„Dnes jsem mluvil se sirem Hollenem, přesně jak jste žádal, Veličenstvo." Sir William se neomaleně rozvalil v křesle u krbu, postaveném na druhém konci Henryho pracovny. „Dalo to dosti přemlouvání, ale nakonec souhlasil s vyškrtnutím Allemandy z dnešního tanečního programu."

Henry přikývnul a smočil brk v kalamáři s inkoustem. Podepsal listinu, kterou mu sekretář Davison přinesl toho dopoledne a přesunul se k další z nedávno vzniklé a zdánlivě nekonečné hromady na jeho stole.

„Nejprve odhodlaně vzdoroval, nejspíše se obával hněvu lady Barnerové z vyškrtnutí jejího oblíbeného tance."

Aniž by odtrhnul zrak od listu před sebou, odpověděl: „Měl jste mu rovnou sdělit, že jde o přání jeho krále."

Sir William krátce zavrtěl hlavou a naklonil se dopředu. „Ta oslava má být překvapení, pamatujete?"

„Stále nedokážeme přijít na důvod, proč by si někdo měl toto stále myslet. Vždyť už je tomu tak po čtvrté, na stejném místě a ve stejný den. Ta samá oslava."

William se rozesmál a zvedl ruce vzhůru, jako kdyby se vzdával. „Mně říkat to nemusíte. Každopádně, jakmile jsem siru Hollenovi naznačil, že lady Barnerová před týdnem odjela do Willstonu, bylo jej již snadné přesvědčit o jistých úpravách tanečního seznamu."

Zvláštní, ušklíbnul se Henry v duchu. Ani jsem si jejího odjezdu nevšimnul.

„Zdálo se nám, že je u dvora nějaký podezřelý klid," odpověděl nahlas a poté si přitáhnul další listinu. Ani raději nepočítal, kolikátá to dnes již byla. Slova se mu začínala pomalu rozmazávat před očima, pak si ale uvědomil, co bylo předmětem oné zprávy a zpozorněl. Když si přečetl prvních pár řádek, opět vzhlédl. „Nevíte, jakou cestou se lady vydala?" zeptal se svého přítele.

William zamrkal, jako kdyby nechápal tu otázku. „Netuším," protáhl. „Vlastně, odjezd lady Barnerové není nikterak zvlášť známá věc. Včerejšího večera jsem o tom mluvil s Beatrice ..." Sir Green se zastavil uprostřed věty. „To je jedno. Každopádně o tom vím jenom díky ní."

„Nevadí."

William pohlédl na krb. „Předpokládal bych, že se její kočí rozhodne pro trasu přes Ruthland. Sice je to krapet zajížďka, ale cesta tudy je nejlépe sjízdná pro kočár."

Henry pohlédl na mohutný gobelín na zdi. Pokud si pamatoval správně, jeho strýc jej nechal do královské pracovny umístit ihned po nástupu na trůn a Henry při té myšlence stisknul rty do úzké čárky. A i když se po smrti svého předchůdce pokusil o odstranění co nejvíce předmětů, které by mu jeho předchůdce připomínaly, nakonec se rozhodl nechat gobelín na místě. Nebylo to ale kvůli vzpomínkám, nýbrž kvůli jeho neobvyklému motivu. Gobelín byl totiž jedna obrovská mapa země.

„Ruthland tedy?" poznamenal Henry, upřeně hledíc na gobelín. „Cesta přes Ludowoc je přeci mnohem kratší."

„Ale pro kočár naprosto nezdolatelná," namítnul William poté, co se zvednul z křesla a došel až před Henryho stůl.

„Máte pravdu," potvrdil Henry a ukázal siru Williamovi listinu, kterou měl před sebou. „A navíc bychom stejně nechtěli, aby se snad lady Barnerová nakazila neštovicemi, že?"

„Epidemie?" zeptal se William, zatímco si převzal list a začetl se.

Henry přikývnul. „Vypukla před dvěma týdny. Ludowocký rychtář nakázal uzavřít městské hradby, ale kdo ví. I kočár projíždějící kolem by se mohl snadno nakazit."

William položil list zpět na stůl. „Bohužel jsem si více než jist, že touto cestou se nevydají."

„Jaká škoda," poznamenal Henry kysele a pokračoval v práci.

William se ušklíbl. „Celá ta záležitost kolem jejího odjezdu je vskutku podivná. Však znáte lady Barnerovou, ta si nenechá ujít jedinou příležitost, aby se mohla naparovat u dvora, a tak bych si i myslel, že si nenechá dnešní bál ujít."

„Lord Barner podle všeho dostal konečně rozum a vypravil svou choť zpět na své panství, tam, kam patří."

William pokrčil rameny. „Dosti možná. I když ... Beatrice naznačovala něco jiného."

Henry zvedl ruku, zatímco dočítal i konec listu. „Nechceme to slyšet. Známe lady Morstonovou, nejspíše půjde opět o pouhé drby."

William přikývnul a pohlédl na hodiny. „Je čas, Veličenstvo. Měl byste se jít připravit na svou tajnou oslavu."

~~~

Henry se ušklíbnul. Oproti třem předchozím letem byla oslava na poslední chvíli přesunuta ze Svatogwendolynského sálu na hlavní nádvoří Mernhallského paláce. Nejprve se nad touto změnou pozastavil, ale pak, když dorazil, pochopil. Byla jasná noc, neobyčejně teplá na toto roční období. A kamenné nádvoří osvětlené svitem tisíců svíček a plameny ohně se tak stalo na tu příležitost mnohem vhodnějším místem.

Ani se nesnažil o překvapený výraz, když se před ním otevřely dveře na nádvoří a veškerá hudba a hovor před ním utichly. Dvořané rychle uhýbali z cesty, klaněje se, zatímco jejich král s ledovým výrazem procházel kolem.

Nehodlal se nikterak přetvařovat a pokud si i přesto některý z přítomných myslel, že jej tato každoroční událost ještě stále udivuje, byl pošetilý hlupák. Přímo naproti němu, na druhém konci nádvoří otočený čelem k němu byl postavený stupínek a na něj někdo přestěhoval trůn z audienční síně. Henry na něj bez otálení usedl a prsty lenivě naznačil, ať zábava pokračuje. Jeho zrak se zatím začal rychle probírat tvářemi tančících dvořanů pod ním.

Není tu.

Zamračil se. Byly to již téměř dva týdny, co spolu prohodili více než pouhá slova zdvořilého pozdravu. Od té doby ji vídal pouze zřídka, obyčejně jen zachytil její tvář v davu, nebo se minuli na chodbě, on ve společnosti své rady, ona s gardedámou v patách.

Frustrovalo jej to, více než cokoli jiného, protože věděl, že není zbytí. Na jeho stole se začaly vršit listiny z celé země i zahraničí, Tajná rada zasedala minimálně dvakrát denně. Po celé zemi se začínali verbovat muži a také bylo nutné vyhlásit nové daně. Před týdnem vypuklo na severu kolem Pennrys povstání rolníků, které lord Yaylen nemilosrdně potlačil. Tři z jejich vůdců skončili na šibenici.

Současně se začaly šířit zprávy z Lavonde. Ačkoli bylo vynaloženo značné úsilí, aby se terdenská hrozba nestala všeobecně známou, ukázalo se to jako marné. Koneckonců, nebylo těžké si spojit brannou povinnost s plíživou šeptandou, která přeci jen začala pronikat ze západu. A již brzy se k tomu všemu měla přidat zpráva o vyplutí Salvicijské flotily. Henry totiž vůbec nepochyboval o tom, že jakmile se Felipe dozví o Gonzálesově popravě, bude to pro něj okamžitý signál k tomu, aby nařídil nalodění svého vojska a přeplutí Klenského průlivu. Při té myšlence mu běhal mráz po zádech.

Dnešního rána se proudil zpocený ze snu o bojišti plném krve, mrtvých těl jeho mužů a vítězoslavně vyvěšených stříbrnomodrých barvách nad tím vším. Salvicijských barvách. Trvalo mu dobrou půl hodinu, než si uvědomil, že se onen sen až nebezpečně podobal bitvě u Doranaely před pěti lety a že on je králem, už dávno ne pouhým kapitánem jízdy. Než stačil začít uvažovat nad tím, co snad ten sen mohl znamenat, vrchní majordom mu s úklonou přišel oznámit, že se v předpokojích již od časného rána začaly hromadit dary mnoha lordů a lady k jeho dnešním narozeninám.

Henry se pranic nestaral. Nesešlo mu na darech, nesešlo mu na lidech, jenž mu je poslali. Nezajímalo jej, že dnešní den značil dvacátý první rok jeho bytí. Bylo jen málo věcí, na kterých mu skutečně záleželo.

Jako například na ní. Na Anne.

Celé ty dva předchozí týdny, se bez ustání vkrádala do jeho myšlenek. Ať to již bylo uprostřed odpovědi nuvijskému králi, či během diskuze o možnostech zastavení postupu nyní se pohybujícího se terdenského vojska, Henrymu se před očima rozsvěcoval její úsměv, nepřestával vidět tanec nezbedných ohníčků v jejích panenkách. Jeho dlaním jako kdyby se každou chvílí vracela vzpomínka na dotek její hebké pleti, jeho rty jako kdyby se znovu topily v těch jejích.

Ty okamžiky, kdy zachytil barvu jejích kaštanových vlasů mezi dvořany, kdy zachytil pohyb na druhém konci hodovní síně a okamžitě věděl, že patří jí, anebo když ji míjel v doprovodu svých lordů na chodbě, a místo polibku se mu dostalo pouze mělkého pukrle, vyvolávajícího úšklebek na jeho rtech, to bylo to jediné, co v posledních dnech zabraňovalo jeho pádu do hluboké melancholie. Anebo výbuchu vzteku, on vlastně sám nevěděl. Pokud nepočítal dnešní noc, Henry nesnil. Jeho noci byly strávené tvrdým a bezesným spánkem vyčerpaných, věděl však, že jinak by ty sny patřily jí.

Nebyl hloupý. V jeho životě se už vystřídalo dostatečné množství žen na to, aby věděl, že tohle bylo něco více.

Nechal bradu klesnou na hřbet ruky a ani se neobtěžoval zabránit otrávenému výrazu, aby se mu vkradl na tvář. Celá tato slavnost byla tak směšná. Už jenom svým konáním to byla každoroční fraška, divadlo pro pobavení dvora. Henry se nemohl starat méně o něco tak absurdního, jako den svého narození, který se nakonec pojil s nepříjemnou vzpomínkou na jeho matku. Když však před pár dny v naprosté vážnosti požádal lorda Barnera, aby se kvůli současnému stavu věcí v zemi květnový bál pro letošek zrušil, na tváři postaršího lorda se objevil smutný úsměv.

„I přestože je tomu často naopak, královský dvůr má jít příkladem celé zemi. Pokud se rozhodneme neslavit tak významnou událost, jakou jsou vaše narozeniny, vyšleme tím nechtěnou zprávu. Bude to pochopeno jako znamení, že se bojíme, že se má bát i lid. A strach nutí člověka k zoufalým činům."

Zde tedy byl, obklopen smíchem a radostným hlasy svých dvořanů, zatímco jeho zemi začínalo hrozit nebezpečí snad ze všech stran.

Ještě zbývá, aby nám Nuvijci vyhlásili ...

Henry se ostře nadechl, když zaznamenal na druhém konci nádvoří, tam, odkud sám před nějakým časem přišel, pohyb. A tam najednou stála, se zády hrdě narovnanými a oříškovýma očima hledícíma přímo na něj. Henryho srdce vynechalo úder, když jeho pohled sklouzl dolů a zachytily barvu jejího šatu.

Královská rudá.

~~~

Maturita za námi, tak bychom zase mohli najet na pevný režim jedné části týdně, co říkáte? :D Možná by se dalo i častěji, ale nechci nic slibovat - uvidíme, jak to půjde ;-)