Mít zbytek volno bylo rozhodně fajn. Strávila jsem ho celý v knihovně schovaná mezi regály. Přestože jsem si mnoho nepůjčila, bavilo mě jen tak bloumat mezi knihami a nezaujatě nimi listovat. Měla jsem alespoň dost času na přemýšlení a nerozptyloval mě rušný svět tam venku.

Nejhorší období probíhalo podle zpravodajství před polednem, kdy skončilo jednání NATO, které odhlasovalo Barnesův přesun pod vládní správu a následné šokující zjištění, že uprchl i s Kapitánem Amerikou. V tu dobu jsem naštěstí ještě pomáhala Rogersovi s vybalováním toho mála věcí, které si s sebou vzali. Barnes zůstal po celou dobu nahoře. V jeho případě jsem zatím tápala v neznámých vodách. Mým původním záměrem bylo, s ním navázat konverzaci ještě ten den, ovšem respektovala jsem jeho soukromí a nechala ho přemýšlet. Tato činnost mohla rozhodnout o dalším vývoji a být pro další interakci velice důležitá. Jednoduše řečeno, buď se mu to rozleží v hlavě a bude ochotný se mnou spolupracovat nebo to bude mnohem horší.

Steve se zdál v tomto ohledu sdílnější. Velice dobře se s ním dal navázat rozhovor a přesměrovat téma, kam bylo potřeba. Rogers si chtěl nechat pomoct, Barnes snad naopak usoudil, že si pomoc nezaslouží a chtěl mít od všech už svatý pokoj.

Přemýšlela jsem o této problematice snad celý den. Naše společná setkání proběhla pouze dvakrát a ani jedna ze schůzek nepřinesla žádné převratné informace. Tápala jsem, přemítala a dál a dál se utvrzovala v tom, že se budu snažit co nejvíc chovat neutrálně. Předpokládala jsem, že Barnes nebyl nejspíš za ty roky zvyklý s někým sdílet své pocity a naučil se s věcmi vypořádávat sám. Moc mi práci neusnadnilo ani to, že odmítal do svého života pouštět lidi. Rozhodla jsem se čekat, dokud nepromluví sám, do té doby jsem neplánovala mluvit o ničem, co by nechtěl.

Kolem sedmé hodiny ráno druhého dne jsem se znovu vydala do úkrytu. Ulice zatím zely prázdnotou a já se snažila vykličkovat z města dřív, než začnou otevírat obchody a kavárny, pak už bych na plynulý průjezd městem mohla rovnou zapomenout.

Docela jsem litovala toho, že nemůžu nahlížet do archivů Shieldu. Složku Jamese Barnese jsem měla v rukou jen několik minut a za tu dobu ji stačila jen zběžně prolistovat. To bylo velice málo k tomu, abych se o Barnesovi dozvěděla víc. Jeho předchozí život včetně domnělé smrti z vlaku jsem znala jen okrajově z Rogersova spisu. Tuto věc jsme s Furym v tom spěchu nejspíš úplně opomněli.

Přestože Shield zvenčí působil jako naprosto přesně disciplinovaná a dokonale řízená agentura, vevnitř to vypadalo jako všude jinde. Ne každou věc se dařilo do detailů promyslet, obzvlášť když jste byli nadnárodní korporací zaměřenou na mimozemskou aktivitu a problematiku z toho vyplývající.

V ulicích města bylo to ráno až příliš podezřelé ticho. Po chodnících za svými povinnostmi spěchala jen malá hrstka chodců, ten zbytek se líně plahočil bůhvíkam. Ani jeden z nich však nevypadal na to, že by ho nějak zvlášť zajímalo momentální dění a další rozruch okolo superhrdinů.

Z večerního zpravodajství jsem se také dozvěděla, jak veřejnost reagovala na znovuvzkříšení Shieldu. Věnovali tomuto tématu celou jednu pasáž a já nemohla nic jiného než se pobaveně usmívat. Mnoho lidí nevypadalo vůbec překvapeně a většina z nich vlastně ani nevěřila, že by Shield někdy doopravdy zmizel z povrchu zemského.

„Vydrželi mimozemšťany, snad si nemyslíte, že by se sesypali po několika vzducholodích," prohlásil dokonce sebejistě do kamery jeden starší muž.

Z jeho úst znělo všechno tak jednoduše. Nic nemohlo být horší, dokonce ani mimozemšťané, pokud vás někdo rozežírá zevnitř. Měla jsem však obrovskou radost, že nikdo příchod Shieldu na scénu nějak prudce neodsuzoval. Pravdou taky bylo, že měl svět teď daleko větší starosti, mezi něž patřil i zmizelý Winter soldier.

Toho jsem ihned po příjezdu do lesní chaty našla sedět u jídelního stolu. Pohrával si s víkem od zavařovací sklenice a zaujatě zíral do stolu. Naproti němu Rogers obsadil obrovský gauč a se stejným zápalem jako jeho přítel sledoval pro změnu hebký koberec před televizí.

Původně jsem se chystala k veselému pozdravu, ale jen co jsem zhodnotila situaci v místnosti, zmohla jsem se na pouhé: „To nevypadá dobře."

Rogers pomalu vstal a posadil se na kraj pohovky. „Netušili jsme, že to bude tak náročné."

A já naopak netušila, že to na ně přijde tak brzo. Položila jsem tašku s potravinami na kuchyňskou linku a posadila se k jídelnímu stolu tak, abych měla výhled na oba dva. Barnes si mezitím přestal pohrávat s víkem a nyní mi oba věnovali plnou pozornost.

„Problém je v tom, že jste zvyklí na akci," řekla jsem. „Nemluvím tady jen o službě. Kdy jste naposledy celý den jen proleželi v posteli?"

Barnes našpulil rty v němém souhlasu.

„Je přirozené, že se vám momentální nicnedělání zdá únavné. Uznávám, že v tomto ohledu, je váš úkryt poměrně nevhodný. Vše má ale své pro a proti, jinak je to snad ta nejlepší možnost. Mě by určitě nenapadlo hledat vás v rodinné chatě."

„Co se dá dělat," pokrčil rameny Rogers. „Nějak to vydržíme. Mnohem lepší než všechno řešit pěstmi na veřejnosti."

Podepřela jsem si bradu pěstí a popřemýšlela. „Když přisuneme posezení ze zimní zahrady do rohu, vzniklo by alespoň místo na cvičení. Mohla bych vám k tomu něco donést, do dodávky se vleze snad cokoliv. Nebo je snad něco, co byste si přáli na zahnání nudy? Přece jenom, tento pobyt nebude trvat jen týdny a možná si tady pobydete i měsíce, v nejhorším případě roky."

„Poslední desetiletí jsem moc neholdoval koníčkům," zahučel do ticha Barnes.

Pohlédla jsem na něj, zatímco on svou pozornost opět věnoval víčku. Chtěla jsem mu pěkně od plic povědět, že já se alespoň snažím něco dělat. Bylo však třeba si uvědomit, že oba od mého odjezdu nejspíš jen bloumali po domě od ničeho k ničemu a utápěli se ve vlastních problémech. Rozladěná nálada byla na místě. Mohla jsem být ještě ráda, že se tu mezitím neutápěli ve vlastní beznaději. Ano, rozladěnost se doopravdy jevila jako ta lepší alternativa.

„Potom bychom se měli po něčem poohlédnout," odpověděla jsem klidně. „V takovém rozpoložení nemůžete zůstat."

„Boxovací pytel by nebyl na škodu," ujal se slova Steve po dlouhém napjatém tichu.

Zářivě jsem se usmála. „To zní skvěle. A ani nezabere tolik místa. Ještě nějaké další nápady?"

Steve pokrčil rameny. „Dole v garáži jsem zahlédl nějaké nářadí, třeba by se něčím dal připevnit ke stropu. Mohl bych to připravit."

Aniž by posečkal na odpověď, vstal a zmizel ve dveřích do garáže. Jakmile nastalo v místnosti ticho, vyměnili jsme si s Barnesem pohledy.

„To bylo poměrně rafinované," poznamenala jsem.

„Nevím, kde se to v něm bere," pokrčil rameny.

Chtěl, ať si s Barnesem promluvím, o tom nebylo pochyb, přesto všechno to mohl provést trochu méně okatě.

„Stejně by na to došlo," promluvila jsem k Barnesovi. „I bez Steva."

„Já vím."

Chvíli nastalo ticho, které narušovalo jen tikání starých kukačkových hodin na stěně. Tyhle věci jsem opravdu neměla ráda a nadmíru jsem se podivovala, jak je tady jen Shield mohl nechat. Taková dekorace se mi k nim naprosto nehodila.

„Můžeme začít tím, že mi povíte, co se od včera změnilo," navrhla jsem.

„Změnilo?"

„Poznám rozdíly, když je vidím," pověděla jsem. „Když jsme se viděli naposledy, vypadal jste velice zamyšleně, a to samé i dnes ráno. A taky jste hovornější."

Pokrčil rameny. „Nemáte strach, že se to všechno nesmírně pokazí? Nejlíp mi bylo ve Wakandě, kde jsem byl naprosto zabezpečen. A taky se tam hodlám vrátit."

„Nikdy není dobré nemít strach," přikývla jsem. „A jsem si jistá, že ve Wakandě vám jistě dovedou pomoci. Teď jste ale tady."

„Jak mě mohli najít?" zeptal se z ničeho nic. „Na to místo nikdy nevkročila nepovolaná společnost. Nikdy."

Poposedla jsem si na židli a založila ruce na prsou. „Jak se to vlastně stalo? Podle toho, co vím, jste se opět nechal zavřít do kryokomory. Probudili vás už ve Wakandě, nebo až tady?"

„Tady. Řekli mi, že to Spojeným státům náleží povinnost udržovat mě v kryogenním stavu a v zájmu mírové dohody mě Wakanda vydala zpět. Co jsem slyšel, mají teď pár vlastních problémů a nechtěli další. Dokonce ani nepřizvali T'Challu, o všem rozhodl jediný doktor. Po celu dobu se mnou po vydání manipulovali v protitankových krytech a ruce jsem měl neustále přiraženy pouty k sedadlu. Byl to pevný kov a neuvěřitelně tvrdý."

Když malinko stáhl rukáv, mohla jsem na jeho zápěstí vidět ještě stále červené podlitiny. Chtěla jsem něco říct, ale nenechal mě.

„Bylo mi jasné, že zpátky do kryokomory už se nepodívám. Po nějaké době ke mně začali pouštět Steva. Cítil, že není něco v pořádku, ale nikdy nám neřekli víc než jen to, že se prozatím ještě chystají přístroje na mou stabilizaci. Den za dnem mě napadalo, jestli by se mi podařilo znovu utéct a ukrýt se někde v zahraničí, popřípadě se znovu probojovat do Wakandy."

„O tom Steve nikdy nemluvil," zavzpomínala jsem.

„Neřekl jsem mu to. Už tak byl kvůli mně ve velkém průšvihu, nechtěl jsem to zhoršovat. Útěk byl však naprosto neuskutečnitelný. Od minula už si na mě dávali zatracený pozor."

„Dokud se do toho nevložil Fury," dodala jsem.

Přikývl. „Najednou jsem se ocitl v cele, kterou bych se probil i poslepu a po dlouhé pauze se objevil i Steve. Vysvětlil mi, co se děje a co se teprve dít bude. Plán to byl dobrý, ale byl bych raději, kdybych mohl být ukryt v kryokomoře. Chápu ale, že takové zařízení neseženete ze dne na den. Přesto všechno by to bylo mnohem bezpečnější. I pro vás."

„Mluvíte o sobě jako o časované bombě."

„A nejsem jí snad?"

Bylo zbytečné ho přesvědčovat o opaku. „Nesmíte ale zapomínat, že mimo to jste taky člověk. Hodně dlouhou dobu s vámi zacházeli jako se zbraní hromadného ničení. Přebíráte si ten názor od nich."

Barnes zavrtěl hlavou. „Nedělám si jen iluze o tom, že bych někdy mohl vést normální život. Ta hrozba tady vždycky bude."

„A je dobře, že jste si jí vědom," souhlasila jsem. „Bohužel je to však to jediné na co myslíte. Stavíte si z ní zeď, za kterou nechcete nikoho pustit. A co se děje za tou zdí s vámi?"

Zadíval se mi zpříma do očí. „Stále to nechápete."

„Ne, máte pravdu," přiznala jsem. „Nemůžu ani zdaleka chápat, jak se cítíte a co všechno prožíváte. Ale mohla bych se to snažit pochopit. Nejste na to sám, je tu přece i Steve. Nemůžete se od lidí distancovat jen kvůli přesvědčení, že všem přinášíte zkázu a problémy."

Aniž bych počkala na odpověď, pokračovala jsem dál. „Všichni jsme tady, abychom si navzájem pomohli a hlavně proto, že si pomoct chceme."

Cítila jsem své hlasitě tlukoucí srdce. Mluvit s Barnesem přinášelo mnohem víc adrenalinu než se Stevem, jehož klidné rozhovory mi v tom momentě začínaly celkem scházet.

„Co vlastně mohou přinést taková psychologická sezení?

Aniž bych chtěla, přimhouřila jsem oči. Jakmile to začínalo být příliš osobní, viděla jsem v tom snahu utéct od tématu. Rozhodla jsem se pokračovat v tom, co jsem rozhodla včera. Netlačit na něj.

„To může být složitější," pokrčila jsem rameny.

„Steve nejspíš bude hledat vrtačku celé dopoledne, zdá se. Máme dost času."

„Chcete vědět, proč sem Fury poslal mě a ne agenta," shrnula jsem to.

Přikývl. „Mimo jiné."

Pokrčila jsem rameny. „Máte mu to za zlé?"

„Ano."

Nespouštěl své oči z mé tváře a nebýt dunivého bouchání kladiva ozývajícího se z garáže, byla bych se dávno ztratila v myšlenkách a v jeho pohledu. Ten uměli s Rogersem naprosto perfektně.

Nakonec jsem se rozhodla mluvit upřímně. Byl to osvědčený způsob, jak si získat něčí důvěru, ale ne každý dokázal pravdu snést a ocenit. Barnes a Rogers se stali naprosto prvními lidmi, u kterých jsem se nebála říct věci, tak jak se mají. Věděli, že upřímných slov je třeba si cenit, a přestože se mnohdy neposlouchají zrovna dobře, ve výsledku znamenají mnohem více než milosrdná lež.

„Do nedávna jsem si stejně jako vy nebyla úplně jistá, co vlastně dělám. Bylo to jen mé odhodlání pomoct, které mi bránilo, abych od plánu odstoupila. Neumím se prát jako agent Shieldu a doktorka také nejsem. A přesto všechno tady právě teď sedím. To proto, že sami se Stevem se dokážete bránit lépe než kdokoliv jiný, došlo-li by na nejhorší, ochranka je tedy zbytečná. Tou druhou věcí, podle mého názoru, je to, že nepotřebujete duševně léčit, a tudíž ani přímo lékaře s prášky. I Fury si toho je vědom. Winter soldier je záležitostí složitých neurologických struktur a dějů ve vašem mozku, která si žádá přímo zaměřené experty, kterých momentálně není k dostání. Pokud tedy nejsou k nalezení ve Wakandě, jak už jste se zmínil. Je velice důležité mít cíl, kterého se chcete držet, proto vás budu v návratu do Wakandy podporovat, jak jen to půjde. Pokud věříte, že vám tam mohou pomoct, věřím tomu i já."

Jen tiše přikývl a stále ze mě nespouštěl oči.

„A to je právě to, co mi na vás, Stevovi a všech ostatních přijde pozoruhodné. Každý jednotlivý super hrdina si prošel vším odpadem světa tam, a ještě jednou nazpátek. Některé to poznamenalo méně, některé více, vzniklo z toho spoustu problémů a špatných rozhodnutí, ale nikdy nebyl nikdo z Avengers označen za duševně chorého. Stále se jedná o lidi s příčetným úsudkem, a to je fascinující. Myslím, že je dobře mít naději, že se věci zlepší. Proto pokud věříte ve Wakandu nebo cokoliv jiného, slibte mi, že si za tím budete stát. Nestojím před vámi jako agent nebo lékař, ale jako přítel, kterému můžete věřit."

Bylo naprosto jasným faktem, že se můj celý přístup k věci změní. Pokud jsem měla mít následujících několik měsíců jen dva pacienty, a navíc s nimi čas od času sdílet jeden dům, nebylo o tom pochyb. Zůstávalo jen otázkou času, kdy to přestanou být jen pacienti a stanou se z nich Steve a James. Přestože jsem se tohoto důvěrnějšího vztahu z profesního hlediska velice obávala, bylo více než jasné, že k němu dojde i přes všechny snahy se mu vyhnout.

„Proto bych byla v následujících dnech ráda, kdybyste mi řekl o všem, co se vám honí hlavou, nad čím přemýšlíte a co vám dělá starosti. Celé je to o mluvení a komunikaci. Problémům se dá zabránit, pokud se o nich bude mluvit."

Nadzvedl jedno obočí. „Narážíte na několik nedávných problémů?"

„Nic konkrétního," pokrčila jsem významně rameny. Barnes jen kývl hlavou. K tématu o následcích Sokovijských dohod již nebylo třeba se vracet a on si ho dokázal přebrat sám.

Dále už na nic z toho, co bylo řečeno, nereagoval. Ani jsem to nepovažovala za důležité. Někdo reagoval slovy, někdo činy a další vše pouštěli jedním uchem tam, druhým ven, a proto se ani reakce nikdy nedostavily. U Barnese jsem si však zůstávala naprosto jistá tím, že mezi ten třetí typ nepatří a jak se ukázalo, nejspíš jsem mohla vyloučit i typ první. Hlavním úkolem příštích hodin či dnů prozatím bylo sledovat jeho chování a zjistit, jestli má dnešní slova dopadla na úrodnou půdu, či ne.

Na samotném Barnesovi šlo vidět, že prozatím neví, jaký postoj ke mně zaujmout a já mu k tomu hodlala dodat tolik času, kolik bude potřebovat.

„Už jste dnes jedli?" Prohodila jsem k němu po chvíli.

Zavrtěl hlavou a vstal ze židle, která pod jeho váhou hlasitě zavrzala.

„Nevěděla jsem, jak jste na tom s vařením," pověděla jsem. „Sama jsem ten typ kuchaře, který by skrz mikrovlnnou troubu upekl i krocana, což je poměrně potupné. Raději jsem vzala několik hotových jídel. Pokud jeden z vás nemá nějaké tajné kuchařské vlohy, šlo by potom už jen objednat stravné ve veřejných jídelnách. Zastavila bych se tam po cestě sem a bylo by to jistě stravitelnější."

Barnes se pousmál. „Já v Bukurešti obědval švestky, rozhodně to nemůže být horší."

„To zní zajímavě," oplatila jsem mu úsměv.

„Jedna věc je utíkat před světem a druhá platit ubytování i s jídlem, když se nemůžete ani pořádně zaměstnat."

„O tom bych někdy ráda slyšela víc," zakroutila jsem nevěřícně hlavou. „Teď bych ale raději měla dojít pro Steva, už to bude skoro čtvrt hodina."

Nečekala jsem na odpověď a zvedla se ze židle. Barnes mezitím pomalu došel do kuchyně a začal vybalovat všechny věci. Vypadal u toho zamyšleně, což bylo jedině dobře. Teď už stačilo jen doufat, že začne o věcech víc mluvit alespoň se Stevem. Měli k sobě daleko blíž, než kdy budou mít ke mně nebo komukoliv jinému. Oba měli svých starostí nad hlavu, ale ani jeden nechtěl zatěžovat toho druhého. Tak tedy vypadal alespoň můj pohled na jejich momentální situaci.

Steva jsem našla dle očekávání v garáži, kde se prohraboval regály a přerovnával nářadí. Zdálo se, že každou poličku stačil za tu dobu přerovnat několikrát. Veškeré věci byly sešikované v úhledných řadách a nový systém uvolnil spodní příčku, kde se nyní mohla nacházet krabice, kterou sem přivezli.

„Mluvil s vámi?" zeptal se, aniž by odtrhl zrak od práce.

„Ano," kývla jsem. „Ale bude potřebovat mluvit víc. A určitě také s vámi a vy s ním."

„Občas mám pocit, že se přede mnou uzavírá do sebe." Zamyšleně pohlédl na regál a jediným svižným pohybem ruky ho posunul o metr napravo podél zdi. Snažila jsem se na sobě nedat znát překvapení z toho ladného a lehkého pohybu. Sama bych se do celé věci musela opřít celým tělem, tekl by ze mě pot proudem, a to by stále ještě nezaručovalo, že bych regálem plně naloženým nářadím vůbec pohnula.

„Stejně jako vy před ním," poznamenala jsem. „Kolik jste si toho od včera pověděli?"

„Co vám řekl?"

„Zeptejte se ho na to."

„A řekne mi to?"

Musel mé slabé povzdechnutí slyšet, protože se otočil od regálu a jeho pozornost se plně soustředila ně mě.

„Řekne," ujistila jsem ho. „Ale musí tu být také krok z vaší strany. Už jste mu pověděl třeba o té ženě? Mohl by vám v tomto pomoct lépe než já."

„S ženami to vždycky uměl lépe," přiznal.

Usmála jsem se. „Tak mu o tom řekněte. Hlavní je, abyste spolu začali mluvit. To, že okolo sebe budete chodit po špičkách nepomůže."

Stávalo se to občas při skupinových terapiích, kdy do kolektivu vstoupila psycholožka a všichni začali komunikovat s ostatními právě přes ni. Přestali mluvit mezi sebou, a to bylo špatně. Steve navíc také věděl o Barnesově rozhořčení z celé naší akce a možná i to zapříčinilo, že s ním toho moc nenamluvil. A sám Barnes nechtěl mluvit o ničem, dokud to z něj někdo přímo nezačal dolovat.

Momentálně jsem děkovala za Freddie a celý její románek, protože skýtal výbornou příležitost k rozhovoru mezi oběma. Dokonalé chlapské téma. Zbývalo už jen pevně věřit, že postupem času začnou sdílet i ostatní problémy. Jejich přátelství bylo jednou z obrovských výhod pro oba. Někteří lidé neměli nikoho, a přestože jejich sezení probíhala dobře, vždy bylo a bude přínosnější mít po boku dobrého přítele nebo blízkého člověka než psycholožku.

„Teď bychom si mohli dát to jídlo, co jsem přinesla. Co nevidět bude poledne, máte hlad?"

„Docela ano," přikývnul.

Chvíli jsme si hleděli do oči. Šlo o jeden z těch trapných okamžiků, kdy ani jedna ze stran nevěděla, co říct. Mnohem horší bylo, že jsem i při své celkem průměrné výšce musela do jeho tváře pohlížet se zakloněnou hlavou, což dodávalo z mého pohledu tomu momentu ještě vtipnější nádech.

Lehce mě přepadla nervozita, protože tak blízko jsem Rogersovi ještě nečelila. Před ním si člověk připadal jako malá bezvýznamná nicka. Do šířky jeho ramen bych se vlezla dvakrát a úroveň mých očí se dala určit někde do výšky ramen, což mezi námi udávalo rozdíl pouze o půl hlavy, nicméně i tak jsem se cítila strašně maličká. Při našich sezeních mi obvykle doplnily výšku podpatky, ale právě teď tváří v tvář s obyčejnými kotníkovými botami a pohledem upřeným vzhůru, se dopravil i pocit bezpečí. Byl to neskutečně silný muž a zároveň dobrý člověk. Pokud bude vždy na blízku, co by se mohlo pokazit? Vždyť někdo takový musí s obyčejným člověkem zamávat jako s papírovým kapesníkem, aniž by mrknul. Celá vláda se mohla jít vycpat.

Nevím, nad čím asi tak mohl přemýšlet on, ale přerušila jsem ten tichý okamžik nervózním úsměvem. „Možná bychom mohli zajít na to jídlo."

Přikývl. „To rozhodně."

Procházet domem s Kapitánem Amerikou těsně v závěsu se dalo popsat jako zvláštní zážitek. Obzvlášť po tom momentu, kdy jsem si uvědomila, jak moc se vlastně od normálních lidí lišil. Už jsem dokázala pochopit, proč do něj tolik lidí vkládalo důvěru. Všechna čest patřila doktoru Erskinovi, protože byl Steve původně jeho vizí. Už tehdy věděl, že lidé nebudou potřebovat jen někoho nadpřirozeně silného, ale také někoho, kdo má dobrý charakter. Oboje tyto vlastnosti dohromady tvořily Kapitána Ameriku, v kterého lidé věřili a jedna bez druhé by takový výsledek naprosto vylučovaly.

Barnese jsme našli zrovna, když vkládal jídlo do trouby k ohřátí. Stejně jako u Steva Rogerse za mými zády byl i pohled na něj zvláštní, přestože trochu v jiném smyslu. Nebezpečný terorista Winter soldier ohřívá v troubě maso s rýží. Dokonalý titulek pro bulvární tisk, pomyslela jsem si.

„Pokusím se dnes sehnat ten pytel," prohodila jsem potom někdy uprostřed jídla. „Možná bych se s ním zastavila ještě večer, podle toho, jak to půjde."

Vlastně šlo o dost nepotřebnou informaci, ale snažila jsem se vyhnout tichu, které nás všechny provázelo, jen co každý popadl příbor.

„Kolik vás to bude stát?"

„Nemusíte mít obavy, Fury pro to zřídil soukromý bankovní účet. Přáli jste si někdy nějakou drahou zbytečnost? Teď máte šanci."

Oba se nad tou představou pousmáli.

„Už jste někdy dostal nějaký zaměstnanecký benefit za záchranu světa před mimozemskou invazí?" obrátila jsem se ke Stevovi.

Pokrčil rameny a zamyslel se. „Koupili mi shawarmu."

Barnes se na to chystal něco říct, ale místo toho si jen protřel dlaní obličej a zasmál se. Jeho smích byl nakažlivý, a i mně se trochu nadzvedly koutky.

„Potom nevidím nic špatného na tom, když si ten pobyt tady trochu zpříjemníte."