střetl se Stevovým, nastalo v obývacím pokoji najednou tíživé ticho. Nikdo nepromluvil, ale jejich výrazy skoro mluvily za vše.

Pak se obrátila ke mně. „Co se to právě teď děje?" vyhrkla hystericky, „Jste v televizi! Všichni tři! Několikrát jsem ti volala a jsi nedostupná! A pak se tady objevíš, jako bys prolezla bůh ví kudy, celá od krve a k tomu všemu s dvěma celosvětově hledanými zločinci."

Místo odpovědi jsem pohlédla na Steva: „Co všechno můžu prozradit?"

Jen beze slov pokrčil rameny.

Brala jsem to, jako kdyby mi v tomto dával volnou ruku. Úplně nejvíc jsem si však přála všechno dostatečně vysvětlit právě Stevovi, protože si to zasloužil. Když jsem navíc spatřovala tu nedůvěru v očích Barnese, věděla jsem v tu chvíli, že musí jít všechno ven. Oba se mi svěřili s věcmi, které nepochybně ještě nikomu neřekli a já se cítila povinna udělat to samé pro ně.

Freddie jako by ucítila, že se chystám k něčemu opravdu složitému a pokynula nám, ať se posadíme na pohodlná měkká křesla. Sama se usídlila na pohovce po mé pravici. Naše trojice mezitím zaujala pozice v křeslech okolo nízkého skleněného stolku. Po dlouhé době jsme si užili trochu pohodlí.

Naposledy jsem prolétla mezi přítomnými pohledem. Všichni se tvářili vážně, skoro až starostlivě, i Stevovi na chvíli zmizela z tváře všechna ta zrada a na tu chvilku, než zjistil, že ho sleduju, vypadal, že má opravdu starost.

Zhluboka jsem se nadechla a začala. Od mé práce ve vládě po program Avengers, až ke změně identity a práci psychologa v Shieldu, dala jsem si záležet také na převyprávění událostí z onoho osudného rána v parku a v neposlední řadě také současnou misi. Snažila jsem se co nejvíc vyhnout zmínce o Furym, Starkovi, jejich mediálnímu plánu a skutečnosti, kdo vlastně tolik stojí o naše dopadení a proč to chce. Něčím takovým jsem nechtěla Freddie ani za nic zatěžovat. Nikdo mě za tu dobu jedinkrát nepřerušil a několik desítek minut se bytem rozléhal jen můj hlas. Snažila jsem se držet přímý a vyrovnaný pohled, ale oči mi stejně někdy v polovině sklouzly dolů k zemi a tam už zůstaly. Najednou jako bych si ani nebyla jistá sama sebou.

„To je dost nálož," vydechla Freddie, když jsem skončila. Upřímně mě udivilo, že vzala všechny ty informace s klidem. Nejspíš v tom měla zásluhy právě televize. Když tam spatřila můj obličej, nejspíš něco podobného musela čekat. „Takže jsi agent?"

„Ne, to nejsem."

Založila si ruce na prsou a zabořila se do měkké pohovky: „Asi teď nějak nevím, co na to říct."

„Nemusíš nic říkat."

Na jednu stranu se mi neskutečně ulevilo, když už nebylo co zatajovat. Jako by se najednou i pročistil vzduch a svět začal být jednodušší.

„Co to vlastně všechno má znamenat?" neodolala, „kdo po vás jde? Co chce?"

„Nemůžu a ani nechci říct nic víc. Čím méně toho víš, tím lépe. Už tak jsem tě vystavila příliš velkému riziku."

Na to Freddie nic neřekla, jen si pohledem přeměřila Barnese a zdálo se, že nad něčím přemýšlí. Ten moment po chvíli pominul a její zrak spočinul na Stevovi, kde setrval až nepříjemně dlouho.

„Myslela jsem, že ses na mě vykašlal," pověděla najednou vážně.

„Je to poměrně složité," odpověděl.

Za tu odpověď jsem na něj byla najednou velice hrdá. Neodpověděl s ní vlastně na nic konkrétního. Přestože už se jednalo o ohranou frázi, kterou používal každý mužský, když vyplýtval argumenty, u Kapitána Ameriky, který vám jednou ráno zazvoní u dveří celý od krve se státní bezpečnostní jednotkou za patami, bylo slovo složité vskutku na místě.

„Myslela jsem, že mi to nepřeješ, Mar," řekla s pohledem upřeným opět na mě, „nikdy to nebude vztah, po jakém toužíš. Leželo mi to v žaludku celou tu dobu, co mi nezazvonil telefon. Byla jsem zatraceně naštvaná, že jsi měla zase pravdu, když se objevily první zprávy o Stevově útěku. A několik dní na to jsem tam zahlédla tvůj obličej. Dokážeš si představit, jak moc mě to vyděsilo? Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že je to omyl, ale když jsi mi ani nezvedala telefon, opravdu jsem se bála. Celou noc jsem nespala, snažila jsem se dát si věci do souvislostí, ale ty nepřicházely."

„Za to se mockrát omlouvám, Freddie," vstala jsem a objala ji, přičemž jsem zachytila Stevův pohled. Ve tváři mu hrál prázdný a nicneříkající výraz.

„Jsem ráda, že jsi tady," odpověděla a odtáhla se, aby si mě mohla pořádně prohlédnout.

To, jak jsem včera málem zůstala uškrcená ležet na podlaze dřevěného srubu, jsem nezmiňovala. Vlastně jsem se o přímém původu mých zranění nějak nevyjadřovala, nejspíš jejich odůvodnění vyplynula z výbuchu auta a náročného výstupu do hor. Můj krk stále zakrývala promočená a špinavá šála svázaná pevně na uzel, kdyby se náhodou rozhodla spadnout. Dalšímu odkrytí toho zranění už jsem se kvůli Barnesovi chtěla z daleka vyhnout. Nechtěla jsem mu už nic z toho zážitku připomínat. Přesto všechno jsem ho častokrát přistihla, jak na tom místě ulpívá očima.

„Lednice je plná jídla. Sprcha samozřejmostí. Ustelte si, kde bude třeba," vyjmenovala výčet věcí, po kterých jsme všichni toužili snad víc, než po Hartově mrtvole, „je ještě něco, co bych mohla obstarat?"

„Notebook," odpověděla jsem.

Zdálo se, že ji má prosba překvapila: „Aha. Předpokládala jsem falešné pasy, zbraně, granáty a různé takové věci. Takhle to přece normálně chodí, ne?"

Barnesovy koutky úst se podezřele nadzvedly a já sama stejně tak bojovala s pousmáním. „Ne, myslím, že to nebudeme potřebovat. Ale pokud víš, kde sehnat nějaký arzenál..."

„Vlastně ne, jen mě to tak napadlo."

„Děkuju, Freddie," pronesla jsem už vážně, „snad budu mít někdy možnost ti to všechno vrátit."

„Ale prosím tě," mávla rukou a vstala. Přešla ke kuchyňské lince hned naproti pohovkám a podala mi z jedné ze skříní malou lékárničku. „Myslím, že na tohle jste zapomněli. Nebo jste se ještě neviděli. Oblečení taky hádám jiné nemáte."

Bez dalších slov se vydala směrem k její ložnici, kam jsem jí chvatně následovala. Tam otevřela obrovskou a prostornou skříň a prudce se otočila ke mně. „To je šílenství!" zašeptala mi.

Překvapeně jsem zamrkala, protože mě samotnou vyděsil její náhlý panický výraz v obličeji. „Moc se omlouvám, Freddie," zopakovala jsem znovu stejně upřímně, „mám obavy, že všichni ostatní, co by nám mohli pomoct, jsou monitorováni."

„To jsem nemyslela. Víš přece, že se na mě můžeš vždycky obrátit," odpověděla mi šepotem, „slyšela jsem ale dost o tom chlapovi vedle. Je to zatracený vrah, Mar, který se nedokáže ovládat."

„O tom se nehodlám bavit," můj náhlý bojovný tón ale úplně ignorovala.

„Taky se tváří vražedně," panikařila dál, „pořád na tebe zírá takovým tím bezduchým pohledem. Vážně mě děsí."

Znovu mi na mysl vytanula má šála a nepěkný pohled, který ukrývala. Bezmyšlenkovitě mi vystřelila ruka k mému krku a vrstvu látky poupravila, než ode mě Freddie uslyšela odpověď: „Shield si opravdu hlídá všechny uniklé informace a já tě do toho nechci zaplést ještě víc. Musí ti stačit, že má mou plnou důvěru."

Na to si Freddie jen povzdechla. „Budu muset do práce, Mar," přiznala, „mám dnes schůzku s tím novým fitkem. Nabídli mi vážně super místo."

„To je v pořádku," pousmála jsem se, „hlavně se námi nenech rozptýlit. Zatraceně mě teď mrzí, že jsem tady tak vtrhla."

„Je mi trochu proti srsti, že tě tu nechám s nimi samotnou."

„Pokud najdeme, co hledáme, možná tu ani nebudeme, až se vrátíš," povzbudila jsem ji, přestože mi bylo jasné, že to zrovna nechce slyšet, „hlavně se o mě nestrachuj. Nějak to zvládnu, dobře?"

Znovu si povzdechla a sklonila se do skříně: „Mám tu něco po Paulovi. I když pochybuju, že jim to bude dost."

Hodila mi do náruče pánskou košili, která byla pro Steva nebo Barnese malá už od pohledu. Za nimi následovalo několik dalších triček a já se nestačila divit, odkud je nabrala.

„Tohle je od jednoho vojáka," v rukou mi přistálo jedno tmavě zelené. Látka byla z kvalitního materiálu a protentokrát jsem na štítku nenašla jen iniciály, ale také číslo pluku a značku americké armády. Naštěstí se zdálo dost velké na to, aby se do něj vlezl minimálně Barnes.

„A co má znamenat tohle?" zeptala jsem se nevěřícně.

Freddie jen se smíchem pokrčila rameny a mrkla na mě.

Sečteno podtrženo, ve svém bytě měla tři pánská trika a dvě košile. Věděla jsem, že si často své známosti zve domů, ale že si nechává jejich oblečení? Nechtěla jsem nad tím dál uvažovat a raději jsem byla ráda, že odněkud nezačala tahat taky mužské kalhoty, to už bych považovala za definitivně děsivé.

Na chvíli mě zamrazilo, když se sehnula k další poličce a začala odtud něco brát. Skoro jsem myslela, že se mé obavy naplnily, ale naštěstí místo pánských kalhot vytáhla své oblíbené džíny a košili.

„Vem si ze skříně, co chceš. Myslím, že tu mám někde i tu tvou půjčenou blůzu," řekla mi, „hlavně se vyspi, vypadáš opravdu hrozně. Taky mi slib, že tu budeš, až se vrátím. Mar, hledají vás po celých státech, všechny okrsky. Skoro se divím, že nechodí dům po domu a nepřevrací ulice vzhůru nohama. Zdálo se to dost neúprosné, dokonce slíbili peněžní odměny, pokud někdo dodá jakoukoliv informaci vedoucí k vašemu nalezení."

„Máme plán," odpověděla jsem, „pokud vyjde, vše bude v pořádku."

„Hlavně buď opatrná."

S tím jsem vzala veškeré oblečení, které mi dala a nechala ji se v klidu převléct.

Když jsem vešla do obývacího pokoje propojeného s kuchyní, Barnes a Steve o něčem v tu chvíli také diskutovali.

Jakmile spatřili kupu oblečení, které jsem nesla v náručí, zatvářili se oba dost překvapeně. Než na to, stačil kdokoliv něco říct, zavrtěla jsem hlavou: „Neptejte se."

Přestože jediná věc, na kterou jsme všichni mysleli, byla teplá sprcha, pořádné jídlo a spánek, nepohnuli jsme se z křesel, dokud Freddie neodešla. Než se tak stalo, zaměstnala jsem se zakládáním sociálního účtu, přes který se pokusíme Petera najít. Bez registrace mě to k informacím pouštělo jen neochotně.

Když k nám po chvíli přišla Freddie v teplém kožichu s kabelkou na rameni, plně připravená odejít, místo rozloučení se na mě jen povzbudivě usmála. Přála jsem si, aby svou schůzku zvládla dobře a nenechala se rozhodit třemi uprchlíky, kteří se jí usídlili v bytě.

Čekala jsem, že zmizí ve dveřích, ale místo toho přistoupila ke Stevovi, který zrovna se znepokojivým pohledem nahlížel na televizi zavěšenou na zdi nad pohovkou a nejspíš čekal, jestli se tam neobjeví něco, co by nám mohlo pomoct.

Překvapeně vstal a pohlédl jí do očí. Zabodla mu ukazováček do hrudi a postavila se na špičky, aby alespoň z části dosáhla jeho výšky.

„Dáš mi na ni pozor nebo bude vláda tvůj nejmenší problém."

„To je mou první prioritou."

Freddie naprázdno otevřela pusu. Takovou odpověď nečekala a já poznala, že byla připravená mu něco od plic povědět. Jenomže jí k tomu nedal důvod. Freddie byla už odjakživa dost bojovný živel a sloužilo Stevovi jen ke cti, že se jí nenechal vyprovokovat. Tušila jsem se, že v ní mimo to všechno ještě stále plane jakási zášť z toho nevyvedeného vztahu.

„Děkujeme za všechno," řekl, když se Freddie uvolila z něj sundat prst a došlápnout opět na paty, „snad budu mít někdy tu možnost se odvděčit. Jakkoliv."

„Dej na ni pozor," s tím se otočila na patě vyrazila z bytu.

Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, prohlásil Steve, že se tedy jako první odebere k použití sprchy a vytratil se jako pára nad hrncem.

„Zatraceně," ulevila jsem si a vyběhla za ním.

Barnes měl znovu jednu z těch chvilek, kdy se ztrácel ve vlastních myšlenkách, ale Freddiin výstup ho donutil se vrátit do přítomnosti. Musel se, když už nic jiného, vším tím naprosto bavit. Sama jsem si totiž připadala jako v nějaké trapné telenovele.

„Steve?" zaklepala jsem na dveře od koupelny a když otevřel, vetřela jsem se pod jeho paží dovnitř. Usadila jsem se na prádlový koš a založila si ruce na prsou.

„Myslím, že bychom si měli promluvit."

„Dobře," odtušil, „naše čtvrté sezení. V koupelně."

Jeho lehce jízlivý tón mě překvapil. Přimhouřila jsem oči a zamračeně se na něho zadívala. Opřel se o umyvadlo a stejně jako já si založil ruce.

„Chci se omluvit," prolomila jsem posléze ticho, „za Freddie a za to všechno. Když jsi mi řekl o vaší schůzce, měla jsem naše přátelství přiznat. Měla jsem ho přiznat, kdykoliv jsme se o ní zmínili. Tato situace je moje chyba a kdyby byla jiná možnost, než se schovat tady, využila bych jí a ušetřila tě toho."

Neodpověděl a místo toho jen přivřel oči a zakroutil hlavou.

A tak jsem pokračovala: „V kuchyni jsem vám řekla všechno. Už neexistuje nic, co byste nevěděli. Lituji mnoha věcí a momentálně nejvíc toho dne v parku. Možná jsem neměla utíkat, věci se mohly mít úplně jinak. Rozhodně by to tehdy bylo méně rozpačité, než teď. Nechci, aby to mezi námi bylo takové, jako ve výtahu. Je ještě spousta věci, které se samy do pořádku nedají a kterým je potřeba věnovat pozornost."

„Ve výtahu jsem ještě nevěděl, co vím teď," promluvil po pár vteřinách ticha.

„Co to bylo, Steve?"

„Teď zníš jako při sezení," loupnul po mě očima.

„Omlouvám se," neubránila jsem se mírnému úsměvu, „občas je těžké se toho tónu zbavit."

„Když jsem poprvé uslyšel o Freddie, myslel jsem, že na mě byla nasazená schválně. Neměl jsem ponětí, k čemu by to tobě nebo komukoliv jinému bylo dobré, ale byl jsem...vlastně nevím, jak jsem se cítil."

„Zrazený," dokončila jsem za něj. Všechny jeho předtím projevené emoce najednou dávaly smysl. „To je zcela pochopitelné."

Nastalo ticho, které jsem po chvíli opět prolomila: „Teď, když jsme si to všechno řekli, mělo by to být v pořádku."

Pozorně jsem si ho znovu prohlédla a snažila se podle pohledu určit, kde vězí ten problém. Steve se často vyznačoval tím, že pravdu nosil vepsanou přímo v obličeji. Tentokrát jsem v něm číst ale nedokázala. „Ale není."

Steve si několikrát protřel obličej rukama, než spustil. Trpělivě jsem čekala.

„Nemůže to být jen tak v pořádku, když jsem líbal tvou nejlepší kamarádku, pak to řešil při našich sezení, donutil tě vymyslet, jak mě z toho vynechat, dlouho jsem ji vodil za nos, pak se spolu objevíme ve zpravodajství jako hledaní zločinci a celou tu dobu to byla tvoje nejlepší kamarádka. Na tom nemůže být absolutně nic v pořádku," za ten monolog se několikrát prošel po místnosti, než se zastavil u mě, „nemám nejmenší ponětí, jak to normálně chodí, ale myslím, že teď by měla přijít na řadu facka."

„Nebudu tě bít," odpověděla jsem. Zkoumavě jsem si ho zespodu prohlížela a snažila se přitom netvářit jako psychoterapeut.

„Tak křič."

„Nejsem si jistá, jestli by nějaká z těch věcí pomohla," než mi stačil znovu připomenout, že opět mluvím tím tónem, předběhla jsem ho, „Freddie to tak má v životě nastavené. To, že pro vás najednou našla tolik oblečení, mluví samo za sebe. Možná, že jsi byl něco, co by jí stálo za pokračování. Přece jen, Kapitán Amerika, pane jo. Ale nefungovalo by to a sama to tak nějak musela tušit. Freddie není někdo, kdo by pochopil tvůj životní příběh a bral by to jako tvou součást. Kdybych viděla, že jí na vašem vztahu opravdu záleží a snaží se ho pochopit, pak bys dostal dvě facky a možná bych i křičela. Navzájem se to však vylučuje. Pokud by Freddie byla na takový typ vztahu, rozhodně by v parku neoslovovala náhodné muže čistě kvůli jejich vzhledu a nerozdávala telefonní čísla na potkání."

Když jsem skončila já se svým monologem, zjistila jsem, že na mě nepokrytě zírá. Jednu chvíli mi přišlo na mysl, abych se k němu přiblížila a objala ho. Jak náhle se však ten nápad objevil, tak i zmizel.

„Pořád chceš tu facku?" zeptala jsem se mimoděk, jakmile jsem vstala a má ruka pomalu brala za kliku.

V tu chvíli jsem v tom rozhovoru ani nechtěla pokračovat, protože atmosféra mezi námi najednou nabrala podivný spád. Nechtěla jsem si to zpočátku přiznat, ale z koupelny jsem utekla. I Steve vypadal překvapeně, že už jsem na odchodu.

„Řeknu si Buckymu."

Bez odpovědi, jen s mírným pousmáním, jsem za sebou zavřela.

Na úzké chodbě se mi najednou dýchalo mnohem lépe a až tam jsem zjistila, že se mi potí ruce. Rozhodla jsem se, že raději znovu zasednu k notebooku nebo se pokusím najít ve Frediině kuchyni něco k jídlu, čím bych si nevyvolala alergii. Vzhledem k jejímu povolání to však nikdy nebyl takový problém.

Útrpný hlad byl však okamžitě zapomenut při pohledu na nehybně sedícího Jamese Barnese v jednom z měkkých křesel, kde očividně prohrál svůj boj s únavou. Usnul s hlavou mírně nakloněnou doprava. Kovová paže zůstala volně spuštěná z křesla, přičemž ta živá spočívala v klíně. Při tom pohledu jsem se neubránila zívnutí. Jeho tiché oddychování bylo skoro nakažlivé.

Po špičkách jsem přešla k pohovce a sundala z ní bavlněný přehoz. Když jsem se otočila, pozoroval mě zespodu pár modrých očí.

„Nechte si ji pro sebe," řekl, když zavadil pohledem o deku a pochopil můj úmysl.

„Myslela jsem, že spíte."

„Tak napůl," odpověděl.

„Dělá vám problém poslední dobou klidně spát?"

Přimhouřil oči úplně stejným způsobem, jako před několika málo momenty Steve, když měl pocit, že se rozhovor ubíral psychoanalytickým směrem: „Nepotřebuju o tom mluvit."

Položila jsem mu deku to klína, čímž jsem si vysloužila jen překvapené zamrkání a usedla vedle na pohovku. „Mluvíte o tom alespoň se Stevem?"

„O takových věcech nemluvíme. Prostě to tak nějak patří k tomu, čím jsme."

„Ale v chatě jste spal, pokud vím, poměrně dobře."

Mírně pokývl hlavou. „To ano."

„Co to změnilo?"

„Včerejší ráno."

Než jsem na to stačila zareagovat, obrátil řeč jinam: „Chci se omluvit za tu věc na parkovišti."

Pousmála jsem se: „Asi se to nebude poslouchat dobře, ale...i o tom bychom si měli promluvit. Až bude ten správný čas a nebude mě potřeba, klidně se stáhnu do ústraní. Ten čas ale ještě nenastal. Potřebujeme najít Petera a pokud jsem to dobře odhadla, vy dva asi nemáte úplně nejlepší vztah a se Stevem je to také složité. Navíc já se snáz vnořím mezi lidi. Nic ve zlém, ale s vašimi tělesnými proporcemi působíte oba mezi obyčejnými smrtelníky jako pěst na oko."

„Proč to všechno děláte?" zahleděl se mi do očí. Vyvolalo to ve mně pocit, že snad ani nemusím otvírat pusu a on si svým pohledem v mých očích najde, co potřebuje vědět.

„Můžu se zeptat úplně na totéž," zareagovala jsem k jeho nelibosti otázkou, „proč se mě se Stevem snažíte odstrčit, když oba dobře víte, že mě budete potřebovat?"

Mlčel.

„Odpovím za vás oba," řekla jsem, „máme svoje hodnoty a děláme to, co je správné. Stejně, jako jste se vy před lety hlásil do armády, tak jsem já přijala svůj úkol. A zatímco jste vy hájil práva své země, já se snažím hájit ta vaše. Způsoby, kterými se toho snažíme docílit se možná liší, ale pohání je to samé. Musíte mít v sobě se Stevem ten ochranářský komplex hluboce zakořeněný. Ta potřeba chránit druhé předněji, než sebe sama. V jistém smyslu je to velice šlechetné, nicméně v této situaci naprosto iracionální. Najdeme Petera Parkera, kontaktujeme Shield, a pak můžete dát své šlechetnosti volnou ruku."

„Mýlíte se," zavrtěl hlavou, „šlechetnost to možná byla kdysi, mnoho let předtím. Teď už jsou to pouze sobecké důvody, které se za to všechno jen skrývají. Takže mi teď, prosím, udělejte tu laskavost a neriskujte kvůli nám život."

Mysl se mi v tu chvíli roztočila na plné obrátky, ale za žádnou cenu nedokázala proklouznout za oponu jeho slov. Co sobeckého se mohlo skrývat za tím, že by mě nejraději zamkl ve Frediině bytě a snažil se získat si svobodu vlastníma rukama s minimální šancí na úspěch?

„Zdá se, že jste mě tentokrát neprokoukla," zkonstatoval, „to je vůbec poprvé."

„Možná bych se o to nemusela snažit, kdybyste se trochu otevřel."

Připadalo mi, že naše hovory většinu času probíhaly v bojovnějším duchu, přestože to ani jeden z nás nikdy nedával přímo najevo.

V tichosti jsem vstala, poprvé mě zčistajasna napadlo shodit ze sebe už nejspíš víckrát nepoužitelný kabát. Jakmile jeho vlhkost přestala ochlazovat mé tělo, začala jsem se dokonce i cítit příjemně. V rozhovoru s Barnesem jsem prozatím odmítala pokračovat do té doby, než najdu způsob, kterým bych se zbavila té bojovné atmosféry. Najednou jsem opět nějak pozbyla předešlého hladu. Zdálo se, že ten prostý pud přebilo několik složitějších myšlenek a všechny se naneštěstí zabývaly osobami, se kterými jsem obývala Frediin byt.

„Hodláte tu šálu nikdy nesundávat?" ozval se najednou do ticha Barnesův hlas, zrovna když jsem se skláněla k chladícímu boxu v kuchyni.

„Nevidím nic pozitivního, co by to mohlo přinést," odpověděla jsem a potichu zaskřípala zuby. Zase ten tón!

Zaslechla jsem zaskřípění podlahy, jak vstal z křesla. Několik vteřin na to mě zahalil stín jeho obrovské siluety: „Pak vás o to žádám jako o laskavost. Sundejte si tu šálu."

„Proč?" stoupla jsem si před něj a snažila se odhadnout jeho úmysl.

Sklonil hlavu a přešlápl z nohy na nohu, než konečně promluvil. To gesto pro něj bylo tak atypické, že mě upřímně překvapilo. „Měl bych vidět, co jsem provedl."

„Abyste se tím mohl trestat?"

„Nemůžu jen tak předstírat, že se to nestalo."

Nechtěla jsem z něj znovu vytahovat informace, protože přesně to vždycky vedlo k oboustranné nevraživosti. V mém výrazu to muselo být poznat, protože spustil sám a dobrovolně. Stejně jako včerejší noc.

„Jednu dobu, asi pár dnů po útěku z Triskelionu, jsem se rozhodl, že na to všechno prostě zapomenu. Nevydržel jsem to sám před sebou předstírat ani čtyřiadvacet hodin. Chci mít na očích, za co jsem zodpovědný."

Původně jsem nechtěla šálu ani za mák sundat právě z toho důvodu, že by se jen zbytečně užíral nad tím, co se stalo. Stále se sice nechtěl přenést přes to, že na tom všem nese snad naprosté minimum viny, ale teď přede mnou stál s tím, že chce tomu trestu čelit. A to bylo víc, než nic.

Pomyslela jsem na to, zda by se po mém odmítnutí rozhodl šálu sundat sám, ať už bych chtěla nebo ne. V tu chvíli jsem najednou zaváhala, ale pak si vzpomněla na to, jak rychle se ode mě odtrhl na parkovišti a usoudila, i podle toho, jak opatrně se okolo mě potom všem choval, že by se mě nejspíš neodvážil za tímto účelem ani dotknout. Děsil se toho, co by mi mohl provést, a tak se snažil podobným situacím od minula vyhýbat se vší snahou.

„Dobře," odpověděla jsem prostě a rozmotala šálu.

Když se zdálo, že v několika dalších chvílích nehodlá z mého krku spustit zrak, přistoupila jsem k němu o krok blíž a pohlédla mu do očí.

„Je na čase tedy tu laskavost oplatit."

V obličeji se mu zračilo náhlé překvapení, které mu z tváře vyhnalo ten nepřítomný kamenný výraz. V naději, že to snad nalomí tu podivnou a nevraživou bariéru mezi námi, jsem k němu natáhla dlaň: „Prosím, už žádá slečna Morrenová. Odteď Martha."

Pohlédl na nabízenou dlaň a poté zpátky do mých očí, jako by se chtěl ujistit, že to přátelsky mířené gesto myslím vážně. Pak ruku přijal.

A mezitím, co se moje drobná dlaň naprosto ztrácela v té jeho, cítila jsem, že by teď věci mohly nabrat lepší směr. Psycholožku neměl rád. Neměl rád, když se někdo až příliš vrtal v jeho pocitech a já jsem se za to upřímně začala nenávidět také. Doufala jsem, že odteď už v jeho očích budu přítelem, kterému se může kdykoliv svěřit, aniž bych to neustále vyžadovala. Z toho všeho jsem totiž najednou dostala pocit, že mě takovou mít chtěl.

mSbՒT