Anne roztáhla těžké závěsy a nechala tak měsíc, aby napomohl svícím a osvětlil její komnaty mléčným světlem úplňku.

„Myslím, že ještě nikdy předtím jsem se tolik nemýlil."

Při těch slovech se obrátila zpět, jen aby její zrak padl na černovlasého muže, který zkoumal zdobený kus kovu, ještě nedávno položený na desce jejího psacího stolu. Když zachytil její tázavý pohled, potřásl hlavou.

„Ale já jej neplánuji vracet," odpověděla Anne klidně a přešla přes celou místnost k němu.

Očekávala, že opáčí pichlavou odpovědí o tom, jak by to bylo poprvé. On se ale namísto toho nad jejími slovy pouze slabě pousmál a zavrtěl hlavou. „Nebyl vyroben pro nikoho jiného než právě pro tebe. Je jen a jen tvůj. Ale já mluvil o něčem trochu jiném."

Anne k němu zdvihla tvář. „O čem jsi mluvil?"

Položil krunýř zpět na stůl a nechal její ruku, aby vklouzla do té jeho. „Měl jsem vědět, že ve tvém případě jsou šat a šperky jen ztrátou času." Rubín na jeho prsteníku se s těmi slovy slabě zaleskl.

Věděla, že jim oběma se v tu chvíli vybavil rudý šat, ponechaný na studené podlaze.

„Rudá není moje barva."

Jeho výraz se stáhnul, přes jeho tvář se mihnul stín něčeho, snad to byla obava. „Ale jak snadno by mohla být," odvětil.

Anne ustoupila o krok zpět, zatímco jí na holé kůži pod po lokty vyhrnutou košilí naskákala husí kůže. „O čem jsi chtěl mluvit?" Bylo o tolik jednodušší předstírat, že jeho poslední větu neslyšela. Nesnažit se ona slova jakkoli vykládat.

Byla to sotva chvíle, co nechali Nika u postranního vchodu do Farewoodského paláce. Kdypak naposledy asi jeho Veličenstvo jelo ve dvou na koni, posazené až za sedlem jezdce? Anne ještě nyní připadala ta představa značně úsměvná, zároveň ale jako kdyby pořád cítila jeho stisk kolem svého pasu, zatímco její černý oř vyrazil z Darlowských hradeb a uháněl potemnělou krajinou domů.

Henry se nijak nesnažil navazovat na slova, která nadhodil, namísto toho zcela přijal změnu tématu. „Jednání s Felipem už jsou téměř u konce, Salvicijci si jsou vědomi toho, že je máme v hrsti a jsou ochotni udělat téměř cokoli, aby dostali svého krále zpět," oznámil a pustil Anninu ruku, přecházející k odhalenému oknu s balkónem. Obrátil se k Anne zády, když vyhlédl ven. „I když Felipe sám navenek odmítá připustit, že by tomu tak bylo a stále se snaží vystupovat, jako kdyby jednání nebyla vedená ve stínu jejich hrozivé prohry." Ačkoli jej neviděla, z Henryho hlasu bylo možné rozpoznat ironický úšklebek na jeho rtech.

Anne přikývla, spíše sama pro sebe. „Mluvila jsem s ním," přiznala potom.

„Já vím. Zmínil se."

Co mu asi tak mohl vykládat?

„Nicméně," pokračoval, „byli jsme schopni přetvořit naše vítězství ve značné výhody, získali jsme část assenijských území, Salvicijci přislíbili zrušení bojkotu našich obchodních společenství a samozřejmě i plné válečné reparace."

Anne si nebyla jistá, že nyní chce mluvit o politice. I když už začínala střízlivět a ten zakalený opar kolem její mysli byl již téměř zcela pryč, doufala, že obchodní vztahy a válečné reparace by mohly počkat alespoň do rána. Ale ani tak jej nepřerušovala.

Henry si založil ruce za zády, stále hledíc přes okno na tmavé pláně Farewoodského panství. „Každopádně, tato jednání vyřešila vše kromě jedné velmi podstatné otázky, alespoň to tak tvrdí má Tajná rada."

Anne spadlo srdce až do žaludku. Tak proto. Proto je tady.

„Ačkoli se nechci vydat tímto směrem, není moc, co bych s tím mohl dělat, ne v současné situaci. Moji lordi jsou přesvědčeni, že tato záležitost nesnese odkladu a jejich tlak na to, abych ji jednou a provždy vyřešil, se stále stupňuje. Nejhorší na tom celém je, že mají pravdu, a i přes mé odmítání vědí, že i já jsem si toho vědom."

Chtěl mě na tu zprávu připravit osobně.

Narovnala záda a zvedla hlavu, odhalujíc hrdlo v marném pokusu vypadat vyrovnaně. "Co budeš dělat?"

„To, co chtějí a to, co očividně musím. Ožením se."

Tady to bylo. Potvrzení toho, co si již mezitím stačila sama domyslet.

„Aha." Nic jiného ze sebe nedokázala v ten moment vydat.

Henry se odtrhnul od okna a vrátil se zpět, tentokrát však zůstávaje stát v uctivé vzdálenosti od ní. Jako kdyby očekával, že mu každou chvílí skočí po krku.

„Poslouchej, Anne. Tajná rada požaduje spojenectví, takové, díky kterému do budoucna předejdeme podobné situaci. Gaverill ještě před týdnem orodoval za vdovu po Jacobovi, ale pak naštěstí přišly zprávy, že královna Mary je těhotná s pohrobkem terdenského krále. Zerke tvrdě prosazuje nuvijskou princeznu Margorii, do karet mu hraje její podobizna, kterou nechal lord Barner zhotovit minulý rok. A Pendron pro změnu tvrdí, že nejjednodušší variantou by byla infantka Juana, dcera Felipeho, že bychom tím srazili Salvicijce na kolena."

Jako kdyby drtil její srdce v hrsti a s každým dalším slovem pouze přitvrzoval svůj stisk. Proč mi toto vše říká? Nechci vědět, která to bude, napůl zaúpěla v duchu.

„Slyšela jsem, že princezna Margorie je velmi krásná a inteligentní žena," podotkla Anne tiše.

Henry uhnul pohledem. „A také jdou řeči, že se dveře do její ložnice netrhnou."

„To mohou být jen pomluvy."

Pokrčil rameny, oči fixované na náprsní krunýř za Anninými zády. „Jistě, to nepochybně mohou. Ale dokud bude výběr na mě, Margorii nikdy nezvolím. Popravdě, měl jsem na mysli úplně jinou možnost."

Anne tiše vyčkávala, co řekne. Mlčela a její srdce se mezitím lámalo na milion kousíčků.

Henry si odhrnul pocuchané vlasy z čela a zhluboka se nadechl, jako kdyby najednou znervózněl. A to Anne rozhodilo ještě více, nebyla zvyklá jej vídat takto otevřeně zranitelného.

Pokud jej ta volba vyváděla z míry až takovýmto způsobem, jak budu reagovat já?

„Ožením-li se s cizinkou, a je jedno, jestli se Salvicijkou nebo Nuvijkou, lid ji nikdy nepřijme, rozhodně ne po tom všem, čím jsme si prošli. Jenomže v případě, kdy zvolím některou z domácích vznešených dam, přijdeme o výhodnou pozici na poli mezinárodní politiky, kterou jsme vítězstvími nad Salvicijí a Terdenem získali."

„Pro koho ses rozhodl?" Anne se přemohla a zeptala se, ačkoli by tu odpověď nejraději neslyšela. Každá vteřina navíc působila jako pomalý jed, postupně otravovala její srdce a znecitlivovala končetiny. A i když Anne věděla, že tato situace je bezvýchodná a ona bude muset novou královnu přijmout, bolelo to, tak moc to bolelo.

Zavrtěl hlavou. „Počkej. Je to složitější." Jeho smaragdové oči v pološeru jejích komnat působily jako dva magnety, přitahovaly Annin pohled ještě více než kdy dřív. Jenomže nyní se v nich značila nezvyklá nejistota.

„Pro koho ses rozhodl?" Anne tu otázku zopakovala a do jejího hlasu se vkradl stín tvrdého tónu.

„Anne, já ..." Polknul, nedokázal to ze sebe vypravit na první pokus.

Zůstala na něj pouze hledět, neschopná odvrátit pohled stranou.

Tak už to řekni.

„Od krále se očekává dynastický svazek. Jenomže já nemůžu, nedokážu si představit, že bych se měl nadosmrti připoutat k některé z těch dam," vyslovil ztěžka.

Anne překvapeně zamrkala.

Henry lehce potřásl hlavou. „Ne, když vím, že tu jsi ty. Žena, kterou miluji. Nespokojím se s nikým jiným."

Jako kdyby jeho slova zaznívala z obrovské dálky, Anne je napřed nedokázala pořádně uchopit. Její mysl je zkrátka odmítala přijmout. Byl to až způsob, kterým na ni hleděl, který jí pomohl pochopit, co se jí muž před ní snaží říct.

„Ne." To slovo okamžitě, bez rozmýšlení splynulo z jejích rtů.

„Jenom mě poslouchej," požádal ji. „I bez ohledu na mé city, bylo by to poměrně logické řešení celé situace, vyhověli bychom tak jak domácí, tak zahraniční politice. Navíc, jak jsem zjistil minulý týden, kdy mi donesli materiály z pracovny lorda Barnera, nejsem jediný, kdo s podobnou možností kalkuloval."

Anne zavrtěla hlavou. Do očí se jí začaly drát slzy.

Přistoupil k ní ještě o krok blíže a lehce stisknul její předloktí. „Nežádal bych tě o to, kdyby skutečně nevěřil, že jde o nejlepší řešení. Vím, není to za okolností, za kterých by si to ani jeden z nás přál, ale věř mi, prosím, že mé city i tak zůstávají neměnné. Nepochybuji o to, že k podobnému závěru bychom dospěli i kdyby se celá ta salvicijská záležitost nikdy nestala."

„Ne," zopakovala a setřela si slzy z očí. „Nejde to."

„Prosím, Anne."

Ještě nikdy jej neslyšela o nic prosit, až dodneška. Viděla, jak moc těžké to pro něj bylo, viděla mu na očích, že upřímně nenáviděl ten pocit bezmoci. Jenomže ona mu prostě nemohla vyhovět, ne v tomto. A ačkoli jí představa manželství s ním nepřipadala vůbec podivná, byl to ten neznámý pocit, představa ohrožení její těžce střežené svobody, co ji vedlo k tomuto závěru.

„Ty to nechápeš."

Z jeho očí čišel nesmírný smutek. „Nechceš být mou ženou?"

Znovu zavrtěla hlavou. „Nechci ... nemůžu být královnou."

Jako kdyby jej tato odpověď lehce zaskočila, to zmatení se značilo v jeho tváři. Ale než jí stačil položit otázku, předběhla jej. „Poslední měsíce byly ty nejhroznější, co jsem kdy zažila. A když říkám nejhroznější, mám na mysli, že najednou jsem stála v centru pozornosti celé země, zahrnovaná posměšky. Lidé kolem čekali na moje sebemenší uklouznutí, aby jej využili proti mně."

„Jsi lady z Farewoodu, neseš titul protektora západu," podotknul tiše a něžně sevřel její tvář pravou dlaní. „Nikdy zcela neunikneš pozornosti.".

„Ano. Ne," zadrhla se Anne na okamžik. „Lady z Farewoodu možná, ale lordem protektorem je můj bratránek. A nezáleží na tom, že celé ty roky za něj plním veškeré jeho povinnosti, pozornost se vždy upírala na něj. Tak to je správně. Tak jsem to preferovala."

„Opravdu to tak chceš?" Jeho ruka ji hřála na tváři a z jeho hlasu znělo zklamání.

Stáhla jeho ruku ze své tváře a položila si ji na srdce. „Netušíš, kolik bolesti mi to působí. Už celá ta záležitost s lady Barnerovou, když jsem si myslela, že ..."

„Že její dítě je moje," doplnil za ni.

„Ano," potvrdila a její hlas se zachvěl. „Teď už vím, že to tak nebylo a o to více si nedokážu představit, že bych tě měla vídat po boku jiné ženy. Jenomže zároveň vím, že nemůžu splnit to, co hledáš."

Viditelně se kousnul do rtu. „Je to tvé rozhodnutí," odpověděl poté pomalu a Anne v tu chvíli do očí vhrkly nové slzy. „A já jej také budu respektovat. Ale věř mi, když říkám, že bys byla vynikající královna."

Anne ucítila, jak jí setřel slzu z tváře, zatímco ani na okamžik neodtrhoval pohled od toho jejího.

Tak moc mi věří.

Zaskočil ji. Jeho slova se postupně začínala propalovat jejím odhodláním, svářela lítý souboj s Anninou vůlí a ona si uvědomila, že pomalu, ale jistě začíná zvažovat jeho slova a pochybovat o svém přesvědčení. Pokud on věřil, že by to zvládla, že by se dokázala vzdát své svobody, ale ...

Ne, rozhodnutí bylo již učiněno.

„Chceš, abych šel?" Jeho tón byl obezřetný a smutný zároveň.

Anne přistoupila blíže, až se jejich dech mísil. „Ne," odvětila. „Ne, pokud se dnes nemusíš vrátit zpět."

Ačkoli stále četla z jeho očí lítost nad jejím rozhodnutím, dokázala touto odpovědí vykouzlit na jeho rtech malý rošťácký úšklebek. „Všechny státní oslavy byly přeložené na začátek října, oficiálně teď odpočívám. Zerke mě sice hlídá jako pes, s Williamem jsme mu nakonec unikli. I když jsme se proto téměř museli spustit po laně z okna."

Samozřejmě, že má odpočívat. Vůbec by tady neměl být, vždyť z něj tahali šíp!

„Jsi blázen," zašeptala.

Povytáhl na ni obočí. „Madam, mluvíte se svým králem." Usmíval se však.

Anne si vzpomněla na nelidské zvuky, které se rozeznívaly královským stanem, zatímco táborový léčitel dělal vše, co bylo v jeho silách, aby jej zachránil.

„Ne," odporovala, "mluvím s šílencem, který se rozhodl v plné rychlosti vjet do středu nejlítějšího boje." Třásl se jí hlas, i přesto však na tuhle jeho hru přistoupila.

Krátce nato ucítila jeho rty na svém spánku. „Urážíte nás," zamumlal do její kůže. „Co s vámi uděláme?"

Anne zatím prsty poodhrnula rozhalený límec jeho dubletu, košili pod ním, a lehce přejela po vykukující látce, ovázané kolem jeho hrudi. Z toho, jak se nepatrně zachvěl, když se dotknula onoho místa, poznala, že je to stále citlivá oblast. Stáhla tedy svůj dotek zpět, nechtěla mu působit jakoukoli bolest, přitom ji však napadla myšlenka, že mu tam nejspíše nadosmrti zůstane jizva. Odteď si už navždy bude sebou nosit připomínku, o co se jeho nepřátelé pokusili.

Připravit jej o jeho zem a vlastní život.

Jeho rty byly pryč a Anne zdvihla hlavu, jenom aby zachytila, jak si zaujatě prohlíží její tvář.

Než stačila cokoli říct, zavrtěl hlavou. „Miluji tě. Potřebuji, abys to věděla."

Možná bylo již pozdě, možná jim měla tato slova způsobit v dnech, které přijdou více bolesti než užitku. Ale pokud tomu tak skutečně mělo být, Anne věděla, že jediné, čeho bude litovat bude zpožděním, s jakým si uvědomila plný rozsah svých citů.

Její odpověď byla proto naprosto plynulá. „Stejně jako já tebe."

Potom jej nechala, aby ji znovu políbil.

Uvědomovala si, více než by chtěla, že jakmile se jeho předchozí slova naplní a země získá novou královnu, tohle celé bude muset dojít konce. Nebyla ani ochotná, ani schopná, se o něj s někým dělit, stejně jako jí bylo proti srsti udržovat vztah s mužem jiné ženy. Nicméně, nyní nebyla ta chvíle, aby mu toto své stanovisko sdělila. Pokud by ona slova nyní vyslovila, pokazila by tím celý tento okamžik, jeden z mála, který jim ještě zbýval. A to rozhodně nechtěla.

Ještě bude čas, aby mu to oznámila.

Ale prozatím, kdy ji jeho paže pevně svíraly v náručí, se rozhodla mlčet. 

~~~

Ještě s tím vypisováním odměn na mojí hlavu počkejte, okay? :D