Probudila mě hlasitá kovová rána a skřípání kovu o beton. Ozvěny toho rámusu mi rezonovaly v hlavě ještě dlouho poté, co jsem dokázala rozeznat zvuk motoru.

Mé oči však po otevření nespatřovaly nic jiného, než tmu. Až podle pocitu nestability, když jsem se pokoušela vyškrábat na nohy mi došlo, že se nacházím v jedoucím autě, přesněji řečeno v zadní části dodávky. Vedle sebe jsem nahmatala čísi dlaň. Byla teplá a nehybná, což mě zprvu vyděsilo, než jsem si stačila urovnat myšlenky. Pomalu ale jistě jsem si svou situaci začínala spojovat s předešlými událostmi, které se pořád jen nahodile a bez souvislostí vynořovaly z mé paměti.

Mírně jsem s Barnesem zatřásla.

Odpověď se nedostavila, načež jsem usoudila, že musí být stále ještě v bezvědomí. Prošátrala jsem kapsy kabátu a vylovila z nich telefon. V levém dolním rohu displeje se po rozsvícení objevila dlouhá síť prasklin, kterou měla nejspíš na svědomí moje čelní srážka se stolem. Náhlé světlo mě donutilo zamrkat, ale jen co se mé oči vzpamatovaly, posvítila jsem mobilem na Barnese. Hruď se mu jemně zvedala a jeho tělo se bezvládně pohupovalo s kymácející se dodávkou.

Ze zvuků motoru šlo jasně poznat, že ať už řídí kdokoliv, má naspěch. Bylo to zřetelně slyšitelné, kdykoliv řidič sešlápl plynový pedál, což se dělo stále. Ve výjimečných případech, kdy motor přestal usilovně hučet pod dávkami plynu, zaskřípaly pneumatiky a s Barnesem nás to oba odhodilo ke stěně dodávky. Lokty a lopatkami mi projela tupá bolest, nemluvě o tom, když mi do ramene vrazila Barnesova kovová paže. I přesto, že byla na míru vyvážená a sestavená z výjimečně lehkého, ale pevného kovu, aby svou případnou tíhou nekřivila osu jeho páteře, síla, se kterou mi přistála na rameni, přinesla jen další bolestivé zakňourání.

Nově se začaly ozývat podivné zvuky. Téměř stejné, jako když zmrzlé kroupy buší do střech domů při letních bouřkách. Jenže jemné nárazy nepřicházely z vrchu od střechy, jako by tomu bylo při přeháňce, nýbrž ze stran.

Občas jsem zaslechla nepříjemné skřípění, jako by se původci těchto zvuků snažili zavrtat dovnitř kabiny.

S rostoucí intenzitou dorážení na karoserii se častěji ozývalo skřípění brzd následované rychlým sešlápnutím plynu a prudké zatáčky. V momentě, kdy jsem si uvědomila, že ten povědomý zvuk přece znám a že bezpochyby musí patřit smrtícím kulkám, se auto vřítilo do prudkého smyku.

Přistáli jsme s Barnesem na levé straně, kde jsem se pořádně uhodila o podlahu vozu. Hlavou mi nanovo projela ostrá bolest a křečovitě jsem drhla zuby.

Cítila jsem znovu přicházející únavu a s panickou myšlenkou toho, že po nás střílejí, se mi opět zatemnilo před očima a rozsvícený telefon s dunivým třísknutím dopadl na podlahu vozu.

--

Zdálo se mi o našem malém zastrčeném rodinném domku na jižním okraji Brooklynu. Neměla jsem potuchy, kolik mi bylo let, ani co jsem tam dělala. Známo bylo jen to, že máma stála ve své typické podmračené póze s rukama v bok a mračila se na otce, který seděl v křesle u krbu naproti mně.

Zlobila se na něj a za něco ho cepovala. Otec se na mě potutelně usmíval, načež jsem se mu úsměv snažila oplatit. Bylo to pro ně typické, matka všechny okolo sebe neustále plísnila a otec se nad jejími protesty vždy jen pousmál. Přestože jsem jako dítě jen nerada viděla, když se hádali, v pozdějších letech se z jejich popichování stal symbol domova. Proto jsem ve snu pokojně seděla v křesle a byla šťastná, protože mi v podvědomí neustále vyvstávala potřeba užít si toho štěstí a poklidu, co to šlo.

Byl to jeden z těch důvodů typický pro sny, kdy člověk netušil, proč něco dělá, ale vedla ho jen jakási slepá touha daný čin vykonávat. Stejně tak i já. Seděla jsem v křesle, poslouchala rodiče a popíjela čaj. Bylo mi krásně, teplo a veselo. V pozadí jsem po chvíli rozeznávala tóny klavíru, které se linuly z gramofonové desky na kuchyňském stole. Mé nohy samovolně podupávaly do rytmu hudby a víčka ztěžkla.

„Mar," narušil čísi hlas tu poklidnou atmosféru. Ucítila jsem na tváři něčí dotek, pousmála se a chtěla otcovu ruku uchopit, ale místo vrásčité a kostnaté dlaně mé prsty nahmataly obrovskou svalnatou tlapu špinavou od bláta páchnoucí po potu a blátě.

Prudce jsem otevřela oči a zvedla se na loktech. Mé prsty se zabořily do rozbředlé hlíny a kůže pocítila ostrý chlad a vlhkost. Hned na to se mi opět zatočila hlava a já se musela znovu nechat položit na vlhkou zem.

Nade mnou se skláněl Steve a mračil se. Chvíli jsem zmateně zírala do jeho očí, načež mi všechny události začínaly znovu vybíhat. Žádný domov. Žádní rodiče. Skutečnost byla taková, že jsem právě ležela na promočené zemi, nad Stevovým obličejem se do výšky tyčily špičky jehličnanů a z nebe mi drze do tváře narážely dešťové kapky. Už jsem se necítila šťastná a ani v teple. Postupně mi začínalo také docházet, že krb jsme vlastně v domě nikdy neměli a otec gramofon nesnášel, připadal mu staromódní a raději si koupil moderní stereo, také se u nás tak často netopilo, protože přívodní plynové potrubí nebylo dobře udržované. Vysnila jsem si přesně to, co jsem potřebovala. Bezpečí, teplo a klid.

Jindy by mi tato podvědomá tvorba snů připadala fascinující a nepochybně bych jí věnovala dost času, ale Stevův výraz mě dokázal vrátit zpátky na zem k problémům daleko naléhavějším.

Například: co děláme v lese?

„Co-?" Můj hlas se zdál hrubší a sípavější, při každé sebemenší hlásce jsem cítila oteklé hrdlo.

„Pššt," umlčel mě Steve a pomalu mi pomohl posadit se, „hlava je v pořádku?"

Teprve teď mi pomalu docházelo, že už mě neobtěžuje žádná křeč ve spáncích ani nic podobného. Jen jsem si připadala trochu malátně a místo bolesti cítila pouze mírný tlak.

„Myslím, že je to lepší."

Chtěla jsem vstát, ale zastavil mě: „Opatrně s tím."

Rozhlédla jsem se okolo. Všude kolem se rozprostíral hustý smrkový les, pršelo a občas mi vlasy rozčechral vítr.

„Co se stalo a kde je-?"

Znovu mě umlčel a já se zamračila. Mluvit jsem snad schopná ještě byla. Moje nervozita s každou promlčenou sekundou rostla. Ocitla jsem se na neznámém místě uprostřed lesa. Steve vypadal, jako by za tu dobu absolvoval přespolní vojenský běh. Jeho triko ztratilo svou jasně bílou barvu, kterou nahradilo hnědé bláto a červená krev nahoře u límce, která si našla cestu z roztrženého rtu a rozbitého nosu.

Zmoklé a zpocené prameny vlasů se mu lepily na čelo a veškeré jeho oblečení vypadalo, že do sebe nasáklo moře vody, lepilo se mu k tělu a já přemýšlela, jestli mu v tom krátkém rukávu není zima. Mezitím co já jsem začínala drkotat čelistí z chladu a vlhka i přes oteplený kabát a šálu, on naproti mně v bavlněném sportovním triku a hrubých černých kalhotách s drobným vyšitým logem Shieldu jakoby žádnou zimu ani nepociťoval.

„Naložil jsem vás oba do dodávky a prorazil garážová vrata. Nikoho jsem nezahlédl, ale stříleli po nás. Nejspíš je to překvapilo. Dodávka to bez problémů vydržela, ale neprůstřelné gumy ještě v Shieldu nevymysleli. Naštěstí trefili jen přední, tak nás mohla náhonová zadní kola dotlačit alespoň k hlavní cestě, než od jisker chytla nádrž. Tam jsem vás vytáhl z auta a utekl do lesa, než se vůbec někdo stačil vzpamatovat a dojet nás. Pak to celé vybouchlo. Telefony a veškerá zařízení zůstala v autě. Teď už nás mohou najít jedině se psy nebo pomocí vzdušných sil. I když v tomhle počasí nebude lehké udržet stopu, natož pak s něčím letět. Raději jsem se ale zastavil až v té nejhustší části. Tady by nás neměli spatřit. Pořád ale mohou použít tepelnou kameru, před tou se neschováme, musíme do civilizace a to co možná nejdřív. Za pár hodin se setmí, jednu noc budeme muset vydržet venku."

Jak dlouho nás vláčel lesem? Ten incident se přece odehrál ráno.

V mysli mi uvízla představa toho, jak nás oba Steve táhne mezi stromy v podzimním lijáku kluzkým bahnem. Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale přerušilo mě zapraskání větviček za jeho zády.

V mlžném oparu deště se z lesa vynořila mohutná mužská silueta.

„Něco jsem našel," pronesl věcně Barnes a znovu se ztratil v houští. Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale nedal mi možnost a hned zmizel, dokonce mi ani nepohlédl do očí. Jeho zrak směřoval kamsi do dáli, přestože mluvil jen k nám.

„Půjdeme se schovat, snad Bucky objevil nějaké suché místo."

Jako odpověď se mu z mé strany dostálo jen nepřítomného přikývnutí. Pomohl mi na nohy a já se bez sebemenšího zakolísání rozešla k místu, kde Barnes před chvílí zmizel. Při pohybu se znovu ozvala naražená žebra, pár modřin, opuchlá ruka a nateklý krk.

Nic z toho jsem však nedokázala tolik vnímat, jako poslední konfrontaci s Jamesem Barnesem. Postupně mi začínaly docházet další dopady ranní potyčky.

„Panebože," vydechla jsem.

Steve se zastavil a nechápavě na mě pohlédl. Nevypadal ovšem překvapeně. Má paměť nezahrnovala veškeré detaily z rána, některé intervaly dokonce chyběly úplně. I tak se mi při pohledu do jeho tváře neustále vracel nepříjemný pocit, že jsem nějakou chvíli musela plácat naprosté nesmysly.

„Jak to zvládá?" zeptala jsem se a zahleděla se na cestičku rozbahněné půdy, kterou po sobě zanechal.

Steve se zatvářil starostlivě a zahleděl se do těch samých míst, jako já. „Mluvil jsem s ním. Prý přišli už v noci. Probudilo ho, když otvírali dveře. Na nic nečekali a rovnou ho zasáhli Icerem. Kdyby nejednali rychle, mohl zaútočit nebo ztropit rámus a probudit tím mě. Kdyby mu mířili pistolí do obličeje, raději by je nechal střelit. Věděli moc dobře, že ho nic takového nezastaví. A tak, než se stačil byť jen nadechnout, ocitl se omráčený na podlaze. Tvrdí, že to schytal dokonce dvakrát, to už je pořádná nálož. Museli to být profesionálové, byli tiší a jednali naprosto bezchybně a suverénně. Než se probudil, napíchali do něj svalový paralyzér a po probuzení ho přesunuli do přízemí, kde mu přednesli slova a zaúkolovali ho. Měl nás oba zabít, překvapivě, pak jednoduše vyjít ven před vchodové dveře a počkat na další rozkazy. Pamatuje si taky na Harta, teď už alespoň víme, komu nemůžeme věřit. Kdo však stojí nad ním, zatím netušíme."

Žádná odpověď z mé strany nepřicházela. Na to se ani nic rozumného říct nedalo. Tolik jsem chtěla vykřičet do světa tu odpornou nespravedlnost.

Také mě velmi pobuřovalo, s jak jednoduchým plánem dokázali nadělat tolik škody. Právě jsem měla tu čest poznat základní pravidlo tajných zásahových operací: čím jednodušší a svižnější plán, tím méně příležitostí k selhání. V zásadě vsadili hlavně na to, že nějaký útok nebudeme čekat. Nechali nám týden, abychom přestali být pozorní, čímž nás definitivně dostali.

Barnese jsme lesem následovali něco přes čtvrt hodiny. Vedl nás do prudkého svahu, kde bych v současném stavu bez Steva nikdy nevyšplhala. Čím výš nás vedl, tím častěji jsem narážela na příliš náročné překážky. Se stoupající nadmořskou výškou se zvyšovala koncentrace balvanů a posléze mí celá naše skupinka připomínala spíš horolezecký oddíl. Barnes se držel hodně vepředu a snažil se vybírat nejlepší trasu. Za celou dobu nepromluvil, ani nám nevěnoval sebemenší pohled. Pohyboval se ledabyle a pomalu. Celkově vyvolával dojem dosti tragický.

Cítila jsem se hrozně. Od samého začátku se toho obával a nikdo z nás ho neposlouchal. Tím, že nám byl nucen ublížit, ublížil nejvíc sám sobě.

Dobelhala jsem se k dalšímu skalisku. Sahalo mi až k očím. Marně jsem se pokoušela zachytit se hrany a nohama se vyškrábat nahoru. Všechna síla z paží vyprchala už dlouho předtím a připadalo mi, že se snažím vydrápat nahoru jen pomocí síly vůle.

„Na tři," ozvalo se za mnou.

Automaticky jsem pokrčila nohu v koleni, Steve mě popadl za kotník a po odpočítání mě vyšvihl nahoru. Ani jsem se nemusela odrážet.

„Děkuju," odpověděla jsem, jako už tolikrát předtím, zvedla se na nohy a snažila se dál pokračovat v cestě se snahou ignorovat čvachtání v mých vodou nasáklých botách a stejně tak promočeném kabátě. S každou kapkou, která na něj dopadla, se stával těžším, takže jsem po chvíli začínala mít pocit, že místo kabátu na sobě vleču snad půl tunové závaží.

Přestože se Steve pohyboval velmi mrštně a energicky, v jeho očích se s každou další minutou na chladivém dešti objevovala únava.

Nakonec jsme dospěli k užší skalní klenbě, kde déšť nedosáhl a zároveň nám poskytla úkryt před možným sledováním z oblohy. V této vyšší oblasti navíc vítr dosahoval obrovské síly, takže se zdálo nepravděpodobné nasazení pátracího vrtulníku. Odolávat takové nepřízni počasí mohl dokázat jedině quinjet, ale i s ním by se v mlžném oparu, který se při dešti linul z hor, špatně hledalo.

Vyčerpaně jsem se sesunula do úkrytu na jeden z kamenů a snažila se na sobě nedat znát, jak moc velká je mi zima, protože ani jeden z těch dvou rozhodně nevypadal, že by ho taková věc nějak zvlášť trápila, přestože na sobě stále měli pokojové oblečení.

Alespoň jsem si sundala kabát a šálu a snažila se z nich ždímáním dostat co nejvíc vody. Svaly na rukou se mnou za žádnou cenu nechtěly spolupracovat a nedokázaly sevřít látku natolik, aby z ní mohla vytéct všechna voda. Různě jsem s oblečením kroutila a mačkala ho, avšak bez dostatečné síly mi nic z toho nebylo platné.

Marné snažení přerušil až Steve, když mi beze slov vzal kabát z ruky, vyždímal ho několika rychlými pohyby a vrátil zpět do mé náruče. Snažila jsem se udržet oči otevřené, ale hlava mi opět ztěžkla a víčka se samovolně zavírala. Chtěla jsem poděkovat, ale i promluvit bylo najednou příliš namáhavé.

Zamrkala jsem a protřela si tvář ledovými dlaněmi. Trochu mě to probralo.

„Potřebujeme vymyslet, co dál," promluvila jsem do tíživého ticha.

Steve se posadil naproti mně na kámen a Barnes se zády k nám opřel bokem o skalní výběžek. Postával těsně před hranicí padajícího deště a rozhlížel se po okolí. Vlasy se mu stejně jako Stevovi lepily na obličej a z oblečení stékala voda.

„Nemáme koho kontaktovat a po zbraních jakoby se zem slehla," řekl Steve, „existuje nějaká možnost, jak dát vědět Furymu?"

Jeho otázka směřovala ke mně: „Nic, o čem bych věděla."

Nastalo další ticho. Atmosféra houstla každým okamžikem a já věděla, co je její příčinou. Viděla jsem na Stevovi, jak s tou otázkou bojuje a neustále ji převaluje na jazyku. Raději jsem s tím začala sama.

„Chápu, že to nebylo úplně fér," řekla jsem, „Fury mi dal tu náušnici pro všechny případy. Rád má věci pod kontrolou a záložní plány stejně tak. Nechtěla jsem tím nikoho rozrušovat, tak jsem nic neřekla. A už vůbec jsem ji nechtěla použít."

Steve těžce snášel jakoukoliv lež, i tu, která mu téměř zachránila krk. Možná by za čas dokázal získat nad Winter soldierem převahu, ale to nebylo ani zdaleka jisté.

„Omlouvám se," zašeptala jsem a položila mu chladnou dlaň na zápěstí. Mé oči si našly ty jeho a snažila jsem se do toho pohledu dát všechnu lítost.

„Já jen-"

„Steve," přerušil ho hrubým hlasem Barnes, „bez Furyho by byla mrtvá. Co jsme pro její bezpečí udělali my?"

Stále postával na okraji klenby, jen pár centimetrů od zuřícího lijáku, se založenýma rukama a sklopenou hlavou.

Další ticho, tentokrát daleko tíživější. Oba se na ten moment uzamkli ve vlastních myšlenkách. Moje mysl zběsile uvažovala nad tím, jak ticho ukončit a pokusit se toto téma vyhnat oběma z hlavy.

„Nikdo nemohl tušit, že o nás vědí," řekla jsem konejšivě Stevovi. Stejně, jako jeho přítel, hleděl kamsi do dáli, ztracen ve vlastních myšlenkách.

„Měl jsem se probudit."

Bylo mi špatně, hlava se točila, chtělo se mi spát a bolela mě naražená žebra a ruka. Teď se však k tomu všemu nanovo přidala ještě nervozita. Uvíznout v horách s elitním zabijákem a nejsilnějším vojákem světa, zatímco se oba utápí ve vlastním pocitu selhání, nevěstilo nic dobrého.

„Superhrdinové," pousmála jsem se a stiskla mu ruku o něco pevněji, abych si získala jeho plnou pozornost, „v lidech to vyvolává dojem, že snad nedělají nic jiného, než bojují. Asi je to dobře, protože pak mají pocit, že nad nimi někdo bdí a jsou v bezpečí. Po posledních událostech to sice nedají hned najevo, ale uvnitř ten pocit stále převládá. Ale to, co si myslí lidé, není podmínkou. Někdy splňovat očekávání není to nejdůležitější. Viděla jsem záznamy z akcí. Skoro to vypadalo, že Kapitán Amerika nezná únavu. S takovým tempem by to dlouho ani vylepšený organismus nezvládl."

Nic na to neřekl a já jen ze srdce doufala, že začne smýšlet o svém neblahém odpočinku trochu pozitivně a snad se posléze dostaneme i k problémům daleko naléhavějším. Venku se pomalu stmívalo a my stále seděli pod skalní klenbou uprostřed lesa s nepřítelem v patách. Zbývalo jen doufat, že déšť smyl naše stopy a nikdo z Hartových lidí nebyl takový blázen, aby v této vichřici sedl do vrtulníku.

„Odpočiňte si," promluvil hrubým hlasem Barnes, „dám tady na to pozor."

„Potom se vystřídáme," odpověděl na to Steve a opřel se zády o kámen.

Já sama jsem si tiše podsunula nohy pod sebe, aby mi chlad tolik neprostupoval k tělu a snažila se zavřít oči. Spánek se však ne a ne dostavit. Můj pohled se neustále vracel ke stojící siluetě, na kterou s postupujícím západem slunce dopadal stín.

Stevovi po chvíli pomalu spadla brada na prsa a já mohla slyšet, jak tiše oddychuje. Bylo zvláštní vidět, jak se ta hora svalů najednou úplně uvolnila a tvář mu zjemněla.

Z té únavy, která na mě předtím neustále doléhala, jsem najednou nedokázala zamhouřit oka a celé mé tělo se třáslo napůl zimou a napůl adrenalinem. Barnes se od té doby, co promluvil, ani nehnul. Nejspíš potřeboval být na chvíli sám se svými myšlenkami. Nechtěla jsem však, aby se trápil a už vůbec ne kvůli tomu, co se stalo ráno. Teprve teď jsem dokázala dokonale pochopit, co v něm po sobě jeho stavy opravdu zanechávaly.

Pomalu jsem vstala a postavila se vedle něho.

„Nebudu o tom mluvit," řekl, aniž by mi věnoval jediný pohled.

„Jen jsem si říkala, že bychom se mohli vystřídat, když stejně nedokážu usnout."

Na to neodpověděl a dál upíral svůj zrak kamsi do dáli. Stanoviště nezměnil. Jasná odpověď.

Chvíli na to se do nás opřel poměrně silný vítr a některé kapky deště se dostaly až k nám. Mé ruce se automaticky zabořily do kapes. Hledala jsem slova, kterými bych mu dokázala říct, že není na vině a Hart by si i bez něho našel způsob, jak se nám dostat na kobylku.

„Vzadu není taková zima," prolomil po chvíli ticho.

Na to jsem zase neodpověděla já a stejně jako on zůstávala tvrdohlavě na svém stanovišti. Přestože mi byla pekelná zima a prsty na nohou s každou chvilkou na ledovém větru ztrácely cit, odmítala jsem ho tam nechat stát samotného. Ne teď.

„Vždycky jsem si myslela, že ten rozdíl nepoznám," řekla jsem po chvíli, „teď už vím, že bych ho poznala kdykoliv. Ten chlap z rána nebyl James Barnes a jediná věc, kterou měli společnou, byla tvář."

„Přesto je to však ta samá osoba," pověděl.

„To oni se nás snažili zabít, nikdo jiný."

Ticho. Zahleděl se do země a přešlápl z nohy na nohu. Nechtěl nic z toho poslouchat.

Pár momentů na to se trhaně nadechl: „Nedokážu dostat z hlavy vidinu toho, kdybych se probral a našel vás tam oba mrtvé. S krví na mých rukou."

„Dnes jsme měli zemřít všichni-."

Pohlédl mým směrem a jeho zrak se zastavil na mém krku. Zamrzl uprostřed pohybu a nepřestával upřeně zírat na oteklou kůži. Až pozdě jsem si uvědomila, že šálu jsem nechala položenou na kameni. Chtěla jsem povytáhnout límec a všechno tím skrýt, ale zabránila mi v tom jeho teplá dlaň.

Přejel prsty po zarudlé kůži a v očích se mu zračil smutek: „Přesně tohle se děje, když se mi někdo snaží pomoct."

Bystře mu došlo, kde jsem k tomu přišla. Ani jsem se nepokoušela vymyslet si výmluvu, že to s ním nemá nic společného. Dost výmluvné tvary zarudlých skvrn přesně v místech, o kterých sám moc dobře věděl, že dokáží nejlépe zamezit přístupu vzduchu, pokud bylo nutno někoho uškrtit. Nemělo cenu si cokoliv nalhávat. Zlobila jsem se sama na sebe, že šála zůstala zapomenuta kdesi za mnou. Samozřejmě dřív nebo později by k tomu zjištění stejně dospěl, ale zrovna teď se zdálo být všechno příliš čerstvé.

„To s tím nemá nic společného," odpověděla jsem.

„Která ruka to byla?" zeptal se a prudce se odvrátil, jako by měl náhle i teď pocit, že mi ubližuje.

Znovu bez odpovědi. Nehodlala jsem mu dávat záminku k dalšímu zármutku. Místo toho si mé roztřepané dlaně povytáhly límec kabátu, aby skryly bolavá místa na krku. Po tu dobu jsme zůstávali v tichu.

„Jednou," zachraptěl po chvíli, „jen jednou jsem zabil nevinnou ženu. Prakticky jsem ji tolik neznal, ale i tak už to ze sebe nikdy nesmyju."

Svaly držel napnuté a obličej si zachovával svůj kamenný výraz. Při pohledu do jeho očí to skoro vypadalo, že je duchem nepřítomný.

Jednala jsem instinktivně.

„Bucky." Má zdravá ruka stiskla jeho rameno a on znovu natočil hlavu za svým jménem. Smutně jsem se pousmála a v tu chvíli věděla, že stojím před hrdinou. Za své činy nebyl zodpovědný od té doby, co za druhé světové války dopadl v mrazivé krajině do horské rokliny. Přesto všechno však za úkoly, které dostával a musel bez kompromisů vykonávat, sám odpovědnost přebíral. Polila mě vlna horka, když jsem si znovu a znovu uvědomovala, s čím vším se právě teď potýká.

„Taky jsem ji škrtil," řekl, „nebránila se. Plakala, ale byla klidná. Poslední pohled upírala na muže, kterému jsem těsně před tím rozmlátil hlavu. Z dnešního rána si pamatuju vzdor nebo snad mírnou komplikaci, ale hlavně hučení v uších. Bránila jste se zuby nehty."

Uvažovala jsem, jestli si i v tom druhém stavu uvědomuje své okolí a dokáže rozlišit, kdy zabíjí ženu a usmrcení potom schází ona typická surovost.

Sklopila jsem pohled: „Ano, útočila jsem na hlavu a uši. A pak přišel Steve, rvali jste se dlouho. Teprve tehdy mi došlo, že mám tu Furyho náušnici, kterou jsem poté na chvíli vyřadila paži. Mohla jsem všem ušetřit trápení, kdybych ji použila hned."

Protřel si dlaní obličej. Raději jsem nezabíhala do těch detailů, kdy jsem se už opravdu smiřovala s tím, že umírám, ani to, že se mnou dost bolestivě hodil o stůl. Netušila jsem, jak moc si dané věci pamatuje, ale ze srdce jsem stejně doufala, že si na ně ani nevzpomene.

„S tím nesouhlasím," ozval se po chvíli, „i bez jedné ruky bych vám dokázal ublížit. Možná bych se rozzuřil a nezůstal jen u škrcení. Lépe, když u toho byl Steve."

Oba jsme zůstali zticha. Překvapilo mě, že se mnou komunikoval a zároveň jsem si toho nesmírně cenila. Sečkávala jsem, zda nepoví ještě něco, ale mlčení zachovával. A tak jsme jen postávali, sledovali venkovní počasí a utápěli se oba ve vlastních myšlenkách. Zjistila jsem, že mi pomalu začíná chladem trnout ruka, a navíc se najednou zdálo nepatřičné, že jsem se ho dotýkala. Pomalým pohybem se prokřehlé prsty znovu vrátily do tepla kapsy.

„To je poprvé, kdy nemáte odpověď na všechno," řekl.

„Moje profesní pozice samovolně skončila před několika dny. Museli jsme kopat jeden za druhého, to vždy mění situaci. Teď tady stojím jako já, ne jako psycholožka. A tohle není terapie."

„A co to tedy je?"

Pokrčila jsme rameny, přestože to nemohl vidět. Někdy doopravdy nelze odpovědět na všechno. Dlaně jsem znovu vrátila do kapes, za tu dobu z nich vyprchalo všechno teplo.

„Poslední možnost vystřídání," oznámila jsem.

Neodpověděl a dál zatvrzele zůstával ve stejné pozici. Prakticky mi tím dal zcela jasnou odpověď, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se přidat ke Stevovi. Ani v té tmě mi neunikl záblesk jeho modrých očí a mírný úsměv skrytý ve stínu světlých vlasů.