Stálo ho to veškeré úsilí, aby okamžitě nevyrazil za ní.

Až po chvíli, kdy se za ní zavřely dveře paláce, si uvědomil, že se vlastně stále ještě nepohnul z místa, že stále stojí uprostřed hlavního nádvoří a pohled každého dvořana se bez výjimky upírá na něj. Ztěžka se nadechl a jen nedobrovolně se vydal usadit se zpět na trůn.

Zaujal stejnou pozici jako předtím, s hlavou podepřenou rukou, na první pohled naprosto znuděný. Ale opak byl pravdou. Jeho krev se vařila v žilách, jeho srdce uhánělo jako o závod a Henry naprosto přesně věděl, že tanec za to určitě nemůže.

Povytáhl jeden koutek úst výše. Nevěřila, že by s ní byl schopen držet krok, ne při Voltě. A on jí dokázal opak. Proto byl nyní čas, aby zjistil, zdali je i ona schopna držet krok s ním.

Tedy, ne hned teď. Umístění trůnu Henrymu poskytovalo výhled na věž nedalekého kostela, která se zdvihala na střechou Mernhallského paláce a jejíž hodiny nedávno odbily půl desátou.

Půl hodiny.

„Volta?" Jako kdyby se Williamův hlas ozýval z dálky.

Henry jej ignoroval, odmítal vnímat jak jeho otázku, tak i potměšilý tón v jeho hlase.

„Kde všude jsou zde umístěné východy?" zeptal se místo toho vyrovnaným tónem, byl si však jist, že to mu jej jeho přítel ani v nejmenším nemůže uvěřit.

Skutečně, William se nahlas rozesmál, naštěstí se ale dvorská zábava kolem opět rozběhla a jeho smích tak přes zvuk právě hrané Gavoty nemohl nikdo další zaslechnout. Tedy, nikdo až na mladého lorda Zerkeho, který se se zvědavým pohledem nenápadně přikradl z druhé strany ke stupínku.

„Lady Belstonová již odešla?" zeptal se udiveně a Henry okamžitě jeho údiv odhalil jako pouze předstíranou pózu. „Jaká škoda. Chtěl jsem ji požádat, aby mě naučila Galliard."

Tím si okamžitě získal plnou pozornost svého krále. Henry na něj vrhnul vražedný pohled, načež lord Zerke následoval Williamova příkladu a také se rozesmál. „Žertuji, Veličenstvo. Ale nyní vážně, vy jste ji nechal odejít?"

„Nenechal." William stihnul odpovědět dříve, než Henry stačil cokoli odseknout. „První, co jeho Veličenstvo po té Voltě vyslovilo, byla otázka na cestu z této překrásné slavnosti konané na jeho počest."

Hlava mladého lorda Geralda se zvedla v chápajícím gestu. „Ach tak," vydechl s úsměvem na rtech.

„Povězte," procedil Henry mezi zuby. „Jak to, že jsme vás dva ještě neposlali mistru katovi?"

Oba dva jeho přátelé současně vybuchli v záchvat smíchu, až se hlouček dam nedaleko zvědavě otočil jejich směrem.

„Možná proto, že by vám pak neměl kdo shánět východ a vymýšlet alespoň trochu přijatelně znějící alibi, vaše Veličenstvo," nadhodil lord Gerald poté, co byl schopen opět souvisle mluvit. William přikývnul a vyměnili si s mladým Zerkem vědoucné pohledy.

Henry jich začínal mít plné zuby. Nebylo to ani zdaleka poprvé, co mu jeho dva nejbližší přátelé pomáhali s podobou situací, ale ... vlastně to bylo poprvé, co mu pomáhali s podobnou situací. Navíc, ještě nikdy předtím jej poznámky těch dvou tak neiritovaly nevěřil, že by byl kdy schopen cítit kvůli ženě takový neklid.

Ne. Ne neklid. Mohl tomu říkat, jak chtěl, ale neklid to rozhodně nebyl.

„Udělejme to takto," začal William a Henry na něj upřel pohled skepticky přimhouřených očí. „Za rohem, na druhém nádvoří, je postranní vchod do paláce. Dovedu k němu jeho Veličenstvo.

„Dobrá," souhlasil lord Gerald. „Jděte uprostřed skladby, zařídím, aby hudba už nebyla přerušována. A až se budou ptát, popíšu jim, jak je jeho Veličenstvo nesmírně unaveno státnickými záležitostmi a že se rozhodlo nerušit své dvořany v oslavování, zatímco samo půjde odpočívat."

William nakrčil čelo. „Tomu nikdo neuvěří."

Lord Gerald pokrčil rameny. „I kdyby, už nám prošly horší výmluvy. Pamatujete, jak jsem lordu Barnerovi na loňské cestě do Kludence vysvětlil, že jeho Veličenstvo toužilo jet napřed, zatímco vy jste lordu Gaverillovi celou dobu tvrdil, že se jeho Veličenstvo zdrželo v Mernhallu a ..."

Henry si odkašlal. „Pánové, tlačí nás čas."

~~~

Nikdo si ničeho nevšimnul a ti co ano, ti alespoň předstírali, že rozhodně nezahlédli svého krále odcházet potemnělým podloubím po straně hlavního nádvoří pryč.

Henry věděl jakým způsobem se na jeho dvoře šířily drby. Občas stačil pouhý náznak, úsměv, či jinak provedená poklona a klevetnice měly téma na celý nadcházející měsíc. Musel přiznat, že drby ohledně jeho osoby byly z větší části pravdivé, co se týkalo četnosti, i když mnohokráte vyhnané do absurdních extrémů. Jen z tohoto důvodu se rozhodl posečkat onu nesnesitelnou půlhodinu, neboť jeho okamžitý odchod, i kdyby nebyl za ní, by v očích klevetníků byl znamenal potvrzení jejich domněnek. Nicméně, i tak nepochyboval, že již nyní si mnozí šeptali o něm a o lady, která se objevila u dvora záhadně až teprve v říjnu minulého roku.

Bylo to tak vlastně? Henry tápal ve tmě. Myslel, že se poprvé setkali na lovu lorda Turleye, u příležitosti její zázračné záchrany lady Barnerové. Ale ona sama mu naznačila, že se setkali již předtím. Kdy? Proč si na to nevzpomínám?

Ne, to nyní nebylo podstatné.

Ještě před rokem by se svému nynějšímu chování vysmál. Vždyť byl král, bylo jen a pouze na něm, kdy se kohokoli rozhodne poctít svou přítomností. Patřil mu veškerý čas na této zemi. Jenomže jakmile jej William dovedl k postrannímu vchodu do paláce, Henry se téměř rozběhl potemnělými chodbami, neschopen udržet klidný krok.

Čert vem, co bývalo. U ní chtěl být co nejdříve.

Vše mu splynulo do jednoho nepodstatného celku, okna, zábradlí, schodiště ... Ani nepřemýšlel nad tím, kudy by se snad měl vydat k chodbě s oním obrazem. Jako kdyby během tří kroků stál na místě. Najednou se před ním otevírala úzká chodba osvětlená slabým měsíčním svitem. Avšak jeho zajímala jen postava na jejím konci, upřeně zahleděná na obraz na zdi.

Musela zaslechnout jeho kroky, neboť její pozornost se okamžitě stočila jeho směrem, to ale už stál u ní, aniž by kterýkoli z nich předtím vydal jedinou hlásku. Ne, slova byla zbytečná, ani by jimi nedokázal vyjádřit, co cítil. Avšak mohl se o to pokusit jinak.

Její prudký nádech, který způsobily jeho paže kolem ní, nutící ji udělat krok zpět pro opětovné získání rovnováhy, rázem přerušily jeho rty, hledající a v mžiku nacházející ty její. Nikterak se nesnažil mírnit ten plamen, který v něm sálal již od chvíle, kdy ji spatřil na prahu nádvoří a zdálo se, že ona o to ani nestojí, neboť opětovala jeho polibek s nemenším zapálení.

V Henryho hrudi něco poskočilo.

Nevěděl, jak dlouho tam takhle stáli, zabraní jeden do druhého, a ani se nestaral. Po chvíli však byl nucen se odtáhnout, neboť oba tou dobou již lapali po dechu.

„Volta," rozesmála s přerývaným dechem, zatímco se jeho paže uzamkly kolem jejího pasu a jeho čelo se opřelo o to její. „Ani ve snu by mě nenapadalo, že vybereš Voltu."

„Jak jinak tě přesvědčit?" odpověděl a vtiskl jí lehký polibek do koutku úst.

Její ruka lehce projela vlasy na vršku jeho hlavy. „Kdy jsi mě musel k něčemu přesvědčovat?" zeptala se současně.

Ušklíbl se. „Vlastně se tě snažím přesvědčit déle než poslední půl rok. Takže vlastně od chvíle, co jsem tě potkal?"

Kolem bylo přítmí, ale Henry si byl jist, že jí přes tvář přelétl náznak emoce, kterou on však nepoznal.

„Ne, mýlíš se," namítla a s náhle vážným výrazem mu odhrnula zbloudilý pramen vlasů z obličeje. „A navíc, není vůbec potřeba mě k čemukoli přesvědčovat."

Povytáhl obočí, chystal se argumentovat veškerou jejich konverzací od chvíle, kdy ji poprvé v říjnu požádal o tanec. Než ale stačil jakkoli zareagovat, její rty byly opět na těch jeho, její tělo se s naléhavostí tisklo k tomu jeho a Henry ztratil schopnost rozumně uvažovat.

Najednou, aniž by si to sám byl uvědomil, chodba s obrazem královny Matyldy byla pryč a ona před ním couvala, zatímco on sám jí nevědomky udával směr. Podle všeho mu více než ráda vyhověla, cítil, jak se její prsty proplétají jeho vlasy a klouzají po látce na jeho zádech a než se nadál, stáli před jeho komnatami.

Odtrhnul se od ní. „Neměli bychom"

Byl si jist, že velmi dobře slyšela jeho hlas, který také uprostřed věty přerušila, když za sebou nahmatala kliku dveří a naslepo je otevřela, vthánouc jej dovnitř během dalšího spalujícího polibku.

Takto již nemohl dlouho odolávat. Ne, když se její prsty zarýval do látky jeho dubletu, ne když její rty nepřipouštěly další přerušení, ne když tak zarytě ignorovala jeho slova ...

Ozvala se rána, podle všeho něco převrhli. Anne spěšně přerušila polibek a polekaně pohlédla za sebe, aniž by se však odtáhla z jeho objetí o pouhou píď. To Henrymu jen poskytlo prostor k dalšímu prozkoumávání. U zdi místnosti dohořívala poslední zbytky polen v krbu a světlo ohně tak lehce ozařovalo její šíji, kterou mu tím, jak se obrátila, ponechala až na náhrdelník zcela odhalenou. S potměšilým potěšením zaslechl její prudký nádech, když si začal razit cestu s polibky pod její čelistí a jeho prsty zároveň zabloudily na její záda, na šněrování svrchního šatu.

Měl pravdu, rudá, jeho rudá, na ní byla úchvatná. Henry pochyboval, že existuje něco krásnějšího, než obraz jejích kaštanových vlasů, spadající přes rudou látku se zlatým lemováním, či způsob jakým ten šat obepínal její postavu a při pohledu na který Henryho srdce vynechalo úder. Popravdě, již od března si začínal myslet, že onen balík na Farewood snad ani nikdy nedorazil, vzhledem k faktu, že se Anne o něm nikdy ani slůvkem nezmínila.

Ale neměnil by, věděl, že kdyby jej oblékla kdykoli jindy, bylo by to špatně. Až dnešního večera se naskytla ta správná příležitost.

Jeho prsty konečně nahmataly konec tkanice, která udržovala na místě horní vrstvu jejího oděvu. A tehdy se Henry zarazil.

Tohle rozhodně nebylo něco, z čeho by měl mít obavy, nebyl ostatně žádným nováčkem. Jenže něco hluboko uvnitř jeho samého mu našeptávalo, že nyní to není podobný případ. Přeběhl mu mráz po zádech. Tohle bylo nové a velmi křehké. Za žádnou cenu tohle nesměl pokazit. I když dříve by mu její gesto, kdy jej zatáhla dovnitř, bývalo stačilo jako souhlas.

Pomalu se narovnal a vzhlédl, pohlédnuv jí přímo do očí.

Ne tentokrát. Nyní si chtěl být naprosto jistý, že k tomu žena v jeho objetí nemá sebemenší výhrady.

V mandlových očích nejprve četl překvapení, které se vzápětí změnilo v otázku. Nehlasně se jej ptala, proč přestává. Její prsty současně sklouzly na vrchní knoflíček jeho dubletu a pomalým pohybem, aniž by jen na jedinou vteřinu spustila svůj pohled z jeho tváře, jej rozepla. Henry shlédl a tehdy si opět uvědomil, že na jejím levém prsteníku se nachází jeho rubínový prsten.

Nosí jej, od první chvíle, kdy jsem jí ho dal. Skutečně, nevzpomínal si, že by ji od té doby viděl kdykoli bez něj. Na turnaji, u jezera, dnes ...

Neustoupila. A on se nehodlal nechat přemlouvat. Ne, když byla tak blízko ...

Naklonil se dopředu, přitisknuv své rty na ty její, tam, kam patřily. Jeho prsty současně začaly obratně povolovat šněrování jejího svrchního šatu, zatímco ty její začaly rychle rozepínat i zbylé knoflíky.

~~~

Byla bych nerada, kdybyste si mysleli, že tímhle končíme :D Pár částí nás určitě ještě čeká.

P.S.: Zatím moc neslavte :'D