Chvíli jsem ještě zůstala sedět na židli, upřeně hleděla Furymu do očí a čekala, kdy se hlasitě rozesměje a řekne mi, že se tohle všechno doopravdy nerozhodl dát do pohybu. Nicméně mi pohled oplácel a nevypadalo to, že by se chystal něčemu smát. Pochopila jsem, že už není cesta zpět pro nikoho z nás.

„Možná jste udělal chybu, když jste k tomuto případu nepřizval raději doktora Wimberse," prohlásila jsem a vstala ze židle.

Fury vstal také. Několika dlouhými kroky obešel stůl a podal mi ruku. „Starého psa novým kouskům nenaučíš. Byla by to jeho první a poslední mise."

Chtěla jsem být naštvaná, tak moc naštvaná, jak jen to šlo. Místo toho se ve mně probouzel jen strach. Fury na mě až příliš spoléhal a čím víc to dával najevo, tím víc mě celá věc děsila. Ačkoliv jsem si to zatím stále nehodlala připustit, vrátily se mi pocity úzkosti, které jsem kdysi vnímala téměř permanentně. Když jsem ucítila pevný a důvěrný stisk jeho ruky, vzpomněla jsem si i na Matthewa Hearlinga, vedoucího mé divize v Pentagonu, v den, kdy mě posílal do Shieldu kvůli novému programu Avengers. Šlo o ten samý pocit, kdy přede mnou stála věc nad rámec přesahující mé dovednosti a někdo mě do ní vší silou tlačil. Uvažovala jsem, jestli je to jen ironie osudu nebo jsem snad uvízla v časové smyčce.

„Nejsem a ani nebudu agent," upozornila jsem ho.

Fury mi potřásl rukou a usmál se na mě. „Hodně štěstí, Morrenová."

Jakmile jsem vyšla ze dveří, ihned se mě ujal agent Hart. Tipovala jsem ho na špionskou divizi. Byl to vysoký štíhlý muž s malinko kostnatým obličejem a tvrdým výrazem. Ten typ, který obvykle v Hollywoodských akčních filmech infiltruje budovu ventilační šachtou. Nedávno jsme se nad touhle věcí s agentem Gordonem opravdu velice nasmáli. Vysvětlil mi, že ventilační šachty nevydrží ani váhu většího mývala natož plně ozbrojeného agenta. Nicméně Hart vypadal velice mrštně a trpělivě, vsadila bych se, že se umí proplížit i jinak než šachtami.

Od našeho setkání neřekl ani slovo, proto mě tolik překvapilo, když se ke mně ve výtahu najednou obrátil a podal mi obálku s něčím hranatým uvnitř. „Tenhle telefon je přímé spojení se mnou a mým týmem. Mějte ho neustále u sebe v případě, že by prvotní plán padl."

Přikývla jsem. Takže agent Hart na nás bude zpovzdálí dohlížet. Nervózně jsem polkla a zahleděla se do země.

Další část naší cesty chodbami a výtahy jsme zůstali zticha. Na co mohl myslet Hart mi známo nebylo, nicméně já víc a víc propadávala panice. Z mého pohledu šlo jen o Furyho taktický krok. Všichni tak moc očekávali, že zapojení veřejnosti do celého případu bude selháním, až se mi zdálo, že jiný výsledek ani není možný. Do budoucna by se prvotní plán úniku informací mohl ukázat pouze jako nenásilné gesto, které nebylo vyslyšeno a bylo tak následováno přímými činy, zmizením Kapitána Ameriky i Winter soldiera. Samozřejmě za předpokladu, že se někdy celá věc vysvětlí.

Při průchodu jednou úzkou tmavou chodbou se starými poblikávajícími zářivkami agent Hart znovu promluvil. „Kdysi jste pracovala pro ně."

Překvapeně jsem na něj pohlédla, on však kráčel chodbou dál, aniž by mi věnoval jediný pohled.

„Ano, pracovala."

„Proč jste odešla?"

„Tohle jsou příliš osobní otázky, agente Harte, nemyslíte?"

Mírně pootočil hlavu a věnoval mi další ze svých odměřených pohledů. „Chtěl jsem jen vědět, jestli se vám dá věřit."

Cítila jsem, jak mi začínají hořet tváře. Jako by Hart přesně věděl, na jakou strunu udeřit.

„Snad potom věříte Furyho úsudku," odvětila jsem ledově.

„Furyho úsudek už se v minulosti prokázal jako velice nespolehlivý."

Padající helikariéry na Washington nemělo cenu omlouvat. Avšak svalovat pád Shieldu na jednoho člověka značilo hodně o Hartově jednoduchosti. Stejně jako v Pentagonu, pokud se něco šeredně pokazilo a dostalo se to na veřejnost, vždycky si to nejvíc odnesl tiskový mluvčí, který se do případu většinou ani přímo nezapojoval.

Rozhodla jsem se raději zůstat zticha a doufat, že brzy dorazíme na místo, aniž by Hart znovu promluvil.

Byla to prozatím první dobrá věc, která se mi ten den přihodila, když jsme konečně dospěli k bytelným ocelovým dveřím, kde Hart bez dalších pokusů o konverzaci zastavil. Nejprve přiložil ke skeneru svou identifikační kartu a do malého mikrofonu v úrovni jeho hlavy nahlásil obě naše jména. Chvíli se ozývalo jen chrčení a různé nevábné zvuky, ale posléze nám mužský hlas povolil vstup a dveře se s kovovým zaduněním otevřely.

Když jsme vstoupili dovnitř, Hart se postavil ke dveřím. „Na konci chodby doleva, dál už to najdete."

„Nepůjdete se mnou?"

„Ne," odvětil chladně. „Furyho rozkaz."

Beze slov jsem se otočila na patě a rozešla se podle jeho instrukcí. Nebylo pochyb o tom, s kým se mám setkat a věděla jsem, že oním člověkem bude osoba nevyzpytatelná a nebezpečná. Přesto všechno jsem neměla strach, že za ním jdu sama. Až natolik byla společnost agenta Harta nesnesitelná.

Snažila jsem se myslet pozitivně a pomyslela si, že tohle je už druhá dobrá věc za tento den a mohla by tu být možnost, že už se karta konečně obrátila. Sama jsem tomu ale nevěřila.

Jakmile jsem odbočila vlevo z Hartova dohledu, spatřila jsem v úzké chodbě sedět Rogerse na staré dřevěné židli. Zrak upíral do jedné z prosklených cel. Když si mě všiml, usmál se a vstal ze židle.

Začal mluvit ještě než jsem stačila přijít. „Fury nám dal pár minut. Odpočet začal, jakmile jste zaklapli dveře. Buckymu jsem stačil osvětlit situaci. Kamery teď přenášejí předem nahrané záběry."

Ihned jsem přidala do kroku, abych neztrácela čas. Jen co jsem stačila k Rogersovi dojít, už mi do rukou nacpal složku s perem. „Tohle je šablona pro Buckyho konečný propouštěcí posudek z Shieldu. Musí být ve všech směrech negativní, aby se dal použít pro naši věc v nadcházející bitvě médií."

„Velice důrazně tam napíšu, že se převelení nedoporučuje," přikývla jsem.

„Ano. A co se týče zapsání do systému, že toto sezení proběhlo, nemusíte ho dělat vy. Fury tím pověřil vedení této ostrahy a agenta Harta. Střídání lidí je důvěryhodnější, než kdyby všechno podepisoval jeden člověk."

Podíval se zběžně na hodinky. „Do tohoto sezení nesmím oficiálně zasahovat, takže odejdu."

Přikývla jsem a zahleděla se na otáčivou kameru u stropu chodby. „Neustále mě udivuje, jak Fury neustále používá své špionské triky ve vlastní špionážní agentuře," prohodila jsem s lehkým úsměvem.

Steve se na to pousmál také. „Tímhle vším znovu ukážeme Shield světu, musíme být čistí."

Zahleděla jsem se mu zpříma do očí. „Mluvíte o Shieldu jako o nás?"

Místo odpovědi znovu mrknul na hodinky. „Je čas. Za chvíli se prohodí obraz. Nahrávka končí s námi, kde stojíme přibližně takhle."

Vzal mě za loket několik kroků dál do chodby. Teď už jsem měla plný výhled na prosklenou celu s řadou provzdušňovacích otvorů, i Jamese Barnese osobně. Seděl na kovové posteli s tenkou matrací a pozoroval nás. Cela pokrývala jen malý prostor, proto se do ní kromě postele vlezla pouze židle, stůl a malé umyvadlo s toaletou.

Rogers stále sledoval hodinky. Nastalo zvláštní, napjaté ticho. Cítila jsem na sobě Barnesův pohled a teprve teď si uvědomila, jak z celé chodby sálá chlad. Víc to už snad vězení připomínat nemohlo.

Zrovna jsem se chystala Barnesův pohled oplatit, abych dokázala alespoň sestavit konstrukci mého chování k němu. Pohled prozrazoval mnoho. To a neverbální projevy společně s řečí těla bylo základním kamenem pro všechno.

Rogers mi ale najednou pevně stiskl dlaň a zatřásl s ní. „Zdravím, slečno Morrenová. Rád vás zase vidím."

Z prvotního šoku jsem se vzpamatovala téměř okamžitě. „Děkuji, Steve. Je to od vás milé."

„Rád bych vám představil Jamese Barnese, agenta a mého přítele."

Přistoupila jsem blíže k tvrzenému sklu a mírně se na Barnese pousmála. Neřekl nic, jen kývl hlavou.

„Bucky," obrátil se Steve na Barnese. „Martha Morrenová, o které jsem ti už vyprávěl."

Přikročila jsem ke sklu a skrz jeden z otvorů nabídla Barnesovi ruku. Postel zavrzala, když pomalu vstal a ruku přijal. Byla jsem překvapená, jak moc byla bezpečnost jeho cely volnější. Fury to zařídil opravdu dobře, z této cely bude útěk jedna radost.

„Moc mě těší," usmála jsem se. Jeho pohled byl daleko upřenější než Stevův. Bylo vidět, že mu v hlavě proudí mnoho myšlenek, kdykoliv jsem se zadívala do jeho očí.

„Nápodobně," pokusil se o zdvořilostní tón.

I stisk jeho ruky o něčem vypovídal. Nejprve mou dlaň popadl a pevně stiskl. Pak, jako by si uvědomil ten propastný rozdíl v síle nás dvou, stisk okamžitě povolil. Skoro jako kdyby měl v ruce porcelánovou panenku. Možná si nic z toho ani neuvědomil, ale bylo to všeho všudy moc milé gesto. Mezitím mi Steve přisunul svou židli a Barnes se zase posadil na tu svoji.

Se zvědavostí jsem se zadívala na opevnění, které sklo drželo v pantech. Očividně se cela dala otevírat. Celé to vypadalo velice křehce a na chvíli bych nevěřila, že by něco takového dokázalo odolat někomu, jako je Barnes.

„Vypadá to vcelku děsivě," poznamenal Rogers, když si všiml, co upoutalo mou pozornost.

„Někdo jen nejspíš sledoval Mlčení jehňátek," prohodila jsem, a ještě jednou si prohlédla celou celu.

„To taky stojí o místo na seznamu," promluvil Barnes k Stevovi, který z kapsy neochotně vytáhl malý zápisník.

„Jasně, Bucky, v Bukurešti očividně byla nuda" odpověděl naoko otráveně. Pohlédl na mě a významně kývl hlavou. „Snad se brzy opět uvidíme, slečno Morrenová. Zatím na shledanou."

Barnesovi věnoval jeden ze svých přátelských úsměvů a odkráčel chodbou pryč.

Pohlédla jsem na šablonu v mém klíně, která vlastně nebyla nic víc než prázdný papír s formální hlavičkou a místem na můj podpis dole.

„Jak se dnes cítíte?" zeptala jsem.

„Velice rozzuřeně," odpověděl. Tušila jsem, že bude kvůli posudku trochu nahrávat tomu, aby jej okolí vnímalo jako naprostého maniaka, nicméně jeho odpověď se zdála být upřímnější. Buď byl Barnes velice dobrý herec, nebo měl doopravdy s něčím problém.

„Máte k tomu nějaký důvod, o kterém byste mi chtěl povědět?"

Prohlédl si mě od hlavy k patě a nad jeho nešťastným pohledem se utvořila hluboká vráska. „Slyšel jsem, že k vám Steve chodí na terapie."

Neochotně jsem nechala svou předchozí otázku zadupat, ale pokud tu bylo něco, co mi tím chtěl Barnes říct, musela jsem mu dát šanci.

„Ano."

„Jak mu je?"

„Prochází teď náročnějším obdobím, nicméně vedle vás se chová uvolněně. Pomáháte si navzájem."

„Je to dobrý chlap," pověděl tiše Barnes. Na chvíli sklopil zrak, ale když na mě znovu pohlédl, jeho oči plály naléhavostí. „Jeho honba za dobrem ho ale občas zaslepí a tahá do svých problémů naprosto nevinné lidi."

Několik okamžiků mě tak prudká změna tématu zmátla. Barnes rychle omrkl kamery nad mou hlavou a znovu se na mě upřeně zahleděl. Měla jsem pocit, že už vím, co se mi snaží říct.

„Myslím, že nikdo nemůže být dokonalý. Ani vy, ani já, dokonce ani Kapitán Amerika."

„Tohle se nedá omluvit jen nedokonalostí. Lidé jsou občas stejně zaslepení spravedlností, kterou představuje a bez rozmyslu ho následují. Vezmou si tím všechno. Bezpečí. Klid. Někdy i život."

Rozhodla jsem se pro protiútok. „Někdo si může zachovat chladný rozum."

Barnes zavrtěl hlavou a skousl spodní ret. „Myslím, že si to nikdo z nich nezaslouží. Když vezmu poslední případ, Sharon Carterová málem přišla o práci, bylo to v novinách. A proč to všechno?"

„Každý člověk je zodpovědný za svůj život a je jen na něm, jak s ním naloží."

Málem jsem v tom náhlém zápalu zapomněla na kamery a přímo se ho zeptala, proč mě zastrašuje. Člověk by řekl, že právě Barnes nejvíc bude stát o jakoukoliv pomoc, aby se mohl dostat zpět na svobodu.

Když jsem však na něj pohlédla, viděla jsem jen zlomeného muže sedícího na vězeňské palandě, který ze všeho nejméně chtěl být zodpovědný za další cizí neštěstí.

Za celou tu dobu ve mně probudil touhu pomoct ze své vlastní vůle, nikoliv z rozkazu Furyho. Každý moment Barnesova života od bitvy u Azzana nebyl fér. Nebyl fér ani počet jeho obětí, se kterými se nakonec musel smiřovat úplně sám. Tohle byla moje práce, pomáhat lidem a já byla více než ochotna vložit do jeho a Rogersova života konečně klid. Z věznice nebo při dalších misích ho ale rozhodně nenalezne.

„Víte, že neustoupím," pověděla jsem s upřeným pohledem do jeho očí.

Na chvíli přivřel víčka, sklopil hlavu a dlouze si povzdechl. Pak se šílenstvím v očích vstal a s burácivým řevem začal mlátit do skla. Na jeho pravé ruce se ihned objevovaly modré podlitiny a pod jeho levačkou se v chodbě rozléhaly hluboké dunivé zvuky.

Leknutím jsem vyskočila ze židle. Hned na to jsem uslyšela dusot něčích nohou. Když jsem pohlédla do chodby, zpozorovala jsem agenta Harta.

Naposledy jsem pohlédla na Barnese. Otvory ve skle okamžitě zvenčí přeryla kovová deska, která se nejspíš celou dobu pro případ nouze schovávala ve zdech a reagovala na silné otřesy skla.

„Napište ten pitomý posudek a okamžitě dejte výpověď, rozumíte?" řekl Barnes tichým, skoro prosebným hlasem. „Slibte mi, že si nenecháte zničit život."

Přes hukot poplašných sirén, který nastal, ho nebylo tolik slyšet. Přesto všechno jsem rozuměla každé slovo.

Všimla jsem si, jak se v rohu skla objevila malá, skoro nepostřehnutelná prasklina. Všiml si jí také a okamžitě přestal dorážet na sklo. Už jen ztěžka dýchal a před Hartem se snažil tvářit nevyzpytatelně.

Než se přiřítila ochranka, stačil mě agent odvést pryč.