Nadcházejícího rána jsem oficiálně nastoupila na dovolenou. Ačkoliv bych měla být nesmírně šťastná, spíš jsem se ihned po probuzení křečovitě usadila na pohovku a zírala na hlavní kanál ABC. Zprávy sice měly být až v poledne, nicméně k jiné činnosti jsem se nedokázala přimět. Stále jsem tak nějak doufala, že jsme se všichni jen šeredně zmýlili a veřejnost vyhodnotí Barnese v Shieldu jako menší zlo. Všechno by se tím sice vyřešilo, avšak to znělo na realitu až příliš jednoduše.

Moje odhodlání se co chvíli střídalo s naprostou beznadějí. Ale stále jsem seděla ve svém bytě a nechystala se nikam utéct jako kdysi, takže jsem si s hrdostí uvědomila, že odhodlání zatím vítězí. Představovala jsem si ty nejhorší scénáře a doufala, že nedojde na veřejnou bitku nebo přestřelku, kvůli které by někdo zemřel. Byla by to moje vina. Měla bych na celou akci skoro dohlížet a pokud pochybím, následky by mohly být fatální.

Po dlouhém rozmýšlení jsem nakonec prudce popadla ovladač a televizi vypnula. Čím víc jsem myslela, tím to bylo horší a moje fobie z obrovské zodpovědnosti se na tom jen přiživovala.

Vzpomněla jsem si na pár nevyřízených záležitostí, které byly také moc důležité. Vzala jsem do ruky telefon a rychlými pohyby palců napsala Freddie krátkou zprávu, jestli by se nechtěla sejít. Musela jsem zjistit, jak se smiřuje s tím, že se jí Rogers ještě neozval. Už z minula jsem věděla, že všechny předčasně ukončené vztahy ji hodně vezmou. Otázkou jen bylo, jestli ji najdu v slzách nebo rudou vzteky. S obavami jsem se přikláněla k spíše druhé možnosti.

Souhlasná odpověď mi zacinkala v ruce téměř okamžitě. Freddie měla tu výhodu, že si mohla pracovní dobu plánovat podle sebe a zákazníky přijímat, v jakou dobu se jí to zrovna hodilo. A protože jsem věděla, že si ráda pospí a je tedy nepravděpodobné, že by v tuto hodinu byla v práci, nebyla jsem z její pohotové odpovědi překvapená. Čekala mě za hodinu na skleničku v její oblíbené francouzské restauraci.

Ještě několik desítek minut jsem se povalovala na pohovce a sžírala se nervozitou. Nicméně jsem byla stále pevně odhodlaná do toho jít. Pokud se všechno podaří, získá Barnes zaslouženou svobodu. S tím úzce souvisí i Rogersova duševní rovnováha. Navíc měla celá věc taky globální význam. Nebylo jisté, zda nebyla Vláda narušena Hydrou a i kdyby nebyla, pro svět by to stejně skončilo katastrofou. Ať už by se po našem neúspěchu dělo cokoliv, s jistotou jsem věděla, že by se boj znovu přesunul do ulic.

Při myšlenkách na možné důsledky selhání mise jsem se odhodlala vstát z pohovky a začít něco dělat. Hlavně zaměstnat mysl.

Dnešní den se obloha zatáhla a mračna nepropouštěla dovnitř žádné slunce. Rozhodla jsem se prohledat skříň a doufala, že jsem všechny kabáty ze zimy nevyhodila. Mezitím jsem přemýšlela, do jaké míry bych měla zůstávat v úkrytu s Rogersem a Barnesem. Dokázala jsem si představit, jak takové místo může vypadat. Telefony, počítač ani televize nepřicházely v úvahu, dnes už se dalo napojit na cokoliv. Vycházky ven byly také naprosto nemyslitelné, kdyby je někdo zmerčil nebo je zaměřil jeden z vládních satelitů, byl by problém. Navíc délka pobytu se mohla protáhnout na několik let. Sečteno podtrženo, měla jsem vážný strach, aby mezi nimi nepropukla takzvaná ponorková nemoc. Délka obvyklých sezení navíc netrvala déle než hodinu, po vypršení tohoto limitu už začínal být člověk mrzutý a přestával spolupracovat, u některých se tím jen prohloubil stres, pokud měli o svých problémech mluvit dlouhou dobu. V mé moci tedy bylo je pouze zabavit na necelé dvě hodiny. A i to bude těžká zkouška, pokud začnou být otrávení sami sebou. Neznala jsem jejich přátelství tak dokonale, abych to mohla s jistotou říct, nicméně stále mi to přišlo velice pravděpodobné.

Než jsem našla všechno potřebné oblečení a stačila se převléknout, došla jsem k názoru, že by nebylo špatné zajít do knihkupectví a nakoupit pár knih. Dokonce mě napadlo hned několik titulů, které by mi také mohly mnoho povědět o jejich povaze, kdybych se jich následně zeptala na názor. Nedokázala jsem si sice představit, jak by ti dva dokázali jen celý den sedět a číst, ale stálo to za pokus.

Když jsem si obouvala boty a zamykala dveře od bytu, byla jsem tak zabraná do myšlenek o knihách, že jsem si na svou svízelnou situaci už pomalu ani nevzpomněla.

Dobrou čtvrt hodinu mě pak zaměstnávalo nekonečné hledání parkovacího místa v ulicích New Yorku. Přestože byl všední den, všechna parkoviště byla plná bez jediného místa. Zoufale jsem hledala alespoň jediné prázdné místo, které jsem nakonec objevila až několik bloků od naší smluvené restaurace.

Všechno zlé však bývá k něčemu dobré a já si uvědomila, že mi procházka dokázala pročistit hlavu lépe, než sezení doma na pohovce a analýza vlastního duševního problému. Zlozvyk z profese se s chladným větříkem odvál někam na jižní stranu New Yorku a já došla k restauraci naprosto svěží a ve skvělé náladě.

Lehký úsměv na tváři mi však ihned opadl, když jsem u jednoho ze stolů u obrovského vikýřového okna spatřila svou nejlepší kamarádku. Vypadala totiž šťastně, skoro až nadšeně, a to nevěstilo nic dobrého.

Když jsem se posadila naproti ní a nejistě ji pozdravila, bylo vidět, jak už se nemůže dočkat, až mi poví novinky. Myslela jsem jen na to, o kolik by bylo snazší, kdyby brečela nebo zuřila, jak jsem ostatně předpokládala. Postěžovala bych si s ní, proklela Rogerse do všech pekel, pak bych jí objednala skleničku a všechno by bylo zase v normálu.

„Vypadáš nadšeně," řekla jsem zvědavě.

Zakývala hlavou a nepřestávala se usmívat.

„Hádej, s kým teď randím?"

Prohrávala jsem na obou frontách. Neměla jsem nejmenší ponětí, jak z toho ven. Rozhodně jsem nemohla podporovat její nadšení.

„Musí to být někdo speciální, když ti vykouzlil takový úsměv na tváři," pověděla jsem. Rogers byl speciální až moc.

Freddie už to nevydržela a naplno spustila. „Víš, jak jsme posledně běhaly v parku? Víš, ne? Jak jsi z ničeho nic odešla, což jsi mi vlastně ještě nevysvětlila, ale to probereme potom."

Sloužilo mi jen ke cti, že jsem se nezatvářila šokovaně. Vysvětlovat ještě tohle by byla naprostá cesta do hrobu. Už tak jsem toho před Freddie tajila hodně a s každou další lží by se schylovalo k tomu, že se do sebe v nejbližší chvíli všechny zamotají a zeď tajemství spadne.

„Když jsi odešla, on zrovna přiběhl. Nebyla jsem tam jediná ženská, která mu věnovala pohled. Rychlým patří svět, tak jsem neotálela a vyrazila za nás jakože zaplatit. Zapředla jsem s ním řeč. Představil se mi jako Steve."

Přikývla jsem. „A čím tě tento Steve tolik uchvátil?" Nadzvedla jsem obočí.

Freddie si poposedla na židli a skousla si ret. Její obličej polila rudá barva a já bojovala s tím, abych nepřevrátila oči.

„Jen si to představ! Blonďák, modré oči! A ta postava. Mar, takhle vysportovaného chlapa už na světě nepotkáš. Je to prostě korba!"

Navenek jsem se nevěřícně smála, ale uvnitř jsem měla naprosté prázdno. Popravdě mě spíš Rogersův vzrůst víc děsil, než přitahoval. Jen z té představy, jak rychle by mohl člověku zakroutit krkem, jsem neměla dobrý pocit. Obzvlášť, když seděl naproti mně v křesle a já občas zahlédla, jak napíná svaly.

Četla jsem jeho spisy a věděla, že právě proto Erskin vybral právě jeho. Byl to dobrý muž a já věděla, že by nikomu jen tak neublížil. Přesto všechno jsem se však tohoto pudu nemohla zbavit a kdykoliv jsem viděla v jeho očích nepokoj, opět se probudil.

Spoléhala jsem však na to, že až si na sebe navzájem po několika sezeních zvykneme, bude to jako s Bannerem. Ze začátku mě také děsil a já každým okamžikem čekala první přímé seznámení s Hulkem. Teprve až u něj jsem si uvědomila předpojatost celé široké veřejnosti. Jednou se něco pokazí a je z něj zrůda napořád. Lidé zapomenou na to, jak hrdině bránil New York, zůstane jen zkáza, kterou způsobil v době, kdy vlastně ani nebyl sám sebou.

On i Rogers byli opravdu ti nejpovolanější, kteří dokázali nést zodpovědnost za svou sílu. Stále jsem se v nich ale snažila vidět lidi, kteří se mohou unést emocemi a dělat chyby. Bylo to přirozené, obzvlášť pod takovým nátlakem, kterému den za dnem čelili.

Banner vše zvládal s nadhledem, ovšem Rogers už párkrát upustil páru a bylo pošetilé si myslet, že už se to nikdy víckrát nestane. Věděla jsem, že klíčem k tomu všemu je Barnes.

„A to je všechno?" zeptala jsem se trochu popuzeně, ale stále s úsměvem.

Freddie se usmála a zavrtěla hlavou. „Je děsně roztomilý!"

V tu chvíli jsem nedokázala myslet na nic jiného než na to, že jestli přežiju výlet s dvěma elitními agenty, Freddie mě posléze naprosto dorazí. Přimělo mě to vnímat nadcházející misi jako ten menší problém.

„Když jsem na něj poprvé promluvila, vypadal trochu překvapeně. Chvíli byl nesmělý, myslela jsem, že z toho umřu."

„Pokud jsi na něj odněkud tak vyskočila a nepřestala mluvit, dokud jsi nezfialověla a musela se nadechnout, potom nevidím důvod, proč by neměl být zaskočený," zasmála jsem se.

„Nech si to," zamračila se na mě. „Mluvila jsem s ním naprosto normálně."

Přiznala jsem si, že mi bylo Rogerse trochu líto. Věděla jsem, jaká umí Freddie být, když chce někoho uhnat.

„Nechala jsem mu číslo," pokračovala dál. „A ozval se mi. Ne hned, ale přece. Setkali jsme se v téhle restauraci. Hodně jsem o něm přemýšlela už předtím a napadla mě taková absurdní věc."

„Jaká absurdní věc?"

Freddie se malinko rozšířily zorničky. Teď to přijde, říkala jsem si.

„No, že by to mohl být ten Steve Rogers. Víš, koho myslím?"

Napadlo mě, jak moc by bylo jednodušší, kdyby si prostě a jednoduše myslela, že je to jen nějaký Steve. Ona ale věděla, že je to ten Steve, a to dělalo věc daleko horší.

„To zní opravdu absurdně, Freddie," přiznala jsem.

„Zeptala jsem se ho na to, a nakonec z něj vylezlo, že jo."

Tvářila jsem se nevěřícně a se smíchem kroutila hlavou. „Takže jsi byla na rande s Kapitánem Amerikou, jasně. Když jsi chtěla chodit se Starkem, kterého jsi mimochodem vídala jen v televizi, přišlo mi to šílené, ale nechala jsem to tak, protože tehdy sis alespoň nevymýšlela."

„Takže mi nevěříš?"

„Spíš se s tím jen vyrovnávám po svém. Kdyby to byl opravdu jen vtip, netvářila by ses po mém prohlášení takto."

Kdyby se mi Rogers sám nepřiznal, nikdy bych jí to neuvěřila, dokud bych ho neviděla. Možná bychom se dohadovaly věky, ale v tomto případě jsem se to rozhodla trochu urychlit. I kdyby to Freddie přišlo divné, bylo naprosto vyloučené, abych se to dozvěděla odjinud a to mě krylo. Nikdy by ji nemohlo napadnout, že o všem už dávno vím.

„Dobře a co se dělo na té večeři?" zeptala jsem se po chvíli.

„No, povídali jsme si."

Ty sis povídala, chtělo se mi říct. Trochu bych ji tím poškádlila, nicméně po chvíli by jí došlo, že tu něco nehraje.

„A?"

„Pak jsme se líbali!"

Bylo zvláštní, jak odlišně lidská mysl pracovala. Mezitím, co Rogers vše vnímal jako jeden letmý polibek, Freddie už hrdě prohlašovala, že se líbali. Všechno se tím opět jen zhoršilo.

Znovu bych mohla předstírat, že jí nevěřím, protože přesně tohle bych za jiných okolností dělala, ale už jsem byla z celé situace příliš unavená. Navíc se všechno ukázalo daleko horší, než bylo.

„Chtěla jsem s ním jít domů, vážně už jsem to nedokázala vydržet, ale rozloučil se se mnou a odešel."

„Přesto všechno to bylo na první rande dost, ne?"

„To jo," přiznala. „Ale jakmile jsem se ho dotkla jednou, už jsem nechtěla přestat. No tak, nesuď mě, když jsi ho vůbec neviděla!"

S každým slovem se zdála být situace ještě víc na nic než předtím. S každým momentem jsem si uvědomovala, že bude opravdu nejlepší, když já i Rogers na chvíli zmizíme. Freddie snad zatím trochu vychladne a já u toho nebudu muset být. Byla to sobecká myšlenka a já se za ni chvíli patřičně styděla.

„Stejně nechápu, jak jsi nemohla v parku poznat, s kým mluvíš," zavrtěla jsem nechápavě hlavou. Samotnou mě to taky doopravdy zajímalo, připadalo mi, že Rogerse nelze jen tak nepoznat.

„Bez toho kostýmu vypadá úplně jinak," řekla Freddie. „Prostě jen nadprůměrně hezký chlap, nic víc."

Rogersův kostým měl i své výhody, zdálo se. Byl tak výrazný, že šlo o hlavní věc, které si lidé na Rogersovi všímali. Obličej stál až na druhém místě, a navíc byl většinu času z poloviny zakrytý maskou. Přesto všechno mi to ale stále do hlavy nešlo a nakonec jsem usoudila, že měla Freddie jen zamlžený zrak jeho úžasností.

„Freddie?" zeptala jsem se jí po chvíli vážně. „Nemáš doufám v úmyslu to s ním myslet vážně?"

Neodpověděla. Jen se na to zazubila a mávnutím paže přivolala číšníka.

„Dám si víno," prohlásila. „To druhé na seznamu. Děkuji."

Číšník přikývl a v rychlosti si objednávku načmáral do zápisníku. „A vám?"

„Pomerančový džus, prosím."

Když muž odešel, Freddie se na mě zamračila. „No tak, dneska bychom měli přece slavit, ne?"

Mohla jsem to utnout buď teď, nebo nikdy. „Je to zatracený Kapitán Amerika. Nikdy to nebude vztah, po jakém toužíš."

Freddie jen převrátila oči. „Teď nejsi v práci, Mar."

„Jen nechci, abys byla potom zklamaná."

Mírně se pousmála a v jejích očích se na chvíli mihlo porozumění. Avšak ne takové, jaké bych si přála.

„Je to od tebe hezké, že máš starost."

Zkusila jsem to znovu. „Viděla jsi někdy zprávy? Všichni tihle super hrdinové jsou chodící problémy. Všechny události posledních let jsou problém. Nezapleť se do toho."

Bylo ironií, že jsem jí takové kázání dávala zrovna já.

Freddie však přes moje naléhání dál oplývala dobrou náladou a když nám posléze přinesli objednávku, cinkla svou sklenicí o tu moji. „Tak na známosti!"

„Tento člověk bude mít asi naprosto jiné starosti než romantické schůzky a večeře," poznamenala jsem.

„Počkej, až zavolá. Uvidíš sama."

Rozhodla jsem se tomu nakonec nechat volný průběh. Rogers bude za chvíli zločincem na plný úvazek a já se budu neustále vytrácet. Doufala jsem, že si to Freddie za tu dobu rozmyslí.

Usmála se, když viděla v mé tváři rezignaci a já zalitovala, že jsem si neobjednala nějaký silný drink.