Zdálo se to nemožné a ještě před několika dny bych to považovala za naprosto nemyslitelné, ale přece jen se to dělo. Začala jsem si mou pracovní náplň užívat. Počasí se oproti minulým týdnům podstatně zlepšilo a já začala každé ráno pravidelně běhat. Vstávala jsem, v kolik se mi zachtělo a vždy posnídala v jedné z kaváren v parku. Čas jako by se najednou zpomalil a každý nový den jsem vnímala jako novou výzvu. Oprostit se od rušného života v práci mělo blahodárné účinky.

Těsně před polednem jsem jezdívala na Long Island. Od začátku akce uběhlo několik málo dní, přestože jsem měla za to, že už to musí být věčnost. S Rogersem a Barnesem se toho moc nezměnilo, naše rozhovory probíhaly většinou na všeobecná témata a aktuálním problémům se zdaleka vyhýbala. Respektovala jsem to a novinky ze světa spolu s rozebíráním jejich myšlenkových pochodů jsem si nechávala pro sebe.

Den po dni jsem na obou pozorovala změnu v chování. Zdálo se, že se jejich přátelství po těch dekádách let znovu postupně vracelo do původní podoby. Přede mnou se však vždy chovali neutrálně, a proto jsem v jejich společnosti zůstávala jen málo, abych zabránila rozpačitým situacím.

Pociťovala jsem, že se mi Steve trochu vzdaloval, ale nebránila jsem tomu, protože šel tím správným směrem, a to vstříc Barnesovi. Občas jsem s ním prohodila o samotě pár slov a ptala se ho, jak se mu daří a co dělá přes den. Většinou jen odpověděl to, co si myslel, že chci slyšet, proto jsem mnohokrát mohla poslouchat, že s Buckym už je to lepší. Ačkoliv se to dalo vypozorovat samo, vždy jsem nadšeně přikývla a odpověděla, že je to skvělé.

Jednou, zrovna když Barnes neúnavně bušil do boxovacího pytle v zimní zahradě, odchytla jsem si Steva v kuchyni a pomohla mu s vyložením myčky. Jako každý den jsem se dozvěděla tu samou básničku, že Buckymu takový klid svědčí a opět odpověděla, že mám velkou radost.

„Přemýšlel jste teď někdy o Avengers?" zeptala jsem se ho. Nečekal to. Zvykl si, že pokud mluvit nechce, nebudu se víc ptát, a proto se na moment zatvářil překvapeně.

„To ano," přiznal, „občas se cítím špatně, když si uvědomím, že toho rozhodnutí vlastně tolik nelituji."

„Na tom není nic špatného," ujistila jsem ho, „vaše důvody jsou pochopitelné a věřím, že vám je nikdo nemá za zlé."

Na to neodpověděl. Vzal do rukou poslední talířek a uložil ho do skříně.

„Vědí, že tady pro ně budete, když bude třeba," řekla jsem.

V ten den mi věnoval pohled, který mě ujistil, že mou oporu stále potřebuje. Pokojně se usmál, jako by na podobná slova snad dlouho čekal.

„Víte, že se mnou můžete mluvit kdykoliv a o čemkoliv," Na to připomenutí jen beze slov přikývl a odkráčel se věnovat boxovacímu pytli místo Barnese.

Dlouho mi vrtalo hlavou, co s nimi Fury vlastně plánoval dělat, pokud tu byla možnost, že by se jednou nemuseli tolik skrývat. Tyto myšlenky mě trápily častěji, než bych si přála. V běžném životě si je bylo také skoro nemožné představit. Už na Long Islandu, kde neměli nic moc na práci, vypadali nepatřičně a celkově vůbec d takového modelu poklidného života nezapadli. Určitě to museli cítit sami, protože některé dny to ve vzduchu občas zavánělo beznadějí a ztraceností.

Nejhorší to bylo právě třetí den, kdy jsem se rozhodla promluvit alespoň s Barnesem, kterého jsem tehdy našla sedět v zimní zahradě. Steve se podle všeho rozhodl onen sychravý den strávit v pokoji. Musela jsem přiznat, že se mi to zrovna hraje do noty.

Pozdravila jsem se s Barnesem a tašku s věcmi položila jako obvykle na kuchyňskou linku. V ruce mi zůstal jen chladivý gel a obvaz. Co nejvíc sebevědomě jsem nakráčela k Barnesovi a doufala, že mi to pomůže.

Ukázalo se, že ne. „V žádném případě," vyskočil ihned z křesla a vrtěl hlavou.

„Na nic jsem se vás neptala," dostalo se mu nekompromisní odpovědi. Než jsem na Long Island dojela, několikrát jsem si tuto situaci promítla v hlavě a snažila se určit, jaký postoj zaujmout. Ihned mi bylo jasné, že ošetřit mu poraněnou ruku nebude jednoduché. A pokud mi bylo známo, metoda cukru na Barnese nejspíš nezabere.

„Budete tam mít jizvu," stála jsem si za svým.

„Je to jen odřenina,"

„Která vás ale bolí,"

„Není to na obvaz," založil si zatvrzele ruce.

V jádru věci měl pravdu, ale hodlala jsem tím vším dokázat více než jen léčbu oděrek a pohmožděnin. Dokonale se mi začala ověřovat jedna z mých teorií.

„Proč si nechcete nechat pomoct?"

Zkoumavě se na mě zadíval, jako by tušil, co na něho šiju za boudu. „Je to jen odřené,"

„A pohmožděné," dodala jsem, „a bolí to."

Nastalo ticho, při kterém se ani jeden z nás nepohnul. Trochu mi to připomínalo očkování proti tetanu v mateřské školce, kde se všechny děti vyhýbaly sestřičce jako čert kříži. S Barnesem to naoko mohlo vypadat podobně humorně, ale stačil jediný pohled do jeho očí a uvědomila jsem si, že důvodem nebude jen nepříjemné štípání po aplikaci gelu. Po těch letech se najednou někdo staral o jeho pohodlí a zdálo se neobvyklé něco takového jen tak přijmout.

„Dobře," přikývla jsem a položila věci na skleněný stolek u jednoho z obrovských květináčů se zakrslou palmou, „nechám to tady a budu ráda, když je použijete."

Ten den jsem se ještě více utvrdila v Barnesových obtížích přijímat pomoc. Také se zdálo, že neví, jak naložit se skutečností, že o něj má někdo starost. Když jsem ten den mluvila se Stevem, přiznal, že se jeho přítel schovává za krutými činy Winter soldiera, za něž si to nezaslouží.

Potěšilo mě, když jsem po návštěvě Steva našla Barnese usazeného v křesle, jak se s kovovou paží snaží obvázat zraněné zápěstí. Nešlo o žádný pokrok, pouze o jeho racionální myšlení, kdy si uvědomil, že pokud to odmítne udělat sám, nakonec se toho přece jen chopím já a budu se vyptávat. A vzhledem ke zjištění, které jsem učinila, nebylo pochyb o tom, že si raději ruku ošetří sám, než aby mě nechal se ho dotýkat.

Proto byla má nabídka, kterou jsem při pohledu na něho vyřkla, tolik odvážná: „Chcete pomoct?"

Jeho rezignovaný pohled mluvil za vše, proto jsem bez zbytečných řečí přisedla k němu a vzala do rukou obvaz. Jeho napětí bylo hmatatelné, prkenně se zabořil do křesla, až jsem měla pocit, že sedím naproti mramorové soše. Nehodlala jsem mu celou situaci ztěžovat tím, že bych začala mluvit, už tak se mu nejspíš muselo hlavou prohánět nesčetně mnoho myšlenek najednou. Mou prioritní snahou však zůstávalo co nejméně doteků. Přesto všechno se některým nedalo zabránit a pokaždé, když se tak stalo, snažila jsem se vypozorovat jeho reakce.

Dlouhé hodiny potom zůstal sedět v křesle, šrouboval rozbitou karabinu z boxovacího pytle a vypadal zamyšleně. Oběd jsem mu nechala v plastovém boxu a se zbytkem jídla odešla nahoru.

Steve se zrovna chystal sejít dolů, když se se mnou střetl v uličce. Na mé zakroucení hlavou reagoval zmateným pohledem, avšak přece jenom zacouval zpět do pokoje, kde si nechal vše vysvětlit.

„Zdá se, že mu dochází, že i přes to všechno tu stále bude někdo, komu na něm bude záležet," uznal.

Ten den proběhl oběd společně se Stevem v jeho pokoji.

„Bude mu podezřelé, že jsme se oba tak najednou vypařili i s obědem," prohodil mezi sousty. Posedával na okraji postele s talířem v ruce a postupně ujídal hranolky. Vždycky jsem si myslela, že i speciální agent a voják musí mít zdravou a dietní stravu plnou proteinů, minerálních látek a hlavně co nejméně tuků. Tedy do té doby, než si oba jeden den poručili smažený hovězí steak a hranolky.

Já zaujala pozici v křesle u okna a snažila se s přeplněným žaludkem dojíst svou porci ryby a brambor, zatímco do Steva hranolky i maso padalo jako do hladové jámy.

„Nebo si toho ani nevšimne,"

Nastalo tíživé ticho, při kterém Steve odložil svůj talíř a pohlédl na mě.

„Půjde to dobře, pokud bude mít vás a dostane dost času," odpověděla jsem na tu nevyřčenou otázku v jeho očích, „potřebuje si jen zvyknout a najít místo."

Přikývl a zahleděl se na dveře.

„Stejně jako vy," dodala jsem tiše, jen aby se tato informace vloudila do jeho mysli, nikoliv jej vyrušila.

Nijak na to nezareagoval a potřásl hlavou, aby si pročistil myšlenky. Všiml si, že ho pozorně sleduju a odpověděl mi mírným pousmáním.

„Svět se netočí jen kolem nás. Moc by mě zajímalo, jak jste se vy mohla všeho všudy ocitnout právě tady s dvěma mezinárodně hledanými zločinci v opuštěné lesní chatě na příkaz někoho, kdo je už veřejně dávno mrtvý,"

Aniž bych chtěla, zasmála jsem se také: „Když to slyším takto, skoro to vypadá, že se muselo něco šíleně zvrtnout,"

„A zvrtlo?"

Věnovala jsem mu zkoumavý pohled. V jeho očích se nezračilo nic jiného, než pouhý zájem a čisté ryzí úmysly. Mou zásadou číslo jedna hned po nástupu do Shieldu se stala tučná čára za mým dosavadním životem, za kterou neměl nikdo co pohledávat. Šlo o věc, o které se zkrátka a dobře nemluvilo hned z několika důvodů. Neměla jsem být na co hrdá, což by mé ego se zaťatými zuby ještě snad nějak přežilo. Ale tím dalším z mnoha závažnějších důvodů se stal fakt, že za můj poslední úkol pod vládní hlavičkou by někdo ze Shieldu nemusel přijmout dvakrát nejlépe. Tajemství zůstávalo tajemstvím celé ty roky a nikdy mě nepadla myšlenka někomu se s ním svěřit. Proto jsem najednou stála před novým pocitem, který mi nějak nezakazoval o tom promluvit. Spíše jsem se však té náhlé důvěry zalekla a zatvrdila se ještě více.

Naštěstí pro mě tento vyostřený moment přerušilo cvaknutí kliky.

„Někdo sem jede," oznámil Barnes.

Co se prve jevilo jako cizí a nebezpečná návštěva z FBI, se nakonec ukázalo jako Hartova namátková kontrola, jestli běží vše v pořádku. Zatímco se jeho úderný tým o sedmi členech usadil v obývacím pokoji, vzal si mě za loket bokem do kuchyně.

„Všechno v pořádku?" zeptal se chladně tónem, který ani nenasvědčoval tomu, že by ho naše pohodlí vůbec zajímalo.

„V naprostém,"

„V případě, že by se vymkli kontrole, okamžitě se mi hlaste," odpověděl, vyrazil z kuchyně a než jsem se stačila vzpamatovat a vyjít za ním, zmizeli jako pára nad hrncem.

„Co to mělo znamenat?" zeptal se Barnes a pozoroval skrz prosklenou terasu vzdalující se automobily.

Steve pokrčil rameny a zadíval se stejným směrem. „To bylo..."

„Chaotické, zbytečné, nedůkladné a podle mě také mimo Furyho rozkazy," dokončila jsem za něj a stejně jako oba sledovala vozidla, jak mizí v lese.

To, co se stalo to poledne, už nikdo z nás víckrát neřešil, a přestože to každému vrtalo hlavou, nevracel se k tomu. Snažila jsem se to pochopit po cestě domů a nemohla se ubránit pocitu, že to celé bylo až příliš zvláštní, než aby s tím měl Shield něco společného. Všechno se přece plánovalo tak detailně.

Někdy ke konci cesty, když jsem se snažila zaparkovat před svým bytem, se mi celá věc v hlavě dost rozležela na to, abych se spokojila s vysvětlením, že Hart provedl vše tak rychle, aby nevzbudil podezření, kdyby byl případně sledován.

Zpětně jsem se pak nad tímto momentem několikrát pozastavovala a snažila si představit, jak mohlo všechno dopadnout jinak, kdybych se nenechala zmást prostým lidským rozhodováním.

Naše mysl občas v otázce řešení problémů, aniž bychom si to sami mnohdy uvědomovali, fungovala na principu postpravdy. Šlo o to, že pokud se zrovna osoba potýkala s nějakým problémem či skutečností, na kterou hledala odpověď, přičemž měla na výběr několik možných alternativních řešení, přestala se řídit fakty a vybrala si tu pravdu, která se jí zrovna hodila a mozek ji vyhodnotil jako tu momentálně výhodnější variantu. Já se nechala obmotat skutečností, že se nás Hart snažil jen neprozradit, protože to byla pohodlnější odpověď, jež nemusela mít žádné zvláštní důsledky a já mohla v poklidu zaparkovat, jít konečně domů a v klidu popřemýšlet nad tím kradmým pocitem, který považoval možnost povědět vše o mém životě Stevovi za něco, co by mi mohlo ulevit a nikoliv uškodit. Na druhou stranu se zase objevila obava z možných následků, kdybych se doopravdy nechala unést pocitem, že by vše pochopil a skutečně bych mu celou skutečnost pověděla.

Možná právě proto, že jsem měla plnou hlavu Kapitána Ameriky a toho, co by mi všechno provedl, až by zjistil, že jsem je měla dřív prakticky špehovat, mi nedošla tak základní věc jako rozlišení pravdivého faktu od toho emocionálního.

-

Do dalšího dne se nebe protrhlo a babí léto najednou zmizelo za vydatnými dešti a chladným počasím. Tak náhlá změna mě donutila z šatníku vylovit starý kabát, který jsem z vlastní prozíravosti doplnila ještě o šálu. Jakmile jsem se posléze ocitla venku na parkovišti v silném větru pod palbou ostrých řezavých kapek deště a odemykala bílou dodávku, šála přišla vhod.

Palubové topení se stalo v ten chladný den naprostou samozřejmostí. Běželo naplno už od samého začátku cesty, což posléze přetvořilo auto v menší saunu. I přes tak vysokou teplotu nepřišlo ani pomyšlení na to, že bych kabát vůbec někdy sundala.

Když jsem pak na Long Islandu po zaparkování v garáži vystoupila z auta, můj zimomřivý senzor zachytil v místnosti neobyčejné teplo. Zaradovala jsem se, shodila kabát i šálu a zamířila ke dveřím. Zdálo se, že Steve konečně našel budku s plynovým měřičem a poupravil pokojovou teplotu. Mluvil o tom už tolikrát, ale spíš mi připadalo, že mu ani tak není v domě zima, jako že se potřeboval něčím zaměstnat. Stačilo jen několikrát promluvit o mé teplomilnosti a tohoto úkolu se zhostil s vervou sobě vlastní. S upřímnou radostí jsem vešla do obývací místnosti.

Už dávno vešlo ve všeobecnou známost, že směr, kterým se den ubírá je proměnný a během několika momentů dokáže prokazovat i vlastnost převrátit se o tři sta šedesát stupňů. Někdy dvakrát tolik. V ten den jsem však měla pocit, že se otočil snad čtyřikrát.

V jednu chvíli jsem si spokojeně mnula ledové ruce, radovala se z tepla, příjemné práce a milé společnosti, těšila se na večerní posezení s Freddie a celkově měla radost z podzimu, který jsem ze všech ročních období opravdu milovala. Barevné listí, déšť za oknem, poklidné večery s knihou a šálkem dobrého čaje.

Všechny tyto příjemné představy byly rázem rozcupovány párem pronikavých modrých očí, které však uvnitř zůstávaly mrtvé. Tvář okolo nich nenesla žádné stopy emocí a čelist napjatě vyrýsovala lícní kosti. Seděl na pohovce, nespouštěl ze mě zrak, ruce volně položené podél těla a nohy mírně rozkročené. Skoro jako hadrová panenka, kterou si na to místo jen někdo odložil. Neměla jsem nikdy možnost vidět to všechno na vlastní oči. Mnohokrát jsem také přemýšlela nad tím, jak poznám rozdíl a jestli vůbec nějaký existuje. Setkání tváří v tvář mi však dalo okamžitou odpověď, člověka od stroje na zabíjení lze rozpoznat vždy.

A tak, uvnitř opuštěné chaty uprostřed lesa, bez signálu, zbraně a jakékoliv možnosti Furyho pomoci, jsem poprvé poznala Winter soldiera.