Probudil mě ostrý vichr, který mi rozčísl vlasy a odhodil je z tváře. Pod skálou vládlo mírné šero a venkovní okolí zalévala teplá oranžová záře vycházejícího slunce. Zdálo se, že déšť pomalu ustával. Všude okolo se rozprostíralo hrobové ticho, ze kterého až naskakovala husí kůže a já se na chvíli neubránila myšlence, že jsem se tu ocitla naprosto sama.

Než se stačily mé oči rozkoukat, od temného zákoutí skály se odtrhl stín a přistoupil ke mně.

„Steve?" zamrkala jsem a snažila se rozpoznat svalnatou mužskou siluetu.

„Za chvíli ustane déšť," řekl, „měli bychom vyrazit."

Mezitím co Steve očividně převzal hlídku, Barnes se na chvíli natáhl o kus dál ode mě. Tvář měl uvolněnou. Ani klidný spánek však neschoval ztrhané rysy vytvořené léty, které strávil v neúprosných službách Hydry.

„Nemáme kam," namítla jsem.

„Zkusíme to alespoň do města, seženeme si auto, najdeme úkryt a pokusíme se s někým spojit."

Když to říkal, znělo to dost sebejistě, ale i tak měl v sobě jeho plán až příliš mnoho proměnných. Při pohledu do jeho tváře šlo vidět, že si to uvědomuje stejně, jako já.

„Nemůžeme zůstat jen tak někde," ozval se z ničeho nic do ticha hrubý Barnesův hlas. Takže nespal.

„Můj byt si nejspíš pohlídají," přemýšlela jsem.

Nikdo z nás to nechtěl říct nahlas, ale viselo to ve vzduchu. I prostý pohyb po městě představoval neuvěřitelné riziko. Donedávna se mohl Steve alespoň ukázat venku. Svět sice úplně nezapomněl na jeho vzpouru, ale po odhalení Zema se veřejnost uklidnila natolik, aby po něm a ostatních Avengers nikdo přímo nepátral, ani nevyhlašoval křížové výpravy. Výjimku tvořil pouze Barnes. Pro společnost navíc Steve stále zůstával nenahraditelným Kapitánem Amerikou.

Tentokrát to bylo jiné. To, že pomohl utéct nechvalně známému vrahovi a zločinci Winter soldierovi bylo pro všechny neodpustitelnou zradou. Navíc se to stalo už podruhé. Ve vysílání se teď jeho fotografie musely objevovat téměř permanentně a na světě snad nebylo člověka, který by ho na ulici nepoznal. Prsty v tom jistě mělo hlavně ministerstvo obrany. Bylo jasné, že použijí všechny možné prostředky, aby oba dopadli. Barnese potřebovali a Steve byl trnem v patě.

Prakticky jsme nemohli kontaktovat nikoho. Už teď nespíš monitorovali každého dostupného a potenciálně možného spojence, který by nás mohl ukrýt. Nikdo z nás ani pořádně nevěděl, koho mohou mít v hledáčku a koho naopak nikoliv. V žádném případě ale nebylo za hodno kohokoliv zkoušet.

Jediným důvěryhodným člověkem, který v této situaci mohl pomoct, zůstával T'Challa. Podle všeho, co jsem měla tu možnost vyslechnout, byl ve své zemi téměř nedotknutelný. Spoléhat jsme se na to ovšem nemohli. Wakanda vydala Barnese Spojeným státům naprosto bez jakéhokoliv vzdoru, skoro až ochotně. A pokud k tomu dávalo souhlas pouze několik úředníků a doktorů, nikoliv samotný T'Challa, znamenalo to problém. Nevěřila jsem, že by Barnese zradil. Můj závěr byl tedy naprosto jasný: potýkal se určitě s vlastními problémy. A podle všeho, co málo jsem o jeho domově slyšela nebo četla v záznamech, mohla jsem si pouze domýšlet, jestli náhodou nejde o hierarchii postavení po smrti T'Chaky. Tento odhad se zakládal na jiných odhadech, protože ani v Shieldu neměli o Wakandě tak podrobné informace, aby to stačilo k faktům. Prvotní zájem vzbudil v Shieldu ještě před založením iniciativy Avengers podivný Black Panther, jehož stopy mizely právě ve Wakandě. Už když jsem v tu dobu měla provádět podrobný a přísně tajný průzkum pro vládu o možných kandidátech do tohoto speciálního týmu, vrtalo mi to místo hlavou. Nic zásadního ovšem nikdo nikdy nezjistil, dokud se nedávno sám Black Panther nepředstavil světu právě při aféře v Bukurešti.

„Potom se musíme schovávat na vlastní pěst," prohlásil po chvíli Steve, „alespoň do té doby, než vymyslíme nějaký plán."

Barnes jen přikývl: „S autem můžeme být neustále v pohybu. Budou sice předpokládat, že se pokusíme utéct z New Yorku, ale je to každopádně menší risk, než zůstávat v ulicích bez úkrytu."

„Musíme si ukrást auto," konstatoval Steve a v jeho hlase zazněl neochotný tón.

Barnes vstal ze země a snažil se oprášit kalhoty, nicméně na vlhké látce spíš špínu jen víc rozmazal. „Musíme být co nejvíc nenápadní, takže potřebujeme staré auto bez alarmu, kde můžu vybít okénko nebo panty. A taky něco, co jde nastartovat přes kabely."

Steve se zamračil: „V tom případě hledáme opravdu hodně staré auto."

„Máme vůbec možnost, jak sehnat jídlo?" nadhodil Barnes.

V době, kdy mezi sebou tiše rozmlouvali, se mi v hlavě zrodil nápad. Zpočátku se zdál jako dokonalé východisko z naší bezútěšné situace, potom mi však začínala docházet všechna ostatní fakta. Najednou jsem stála před těžkým rozhodnutím. Bezpečný azyl nebo Stevova důvěra? Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že volím správně a racionálně, protože první možnost jsme potřebovali všichni a bylo by sobecké tuto šanci zahodit jen kvůli tomu, že jsem nedokázala být v jistých věcech upřímná.

I přesto jsem však následující větu vyslovovala s knedlíkem v krku a roztřesenými prsty: „Znám někoho, kdo by nás mohl na čas ukrýt."

Oba na mě pohlédli s nadějí v očích. Teď už jsem definitivně nemohla vycouvat.

„Je to důvěryhodná osoba?" zeptal se Barnes.

„Naprosto," snažila jsem se o sebejistý tón, ale v myšlenkách na to, co jsem právě tímto způsobila, se celá má bytost nezkrotně třásla, „bydlí nedaleko Morris park, což znamená, že můžeme z Long Islandu proklouznout po Northern Boulevard, pak už se jen dostat přes East River a máme vyhráno. Není možné, aby o ní kdokoliv věděl, současnou identitu si po tom všem pečlivě hlídám. V mém bytě žádnou stopu nenajdou a sociální sítě nevedu. Jediným možným vodítkem je telefon a ten je zničený."

„Jsi si jistá?" zeptal se Steve, „ten člověk se v naší přítomnosti může dostat do nebezpečí. Půjdou po něm."

Měl pravdu. Byl to také jeden z argumentů, který se řadil k negativním dopadům celého plánu. „Máme jinou možnost?"

Na to zavládlo hrobové a napjaté ticho, které odpovídalo samo za sebe. Nemáme.

Steve začal nervózně přešlapovat, otočil se k nám zády a hleděl kamsi do dáli. Občas naklonil hlavu na stranu a zaposlouchal se do ticha. Věděla jsem, že se snaží zjistit, jestli se k nám náhodou neblíží vrtulník. Nebyl sám, kdo si ani trochu nepřál se s ním setkat, protože než my vrtulník zaregistrujeme, pilot o nás bude už dávno vědět.

Usilovně jsem se to ticho snažila využít k přemýšlení a zdálo se, že jsem nebyla sama, protože Barnes vypadal také duchem nepřítomný. Nebylo pochyb, že by se tím oba dokázali probojovat, ale nemohli jsme upoutat pozornost, natož pak někoho zranit, čímž bychom jen podnítili tisk k dalším očerňujícím zpravodajstvím.

Přemýšlela jsem, jak by se dalo nenápadně někoho přivolat na pomoc. T'Challa už byl vyloučen. Jak by se o našem problému mohl dozvědět Fury? Pokud dostával hlášení od Harta, nejspíš si pořád myslel, že je vše v pořádku. K Furymu se dalo dostat pouze přes Marii Hillovou, ale ta se, stejně jako on, objevovala a mizela jako pára nad hrncem. Možná ještě Tony Stark, ale na toho si teď dají také pozor. Kdybychom se objevili u Avengers tower nebo kdekoliv jinde, padli bychom do pasti. I Stark měl pár lidí, kterým bezmezně věřil a stejně jako u Marie Hillové jsem zauvažovala, jak by se k němu přes ně dalo dostat. Pepper Pottsová a Happy Hogan. Bylo potřeba, aby někdo z nich dostal zprávu, kterou by předal Starkovi. S ním už by se dalo leccos podniknout nehledě na to, že by měl tu možnost všechno okamžitě říct Furymu.

Mé prsty trochu promnuly rozpálené čelo a obočí se v soustředěném výrazu zvlnilo. Zopakovala jsem si to ještě jednou.

K Furymu bylo možné dostat se přes Marii Hillovou nebo Tonyho Starka. Protože se Hillová zdála stejně nedosažitelná jako Fury, šla z plánu pryč. Možnost kontaktovat Starka se dál větvila na Pepper Pottsovou a Happyho Hogana. Pepper byla stejně hlídaná ochrankou, jako někteří světoví politici a o jejich důvěryhodnosti jsem už teď paranoidně pochybovala. Zachytit ji někde samotnou bylo nemožné. O Hoganovi jsem toho moc nevěděla, snad jen to, že kdysi býval také ochranka a snad ještě stále je. Nešlo však jen o dobrého zaměstnance, ale také o Starkova přítele. Kde ho však nalézt, to jsem neměla ani tušení.

Z úst se mi vydral tichý povzdech. Zrovna jsem se sama v uvnitř peskovala, proč jsem kdysi víc nevyzvídala a nevyptávala se, když mě to konečně napadlo.

„Peter Parker!" vyhrkla jsem najednou.

„Kdo je Peter Parker?" zeptal se Barnes.

Steve se pomalu otočil a zkoumavě na mě pohlédl. V jeho očích se najednou začalo objevovat poznání, jak mu na mysl přicházel můj plán.

„On jediný má stále pod kontrolou svou identitu. Mohl by nám pomoct. Může se pohybovat bez povšimnutí po městě, s tím by se dalo něco udělat," přemýšlel nahlas Steve.

Pousmála jsem se: „Když u mě Peter několikrát byl, vyptávala jsem se ho na jeho život od toho, jak se mu celá ta věc s pavoučím genem stala, až po Tonyho návštěvu a následnou bitvu na letišti."

Když Barnesovi došlo, o kom mluvím, zatvářil se otráveně a protřel si dlaní obličej. Bylo to zvláštní, protože Peter tvrdil, že si se všemi hned padl do oka.

„Zkrátím to. Jde o to, že Peter má kontakt na Happyho Hogana, což je přímá spojka se Starkem. Má nebo měl Petera na starost po té akci na letišti. Ať už to pravda je nebo není, i když pochybuji, že by Peter o něčem takovém lhal, mohl by nám pomoct hned několika způsoby."

„Takže požádáme pavoučího puberťáka, aby nám dal telefonní číslo na chlápka, co se zná se Starkem," zkonstatoval Barnes ne zrovna nadšeně, „i kdyby to fungovalo, nejsem si jistý, jestli bude zrovna Stark ochotný nám, přesněji mně, jakkoliv dál pomáhat."

„Chápu, že to zní dost naivně, zkusit se dovolat Tonymu Starkovi, ale je to reálné. Stark se podle všeho bál Peterovi svěřovat jakékoliv přístroje pro přímé spojení s ním. Vyřešil to jednoduše. Peterovi dal telefonní číslo na Hogana, aby mu tím takzvaně zacpal pusu. Podle mě se s ním Stark mohl spojit přes oblek, nikoliv však Peter s ním. Když ke mně docházel, budil dojem opravdu horlivého kluka, tudíž jsem tato opatření chápala. Četla jsem ale o několika změnách, stále mám totiž přístup k jeho složce. Možná by se dokázal se Starkem spojit přímo, kdo ví. Od doby, co jsme spolu mluvili, uběhla dlouhá doba."

Barnes se mračil, ale jeho výraz prozrazoval, že i jemu ten plán připadá akceptovatelný.

„Kde ho najdeme?" zeptal se Steve, „pokud je mi známo, takové informace má jen Tony, popřípadě Fury. Vím jen, že je z Queensu, to je ale dost široký pojem."

Pousmála jsem se: „Queens. To nám bohatě stačí."

Výraz, kterým na mě oba pohlédli, byl nezapomenutelný.

„Spidermana jako takového je nemožné najít, pokud samozřejmě nejste Tony Stark nebo Shield. K nalezení Petera Parkera z Queensu však stačí jen internet," pozorně jsem si oba prohlédla a snažila si zapamatovat každičký rys jejich obličeje, když mě tak zmateně pozorovali. Cítila jsem z toho perfektní vzpomínku, která mě v budoucnu dokáže rozesmát za každé situace. „Myslíte, že bude mít Facebook?"

Steve zavřel oči a zacukal koutky úst: „Jsem tak zvyklý na špionážní drony a satelity, až mi připadá, že bez nich je snad všechno nemožné."

„Jsme trochu stará škola," řekl Barnes.

„Pokud internet zklame, půjdeme na to postaru. Telefonní seznamy. Adresy. Jsem ochotná prohledat každou střední školu v Queensu klidně i s kuklou, jestli to bude potřeba."

Jakmile Steve uviděl odhodlání v mých očích, okamžitě se zamračil a zakroutil hlavou: „V žádném případě. Najdeme Petera a o zbytek už se postaráme s Buckym, už to nehodlám riskovat."

Chtěla jsem mu něco říct. Něco moc nehezkého o tom, že když už mě do toho mimochodem zatáhl, neodejdu jen tak pryč, pokud mě bude stále potřeba. Bylo možné, že moje fotka už od včerejšího dne obíhala veškerý tisk a televizní stanice, nicméně stále jsem byla méně nápadná, než chlap s kovovou rukou či nadměrně urostlý voják. Raději jsem mlčela, avšak náhlá hustá atmosféra mezi námi byla cítit. Všimla jsem si, že mě pozoruje i Barnes a raději jsem sklopila svůj popuzený pohled k zemi.

„Všeho do času," řekla jsem.

„Raději půjdeme," prohlásil Barnes a poodešel se rozhlédnout ven.

Steve mi podal ruku a pomohl na nohy. Nepromluvil sice, ale jeho pohled jasně říkal, že na to ještě přijde řeč. Stejně jako on jsem si však hodlala stát za svým. Minimálně s Peterem jsem musela promluvit já, znal mě lépe a na rozdíl od Barnese a Steva se se mnou nikdy nepopral.

Důležitější věcí však stále zůstávalo krytí. Ani jeden z nich se nemohl na veřejnosti objevit. Lidé často zapomínají obličeje nevýrazných lidí. Sázela jsem na to, že vedle Kapitána Ameriky a Winter soldiera mohla být moje tvář naprosto opomenutelná.

V tichosti a obezřetně jsme se vydali dolů do údolí. Prokřehlé končetiny se mi při pohybu trochu zahřály a zima alespoň minimálně ustoupila. Příkré sestupy a kluzké kameny už jsem zvládala bez pomoci. Několikrát jsem však periferně zahlédla Stevovu ruku, která sebou cukla mým směrem, kdykoliv jsem na kluzkém blátě na chvíli ztratila stabilitu.

Naše prvotní snaha spočívala v tom, vyhýbat se otevřeným prostorám a co nejvíce využívat krytí korun stromů. Přestože se okolí zdálo tiché a klidné, nikoho z nás neopouštěla paranoia.

Rozhodla jsem se hned při první příležitosti vyčíst Furymu jeho opětovné selhání, co se zaměstnanců týkalo. Hart musel v Shieldu nejspíš působit opravdu dlouho, možná ještě před incidentem s helikariéry. Nově příchozí zaměstnance teď už před nástupem bedlivě proklepli.

Připadalo mi, že do údolí scházíme snad už celé hodiny, ale když jsem u hlavní silnice pohlédla na oblohu, slunce se ještě nepřehouplo přes horizont koruny stromů.

V tichosti jsme se drželi stezky podél silnice, aby nás případná projíždějící auta nemohla vidět. Steve nějakým zázračným způsobem dokázal rozpoznat světové strany a navést nás správným směrem. Sama jsem si uvědomila, že bych na nic takového ani nepomyslela a prostě se vydala někam, aniž bych měla tušení, že jdu například úplně opačným směrem. Na moment jsem se zastyděla, ale následně mi na mysl přišla výmluva, že školu v přírodě jsem v životě neabsolvovala.

Nikdo z nás nemluvil, pokud to nebylo nezbytně nutné. Jen jsme se tiše plížili podél cesty, občas zalezli do křoví při průjezdu auta. Pomalu ale jistě jsem pociťovala hlad a žízeň, ani zvlhlé oblečení ničemu zdaleka nepřidávalo. I přesto jsem však nejvíce dokázala vnímat ten svíravý pocit v žaludku z toho, co se mělo stát.

Už několikrát jsem byla odhodlaná promluvit si se Stevem, nicméně na poslední chvíli jsem se vždy zbaběle stáhla. Několikrát jsem se v duchu napomínala, že jsem psycholožka a měla bych umět mluvit o všem, avšak v tomto případě už nešlo o práci. Steve už nebyl pacient.

A mezitím, co jsem si střídavě rozmýšlela, co učinit, dorazili jsme k malému městečku. Jeho obyvatelé se teprve probouzeli a na ulicích bylo možno zahlédnout jen několik málo lidí spěchajících do práce.

„Asi bychom to měli provést dřív, než bude rušno," navrhla jsem při pohledu na poloprázdné ulice.

„I tak sklidíme pozornost," zamumlal Barnes a zamračil se.

„Musíme najít benzínovou pumpu, menší parkoviště, cokoliv, a hlavně to musí být mimo dohled," řekl Steve.

„Mohla bych to trochu obhlédnout," navrhla jsem, přestože mi bylo jasné, jaká bude reakce.

Překvapilo mě, že Steve mlčel.

Místo něj odpověděl Barnes: „Nelíbí se mi, že bychom se rozdělili." V jeho pohledu bylo něco, co mi zabránilo chrlit další argumenty.

A tak jsme se oklikou od města vydali dál. Hlad sílil, nervozita stoupala a zdálo se mi, že k oslovení Steva už odvahu snad nikdy nenajdu.

Po několika náročných a útrpných kilometrech se na obzoru objevila benzínová pumpa spolu s obrovským parkovištěm a motelem. Chvíli jsem myslela, že sním. Svou dávku štěstí na tento den jsme nejspíš všichni právě vyčerpali. Když už se ani nedalo doufat, že na něco narazíme, byl tento komplex naprostou senzací.

S nadějí v očích se Steve pokradmu vrhl mezi řady zaparkovaných aut a my s Barnesem mezitím čekali na signál ukrytí za křovím.

„Najdeme Parkerovu adresu a vy zůstanete u svého přítele, dokud nedáme věci do pořádku," promluvil náhle Barnes. Krčil se vedle mě za povadlým keřem a pozoroval Steva na parkovišti.

„Pokud budu moct, tak ano," odpověděla jsem.

„Ne, zůstanete tam určitě," rozhodl nekompromisně, „už tak se do toho chystáme zatáhnout někoho dalšího. Mohou nás přepadnout kdykoliv. A co kdyby to nakonec nechali znovu na mně? Co když příště svou misi opravdu dokončím?"

Pohlédla jsem mu do očí a viděla v nich tu samou bolest, co včerejší večer. Pral se se vším celou noc a nejspíš i dnešní ráno. Nikdy toho moc neřekl a sám se jen uvnitř svých myšlenek psychicky ubíjel. Své pocity uměl maskovat naprosto výborně. Potřeboval by toho tolik říct. Litovala jsem, že nikdy nedošlo na možnost běžné terapie, jako to bylo z počátku u Steva. Čelil tolika mocným nepřátelům, tolika porážkám a hrůzám, ale i přesto se stále ze všeho nejvíc bál sám sebe.

„Nemyslím si, že by opakovali stejnou chybu dvakrát," poznamenala jsem a snažila se mezi řadami aut najít Steva, který se najednou ztratil z dohledu.

Čísi ruka mě zčistajasna prudce otočila bokem k parkovišti a já najednou pohlížela do rozzuřených očí Jamese Barnese: „Zatraceně, vždyť jsem vás málem zabil. Stačilo opravdu málo a-."

„To oni," odpověděla jsem ostře stejným způsobem, jakým mě neurvale popadl, „zabili by mě oni. A v tom je rozdíl."

Pustil mě, jako by si náhle uvědomil, že přestřelil a několik kroků si odstoupil.

Než jsem stačila vymyslet, jak na to všechno zareaguji, z parkoviště se ozvalo hvízdnutí. V podřepu jsme se okamžitě vydali za zdrojem toho zvuku a bez povšimnutí dorazili až ke Stevovi, který se krčil u kola jednoho postaršího Volva.

„Co je zač?" zeptal se Barnes při pohledu na vůz.

„Volvo Sedan," odpověděl Steve, „modelově hádám tak z osmdesátých let. Rozhodně žádný alarm ani elektronika."

„Kabely nebo zapalování?"

„Jsem pro kabely."

Barnes přikývl, naposledy se rozhlédl okolo sebe a v podřepu se doplazil až ke dveřím řidiče. Já se mezitím přikrčila za nárazníkem vedlejšího auta a hlídala okolí.

Po chvíli jsem uslyšela tříštění skla, když Barnesova kovová paže projela okénkem. Zbytky skla se s řinkotem rozbily o tvrdý beton a rozsypaly se po sedačce. Následovalo cvaknutí, jak Barnes povolil odemykací páčku u rozbitého okna a otevřel dveře. Posunul si co nejvíc zadní sedadlo a vmáčknul se pod volant, kde stejnou hrubou silou odtrhl umělohmotný kryt.

Přestože šlo o velice zajímavou podívanou, raději jsem svou pozornost obrátila zpět k hlídce a bedlivě sledovala dvojici mužů přicházejících z motelu na parkoviště. Mezitím jsem zaslechla další cvaknutí dveří, tentokrát u spolujezdce, šustění map a cinkání nářadí.

„Kleště?" zeptal se Barnes.

„Jen nůžky," ozval se Steve.

Na chvíli jsem si dovolila pohlédnout na dvojici zlodějů a zahlédla Steva v otevřených dveřích spolujezdce, jak přes sedadla podává Barnesovi nůžky.

Dva neznámi muži mezitím dorazili na opačný konec parkoviště, nasedli do auta a odjeli, aniž by si nás vůbec povšimli.

Znovu jsem pohlédla na Barnese, který zrovna pokládal nůžky na zem hned potom, co odizoloval pár drátů. Nerozuměla jsem jeho činnosti a vlastně jsem tomu raději ani rozumět nechtěla. Hrozně jsem litovala majitele auta a zároveň se ujišťovala, že nemáme jinou možnost.

Mezitím bylo za pomocí kovové paže několik drátů zpřetrháno. Tato činnost obnášela dost hlasitých a skřípavých zvuků, tak jsem se raději vrátila k obhlížení okolí.

„Izolační páska tu není," oznámil Steve po další chvíli přehrabování se v lékárničce a palubové poličce.

Odpovědi se mu nedostalo. Soudě podle toho nejspíš nešlo zase o takový problém.

Po chvíli dalšího šramotu a následného soustředěného ticha se motor rozvrčel. Na parkovišti nebyla ani noha, proto jsem se odvážila připlížit ke dveřím řidiče a sledovat Barnese, jak nůžkami doráží na klíčovou dírku. Několik momentů na to se čepel nůžek rozlomila na kusy. Odpovědí na to bylo jen tiché zaklení těsně předtím, než palcem kovové dlaně zámek rozrazil úplně. Spolu s hlasitou ránou se ozvalo také zabzučení pružiny a podivné cvaknutí.

„Myslím, že volant je odblokovaný," poznamenal ke Stevovi spokojeně, „zmizíme odsud."

„Schovejte se dozadu, odřídím to já," ozvala jsem se, „mě hned tak někdo nepozná."

Na to ani jeden nemohl nic namítnout, sami uznali, že mám pravdu. Steve se skrčil mezi přední sedadlo a palubovou desku a Barnes se ukryl dozadu za mou sedačku. Za jiné situace bych se představě svalnatého Steva Rogerse namačkaného v tak maličkém autě rozhodně zasmála, ale místo toho stále převládala spíš nervozita.

„Pozor na ten nekrytý spoj zelených drátů," upozornil mě rychle Steve, „nemáme to čím odizolovat."

Přikývla jsem a nohama opatrně vklouzla na pedály. Ocitla jsem se v poměrně nepohodlné poloze, ale to bylo v tu chvíli to poslední, co jsem hodlala řešit.

Srdce mi při výjezdu z parkoviště tlouklo jako o závod a nebylo to ze strachu z dopadení. Pokud to neudělám teď, pak nikdy, řekla jsem si. Když jsem však pohlédla na Steva, všechna odvaha znovu zmizela v oblaku prachu, kterou pneumatiky auta rozvířily před motelem. Rozhodnutí jasně padlo, vše vysvětlím až na místě.

A tak jsem se s kradeným autem ukrývajícím tři nejhledanější osoby ve státech rozjela vstříc Northern Boulevard do Morris parku.

Doufala jsem, že bude Freddie doma.