Počet slov: 720
---

„Kamkoliv jen ne do Zmijozelu," zašeptala jsem a pevně k sobě přivírala víčka. V místnosti bylo ticho, všichni seděli neslyšeně a já věděla na koho se právě teď všichni dívají.

„Zvláštní," utrousil klobouk zamyšleně a já se přerývaně nadechovala, „je tomu přesně rok, co stejnou větu pronesl onen slavný kouzelník, Harry Potter. A já ti stejně jako jemu vyhovím, ovšem nejsem si zcela jist, zda ti Nebelvír poskytne to, co nabízí pouze Zmijozel. Máš vztah k černé magii a to nemůžeš popřít, Ginervo Weasley. Ale ať je po tvojem.- NEBELVÍR" Poslední slovo se rozlehlo síní a já si strhla kloubouk z hlavy. Položila jsem ho na stoličku a rozeběhla se ke stolu, kde stál Fred s Georgem a hlasitě něco pokřikovali.

Seděla jsem u stolu Nebelvíru a měla nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje. Pokaždé když jsem se otočila, zahlédla jsem pár zelených očí, které se ode mě v ten samý okamžik odvrátili a já si nebyla jistá, zda se Harry Potter skutečně díval na mě.

„Už jde!" vykřikla Hermiona a vystřelila z lavice, jakoby zahlédla na konci chodby přinejmenším trola. Ron s sebou škubl a upustil vidličku. Když zahlédl to, co Hermionu tak uchvátilo, nenávistně něco zamumlal na její adresu, sehnul se pro vidličku a rozmrzele pokračoval v jídle.

„Vítejte!" vykřikl zlatovlasý muž stojící u učitelského stolu a na všechny se blyštivě usmíval. Hermiona přidušeně vykřikla a Harryho porce zmrzliny se začala roztápět na lžíci, když na ní Harry zapomněl a zaujatě pozoroval muže, ,,musím skutečně upřímně prohlásit, že je nesmírnou ctí, že Bradavice mohou dostat vskutku tak znamenitého učitele jako jsem já." Řekl muž přeslazeným hlasem a jeho zářící úsměv působil až neobyčejně nepřirozeně.

,,Ehm,ehm" ozvalo se slabé zakašlaní a muž se okamžitě otočil. Vedle něj stála žena v růžovém kabátku a i přes botky na podpatku byla znatelně menší než muž, ,,mohu-li snad něco říci-" začala žena rozhodně, ale muž na ní vrhl další úsměv a Harry se zašklebil.

,,Těžko říct, který vypadá hrozivěji," prohodil k Ronovi a ten souhlasně přikývl.

,,Kde jste vůbec byli?" vypískla Hermiona, když si uvědomila, že Ron ani Harry před chvílí u stolu neseděli a vyčítavě si oba prohlížela.

,,Měli jsme menší problém s přepážkou na nástupiště, ale to ti povíme až za chvíli," odbil jí Harry a já si všimla jeho potrhaného hábitu a umouněné tváře.

,,Ale jistě paní profesorko, pro podpis si můžete přijít za chvíli, budu rád, když se u mě v kabinetě zastavíte," prohlásil a žena k němu vzhlédla. Sladký úsměv ji zmizel z tváře a dalo by se říci, že z ní šel strach.

,,Můžete mi prozradit jediný důvod, proč bych měla jít k vám do kabinetu, můj milý?" řekla a v hlase ji zněl jakýsi podtón nenávisti, který ovšem Lockhart okázale přehlížel.

,,Mohl bych vám přinejmenším zapůjčit můj skvělý kondicionér, jelikož takhle vypadáte jako ta smrtonoška v Bardonu, kterou jsem před lety zabil, což se dozvíte na straně devadesát dva v mé knize Mé kouzelné já-"

,,Obávám se, že jsem vaší knihu nečetla," obořila se Dolores Umbridgeová, ovšem to neměla dělat. Lockharta se její slova vůbec nedotkla, právě naopak, vypadalo to, že na tohle celou tu dobu čekal. Vyskočil a náhle v ruce držel pěkně vysoký sloupeček knih, který malé ženě strčil do náruče a Dolores jen vypískla.

,,Začal bych s touhle knihou, ovšem ani tahle není špatná, klidně si je můžete začít číst místo večere, vím jak se na ně těšíte!" vykřikl muž a lehkým mávutím hůlky nechal zmizet jídlo, jež měla Dolores Umbridgeová postavené na svém stole.

,,Ten ji teda dává," vykřikl Ron mezi smíchem a zaujatě se díval na Zlatoslava Lockharta.

,,Nevím jestli je to dobrý nápad, někdo by ho měl varovat!" vyhrkla Hermiona, která byla pobledlá a napůl stále sledovala podívanou u učitelského stolu, ,,tu ženu tu poslalo ministerstvo, je zlá a proradná. Popletal má strach, potom co se Harry utkal s Vy-víte-kým minulý rok. Podezírá Brumbála, že Qiurella najal záměrně a o jeho, ehm řekněme druhé tváři, dobře věděl,.

,,To je nesmysl!" zabručel Ron nerudně, ale já ho už neposlouchala. Všimla jsem si Hermioniny tašky, kterou Hermiona neuvážila za vhodné odnést do společenské místnosti. Za polozapnutým zipsem vykukoval rožek malého černého deníku se zlatým zdobením a já jila dech. Deník Toma Riddlea!

Má se Ginny pokusit sebrat deník?

°°°

Omlouvám se, že je část až ted, ale nějak jsem neměla chuť a vůbec nevěděla jak pokračovat- ano to je ten správný důvod^^ Snad je to ale v rámci možnosti dobré a tak dále. ^^