Lavonde bylo chladné a deštivé místo, a to i na poměry západu. Ač někdy přes den slunce snažně vysvitalo za mraky, noční chlad nepříjemně zalézal pod kůži, což bylo ještě navíc umocněno nepříliš přívětivými podmínkami válečného tábora.

Anne si však nemohla pomoci, i když komukoli jinému by tato dvě místa nemohla připadat více odlišná, přesto přese všechno jí zdejší prostředí nepříjemně připomínalo dvůr. Kamkoli se pohnula, všude bylo spoustu zvědavých pohledů a o osobním prostoru také nemohla být řeč. Vlastně, pokud nepočítala počasí, jediným větším rozdílem, který ona shledala mezi dvorem a válečným ležením, se ukázalo být nervózní očekávání bitvy.

Nyní, se sirem Richardem v patách, měla Anne namířeno hlavní tepnou válečného tábora. Chvátala, zbývalo jen pár minut do další porady v hlavním stanu a ona se až příliš zdržela oblékáním. Nikterak jí nepomáhal ani fakt, že cesta, rozbředlá neustálým provozem, byla zabahněná a plná děr a louží. Jedna taková louže se právě objevila před ní a než aby skočila pod kola protijedoucího vozu, Anne byla nucena na poslední chvíli popadnout sukni svého šatu a doslova ji přeskočit. Povzdechla si, když jí přitom z účesu vyklouzl pramen vlasů a ona jej musela zastrčit za ucho, zatímco vytrvale pokračovala vpřed.

Kéž by zde byla Katherine, povzdechla si na okamžik. To bych se potom nemusela obávat, že se můj účes rozpadne během první půlhodiny. Ihned ale sama sobě za tu myšlenku vyhubovala. Bylo lépe, když zde její přítelkyně nebyla.

Anne neochvějně trvala na tom, aby jí doprovázelo co možná nejméně služebnictva. Ačkoli by s ní správně, jakožto s vysoce postavenou dámou, měl cestovat i náležitě početný doprovod, válečný tábor rozhodně nebylo místo, kde by se Anne chystala dodržovat tuto konvenci. Vždyť ani ona sama zde správně neměla být, šlechtičny do válečných ležení v žádném případě nepatřily. K dispozici tak měla pouze jedinou komornou, jednu z těch, jež jí věrně sloužily i během její nemoci. Dívčina se naneštěstí příliš nevyznala ve splétání kadeří a to se projevilo právě v tuto chvíli.

Avšak nelitovala. Ne, pokud toto rozhodnutí znamenalo, že tím udrží většinu Farewoodského personálu, ale hlavně Katherine, mimo nebezpečí bitvy.

Ze zasedání královské Tajné rady v Cavelshire se Anne vrátila před více než měsícem, znavená dlouhou cestou, s obavami, ale hlavně psychicky naprosto na dně. Mohla jenom děkovat štěstěně, že se lord Thomas rozhodl ji nazpět na Farewood nedoprovázet, neboť údajně potřeboval vyřídit ještě několik záležitostí na jihu. Když tedy Anne dorazila, tak stejně jako při jejímu odjezdu ji na nádvoří vyhlížely Katherine a lady Margaret, obě se starostí v očích. Sotva Anne sesedla z Nika, už stály vedle ní a odváděly ji dovnitř.

Jak snadné by bylo nechat se ukolébat tímto dočasným pocitem bezpečí, koneckonců, byla zpět doma a společnost jí dělaly její dvě drahé přítelkyně. Jenomže za tím vším číhalo vědomí, že je to možná úplně naposledy.

Nebylo pochyb, že obě ženy zaznamenaly, že s Anne není něco v pořádku, lady Margaret se to ale podle všeho rozhodla připsat vážnosti válečné situace v zemi. Katherine naproti tomu na tváři zůstávala otázka a sotva se za lady Margaret zavřely dveře ložnice, vyslovila ji nahlas.

„Takže to je pravda? Všechna ta šeptanda o vás a ..."

Anne tehdy mlčela. Dlouho jen hleděla na svou přítelkyni, nejistá, jak by měla znít odpověď.

...

„Více méně."

To stačilo, aby se Katherine již více nevyptávala a jenom Anne sevřela v náručí. Jako kdyby snad vycítila bolest, která lomcovala jejím srdcem a pomalu, ale jistě spalovala její bytí.

Na Farewood se Anne vrátila jen na pár dní, proto netrvalo dlouho a opět se nacházela v Nikově sedle, cestujíc na jihozápad, na samý okraj kraje Lavonde. Utábořily se tam znovu spojené západní síly, nyní již doplněné o vojsko lorda Yaylena ze severu. A ten, společně se všemi ostatními, touto dobou již nejspíše čekal v hlavním stanu.

„Takto si zamažete šat." Anne poznala ten hrubší přezíravý hlas, přicházející z vedlejší cesty. A ta slova na ni působila dojmem, jako kdyby ji dotyčná zkoušela.

„Co jiného mohu dělat," odvětila klidně, zatímco se k ní stejně svižným krokem přidala postarší lady Owariová. „Šat je momentálně stejně to nejmenší, co by mě mělo trápit."

Na to jí druhá žena neodpověděla a Anne to ani příliš netrápilo. S lady Owariovou se oficiálně setkala již dříve, bylo to ale až po příjezdu sem, kdy dostala šanci si s ovdovělou lady lavondského panství skutečně promluvit. Ukázalo se, že lady Owariová rozhodně neměla v plánu se tajit se svými výhradami vůči ní či komukoli jinému, minimálně co se výrazu a tónu hlasu týkalo. Anne tak okamžitě usoudila, že ona konkrétně není pro lady ničím jiným než hezkou tvářičkou, příliš mladou a hloupou na to, aby dělala jakákoli rozhodnutí.

Naštěstí to již nebylo daleko k hlavnímu stanu, hlídaném po stranách několika strážci. Když jí ten nejbližší odhrnul plentu, tak ještě předtím, než vešla dovnitř, Anne stačila na jeho tváři zachytit zaujatý výraz.

Možná až moc zaujatý.

Sama pro sebe nad tím jen zavrtěla hlavou a, pouštějíc tu záležitost ze zřetele, se rozhlédla po vnitřku. Ukázalo se, že i s jejím a ladyiným příchodem ještě nejsou ani zdaleka kompletní, neboť u stolu s mapou uprostřed místnosti, tak podobnému tomu na Haveru ...

Ne, o tomhle nechci přemýšlet.

Že u stolu s mapou zatím posedává jen lord Heawot, s číší piva a značně znuděným výrazem na tváři.

Je nyní ten správný čas zeptat se, proč jeho dcera tak náhle opustila moje služby? pomyslela si Anne sarkasticky.

„Lord Basol ještě stále nedorazil?" Lady Owariová mezitím již opět stanula po jejím boku a značně rozmrzelým tónem se nyní obracela na Anne.

Ta se zhluboka nadechla. Nechystala se nikterak ohlížet na fakt, že podle všeho byl její bratránek v ladyiných očích stále tou kompetentnější osobou a že jí to nejspíše hodlala připomínat co možná nejčastěji.

„Očekávám jeho příjezd během zítřka," odpověděla Anne klidně a obrátila se, neboť uprostřed věty zaznamenala šustění látky stanu.

„Lady Belstonová," naznačil hlavou úklonu nově příchozí lord Turley, zatímco si smetl jakousi smeť z ramenou na svém šedém kabátci. Tvář manžela lady Margaret a otce lorda Jamese se zdála být stižená únavou, pod jeho očima se rýsovaly temné kruhy, jinak však na sobě lord Edward nedával nic znát. „Lady Owariová."

Lady Owariová se neobtěžovala s vracením úklony. „Lorde Turley. Ráda vidím, že vás ani po letech neomrzely ponuré barvy."

„A já jsem rád, že vy jste zase neztratila svůj ostrý jazyk, lady," odvětil starší lord Turley a ačkoli jeho tvář zůstávala bez výrazu, v jeho hlase tančil lehký tón pobavení. „Omluvila byste nás? Potřebuji si s lady Belstonovou promluvit."

Anne přimhouřila oči, když se lady Owariová se potměšile ušklíbla. „Jistě."

Společně poodstoupili stranou a sotva stáli u stěny stanu, lord Turley promluvil. „Dlužím vám poděkování, madam."

Anne zmateně zamrkala. „Poděkování? Proč?" Už takto byl pro ni tento rozhovor mírným překvapením, ačkoli s lady Margaret byly blízkými přítelkyněmi, s jejím manželem Anne za celý svůj život promluvila pouze párkrát.

„Za to, co jste udělala pro Margaret. A vlastně i pro slečnu Katherine," odpověděl lord Turley. „Ač nerad, přiznávám, že bych jim nebyl schopen poskytnout takovou ochranu, jaké se jim dostane na Farewoodu."

Zavrtěla hlavou. „Není třeba díků, nedokázala bych jinak s klidným srdcem odjet."

Zatímco hovořili, dorazili i ostatní, několik kapitánů, níže postavených šlechticů a hrstka velitelů oddílů. Nakonec se ve vstupu dovnitř objevila i zamračená tvář lorda Yaylena a několik minut po něm i lord Barner.

O chvíli později začali s poradou.

~~~

„Lady Belstonová, posečkejte ještě chvilku, prosím."

Anne přikývla, zatímco se zbytek přítomných začal pomalu trousit ze stanu. I tentokráte, stejně jako před měsícem na Haveru, zachytila pohrdavý pohled lorda Yaylena. Ani nyní se jím však nehodlala zabývat. Popravdě, od příjezdu do tábora byly všemožné pohledy něco, s čím se musela vypořádávat každý den. A pokud nehodlala zůstat po celou dobu sedět ve svém stanu, nebylo výjimkou, že k jí uším se donesly poznámky pronášené na její adresu vojáky, kolem kterých procházela.

Byla odhodlaná tyto řeči snést. Vždyť nakonec měli v podstatě pravdu.

Mezitím, co se toto prohnalo její myslí, lord Barner se pohnul ke stoličce u stěny a zvednul z ní jakousi dřevěnou schránu, nepříliš vysokou, zato však poměrně dlouhou a širokou, které si Anne pořádně všimla až nyní. Nejvyšší královský rádce se s ní vrátil zpět na své místo v čele stolu a postavil ji před sebe.

„Co se týká příjezdu lorda Thomase ..." začala Anne, domnívající se, že právě toto byla otázka, na niž se jí chtěl i postarší lord zeptat, ale on jen zavrtěl hlavou.

„Chtěl jsem s vámi toto probrat už na Haveru, okolnosti však nebyly právě ... příznivé." S těmi slovy obešel stůl a stanul před Anne.

Přikývla, ač trochu vyvedená z míry. „Oč jde?"

Lord si přitáhl jednu z židlí, tu, na které se ještě před pár minutami rozvaloval lord Heawot. Pokynul Anne, aby učinila podobně, proto popotáhla další židli a umístila ji naproti němu, tváří v tvář.

„Jak to zvládáte?"

Anne se zatvářila zmateně. „Nejsem si jista, že vím, kam tím míříte," pronesla, zatímco si opět zastrčila neposlušný pramen vlasů zpět za ucho.

Lord Barner na okamžik shlédl na své ruce, klidně složené v klíně, a pak opět vzhlédl k ní, s poněkud smutným pohledem v očích. „Jak se vypořádáváte s posměchem a pomluvami?"

Kousla do rtu. Tohle ... takhle přímo se ji na to ještě nikdo, kromě Katherine, nezeptal. Popravdě, rezervovaný lord Barner byl ten poslední, od koho by byla čekala, že se byť jen okrajově dotkne takto kontroverzního tématu. Ale něco v jeho očích, snad to stejné, jako při jejich minulém setkání na Haveru, ji nakonec přinutilo, aby, ač váhavě, tak popravdě odpověděla.

„Ani sama nevím. Moc bych si chtěla představovat, že to nejsem já, o kom mluví. Jenomže ... Nakonec se nejspíš utěšuji tím, že si za to všechno můžu sama." Mluvila na rovinu, nebylo pochyb, že oba byli dobře seznámeni se skutečným stavem věcí, že muž před ní pravděpodobně velmi dobře věděl, co se doopravdy událo.

Sotva znatelně kývnul. „Nesmíte si je připouštět. Jakmile se jednou dostanou dovnitř, rozežerou vás zaživa."

Jeho rada byla až děsivě výstižná a Anne to znervóznilo ještě o trochu více. „Proč se mě na to vlastně ptáte?"

Jedinou odpovědí, které se jí však dostalo, bylo pouze smutné pousmání. Potom se nejvyšší královský rádce natáhl pro dřevěnou schránu, již dříve přinesl, a přemístil si ji na kolena, tak, aby čelem směrovala k Anne. „Tohle jsem přivezl z Haveru. Je to určeno pro vás, lady."

Zarazila se. „Nemusíte mi nic dávat."

Až moc dobře si uvědomovala, co se obvykle stávalo s královskými metresami. Poté, co posloužily svému účelu, byly odsunuty stranou, někam daleko od centra dění a veškeré pozornosti. Někdy s pohrdáním, jindy zahrnuty dary, panstvími a drahými šperky. Anne byla přesvědčená, že toto musí být ten druhý případ.

„Vše, co jsem učinila, jsem podnikla, i když je ponižující to přiznat, protože jsem sama chtěla. Nestojím o žádný výraz díků ze strany koruny."

Lord Barner jen otevřel kovový uzávěr na přední straně schrány a zvednul její víko ke své hrudi, předvádějíce tak Anne obsah uvnitř.

Anniny zorničky se v mžiku rozšířily překvapením. Je to, co si myslím, že to je?

„Jeho Veličenstvo jej nechalo vyrobit v dubnu, po svém návratu z Willstone," pověděl jí lord Barner tiše. „Nejsem si jist, zda na něj zapomnělo, či se jen rozhodlo jej ponechat stranou, myslím si ale, že nyní pro něj nastala vhodná příležitost."

Anne však nedokázala odpovědět, stále nedokázala uvěřit svým očím. Uvnitř dřevěné schrány, vystlané rudým sametem, ležel stříbrný náprsní krunýř. Nikterak se ale nepodobal těm, které vídala posledních pár dní ve válečném ležení. Náprsní krunýře byly obvykle navrženy tak, aby zapadly do zbytku zbroje, nezvykle oblé hrany však naznačovaly, že toto rozhodně není ten případ. Navíc, jeho rozměry, podstatně menší, než bylo obvyklé, a značně odlišný tvar vypovídaly o tom, tento kus kovu, velmi lehkého kovu, rozhodně nebyl určený pro mužskou postavu.

„Mluvíte, jako kdybyste rytířům záviděla," podotknul se stopou údivu v hlase.

Usmála se. „Možná jim skutečně závidím."

„Toto nemohu přijmout," vyhrkla Anne konečně, zatímco její hlavou prolétla rychlá vzpomínka na rozhovor u jezera.

„Je váš, madam," trval na svém klidně lord Barner. „Není pochyb o tom, že byl zhotoven právě pro vás."

Anne po zádech přeběhl mráz. „Nemůžu si to vzít, ne po tom všem."

Lord Barner si povzdechl. „Přijde čas a já nepochybuji, že to bude již velmi brzy, kdy bude potřeba, aby pravý protektor západu dokázal, že je skutečně schopen nést břímě povinnosti. Toto," řekl a odložil dřevěnou schránu stranou, zpět na stůl, „by vám to mělo přeci jen trochu usnadnit. Koneckonců, jsem si více než jist, že s podobným záměrem jej i jeho Veličenstvo dalo vyrobit."

„Pletete se, můj pane," namítla Anne. „Žena se nikdy nestane protektorem západu. Ano, možná se jednoho dne stanu matkou dalšího z dlouhé řady lordů protektorů, ale nic víc."

Muž naproti ní povytáhl koutek úst, jako kdyby si ani nevšiml její odmítavé reakce. „Jste to vy, madam, kdo se plete. Časy, jako jsou tyto, vyžadují skutečnou sílu a příliš nezáleží, kdo ji třímá. Však uvidíte."

Tímto Anne trochu zaskočil, takže než stačila najít vhodnou odpověď, lord Barner opět promluvil. Jako kdyby ale jeho mysl najednou zalétla úplně jinam. „Jak je osud někdy zvláštní. Možná jsme se nakonec mohli vyhnout této válce."

Povytáhla obočí, uvnitř si ale trochu oddechla, že se královský rádce očividně rozhodl změnit téma. „Možná," přitakala. „Nejspíš by bývalo stačilo ihned nepopravit salvicijského vyslance."

„To by bylo ještě zdaleka to nejmenší, ale ano, máte pravdu." Lord Barner se nahlas rozesmál, byť jeho smích v konečném důsledku vyzněl trochu pochmurně. „Víte, já, pokud možno, upřednostňuji před válkou sňatkovou politiku. Už od počátku jeho vlády, celé čtyři roky, jsem se snažil jeho Veličenstvu vysvětlit, že pokud by pojal za manželku dceru některého z potenciálních spojenců, jako je například nuvijská princezna Margorie, vyhnuli bychom se podobné situaci. Bohužel, podcenil jsem, jak moc dokáže mladý král být tvrdohlavý."

To my všichni.

„Snad by byl nyní ochoten přistoupit na můj způsob, když jste se objevila vy. Než jsem se však o té možnosti vůbec stačil před ním zmínit, věci se již daly do pohybu."

Anne se pokusila předstírat, že neslyšela jeho poslední větu a přinutila se pousmát. „Jak se zdá, sňatková politika jeho Veličenstvu nic neříká."

Lord Barner potřásl hlavou. „Co jsem vlastně čekal? Vždyť je v tomto ohledu úplně stejný jako jeho strýc, král Charles."

„Setkal jste se někdy s předchozím králem?" Anne se i nadále pokoušela navodit dojem, že ji tato konverzace hluboce nezneklidňuje a touto zdánlivě ledabylou otázkou odvracela téma rozhovoru pryč.

Tvář muže proti ní okamžitě zjihla, jako kdyby mu tím dotazem Anne připomněla nějakou cenou vzpomínku, neboť kolem jeho očí a úst se objevily vějířky vrásek, když se vlídně usmál. „Ano, byl jsem součástí i jeho Tajné rady. A když umíral, slíbil jsem mu, že udělám vše, co bude v mých silách a postarám se o jeho synovce."

Zvláštní, pomyslela si Anne. Lord Barner je považován za nejvýznamnějšího šlechtice v zemi, muže s nejrozsáhlejšími statky a nejvyšší odhadovanou cenou majetku. Pokud by chtěl, snadno by mohl připravit převrat a chopit se sám moci. Proč se tedy namísto toho rozhodl stát se pouhým rádcem a až do konce života sloužit dalšímu králi? Kvůli jednomu slibu? Jak moc silná tedy musela být jeho loajalita k zesnulému králi, aby i po jeho smrti stále dohlížel na jeho synovce?

Lord dle všeho rozpoznal tu otázku, snad se Anne její stín mihnul na tváři. „Ze stejného důvodu, proč vaše matka odmítla své dědictví, jí předem daný osud a namísto toho se provdala za vašeho otce."

Z lásky.

Lord Barner přikývl, poznal, že již sama v duchu nalezla odpověď. „Ty nejobtížnější věci vždy děláme z lásky. Nerad bych přirovnával to, co učinili vaši rodiče ke svému slibu, ale důvod byl stejný. Je to láska, co nás nutí zahodit strach a pochybnosti a namísto toho jednat. Kdysi jsem slyšel, že čin z lásky je tím nejvznešenějším činem."

Anne jej tiše poslouchala. „Má matka byla kvůli svém sňatku zbavena veškerých salvicijských titulů a nároků. Nakonec byla jen pouhou paní z Farewoodu," pronesla po chvíli.

„A i když to vše tušila předem, tak i přesto se touto cestou vydala," namítnul lord Barner. „Věděla jste, že se původně měla stát chotí zesnulého krále? Ale místo toho se zamilovala do vyslance, který dorazil k salvicjskému dvoru, aby právě tento sňatek domluvil. Vašeho otce."

Přikývla, to věděla.

Lord Barner se zhluboka nadechl. „Co již nevěděla bylo, jak moc to bude znamenat pro všechny ostatní. Král Charles ... on nejevil žádnou ochotu se ženit, i přesto se však rozběhla jednání. Proto jej v konečném důsledku vaše matka velmi potěšila. A navzdory mému nejlepšímu přesvědčení se ulevilo i mně."

Předchozí král se nikdy neoženil. Anne si najednou začala uvědomovat, že příčina toho všeho by dost dobře mohla sedět před ní. A že tento muž se k ní vždy choval tak mile možná proto, že věděl, jaké to je, být na jejím místě. Možná si to vše sám zažil.

Lord Barner potřásl hlavou. „Ale to už odbíhám od tématu. Co jsem se tím vším snažil říci je důvod, proč se obracím zrovna na vás, paní. Toto vše vám říkám, protože věřím, že nakonec stanete před podobným rozhodnutím."

Anne na něj zůstala jen beze slova hledět.

„A nepochybuji, že král by udělal to stejné pro vás. Ne po tom, jak bez rozmýšlení podepsal příkaz ke Gonzalesově popravě."

Ta bolest v jejím srdci se znovu ozvala.

„Já nevím, jestli jej ... " tehdy Anne zradil hlas. „Stejně jako si nemyslím, že on ... miluje mě." Téměř to slovo ani nedokázala vyslovit. „Nakonec, to s vaší ženou ..."

Lord Barner se lehce ušklíbnul, byl to snad první úšklebek, který na jeho tváři Anne kdy spatřila. „Možná byste měla vědět jednu věc o mé paní. A pak ještě jednu o mně. Lady Elise zbožňuje intriky, přímo se v nich vyžívá. Bohužel pro ni, velmi často se stává, že její pokusy skončí nezdarem. Je téměř zázrak, že tentokráte byla úspěšná, i když nejspíše jinak, než si původně představovala." Po těch slovech potřásl hlavou. „Kdežto já i nadále věřím, že je potřeba bojovat za osoby, které miluji, v tomto případě můj rod. Jakožto od hlavy rodiny se ode mě očekávalo, že po sobě zanechám dědice. A nenechte se mýlit, svou povinnost jsem naplnil."

„Takže to dítě ..."

Lord Barner se opět usmál. „Jeho Veličenstvo mou paní manželku nedokáže vystát. Kdybyste se jej bývala zeptala, řekl by vám to sám."

Pokusil se mi, to říct. Jenomže já neposlouchala.

„Jsou to činy, ne slova, co dokazuje, že milujeme. A pokud ne k vašemu králi, dokažte alespoň lásku ke své zemi." Lord Barner se opět otočil k věci, jež měla alespoň připomínat náprsní krunýř. „Vezměte si jej, lady." A přisunul schránu po stole blíže k ní.

~~~

Pamatujete si, když jsem si stěžovala, že budu muset rozdělovat části s 2k slovy? Tak tady je jedna s 3k :'D Rozdělila bych to, ale zítra nejspíš jedu na adapťák, takže máte smůlu, zůstane to vcelku :D