Chvíli jsem přemýšlela jestli mám za Fredem skutečně jít nebo se raději věnovat úkolům, když Hermiona pokračovala v monologu. „ale ty za ním určitě nepůjdeš, že ano Ginny? Mám takový pocit, že máš úkoly a navíc určitě jsi neměla ještě dostatek času prolistovat si tu knihu z knihovny." Hermiona se na mě rozhodně podívala a já se výmluvně dívala po celé společenské místnosti jen abych se jí nemusela dívat do očí.

„Jasně, Hermiono, úplně s tebou souhlasím, Ginny, musíš si jít udělat úkoly, protože ty jsou tak neskutečně důležité, vážně neznám důležitější věci! Například takový Corner McGinrel je nejlepší brankář za posledních dvacet let jen kvůli tomu, že si poctivě dělal úkoly do bylinkářství. Vždy když chce dobře odehrát zápas, tak si opakuje všech osmdesát druhů půd a myslím, že to dělá i Harry, že ano?" Ron se snažil vypadat odhodlaně a Harry se snažil všemožně skrýt úsměv, což se mu ovšem nepovedlo, jelikož ho Hermiona zahlédla a nepomohlo ani to, že začal předstírat, že se dusí.

„Ano Rone, úplně s tebou souhlasím a jen bych se chtěla zeptat. To že považuješ úkoly za životně důležitou věc nějak souvisí s tím, že sis za ty dva roky ještě ani jeden neudělal?" protáhla Hermiona a Ron zbledl. Hlasitě polkl a napodobil mě, takže už jsme byli dva, co se dívali všude možně jen ne na Hermionu. „Vlastně myslím, že bys mohl zajít za Fredem ty a říct mu, že Ginny nepříjde, jelikož jsi tupý jako kořen mandragory, takže nepředpokládám, že by sis vážně udělal ten úkol do lektvarů. A k tomu Harrymu, nejsem si úplně jistá, jestli myslí na úkoly při famprpálu, ale jsem si naprosto vědomá faktu, že kdyby při famprpálu myslel na svůj prospěch, nechytal by zlatonku ale infarkt! A běž už za tím Fredem." Ron vypadal doslova zaraženě a následně zrudl.

„To ho mám jít jako někde hledat a-"

„Je u skleníku, už jsem to říkala."

„A co když si připravili nějaký žert a já to odskáču?!" vyjekl Ron vzdorovitě a sedl si na pohovku se založenýma rukama.

„Máš pocit Ronalde, že by ten žert mohl být horší než tvůj úkol, který by sis napsal ty sám?" nadhodila Hermiona s povýšeným úsměvem a já musela uznat, že z ní šel vážně strach, když tam teď tak stála se založenýma rukama a Harry se na ní jen bezmocně díval. „A nebo že by snad mohl být horší než Snape, potom co ten úkol uvidí?" pokračovala Hermiona proradně a já měla pocit, že Ron zapomněl jak se dýchá.

„To je od teb- Ale to nemůžeš! Harry, řekni něco!" Ron se otočil na Harryho, který vyděšeně vytřeštil oči a pro jistotu ustoupil o dva kroky dozadu.

„Jasně, Harry, řekni něco," přitakala Hermiona a upřeně se na Harryho podívala. A to byla přesně má chvíle. Potichu jsem si schovala učebnici Dějin Bradavické školy do tašky, kterou jsem zastrčila za nádobu se dřevem a vyklouzla ven.

Slyšela jsem ještě hlas Hermiony, když jsem utíkala chodbou a snažila se co nejrychleji seběhnout schody dolů, což mi netrvalo dlouho. Moc studentů už tu nebylo, jelikož bylo už docela pozdě a ti kteří tu byli, jsem stejně neznala.

Proběhla jsem kolem sochy, která stála u vchodu na nádvoří, když jsem do někoho vrazila. A ten někdo se téměř hned rozesmál.

„Dlužíš mi deset galeonů, Fredie!" křikl George a mírně mě od sebe odstrčil. „A pak že nepřijde. Tohle by si přece nemohla nechat ujít." George se na mě potutelně podíval a následně mrkl na Freda přičemž mě oba chytli za jednu ruku a táhli někam do úzké chodbičky.

„Přesně, nemohla sis to nechat ujít, protože ti nikdo nikdy nemůže ukázat, co mi dva a upřímně Ginny, přál bych si být tebou, abych měl tak skvělé bratry, tedy mě a George. Percyho a Charlieho bych rozhodně za bratry nechtěl." Fred na sebe sebevědomě ukázal a já se děsila toho, kam jdeme.

„Zrovna jdeš na vycházku, která se nepoštěstí téměř nikomu, teda kromě nás a Snapea s Filchem, kteří nás pokaždé pronásledují." George se nad tou představou ušklíbl a já jen přikývla. „Vlastně jsme dlouho přemýšleli, jestli ti o téhle chodbičce říct, ale nakonec jsme si řekli proč ne. Vlastně jsme o ní vždy chtěli někomu říct, víš jak, předat rodinné tajemství, ovšem Bill je moc chytrý-"

„Charliemu bychom do té chodby museli strčit draka, aby ho to zaujalo, a poslední drak, kterého jsme si s Georgem opatřili, omylem sežehl zadek učitelce péče o kouzelné tvory-"

„Percy je moc upjatý a za tohle bychom dostali takový školní trest, že bychom ho psali následující tři roky-"

„A taťkovi s mamkou to už vůbec říct nemůžeme."

„Takže jsme vybrali tebe!" dokončil Fred a hrdě se na mě podíval. „Můžeš na sebe být pyšná Ginny, jsi jediná z naší rodiny, kterou nepovažujeme za příliš chytrou-"

„Nadanou-"

„Nebo spolehlivou! Jsi ráda co?" dokončil s pobaveným úsměvem Fred a strčil mě do nějaké neznámé místnosti. „A teď hejbni kostrou ty zrzavá obludo."

„Hlavně že ty jsi hezčí Frede," prskl na něj George a rozhlédl se po místnosti. „Ale jo, pohnu si, nechci tu zase potkat Filche, který na nás beztak už někde čeká. Pamatuješ si jak jsme mu minule tvrdili, že tu umýváme prach? Nechci být pesimistický bráško, ale jde vůbec umývat prach?"

„Nemám ponětí, Georgi," vydechl Fred, který se netrpělivě rozhlížel kolem sebe. „A taky rozhodně nemám ponětí o tom, jestli tu náhodou není nějaký NEZNÁMÝ profesor, který by nás chytil, když teď jdeme dělat to, co se rozhodně nesmí a-" A v tu chvíli jsem slyšela kroky a cítila, jak mě polil studený pot. Chtěla jsem utéct proč, ovšem Fred se ani nehnul.

,,Schovej se Ginny," prskl na mě George téměř neslyšně a já jen nesouhlasně zavrtěla hlavou. Zůstala jsem stát na místě, když se na mě George znovu odhodlaně podíval. ,,Běž! Mámě plán, neboj."

Má se Ginny vážně schovat?