Měla jsem dokonce i sbaleno pár věcí, které jsem si na tom tajném místě chtěla nechat. Přece jenom mi to nakonec nedalo a nakoupila jsem pár knih. Také jsem se rozhodla pro několik kusů náhradního oblečení, kdyby náhodou a na vrchol toho všeho jsem do cestovní tašky také zabalila svou zbraň. Byla sice menší ráže a celkově spíš na střílení do terče, ale cítila jsem se s ní bezpečněji. Na Furyho doporučení jsem párkrát střelnici navštívila a zjistila, že mi tato činnost malinko chyběla. Připadala jsem si po každé střelbě víc a víc uvolněná.

S Freddie už jsem se víckrát nesešla. Znala jsem její náladu pokaždé, když si našla někoho nového. Nedokázala mluvit o ničem jiném a zábava, která s ní jinak bývala, ustoupila do pozadí. Normálně jsem taková období bez sebemenších problémů přetrpěla, ale tentokrát jsem na to neměla sílu. Doufala jsem, že to časem odezní, jako všechny její nepovedené vztahy, a tak jsem se rozhodla věnovat se opravdovým problémům.

Situace se každým dnem zhoršovala. Přemýšlela jsem, jak někdy Furyho mohlo napadnout, že by tahle věc vyšla. Došla jsem k tomu názoru, že nenapadla a přesně tohle všechno předpokládal, a přesto všechno to nechal uskutečnit. Chtěl jen čistě dokázat, že to nejdřív zkoušel po dobrém.

Upřímně se mi ze všech postranních úmyslů a vyšších her dělalo špatně, a to na ně stačilo jen pomyslet. Jen velice nerada jsem si přiznávala skutečnost, že jiným způsobem, než lhát celému světu do očí, to nepůjde. Také jsem někde uvnitř pevně věřila, že Fury je dobrý člověk.

Jako bych ho svými myšlenkami přivolala, přímo v dlani mi zacinkal telefon.

Situace se vymyká z rukou, musíme to uspíšit. V pět ráno na ústředí. NF.

Poslat zprávu na telefon mi nepřipadalo zrovna špionské. Chvíli jsem si snad pohrávala s myšlenkou, jestli to není podvrh, ale usoudila jsem, že i kdyby, na ústředně Shieldu mi nic nehrozilo. Také bylo pravdou, že Shield si nemohl dovolit poslat dopis v třpytivé obálce nebo napsat svůj vzkaz na oblohu, i internet byl jako otevřená kniha. Zpráva na mobil se zdála nejpraktičtější.

Na to všechno, čeho jsem se obávala, to byla překvapivá úleva. Lepší než nervózně čekat další dny. Pro všechnu jistotu jsem raději zprávu ihned ze schránky vymazala. Zítra se to všechno rozjede, a pak už ani nebudu mít čas na chmurné myšlenky, pomyslela jsem si.

I ráno jsem se cítila mnohem uvolněněji než za posledních pár dnů. Ani když jsem v tak brzkých ranních hodinách projížděla ulicemi New Yorku a všude spatřovala spoustu lidí chystajících se k veřejným protestům, žádnou změnu nálady jsem nezaznamenala. Na vedlejších ulicích vládl pokoj, ale na hlavních dopravních tepnách se to probouzelo k životu. Vidět ty zatvrzelé a neústupné výrazy na tvářích protestantů mě mrzelo. Přemýšlela jsem nad tím, jak je rozdílné vidět věci z různých úhlů pohledu. Nepracovat pro Shield a nevědět to, co vím, možná bych se k nim i přidala. Je velice těžké nenechat se strhnout názorem davu.

Dnešní den byl na protesty jako dělaný. Právě dnes měly vyřknout svůj verdikt státy OSN. Nikdo nebude mluvit o ničem jiném a nebude si nejspíš ani všímat ničeho jiného. Dnes byl výborný den i na útěky.

O tři čtvrtě na pět už jsem zamykala auto a vstupovala na ústřednu. Nikde nikdo. Klidně by tady mohl vrazit rozzuřený dav, což by zrovna dnes nebylo žádným překvapením, a nenarazil by na žádný odpor.

Pomalu, krok za krokem, jsem postupovala vstupní halou a klapot mých bot se rozléhal po okolí. Ať už jsem se rozhlížela, jak chtěla, nikde ani živáčka. Tou dobou už mi začalo docházet, že všechno nejspíš nebude tak, jak má. Zastavila jsem uprostřed haly, a aniž bych přestala pozorně sledovat své okolí, sáhla jsem do své kabelky. Po dlouhé době mě chladná rukojeť zbraně v mé dlani uklidnila.

„Pohov, Morrenová," zazněl odněkud hluboký hlas. Ihned jsem se otočila tím směrem, kde postával Fury s Hartem. Pustila jsem zbraň a vytáhla ruku z kabelky. Nemohla jsem si nevšimnout Furyho úšklebku.

„Zjevně si užíváte dramatické příchody," poznamenala jsem, když přišli blíž. Fury rád popichoval a byl popichován. Se Starkem si musel užít hodně zábavy. Když se to tak vzalo, měli něco společného.

Jako vždy však jakýkoliv projev nevole ignoroval. „Za hodinu nastoupí ochranka a začne propouštět dovnitř zaměstnance. Je tady nezvyklý klid, že?"

Neodpověděla jsem, ale v duchu mu dala za pravdu.

„Až na ty nebožáky, kteří chytli noční směnu a datlují do počítačů," pokrčil rameny. „Někdo nad námi musí bdít, že?"

„Neměli bychom zmizet dřív, než se vám tu nahrne dav rozčílených lidí? Po celém městě se chystají na protest."

Fury mávnul rukou a rozešel se i s Hartem k výtahu. „Chvíli budou ještě sledovat obrazovku na Times Square. Jednání začíná až v deset dopoledne. Mezitím už budete dávno v bezpečí. Hlavně nezapomeňte, Morrenová, jakmile vyjedete z garáží, už se nesmíte na Shield ani podívat. Na oplátku se Shield ani nepodívá na vás, takže máte šanci opravdu zůstat nenalezeni."

Výtahem jsme sjeli do nižších pater v podzemí. Procházeli jsme klikatými chodbami a Hart celou dobu mlčel. Šla jsem vedle Furyho, zatím co mi připomínal důležité informace. Slyšela jsem za zády jeho dunivé kroky a cítila se nepříjemně.

Když Fury otevřel poslední kovové dveře, kterými jsme procházeli a já spatřila to obrovské parkoviště, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. „Neříkejte, že jsou všechna vaše."

Fury se zasmál. „Já používám k přepravě zásadně vrtulník a když už, stačí mi támhle ten land rover."

„Tony Stark, chápu."

„Co mu zbourali vilu na Malibu, přestěhoval si auta tady. Tedy alespoň ten zbytek, co neskončil v oceánu."

Shield by si klidně mohl otevřít vlastní technické muzeum. Materiálu tady na to bylo dost. Od historických veteránů po nejnovější modely aut, které tady stály ve dne v noci, aniž by je mohl kdokoliv obdivovat.

Věděla jsem, že dostanu firemní auto a trochu domýšlivě mě napadlo, zda to bude právě to modré Lamborghini po mé levici nebo černé elegantní vozidlo od Paganiho napravo.

„I když neříkám, že by mě někdy nelákalo mu jedno na chvíli ukrást a projet se," poznamenal po chvíli Fury. Když jsem k němu vzhlédla, díval se na mě. Určitě si musel všimnout mého pohledu, který jsem autům věnovala.

„Bohužel pro nás oba, si do všech nechal namontovat Friday," řekl Fury a rozešel se mezi řadami aut. „Stačilo by jednomu z aut otevřít dveře a dozví se o tom. K čertu s ním."

Pousmála jsem se a následovala ho bok po boku uličkou. Vypadalo to tam jako v normální podzemní garáži, kterou má jakékoliv obchodní centrum. Až na to, že tam byla klimatizace. Poznala jsem to, když jsme zrovna procházeli pod jedním z přístrojů a mě ovanul chladnější vzduch. Teď už jsem si byla naprosto jistá, že Tony Stark míval občas podivné investice.

Další uvědomění přišlo v momentě, kdy jsem zahlédla mezi všemi těmi drahými a vzácnými vozy obyčejnou bílou dodávku. Věděla jsem, že ukrývat Rogerse s Barnesem v Lamborghini by asi nebylo zrovna nejchytřejší, ale přesto jsem doufala. Nebyla jsem velký fanda do aut, ale Starkova sbírka by pohnula srdcem každému.

Několik metrů před dodávkou Fury zastavil a otočil se ke mně. Zpříma mi pohlédl do očí a zatvářil se na moment naprosto vážně. Hart jako duch proklouznul kolem nás a zmizel za rohem.

„Oba jsou uvnitř dodávky," řekl Fury a pohlédl na bílé vozidlo. „Jakmile opustíte pozemky Shieldu, jste v tom sami. Rogers to tak chtěl, a i pro nás to bylo nejlepším řešením, jak se vyhnout dalším průšvihům. Navíc by Stark déle Barnese nestrpěl. Uznal, že vraždu jeho rodičů nespáchal úmyslně, nicméně se na něj nedokáže ani podívat. Budeme doufat, že se situace uklidní a Barnese zašijeme mimo dosah všech."

Neodpověděla jsem, ale můj upřený pohled do jeho očí mluvil za sebe.

„Kdysi opravdu dávno byl sestrojen Zolův algoritmus. Nevím, zda jste o něm slyšela. Měl za úkol vypočítávat potenciální budoucí hrozby pro Hydru."

Přikývla jsem. Jeden z důvodů, proč Shield padl. Jak bych ho mohla neznat? Stále jsem ale se slovy čekala. Fury se tvářil, jako by se chytal říct něco důležitého.

„Několik zkušených programátorů mi sehnalo pár jmen, které se zrovna objevovaly na území New Yorku, když měl být projekt Insight spuštěn. Vedle Stephena Strange, Petera Parkera a mnohých dalších jste tam byla taky. Nechal jsem všechna zjištěná jména analyzovat."

Přivřela jsem oči a snažila se vyrovnat té vlně myšlenek, které za sebou Furyho řeč nechala.

„Neměla jsem ani doktorát a přesto se dostala do programu Avengers," řekla jsem. „Nebyla to asi tak úplně náhoda."

Fury přikývl. „Když jsem hledal někoho, kdo by mi pomohl s Bannerem a Barnesem, rozumným rozhodnutím byl Wimbers. Velice zkušený a otrlý chlapík, který studoval snad i na Marsu. Jenže to byl oproti vám jen doktor."

„Jen doktor," zasmála jsem se suše. Jako by doktorát mohl mít kde kdo.

„Vás vyhodnotil Algoritmus, musela jste být něčím zvláštní. Pak se stala ta nešťastná událost s vaším pacientem. Reagovala jste správně a pohotově, to mě přesvědčilo k tomu se s vámi setkat. Tehdy v kanceláři jste mi dokázala, že si stojíte za svým a máte pevné zásady. Stále jsem však bádal, jakou hrozbou by mohla křehká žena, jako vy, být. Po nástupu Rogerse na vaše terapie mi to začalo docházet. Nejenže jste mi to pěkně vybílila s tou kartou a falešnou identitou, taky jste dokázala přimět k důvěře člověka, který k Shieldu a jeho lidem zaujímal horší a horší postoj. Nikdy nikomu moc nevěřil a jeho důvěra se získávala těžko. Nevím, co se stane, ale po těch letech praxe mám v hlavě svůj vlastní algoritmus, který mi radí, že ať už se bude dít cokoliv, zachováte se správně. Hrozbou nemusí být jen stokilové fosílie, co vám sedí v autě, nemusíte být geneticky upravená, ani mimozemský gen není nutností. Ti dva uvnitř budou předstírat všechno možné, ale doopravdy jsou teď zranitelní víc než kdy dřív. Dobře se o ně postarejte a oni za vás utnou Hydře hlavu."

„Věříte, že se Barnes vrátí do služby?" zeptala jsem se. Hlas se mi třásl a já se nemohla chvílemi nadechnout. Žaludek se mi svíral a plíce skoro odmítaly poslouchat.

„Nevěřím, já to vím," řekl. „Něco se blíží a já hádám, že to nebude jen Hydra, ta se nicméně blíží pořád."

Chtěla jsem se ho zeptat, jak si tím může být tak jistý, ale jako by mou otázku čekal, vzápětí si poklepal ukazováčkem na hlavu a prohlásil: „To víte, algoritmus."

Nejspíš jsem se měla zasmát, ale v té chvíli jsem to nedokázala. Nebýt Rogerse, byla bych teď mrtvá. To mi naprosto změnilo pohled na věc. Teprve teď jsem si uvědomila dopad všech věcí, které se stávaly. Kde bych byla, kdyby nebylo superhrdinů? Všichni ti lidé v ulicích nepocítili přímo, co pro ně Shield a Avengers dělali. Kdyby jen věděli, kolik z nich mohlo být mrtvých, a to jsem nemyslela jen na Zolův algoritmus.

„S touto informací naložte, jak chcete. Měla byste si však začít trochu věřit."

„Děkuju, pane," přikývla jsem a sklonila hlavu.

„Hart vás bude čekat na místě. Bude to váš předvoj. Kdyby po cestě nastal nějaký problém, řiďte se jeho pokyny. Stejně jako kdyby se cokoliv stalo během akce, bude vždy na blízku. Na jídelním stole v krycí budově bude ležet spouštěč, když ho zmáčknete, spustíte tím poplach a Hart tam naběhne s celým týmem. Jakmile nastoupíte do auta, zapne se navigace a pojedete podle ní. Kdyby nastal po cestě problém, může se stát, že vám ji bude Hart na dálku přesměrovávat. Vyjel před dvěma minutami, ještě chvíli počkáme, ať má náskok, kdyby opravdu nastala chyba."

Přikývla jsem. Fury mě dovedl k dodávce. Než jsem stačila sednout k volantu, chytil mě za rameno. „Náušnice máte?"

Nervózně jsem polkla a přikývla. Při představě, že Rogers s Barnesem sedí někde v nákladovém prostoru a mohli by nás slyšet, mi vůbec na pokoji nepřidalo.

„Výborně, potom už je to všechno."

Nějak jsem se neměla k tomu, abych nastartovala. Jen jsem zírala na Furyho a teprve teď si uvědomila, jak se můj přístup ke všemu změnil. Za ten týden jsem nabyla odhodlání oběma pomoct, které vyvrcholilo před několika okamžiky, když mi Fury pověděl, jaký osud mě mohl potkat. Moje pomoc byla nic v porovnání s tím, co pro mě a ostatní lidi Rogers udělal. A Barnes si víc než kdo jiný zasluhoval klid.

„Tak už zatraceně jeďte," poručil mi po chvíli Fury. „A hodně štěstí, budete ho potřebovat."

Přikývla jsem a otočila klíčkem v zapalování. Motor okamžitě chytnul a dodávka pod kapotou rázem ožila. Zařadila jsem zpátečku, abych vyjela z parkovacího místa a nespouštěla oči z Furyho, který se za tu dobu ani nehnul z místa.

Zrovna když mi přeskočil rychlostní stupeň zpět na dopředný chod, zahlédla jsem na jeho tváři povzbudivý úsměv. Zamířila jsem s dodávkou k místu, kde jsem viděla mizet Harta. Podle cedulí s nápisem Exit jsem nakonec našla výjezd. Za vrátnicí seděl postarší muž, který mě beze slov pustil a významným pohledem mi zíral do očí. Sotva se mi do čelního skla opřely sluneční paprsky, které postupně z rána pronikaly mezi hustými mraky, zapnula se navigace.

Nejprve jsem se pořádně lekla, když přístroj zahučel a rozsvítil se. Občas jsem měla pocit, že technika Shieldu žije svým vlastním životem.

Nic zvláštního se po cestě nedělo, nicméně lidí na ulicích přibývalo. Držela jsem se vyznačené trasy a snažila se davy ignorovat. Někteří by tady nebýt Shieldu ani nestáli. Z nějakého důvodu mě proto jejich protesty neskutečně iritovaly.

Na rychlostní silnici, na kterou jsem najela za centrem města, zatím nebylo ani živáčka. V protisměru jsem vídala jen několik vozidel, ale lidé v nich byli tak zabraní do řízení, že neměli ani potřebu zvedat oči z cesty před nimi. Bylo těžké si uvědomit, že navenek vypadám jako obyčejná žena jedoucí v bílé dodávce. Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že by mě mohl kdokoliv v momentě prokouknout.

Několik minut na to jsem se zase začínala podivovat nad nezvyklým tichem v zadní části vozu. Chvíli jsem se snažila zaposlouchat a vypustit hučení motoru, abych mohla s jistotou říct, jestli náhodou není dodávka prázdná. Nic se však neozývalo. Žádné hlasy ani pohyby. Tak nějak jsem se naučila Furymu přes to všechno důvěřovat a ani mě nenapadlo, že by mi mohl podstrčit prázdný vůz.

Zamračila jsem se a pohlédla do zpětných zrcátek. Nikde nikdo. Škubla jsem volantem dvakrát doleva a doprava. Dodávka se zapotácela.

„Do hajzlu," ozval se Barnesův hlas zezadu spolu s kovovým zaduněním.

Skousla jsem si ret a s provinilým výrazem pokračovala v cestě. Možná to nebyl úplně světoborný nápad, alespoň jsem však věděla, že mě nikdo nepodrazil a v dodávce je oba doopravdy převážím.

Zbytek cesty už proběhl poklidně. Žádná změna trasy nenastala a já začínala mít dokonce dobrou náladu. Doufala jsem, že i nadále půjde všechno tak hladce.

Poblíž Long Islandu mě navigace zavedla až do lesa. Asfaltová cesta byla na takové odlehlé místo vystavěná opravdu dobře a kola po povrchu klouzala tak ladně, až jsem měla pocit, že se snad ani netočí. Shield se o své pozemky očividně velice dobře staral.

Cesta však nebyla vůbec nic v porovnání s chatou, která se mi po několika kilometrech hustým lesem objevila v zorném poli. Celkově se tvářila jako nově opravená dřevěnice s dvěma patry. Komín a základy měla z hrubého kamene. Podél jedné ze stran domu byla pečlivě vyskládána hromada polen na topení. Nejvíce mi ale vyrazila dech střešními taškami krytá zimní zahrada a luxusní samo otevírací garáž propojená s domem. Ihned jsem poznala, že zahrada byla zastřešena neprůhledným materiálem teprve nedávno, protože střecha ještě zářila novotou. Uvědomila jsem si, že kdyby se Barnes a Rogers producírovali pod širým nebem, mohl by je z vrchu někdo spatřit. Moje fascinace budovou málem způsobila další kolaps, a tentokrát málem do příkopu u cesty. Z myšlenek mě naštěstí vytrhla vysouvající se garáž a já vozidlo plynule nasměrovala pryč od okraje.

U vjezdu do garáže stál Hart a držel spínač, kterým nejspíš garáž otevíral. Jakmile jsem vjela dovnitř, ihned garáž uzavřel.

„Bez problému?" zeptal se, když jsem vystoupila. Jakmile dveře zapadly zpět na své místo, po garáži se rozsvítily zářivky. Šlo o malý prostor tak akorát pro dvě auta. Po stranách u zdí se na regálech lesklo různé nářadí, jinak zela místnost prázdnotou.

„V pořádku," přikývla jsem.

Hart mezitím otevřel zadní dveře dodávky. Uvnitř seděl na papírové krabici Rogers. Kývli jsme na sebe, nebylo potřeba nic říkat. Barnes seděl naproti němu a věnoval mi ze své pozice několik zvláštních pohledů, žádný z nich ale nebyl příjemný.

„Instrukce jste dostali," pronesl spěšně Hart. „Já a můj tým budeme v pohotovosti. Kdyby se poblíž ukázal někdo z Vlády, okamžitě se zdekujete, budeme se je snažit zadržet co nejdéle. Doufám, že nic takového ale nebude nutné. Jakmile začne zvonit alarm, musíte zmizet podle trasy, kterou vám nahodí navigace."

Souhlasně jsem přikývla. Hart se posléze přímo zadíval na Rogerse. „Hlavně nic nepodnikejte na vlastní pěst."

Odpovědi se mu nedostalo. Naposledy na nás všechny pohlédl a rozešel se k černému vozidlu, kterým přijel. „Hodně štěstí," poznamenal.

Rogers s Barnesem se tvářili velice neprostupně a chladně, tak jsem alespoň Hartovi věnovala vděčný pohled.

Jakmile se za ním zavřela garáž a naše trojice se ocitla konečně sama, zjistila jsem, že na tuto situaci jsem vůbec nebyla připravená. Mnohokrát jsem si za poslední týden přehrávala v hlavě možné scénáře. Ale teď, když ten moment nastal, jsem se na chvíli zmohla pouze na dlouhé mlčení.

Barnes mi věnoval pohled typu zmiz, dokud můžeš. Skoro jako by mě jeho oči tlačily k východu.

„Nehodlám odejít," řekla jsem mu, abychom měli jasno.

Chtěl mi odpovědět, ale když Rogers zaregistroval to napětí v jeho tváři, beze slov vzal krabici z nákladního prostoru dodávky, otočil se na patě a zamířil ke dveřím vedoucím do domu. Nezbylo nám nic jiného než jej následovat.

Interiér domu byl zařízen ve venkovském stylu. Zdi obité dřevěnými deskami, dubový nábytek a špaletová okna. Nacházeli jsme se nejspíš v obývacím pokoji propojeném s kuchyní. Uprostřed místnosti stál jídelní stůl a v pravém rohu jsem zahlédla přistavěnou kuchyni. Na stejné straně se nacházely také domovní dveře. Předpokládala jsem, že ty se tolik v našem případě používat nebudou.

Naproti kuchyni visela na zdi plazmová televize, před kterou byla umístěna obrovská a pohodlně vypadající pohovka. O pár metrů dál se táhlo točité schodiště do druhého patra.

„Páni," vydechla jsem úžasem a doufala, že tím trochu ulevím na atmosféře.

„Myslím, že to vezmu nahoru," prohodil Barnes a vzal Stevovi krabici z náruče.

Sledovala jsem ho, dokud nezmizel na schodech.

„Nehodlá utéct, že ne?" zeptala jsem se.

„Ne," odpověděl mi Rogers. „Mluvili jsme o tom. Ví, že kdyby se objevil venku, okamžitě ho chytnou. Jen potřebuje trochu času."

„Bude to těžké, ale věřím, že to zvládne. Je mnoho věcí, se kterými se musí smířit."

Steve přikývl.

„Jak to prozatím vypadá s tou ženou?" zeptala jsem se.

Pokrčil rameny. „Nevolal jsem jí, ani ona mně. A teď už neexistuje způsob, jak se se mnou spojit."

„Až uslyší z médií, co se stalo, jistě si vztah s vámi rozmyslí."

„To bylo nemilosrdné," zatvářil se dotčeně.

Zasmála jsem se. „Ale nanejvýš pravdivé. Ledaže by dotyčnou přitahovali mezinárodně hledaní zločinci."

Věděla jsem, že na to všechno má Freddie dost rozumu, aby se od Rogerse distancovala ihned, jakmile se objeví první ranní zpravodajství.

„Měla bych jít nahoru," pověděla jsem po chvíli ticha. „První z mnoha věcí, se kterou se bude muset smířit je, že zkrátka neodejdu."

Jeho pohled se na chvíli zabodl přímo do země. „Na prvním místě bude vaše bezpečnost. Vím, co všechno jste pro nás musela obětovat a riskovat."

„Stejně jako vy pro svého přítele a celý svět."

Viděla jsem mu na očích, že to nejspíš bylo poprvé za hodně dlouhou dobu, kdy se za něj někdo postavil. S jeho pohledem upřeným na má záda jsem se vydala nahoru do patra.

Horní poschodí bylo zařízeno ve stejném stylu jako přízemí. Jakmile jsem vystoupala po schodech, ocitla jsem se v úzké chodbě o třech dveřích. Barnese nebylo tolik těžké najít, protože jedny z nich byly otevřené.

Seděl v jednom z pohodlných křesel, které se v pokoji nacházelo. Šlo o malou místnůstku obohacenou mimo jiné i o postel a noční stolek s lampou.

Barnes nehnul brvou, ani když jsem se posadila naproti němu na postel. Pohled upíral k oknu a na čele se mu rýsovaly vrásky.

Dlouhou dobu jsme jen tiše seděli, dokud ke mně nepootočil hlavu.

„Proč jste mě neposlechla?" zeptal se.

„Nemůžete od sebe lidi neustále odhánět. Jsem si plně vědoma všech rizik."

Neodpověděl, jen přikývl a zadíval se znovu k oknu. Nepřesvědčil by ho sebelepší argument, bylo mi to okamžitě jasné.

„Steve i já vám chceme pomoct," pověděla jsem. „Prozatím jen chci, abyste si to pamatoval."

Poznala jsem, když člověk potřeboval být chvíli sám a srovnat si pár věcí v hlavě. Potichu jsem vstala a došla zpět ke dveřím. Na prahu jsem se zastavila a ohlédla se. Setkala jsem se s Barnesovým pohledem a mírně nadzvedla koutky úst. Nečekala jsem, jak zareaguje a zmizela jsem za rohem.

„Jak dlouho se dnes zdržíte?" zeptal se mě ihned Rogers, jakmile jsem se objevila v přízemí. Procházel se zrovna s rukama v kapsách po zimní zahradě a rozhlížel se.

„Do oběda," odpověděla jsem a opřela se o dřevěný trám u vchodu do zahrady. „Podívám se do města, jak to prozatím vypadá s protesty. Nikdy bych nevěřila, že to vyvolá takovou vlnu nevole. Čekala jsem různé věci, ale ne v takovém měřítku. Nejspíš je to jen jeden z důsledků davových reakcí. Čím víc lidí, tím větší problém."

Steve se vděčně usmál a zahleděl se někam do lesa.

„Na co teď myslíte?"

„Přemýšlím, jestli je tohle všechno opravdu konec nebo jen začátek konce."

Pokrčila jsem rameny, přestože to gesto nemohl vidět. „Můžeme se jen snažit z toho ten konec udělat."