Na to, abych přemýšlela rozumně a logicky, se všechno událo příliš nečekaně. Během několika dní jsem každé ráno přijížděla na Long Island do poklidného domku u lesa, s jehož obyvateli bylo vše na nejlepší cestě. Pokaždé jsme posnídali, někdy společně, někdy zvlášť a s každým jsem prohodila pár slov. Co se dělo teď bylo tak nečekané, že se mé myšlenky nedokázaly držet jednoho směru.

Winter soldier. Jak? Proč? Kde je Steve? Co se stane?

Přemýšlela jsem nad vším a zároveň nad ničím. Všechny potenciální myšlenky, které by se mohly proměnit v nějaký jasný závěr, mizely ještě dřív, než jsem je stačila podchytit. Skoro jako bych se porouchala. Mezi neustále selhávajícími pokusy o jakékoliv racionální myšlení se tak najednou uchytily jednoduché, pudem řízené myšlenky.

Právě proto jsem instinktivně odhodila kabelku na zem a rozběhla se zpět ke dveřím garáže.

Jak bláhové bylo myslet si, že jen tak pohlédnu do očí Winter soldierovi a bude mi dovoleno utéct pryč. Už jsem v rukou svírala mosaznou kliku, když mě hrubá ocelová síla popadla nad loktem. Věděla jsem přesně, co bude následovat. Přesně to místo bylo dobré sevřít, když se chtělo zabránit někomu v útěku. V paměti se mi vynořily mé dávné lekce sebeobrany, kdy jsme se tento chvat přesně učili. Chytit nad loktem, škubnout k sobě, podrazit nohy, ustoupit a nechat dotyčného spadnout.

Když jsem se najednou ocitla ve vzduchu a následně rozrazila jídelní stůl i s židlemi stojící nejméně dva metry od nás a hrubě dopadla na zem, v jednom krátkém a jasném impulzu mi došlo, že veškerá sebeobrana byla proti této hrubé a surové síle jen hraní si na opravdový boj.

S mou váhou jsem stůl ani nepovalila, jen se posunul o pár stop a s hlasitým zavrzáním vryl do podlahy krátké rýhy. Skoro jako by na něj právě mrštili jen nějaký otravný hmyz. Můj pád utlumily hlavně dvě židle, do kterých jsem se naprosto zamotala. Jedna noha skončila prostrčená mezi opěradly a ruka uvízla v opěradle té druhé. V několika vteřinách, jen co se mé tělo vzpamatovalo ze šoku, se mi v levém rameni, u žeber a ve spáncích rozlila palčivá bolest. Snažila jsem se zatnout zuby a vstát.

Jen co jsem si stačila obě končetiny vyprostit ze spárů dřevěného nábytku, tichými kroky ke mně Winter soldier přišel. Chvíli mě shora pozoroval, jako by přemýšlel, co udělat s potkanem, kterého právě našel ve sklepě.

Znovu, a opět chybně, jsem pomyslela na mé další hodiny sebeobrany. Když stojí nepřítel nad vámi, snažte se ho dostat alespoň na kolena. Utíkat nemělo smysl, ledaže bych super rychle vyskočila, avšak s bolavými žebry a ramenem byl každý pohyb najednou obrovskou námahou. Impulzivně jsem do obou rukou popadla židli, která ještě před chvílí věznila mou ruku a s myšlenkou na někdejšího spolužáka Harryho Fawkese, kterého jsem podobným chvatem v semináři poslala okamžitě k zemi, jsem mrskla židli Winter soldierovi z boku do nohou. Harry Fawkes, na kterého jsem tehdy použila místo židle jen cvičnou vypolstrovanou palici, se ihned zlomil v kolenou a dopadl na zem. Winter soldier se ani nehnul.

„Steve," zaječela jsem z plných plic a doufala, že mi to pomůže. Zdálo se však, že jsem křičela na prázdný dům.

Kovovou paží mě popadl za krk a postavil na nohy. Snažila jsem se ho kopat nohama. Do kolenou. Do boků. Do rozkroku. Do břicha. Na nic z toho nereagoval ani zdaleka tolik, jako moji přátele z kurzu.

Držel mě pevně, takže ani různé kroucení a škubání mi nepomohlo. On jen v poklidu stál a sledoval mě s výrazem, který naprosto a jasně říkal, že si s mými zoufalými pokusy nějak zvlášť hlavu neláme a jen tady stojí a čeká, až už se konečně udusím.

Netušila jsem, jestli už mu dochází trpělivost nebo má přesně vyhrazeno, za jaký maximální časový limit mě musí zabít, ale ke kovové dlani, která už mi tak připadala jako příliš velká síla na to, abych ji snesla, přidal ještě tu živou. Dlaněmi obestřel můj krk a překříženými palci mi z obou stran svíral na hrtan. Několikrát jsem zalapala po dechu, ale skrz jeho sevření neprošel ani ten nejmenší doušek kyslíku. Cítila jsem, jak je mi z toho tlaku mdlo. Včerejší večeře se mi v žaludku bouřila. Tehdy jsem si uvědomila, že na smrti z uškrcení není vůbec nic elegantního, jak to všude podávají. Bylo mi jasné, že jakmile bude po všem a on mě pustí, moje mrtvola se samovolně pozvrací. Po té myšlence jsem začala znovu panicky kopat nohama do všech stran a házet sebou, jen abych mu to všechno ztížila. Tvářil se pořád stejně klidně. Když mě začalo pálit v plicích, má panika už vzrostla téměř na hysterii.

Rukama jsem ho mlátila do prsou, ale setkávala jsem se jen s tvrdými svaly. Zatnula jsem pěst a z posledních sil mu vrazila ránu do lícní kosti. Neucukl ani o milimetr, zato má ruka zapraskala jako bublinková fólie. Cítila jsem, jak se klouby pod nárazem přizpůsobily tvrdé překážce a různě se deformovaly. Do původního stavu se jich vrátilo jen pár. Místo výkřiku se z krku vydralo jen krákavé zachrčení a v očích se rázem objevily slzy bolesti.

Nehty druhé ruky jsem mu zaťala do obvazu na zápěstí. Odpovědí mi byl jen nepatrný pohyb svalů pod košilí. Škrábala jsem obvaz a snažila se mu způsobit co největší bolest. Aby však stisk povolil, musel by mu tu ruku nejspíš někdo useknout. Tak nepatrná škrábání ho spíše jen dráždila a můj krk za to schytal větší, skoro až nesnesitelný tlak. I přes postupné zatemnění před očima jsem stále pokračovala v kopání do břicha a škrábání. Pohmožděnou levačkou jsem se ho nakonec taky rozhodla plnou silou praštit dlaní do ucha. Bolest, která se mi zařezala až do morku kostí, však byla jen malou daní za to, že stisk malinko povolil. Napřáhla jsem obě ruce a se stejnou vervou ho praštila do obou uší. Znala jsem zákeřnost tohoto chvatu ještě z dob, kdy mě k tomuto instruktor sebeobrany použil jako předváděcího panáka.

Pustil mě, jen aby mohl popadnout mé rameno a prudkou silou poslat proti zdi, která se náhle poté ocitla v přímé konfrontaci s mým obličejem. Mezitím jsem mu stačila ještě do čelisti vrazit loktem, což byl však jen další z chabých pokusů, než mi zkroutil ruce za záda.

Konečně jsem se ale mohla nadechnout. Krk mě nesnesitelně pálil, přesto všechno jsem však dychtivě nasávala potřebný kyslík.

Jedna bitva ovšem neznamená vyhranou válku. Polila mě čirá hrůza, když mě zezadu svým tělem přišpendlil ke zdi, ruce mi držel vahou svého těla za zády a nohy zaklínil svými. Došla mu trpělivost, uvědomila jsem si, když jediný pohyb, který jsem dokázala vykonat, bylo jen mrkání a pohyb zorniček. Jako smrtící zmije mě na krku zastudila kovová dlaň a nanovo uchopila pod čelistmi.

Zoufale jsem se snažila vykroutit, ale držel mě pevně. Mezi jeho širokými rameny nebyla šance uniknout. Ocitla jsem se doslova v náruči smrti. Jediná věc, která mi už zbývala, byl klid. Snažila jsem se předstírat, že už nedýchám, ale nenaletěl. Držel mě stále pevně a nekompromisně mě tlačil ke zdi. Slyšela jsem jeho přerývaný dech na mém krku, odkud se po celém těle rozlévalo děsivé mrazení.

Najednou mě přepadla obrovská únava a víčka se mi samovolně klížila. V plicích mě opět začalo pálit a rozmazané skvrny před očima se objevily znovu. Takže taková je smrt, pomyslela jsem si, člověk se prostě unaví. Povolila jsem svaly a nechala se jím podpírat. Bylo mi stále hůř a přála jsem si, aby to konečně skoncoval.

Někdy těsně před upadnutím do bezvědomí z nedostatečně okysličeného mozku a blížící se smrti Winter soldierovo sevření náhle nečekaně povolilo a já se zhroutila na zem. Chvíli trvalo, než mi došlo, že se můžu nadechnout a hned potom začal můj krk vydávat hrdelní zvuky a zpřístupňovat tím dýchací cesty. Před očima jsem měla stále mžitky a o okolním světě neměla ani páru.

Až postupem času jsem zachytávala zvuky boje a praskot dřeva. Snažila jsem se posadit a zjistit, co se děje. Ze své pozice jsem stačila zachytit dva soupeřící muže. Jen co se mi mysl a zrak trochu projasnily, po těle se mi rozlila úleva, když jsem v jednom z mužů rozpoznala Steva. Kde byl celou dobu?

Pohyby obou protivníků byly rychlé a nanejvýš účinné. Ne však pro toho druhého, který reagoval stejnou rychlostí a rafinovaností. Steve několikrát využil slabého místa ve Winter soldierově obraně a pěst mu zaryl přímo do břicha. Reakce na tento úder se od mých pokusů naprosto lišily. Winter soldier se malinko prohnul a bolestivě hekl. Jako by to však podnítilo jeho agresivitu, Steve hned na to schytal pár ran přímo do čelisti kovovou pěstí.

Na jejich boji nebylo nic elegantního, rvali se surově a bez přízdob. Veškeré pohyby se skládaly z jednoduchých, úsporných chvatů a obrovské síly. Nedalo se přesně posoudit, kdo má navrch. Jednou to byl Steve, který se dokázal pomocí rychlé souhry pohybu dostat za Winter soldierova záda a strhnout mu k páteři jeho živou paži. Při tom počinu s ní ostře škubl a zkroutil do nepřirozeného úhlu, jako by měl v úmyslu ji bez okolků vyrvat z těla, jehož majitel surově zavrčel bolestí. Nenechal se však tak snadno smést na zem a zapojil do boje i mechanickou paži, kterou třískl Stevovi do hlavy a levou nohou ho podrazil v kotnících. Steve zavrávoral, což jeho protivníkovi stačilo, aby se vymanil ze sevření a srazil ho na zem, kde mu nadělil pár dalších ran přímo do obličeje. Boj se teď přesunul na podlahu, kde se po sobě oba muži sápali v úmyslu způsobit tomu druhému co největší bolest.

Naprosto jsem ztratila pojem o čase. Hlava se mi neustále točila a hrdlo s každým novým nádechem sípalo. Z jejich boje jsem vnímala pouze útržky, jednou se rvali na zemi, podruhé ve stoje a občas některý proletěl okolo vzduchem. Teprve po nějaké době se mi myšlení pročistilo natolik, že jsem byla schopná racionálně uvažovat. Nerušily mě přitom žádné vražedné pohledy, ani nedostatek kyslíku. Rozhlížela jsem se po místnosti a snažila se najít něco, co bych mohla Stevovi nabídnout k obraně. Kuchyňský nůž nepřicházel v úvahu, nechtěla jsem Barnesovi ublížit, a ostrý předmět mohl Stevovi upadnout a ocitnout se v nesprávných rukou. Chvíli jsem silně uvažovala nad pánví nebo dřevěným válečkem, když mi najednou na mysli vytanula Furyho slova.

Když bude potřeba, věřím, že je použijete.

Ta slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe a zároveň s nimi přišel i pocit totálního selhání. Proč jsem Furyho pojistný plán nepoužila dřív? Byla jsem natolik rozrušená, že mi to v tu chvíli prostě odmítalo myslet? Možná. Byl to můj první přímý bojový střet, přestože ve značně znevýhodněném poměru a já v záchvatu paniky ani nedokázala použít jedinou věc, která mě dokázala zachránit.

Roztřesenými prsty jsem nahmatala pravou náušnici. Chvíli trvalo, než jsem našla pojistný uzávěr. Mezitím se oba muži snažili vymknout zápěstí toho druhého, když se drželi v drtivém sevření za ruce. Vyškrábala jsem na nohy, opřela se o nyní už převrácený stůl a zabojovala proti náhlému pocitu nevolnosti.

Zachytila jsem Stevův pohled. Zahlédla jsem v něm pocit úlevy a naléhavou prosbu. Chtěl, abych utekla. Místo toho jsem ze všech sil překonala sípání a zakřičela na něj: „Na chvíli mu ji vypnu, bude to jediná šance."

Sledoval směr mého pohledu až ke kovové paži a neznatelně přikývl. Winter soldiera jako by najednou nezajímalo nic jiného, než oči Steva Rogerse, které tolik toužil vidět pohasnout. Nespouštěl pohled z jeho obličeje, ani když jsem vstala a promluvila.

Po celou dobu jsem mnula onu klíčovou náušnici v prstech, a když to vypadalo, že je Steve připraven, zatlačila jsem na spouštěcí mechanismus. Pod lůžkem ukazováčku mi jen něco lehce zabzučelo a najednou v místnosti nastalo hrobové ticho. Winter soldier jako by se probral ze svého vlastního vražedného snu a pohlédl zmateně na kovovou paži. Nakrčil čelo a zamračil se. Protéza však neposlouchala a dál zůstávala nehybná. Zamrzla uprostřed jednoho z dalších výpadů proti Stevovi, takže její tvar zůstal v podobě zatnuté pěsti mírně pokrčené v lokti.

Steve využil momentu překvapení, popadl Winter soldiera za živou ruku a mrštil s ním o stůl, který se pod jeho vahou složil jako domeček z karet. Na Stevův výpad okamžitě reagoval a při letu stačil zachytit jeho ruku a stáhnout ho s sebou k zemi, alespoň částečně. Přiskočila jsem a pomohla mu na nohy. „Co můžu udělat?"

Pohled, který mi věnoval, se od toho prvního vůbec nelišil. „Utéct," řekl rychle.

Na mé námitky nečekal a znovu se pustil do křížku se svým soupeřem. Mé končetiny s každou další sekundou kolabovaly. Náušnice, kterou jsem ještě před chvíli držela v ruce, propadla roztřesenými prsty na zem a nohy mi připomínaly spíš kopu dortového želé. Přesto všechno jsem však popadla jednu z židlí, ze které ještě nezbyly úplné třísky a vykročila zezadu ke dvojici, zkusit Winter soldiera vzít židlí ještě jednou. Hlava se mi zatočila znovu, když jsem se zrovna napřahovala a já se zakymácela. Nervovému systému nejspíš začalo docházet, že schytal pořádnou ránu, když byl hozen vstříc dubovému stolu a následně téměř udušen.

Winter soldier byl ohromně rychlý. Zdravá ruka i obě nohy se snažily bránit Stevovým výpadům, jak jen to šlo, nicméně mechanická paže zůstávala na obtíž a pro stoprocentní obranu před útoky jí bylo potřeba. Poslední věc, kterou jsem zahlédla hned po tom, co se mi podařilo praštit ho židlí do týla, byla Stevova dlaň, která ho v tom samém místě popadla a plnou silou poslala jeho hlavu proti zdi.

Skoro se zdálo, že naše těla dopadla na zem ve stejnou dobu. Po nich následovaly kousky roztříštěné cihlové zdi. Znovu mě přepadla únava, snažila jsem se držet oči křečovitě otevřené, ale prohrála jsem.

Připadalo mi, že se má mysl utápěla v bezvědomí snad celé hodiny, než mě čísi paže nadzvedly a něčí dlaň uchopila za bradu. Při pohledu do zděšených očích Steva Rogerse jsem si uvědomila, že místo hodin sladkého bezvědomí mi bylo poskytnuto jen pár vteřin. Přesto všechno pro mě byly události posledních minut naprosto vzdálené.

„Slečno Morrenová," slyšela jsem z dáli Stevův hlas, „slyšíte mě?"

Další vlna únavy se přese mě přelila jako mořský příliv a má víčka se jen stěží snažila udržet vzhůru. Myšlenky plynuly pomalu, teprve po chvíli, kdy Steve několikrát opakoval ta samá slova, jsem zaregistrovala, že na mě mluví.

„Jsem Martha," zamumlala jsem z cesty při náhlé, zatoulané vzpomínce na první seznamovací den semináře a snažila se zaostřit na jeho obličej.

Spatřila jsem bílý záblesk jeho zubů v úsměvu, když mi odpovídal: „Já vím."

Dokázala jsem v jeho hlase rozpoznat úlevu, což zůstávalo informací, kterou můj mozek zatím nedokázal zpracovávat. Pomalu ale jistě se však dával do pohybu a i myšlenky se začínaly projasňovat. K plné funkci se nově přidala ostrá migréna, kterou jsem se ze všech sil snažila ignorovat.

„Dobře, Mar," pronesl pomalu a nespouštěl ze mě starostlivý pohled, „zůstaň ležet, vrátím se."

Cítila jsem, jak mě pomalu pokládá na zem, přičemž se při každém sebemenším pohybu ozývala naražená žebra. Ta bolest jako by stačila k tomu, abych se už definitivně vzpamatovala.

„Ne," vyjela jsem a popadla ho za rameno ve snaze se vytáhnout na nohy, „musíme ho vzít a utéct."

„Zkolabovala jsi," namítl Steve a pomohl mi na nohy, „může to být klidně krvácením do mozku, cokoliv. Při Buckyho síle se to děje jako nic."

Mou pozornost ztratil někde v půlce věty, kdy jsem klekla k Barnesovi a vzala jeho tvář do dlaní. Krvácel z hlubokého šrámu na čele a z nosu. Vypadal pokojně a konečně jsem z výrazu jeho tváře dokázala poznat muže, který se přesně tohoto okamžiku tolik obával. Stlačením hlavní krční tepny jsem zjistila, že žije. Nikdy bych nepochybovala o tom, že by mu Steve provedl něco, co by ho zabilo, nicméně ta rozpraskaná zeď, kterou po nárazu hlavou zanechal, nepůsobila moc důvěryhodně. Mou hlavu by to jisto jistě rozemlelo na kaši. Stejně jako Steve, měl mimo jiné i roztržený ret a nepochybně rozedřené klouby na ruce. Přesto všechno ještě vypadali oba v pořádku, na to, jakým způsobem se mezi sebou chytli. Bez zpevněných tkání by si tím zajistili invalidní důchod do konce dní.

„Co se vlastně stalo nahoře?" zeptala jsem se po chvíli, aniž bych spustila zrak z Barnesova šrámu na čele.

Chvíli zavládlo hrobové ticho, při kterém jsem se snažila ránu očistit rukávem, abych zjistila, jak hluboká je.

„Spal jsem," řekl.

Prudce jsem se otočila a pohlédla na něho. Chtělo se mi nevěřícně křičet, ale zastavil mě jeho výraz, který mě donutil pochopit.

„Naučili jsme se tomuto místu důvěřovat," pronesla jsem za oba. Mlčky přikývl.

„Dostat se přes pár zamčených dveří už potom nebyl nejmenší problém," dodal, „zbytek nám řekne Bucky."

„Bude si to pamatovat?"

„Něco možná."

Nechal mě u Barnese a obešel celý pokoj. Dřív poklidně působící místnost se změnila v hromadu třísek a rozbitých dekorací. Stůl, se kterým měla má hlava tu čest, se už stolu nepodobal ani vzdáleně. Jediná židle, která by se snad ještě dala použít k původnímu účelu, se nacházela zavalená rozbitým keramickým nádobím a vitrážovou skříní. Polena z krbu rozházená různě po okolí celkovému vzhledu také moc nepřidávala.

„Ať v tom má prsty kdokoliv, bude čekat venku," Steve se zastavil u okna a skrze záclony vyhlížel ven.

„Předpokládám, že oba myslíme na toho samého člověka."

„Kdo jiný taky?" zamračil se, „Hart a jeho tým je jediný, kdo o nás ví. Ať už to udělal nebo ne, nehodlám riskovat a navazovat s kýmkoliv kontakt."

„V tom souhlasím," přikývla jsem a mírně přivřela oči nad dalším přívalem migrény.

Steve znovu obešel celou místnost, soustředěně se zastavoval u oken a zkoumal situaci. Nejspíš se snažil venku někoho zahlédnout.

„Pokud nás tady měl oba zabít, proč mu nedali zbraň?" u jednoho z oken zůstal stát maličko déle a s přimhouřenýma očima hleděl kamsi do dáli, „jedině že by..."

„Jste se měli zabít oba navzájem," dokončila jsem, „se zbraní je to jednoznačné. A nemýlili by se, buď byste se opravdu vzájemně pobili, nebo by přeživší zůstal už tak oslabený, že by nemohl klást odpor. Vědí, že posílat na vás speciálně vycvičené zásahové jednotky je skoro k ničemu, maximálně vás jen zdrží."

Steve se na mě zahleděl: „Pro Hydru je Bucky přínosem, tímto by si nějak nepomohli. Hydra by ho jistě vyzbrojila. Protentokrát máme tu čest s někým jiným."

„No, dobře," pousmála jsem se cynicky, „máme na výběr ze všech členských států OSN."

Hlava se náhle ozvala znovu a musela jsem se na chvíli opřít o převrácený stůl. Steve jen nervózně těkal očima z Barnese na mě. Překvapením bylo, že se prozatím ještě nezačal zajímat o mou náušnici.

„Zůstat tady nemůžeme," pronesl po chvíli, „netušíme, jaký byl jejich plán, ale pokud se nic nebude dít, jistě se tu v nejbližší době někdo objeví, aby to zkontroloval. Vyjít ven nepřichází v úvahu. Několik zbraní by se mělo nacházet v krabicích, které jsme si s sebou přivezli. Pokud je odtud tedy někdo nevzal."

Únava mě přemohla natolik, že jsem stěží dokázala souvisle poslouchat, natož pak přemýšlet, jak z toho všeho ven. Nechtělo se mi to vzdát a snažila jsem se všechnu migrénu nějakým způsobem přemoct.

Zrovna když jsem zírala na podlahu a snažila se uklidnit mysl, ucítila jsem kolem ramenou silné paže, které mě položily na zem. Cítila jsem se, jako by mě někdo probudil uprostřed hlubokého spánku a já ještě dokonale nevěděla, co se děje. Jasnější chvilky se v mé hlavě střídaly jako aprílové počasí. Jednou jsem se cítila naprosto svěže a plně při vědomí, jen aby mě hned na to obestřela hluboká mlha.

„Ne, teď nemůžu jít spát. Musím ještě zítra vyzvednout..." na mysl mi přišla znovu nějaká dávná zatoulaná vzpomínka, která se mi během několika momentů stačila v hlavě plně přehrát a přenesla mou potlučenou mysl znovu do onoho okamžiku. V tu chvíli jsem nedokázala rozeznat, která z realit je ta skutečná. Nicméně jsem věděla, že chci přesvědčit Freddie, aby mě z novoročního plesu ještě neodvážela domů do postele.

Zůstat ležet na zemi se nakonec projevilo jako dobrý nápad a já děkovala té zvláštní síle, která mě k tomu donutila. Hodnou chvíli mi opět trvalo uvědomit si, že s tím měl co do činění Steve, jehož hlas přicházel z obrovské dálky: „Takto to bude lepší."

Ještě jsem zaregistrovala vzdalující se kroky, a pak jsem s největší pravděpodobností usnula schoulená vedle Barnese uprostřed zdemolované místnosti.

--

 A/N: Patnáctka sice není extra velkolepé číslo, ale i tímto bych chtěla oslavit konec našich útrap, protože oficiální Infinity war trailer nám dnes už konečně vyšel! Také bych tím ráda opět upozornila na to, ve kterém období je povídka vydávána a snažila se tak omluvit možné minulé nesrovnalosti s filmy. Informace se ke mně, jak vidíte, dostávají za pochodu.

A když už teda po dlouhé době něco píšu pod text, chtěla bych moc poděkovat všem komentujícím, hvězdičkářům a úžasné betě, která je ochotná i po dlouhém a náročném dnu se mnou pečlivě počítat Buckyho ruce a dřevěné židle.