Psaní této fanfikce odstartovalo 14. dubna 2017, tedy ještě před premiérou snímků Spiderman: Homecoming, Thor: Ragnarok, Black Panther, Avengers: Infinity war atd. Zmínky a spojitost s těmito filmy ve fanfikci jsou jen mým osobním odhadem a nemusí být tudíž úplně přesné.  

Furyho kancelář se za ty roky, co jsem tu seděla naposled vůbec nezměnila. Zastřená okna, papíry a hrnky od kávy kam oko dohlédlo. Na šedých kamenných zdech žádná výzdoba, vypadalo to tady jako v kryptě. Světlo zajišťovala jen malá stolní lampa, jinak v místnosti panovala černočerná tma. V temných koutech by mohl Fury schovávat cokoliv, až tak moc tam nešlo vidět.

Chvíli jsem v místnosti seděla sama. Vzpomínala jsem na den, kdy jsem tady seděla poprvé. Bála jsem se. Myslela jsem, že tohle bude poslední místnost, kterou v životě uvidím. Až takový strach jsem z praktik Shieldu měla. Také jsem ale věděla, že pokud má někdo ochránit náš svět před mimozemskými civilizacemi a podivnými jevy, které se vyskytovaly na Zemi čím dál častěji, jsou to právě tihle lidé. Někdo, kdo se nezastaví před ničím. Někdo, koho nepřemůže sentiment.

Proto jsem si byla tehdy téměř jistá, že budu mít malér. Pracovala jsem u Shieldu už čtyři roky jako klinický psycholog. Veřejnost nemá ani ponětí o tom, jak je takové práce v této instituci potřeba. Lidé v tomto oboru každý den obětují tolik, aby mohli chránit ostatní a nemůžou z této práce vyjít jen tak bez úhony. Násilné smrti. Mimozemské nestvůry. Nadpřirozeno. Superschopnosti. Na běžného člověka zkrátka silný šálek kávy. Snažíme se všechny zaměstnance, tedy agenty, zásahovou jednotku, vědce, teoretiky a podobně, udržovat v duševní rovnováze, popřípadě jim pomoct zvyknout si na život zaměstnance Shieldu. Pracovat tady není jako pracovat kdekoliv jinde, kde večer přijedete domů a práci hodíte za hlavu. Ne. Tato práce si vás vezme celého. Navíc ji musíte držet v tajnosti, s nikým si o ničem nemůžete otevřeně promluvit. A proto jsme tu my. Někteří lidé si na život v Shieldu zvyknou rychle, někteří dochází pravidelně na konzultace a někdo prožije tak traumatický zážitek, že potřebuje posudek o uvolnění. Na tohle nám věnovali celé oddělení a stále máme plné ruce práce. Proto jsem si ani neuvědomila, že je s jedním mým pacientem něco špatně. Každý den se naproti mně v křesle prostřídalo tolik různých lidí, až jsem v tom začínala mít opravdu chaos a mírně mi začínali splývat v jedno. To, že se něco děje, mi došlo právě včas, ale i tak jsem nedokázala zabránit katastrofě. Tehdy jsem byla ve Furyho kanceláři poprvé. Abyste věděli, za takový průšvih vás v Shieldu jen tak nevyhodí, na to víte až příliš mnoho. Buď vás zavřou, pravidelně sledují, přiřadí jinou, ale mnohem horší pozici nebo nechají nešťastnou náhodou zemřít. Zkrátka dohoda se samotným peklem. Naštěstí jsem se místo vězení či smrti dočkala povýšení za pohotové jednání a profesionální chování v krizových situacích. „Jste přesně jeden z těch šílenců, kteří se postaví před jedoucí vlak, bude-li to potřeba. Někoho takového potřebujeme," prohlásil tehdy Fury. „Vítejte v programu Avengers, slečno Morrenová."

A tak se stalo, že jsem opustila vědce a teoretiky a soustředila se jen na vojáky a agenty. Velice dobře jsem se znala s agentem Bartonem nebo doktorem Bannerem. Barton byl velice statečný muž, stačilo ho jen trochu popostrčit a pomoct mu zařídit pravidelný styk s rodinou a bezpečný úkryt. Jakmile se nám to podařilo, přestal pomalu ale jistě trpět migrénami a nespavostí, které v něm zanechala ještě Lokiho přítomnost v jeho hlavě. Měl místo, kam se mohl vrátit, odpočívat a být šťastný.

S doktorem Bannerem už bylo jiné pořízení. Co by dvojník Hulka nemohl věci změnit tak lehce jako Barton. Koneckonců vlastně ani nic měnit nechtěl. Se svým osudem se smířil a na má sezení si chodil spíš jen pokecat a plnit povinnost vůči Furymu. Měla jsem mu zkrátka jen pomáhat uvolnit napětí a popřípadě ihned hlásit možné změny v jeho chování, které by mohly vést k nečekané proměně v Hulka. Poslední dobou jsem mu také hodně pomáhala s Natashou. Nevěděl, jak se v těchto milostných pletkách pohybovat a navíc bylo dobré znamení, že jeho největším problémem prozatím bylo rande s agentkou Romanovovou než mimozemšťané a šílené umělé inteligence.

Jednoduše řečeno, všechno šlo hladce, proto jsem vůbec nechápala, co tady dělám. Ještě několik dalších minut jsem jen strnule seděla na židli před Furyho psacím stolem a uvažovala, co jsem mohla udělat špatně. Fury si v těchto věcech vždy dával na čas, proto mě nepřekvapilo, když asi o patnáct minut později po smluvené době naší schůzky, se konečně uráčil přijít. Aniž by řekl jediné slovo, sedl si za stůl a hodil mi na něj hnědou složku.

„Mám pro vás pacienta, Morrenová," prohodil a opřel se o opěradlo svého křesla. Založil ruce na prsou a čekal. Pozorně mě sledoval, jak otevírám složku a pročítám papíry.

„Steve Rogers," prohlásila jsem, když jsem dokumenty zběžně prohlédla.

„Máme o něj strach," řekl Fury. „Je toho na něj poslední dobou trochu moc. A s jeho silou si nemůžeme dovolit, aby začal vyšilovat nebo hůř, kdyby provedl něco neuváženého."

Ještě jednou jsem se mrkla do papírů. Tolik záznamů o akcích, opravdu se poslední dobou neflákal. Položila jsem složku zpět na stůl a pohlédla tázavě na Furyho. „Jde o Winter Soldiera?"

Zasmál se. „Vám nic neunikne, co? Tohle jsem měl na vás vždycky rád. Ano, jde o něj. Bylo by nanejvýš nežádoucí, kdyby se ním začal znovu zaobírat. Sice s jeho zmrazením souhlasil, ovšem jeho názory jsou poslední dobou velice nestálé. Navíc dvě poslední mise Avengers nebyly žádná procházka růžovým sadem, dalo to celému týmu pěkně zabrat. Vždyť víte. A já je potřebuji mít všechny v pohodě a připravené k boji, nevěřím, že všechno skončilo. V poslední době se objevilo příliš mnoho Kamenů, něco se chystá a nebude to hezké, věřte mi. Nechte Rogerse se vypovídat, pomozte mu zvládnout všední život, pomozte mu zapomenout na Barnese, no prostě ho dejte do kupy."

Přikývla jsem. „Rozumím."

Prakticky vzato jsem byla povýšena. Třetí člen Avengers! O tom se mi mohlo nechat jen zdát.

„Pane," oslovila jsem ještě Furyho, který už se pomalu zvedal ze židle, aby ukončil naši schůzku. Ten chlap měl neustále někam na spěch. „Znáte doufám můj styl práce, nebudu se vnucovat. Pokud výslovně požádá o ukončení sezení, nebudu se stavět na odpor. Znám Steva Rogerse z vyprávění doktora Bannera a nemyslím si, že by se mu líbilo, kdyby byl vámi mým prostřednictvím jakkoliv monitorován."

Fury poklidně vstal ze židle a zastavil se až s rukou na klice od dveří. Trochu rozčíleně jsem se vytočila na židli a pohlédla na něj. Jako by mu byl můj názor naprosto zbytečný.

„A právě proto jsem si nechal zavolat vás, Morrenová. Nikoliv doktora Wimberse. Zapůsobte na Steva Rogerse, nechte ho vám důvěřovat! Jste mladá žena, svedete to lépe než Wimbers."

Zakroutila jsem nevěřícně hlavou. „Chcete abych Rogersem manipulovala? Chci mu pomoct, ne špehovat. Nejsem jeden z vašich agentů!" Až co jsem nechala větu doznít, mi došlo, že jsem trochu přestřelila. Netrpělivě jsem pozorovala Furyho, čekala jsem pořádnou přednášku o chování k nadřízeným, ale dostalo se mi jen mírného smíchu.

„To jsem neřekl," pověděl Fury. „Jen se na sebe podívejte. Zásadová a spravedlivá. Rogerse si omotáte kolem prstu ať už chtít budete nebo ne. Vaše terapie se budou konat každý čtvrtek u vás v ordinaci. Po každém sezení budu chtít podrobnou zprávu stejně jako u Bannera a Bartona. Dejte si záležet. Zabraňte jeho spontánním zákrokům ve jménu cti a podobným nesmyslům. Vyrvěte sazenici už v zárodku."

„Nelíbí se mi to," trvala jsem na svém. „Budu se k němu chovat jako k běžnému pacientovi. Jako k doktoru Bannerovi nebo agentu Bartonovi. Nic víc nic míň. Nebudu nikým manipulovat."

„To nemusíte," zašklebil se Fury. „Jen mi podejte pohotové zprávy a o vše už se postarám já."

To jeho zatracené sebevědomí mi trhalo žíly. Nejraději bych mu jednu vlepila za tu nestoudnou aroganci, ale byl to můj šéf. Raději jsem si vzala složku ze stolu a postavila se naproti němu. „Občas si říkám, jak může mít náš svět ještě naději, pokud ho řídíme pomocí lsti a lží."

„Nezapomeňte," upozornil mě Fury, jako by mou poznámku úplně ignoroval. „Každý čtvrtek nakluše Rogers do vaší ordinace a do pátečního odpoledne chci mít na stole zprávu."

S tím se otočil na patě a vyšel ze dveří. Zůstala jsem stát jako opařená. Takže Steve Rogers. Nuže, zvládla jsem i Bannera, tohle musí být hračka. Navíc byla dnes středa, měla jsem celkem dvacet čtyři hodin na to, abych se na zítřejší první terapii nějak připravila.

.