007
„Mami," nadechla jsem se a zatajila dech. Dech mojí mamky pomalu utichal a její rudá líčka začala nabírat normální barvy, „není to všechno co Percy řekl."
„Co ještě řekl?" vydechla a roztikaně se na mě dívala. Viděla jsme v jejich očích uhasínající zlobu a polkla. Percy stojící na schodišti sevřel pevněji zábradlí a já si skousla ret.
„Ginny, prosím," zašeptal neslyšně a mně se zatočila hlava. Bylo už pozdě cokoliv si rozmýšlet. Otočila jsem se tak, abych na něj neviděla a on pochopil. Pomalu se sesunul na schod.
„Říkal, že Fred se chová nevhodně na jeho věk a že nikdy nebudu jako on," odmlčela jsem se a dívala se na podezření v mamčiné tváři. Tušila, že přijde něco horšího, něco co mě alespoň z části obhájí, „ a řekl, že Fred je adoptovaný. Prý to slyšel od tebe." Dořekla jsem a mamka se rovněž chytla zábradlí. Viděla jsem, jak se její tvář mění v bezbarvou a následně se do ní rychleji než bylo zdravé vrátila rudá barva.
„Percy," vydechla a tvářila se, jako by našla Percyho klečet nad mrtvolou. I když na dvojčata často nadávala, milovala je z celého srdce. Byli to právě oni dva, kteří ji dokázali rozesmát.
V domě se rozhostilo ticho a já pochopila, že je to mnohem horší než kdyby mamka křičela.
Donutila jsem se otočit a zahlédla Percyho sedícího na schodě. Hlavu měl složenou do klína a přerývaně dýchal. Čekala jsem až se něco stane. Cokoliv. Čekala jsem, že se bude obhajovat, že řekne opět něco bolestivého. Ale on jenom seděl a já pochopila, jak moc jsem mu ublížila.
„Mami já nechtě-" začala jsem a znovu potlačila slzy. Proboha vždyť je to můj bratr!
„Už ticho, Ginny!" křikla a začala přecházet po předsíni sem a tam. Neopovážila jsem se znovu promluvit a jenom jsem naslouchala tichu, které na mě neustále křičelo, jak moc velkou zrůdou jsem. Mamčiny boty opět přešly místnost a zanechaly za sebou hlasité klapáná, když jsem zaslechla zvuk motoru, téměř neslyšné rány a následně tlumené hlasy.
Mamka zvedla hlavu a hůlkou zapálila další svíci. Ve tváři měla normální barvu, ale ruka ve které tiskla nepřirozeně hůlku se ji třásla zlostí.
„Ginny, běž nahoru do pokoje. Zůstaneš tam dneska celý den, opovaž se vyjít. Za chvíli ti tam donesu nějakou práci. Původně jsem ti chtěla zakázat i nový hábit, ale když je to teď trochu jinak," letmo se podívala na Percyho, který se za celou dobu ani nepohl.
„Dobře," hlesla jsem se a polkla. Navrch jsem musela projít kolem Percyho. Když jsem kolem něj procházela ani nevzhlédl. Chtěla jsem mu něco říct, ale neměla jsem odvahu. Přesně jak říkal.
Zavřela jsem za sebou dveře pokoje a sedla si blízko nich. Slyšela jsem tlumený rozhovor a slabý hlas Percyho. O něčem se tiše bavili s mamkou a já slyšela pouze útržky, až do chvíle, kdy se dveře dole rozletěly a já slyšela Rona zaklít.
Domem se nesla nová vlna křiku, ovšem tentokrát na Freda a George. Jen místy jsem slyšela, jak Fred něco doplňuje nebo jak se Ron snaží mamce něco vysvětlit.
Seděla jsem u dveří a zavřela oči. Chtěla jsem se probudit. Znovu ležet v posteli a nevyjít z pokoje. Když v tom jsem zaslechla, jak jde někdo navrch. Cítila jsem neobyčejně zvláštní pocit. jako by všechen můj strach zmizel a mě něco nesmírně vzrušovalo. Smyslů zbavená jsem vyšla z pokoje a prošla chodbou. Cítila jsem jako by mě něco nutilo vyjít. Něco hluboko uvnitř mě.
Naklonila jsem se a zadívala se do kuchyně, když v tom se naše oči setkaly. Dívala jsem se do tak živých zelených oči a vyděšeně vypískla. Všichni se na mě otočili a já si až teď uvědomila, že nejsem v pokoji. Zatajila jsem dech a utíkala zpět. Nebyla jsme si schopná si vzpomenout, jestli tam stála i mamka.
Schoulila jsem se u nohou postele a slzy mi tekly po tvářích. Byl to Harry! Viděl mě a možná nebyl jediným.
Když v tom jsem slyšela kroky a slabé zaklepání. Přidušeně jsem vykřikla a třásla se. Bylo to pouhých pár minut, co jsem dostala trest za porušení pravidel a já je znovu porušila! Vyšla jsem z pokoje!
„Ginny, můžu?" slyšela jsem hlas, který přes dveře něšlo rozpoznat. Nadechla jsem se a sebrala poslední síly k odpovědi.
Má Ginny pozvat neznámého dál? Nebo mu má vstup raději zakázat?
A) Ano
B) ne
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro