Zhluboka vdechoval do plic těžký mořský vzduch, zatímco nechával poryvy pobřežního větru, aby ošlehávaly jeho tvář a vháněly mu vlasy do očí. Přímo před ním, sahající až daleko za obzor, se rozprostírala nekonečná modř oceánu.

Zde byl doma, toto byl jeho domov. Haver, mohutný středověký hrad, vystavěný na křídovém pobřeží bouřlivého oceánu, z jehož vrcholu vyhlížel na lodě zdolávající neklidné vody Klenského průlivu jako připomínka toho, co čeká nezvané hosty, kteří by se snad pokusili vkročit na břeh. Sotva prošel prastarou bránou, na jejímž vrcholku se skvěla vytesaná dračí hlava, Henry pocítil, jak jej ty kamenné zdi sevřely v jemu tak známém objetí. Jako kdyby zase byl, alespoň na chvíli, tím mladičkým lordem, jehož jedinou starostí měl být pouze lov, ženy, zase lov a zase ženy.

Kdy jsem tu vlastně byl naposledy?

Jeho ruce spočinuly na chladném zábradlí ochozu, již poněkud obroušeným zubem času. Nemohl si vzpomenout. Musely to být měsíce, možná už roky.

Studený vítr se opíral do látky jeho kabátce a zajížděl Henrymu pod kůži, zatímco mladý král sledoval, jak se na obzoru, nad nikde nekončícím oceánem, začínají stahovat černá mračna. Schylovalo se k další bouři, a to nejen tam venku. Jako kdyby se počasí rozhodlo zrcadlit to, co se odehrávalo v jeho zemi. A v Henryho srdci.

K jeho uším občas dolehl hlas či dva. Ale on jim nevěnoval žádnou pozornost, alespoň zatím ne. Stačilo by sice sejít po krátkém točitém schodišti za jeho zády a rázem by se ocitnul uprostřed diskuze, která měla ovlivnit osud celé země, on však nedokázal odtrhnout pohled od oceánu.

Ne, ještě ne.

Bylo to již více než týden, co byl oficiálně vyhlášen válečný stav. Více než týden, co byla salvicijská flotila spatřena v Klenském průlivu a více než týden, co Henry nařídil rozpustit dvůr. Nemělo již smysl cokoli popírat, Salvicijci podle všeho nyní již kotvili na Maneských ostrovech, nedalekém souostroví, jenž bylo zároveň důležitou zastávkou na cestách obchodních lodí. A terdenští pro změnu dobyli Ayopi, načež přitvrdili své výpady po celém západním pohraničí.

Bylo až směšné pozorovat, jak někteří členové dvora prchali zpět na svá panství, ve snaze zabednit okenice a zatlouci dveře, ať už byli od ohnisek bojů sebedál. Henry ještě nikdy předtím nezažil Mernhallský palác tak prázdný, tak tichý. To místo, vždy plné štěbetání a smíchu jeho dvořanů se najednou změnilo v palác duchů. Jeho králi to až nebezpečně připomínalo, co se stane s celou zemí, pokud neuspěje. Nemělo již smysl tam dále přebývat, když Haver měl v tu chvíli mnohem cennější strategickou pozici.

Podle zpráv sira Ersta, nyní již admirála královské flotily, bylo jen otázkou času, přesněji řečeno několika týdnů, že to už nebude trvat dlouho, než salvicijské loď zvednou kotvy z přechodného bezpečí Maneských ostrovů a vylodí se na pevnině. Vzáno v potaz to, že Maneské ostrovy se nacházely přímo uprostřed Klenského průlivu, lord Gaverill nakonec poměrně přesně určil nejpravděpodobnější místo střetu. Královský generál nepochyboval o tom, že si Salvicijci zvolí pláně nedaleko Bolewne, neboť přístup z moře tam, jako jediný v celé oblasti, nebyl ohraničen přírodní hradbou, tvořenou křídovými útesy.

Henry se musel ušklíbnout nad tím paradoxem. Jeho domov, místo, kde se narodil, bylo odtamtud vzdálené jen půl dne cesty. A právě to činilo z Haveru výhodnou strategickou základnu, alespoň prozatím.

„Rada je již úplná, Veličenstvo."

Přes hučení větru si ani nevšiml, že k němu přistoupil lord Gerald a se zachmuřeným výrazem Henrymu pokynul k bočnímu schodišti.

„Výborně," odpověděl Henry, a aniž by příteli věnoval druhý pohled, prošel kolem něj směrem ke kamenným schodům.

Cítil to napětí ve vzduchu pokaždé, když spolu s Geraldem mluvili. Tedy, alespoň od chvíle, kdy jeho otec, starší lord Zerke, na týden záhadně zmizel z Mernhallu. Jakmile se Henrymu doneslo, kam vedla jeho cesta, zdálo se mu, že vidí rudě. Natož pak, když mu posel lorda protektora jihu donesl list s rozlomenou prázdnou pečetí, jehož celý obsah byl psán salivicijštinou. Lord Zerke měl jediné štěstí, že se lord Barner po jeho příjezdu rozhodl doporučit preventivní karanténu, jinak by býval skončil v kobkách pod Ferrahskou pevností. Takto pouze, a i to po značných přímluvách svého nejvyššího rádce, Henry nařídil jenom domácí vězení v Quivy.

Ale to znamenalo, že uvěznil otce svého dobrého přítele a také jednoho ze zkušenějších válečníků, které měl k dispozici. A že Gerald měl zaujmout jeho místo, jakožto zástupce jihu v královské Tajné radě, která se v tuto chvíli již jaksi stačila proměnit na vojenskou radu.

Jak tak scházel po točitých schodech dolů, Henrymu hlavou prolétla pochybnost, zaváhal, zda byl takovýto trest skutečně jediným možným řešením.

Zerke porušil výslovný příkaz svého krále, zamračil se Henry v duchu, zatímco se před ním, v šeru kamenného schodiště, začínalo objevovat světlo. Jasně jsem tuto možnost zamítl a on ji nejenže neodložil stranou, on se ještě ke všemu rozhodl vydat se na Farewood. Jeho trest je ještě velmi, velmi mírný.

To ale neměnilo nic na to, že jeho přátelství s lordem Geraldem tím značně utrpělo.

Posledních schod a před ním se najednou otvírala rozlehlá místnost, původně knihovna. Henry si už nepamatoval, který z dlouhé řady jeho předků, snad matčin prastrýc, nechal vymalovat klenbu vysokého stropu motivy z národních legend namísto náboženských podobenství. Rozhodně to však propůjčovalo rozlehlé místnosti s až do stropu vysokými policemi plných knih svéráznou atmosféru. Kterou nikterak neumenšil ani oválný stůl, nově přesunutý do prostředka volného prostoru, a skupina osob, rozprostřená v prostoru kolem něj.

Henry se zastavil na prahu a rychle je všechny přelétl pohledem. Lord Barner, který ač padesátník, jako kdyby za posledních několik měsíců zestárl o dalších deset let. Vedle něj lord Gaverill a sir Erst, generál královských vojsk a admirál, oba ještě stále zabráni do vážného rozhovoru. Přes stůl, naproti nim, stál lord Yaylen, lord protektor severu. Kousek stranou od toho všeho se lord Pendron, protektor východu, podle všeho rozčiloval nad postavou lorda Basola. V jehož patách ...

Henry zapomněl dýchat.

Přítomní si všimli přítomnosti svého krále velmi rychle, neboť se všichni najednou začali uklánět. Jenomže on se, namísto toho, aby jim nařídil vstát, nemohl přinutit odtrnout pohled od ženy, která doprovázela zastupujícího lorda protektora západu a nyní se ukláněla na druhém konci komnaty.

Schůze Tajné rady najednou šla stranou. Jak měl vést válečnou poradu, když se v jeho mysli začínal vynořovat ne až tak staré obrazy? Když najednou opět stál v potemnělé komnatě, kde jediným světlem byly plameny dohořívajícího ohně, odrážející se na kůži ...

Lehké odkašlání od lorda Barnera stačilo, aby se Henry v mžiku vrátil zpátky do reality, jeho pohled však stále zůstával upřený na ni.

Tedy dobrá.

„Vstaňte," pronesl naprosto plochým tónem hlasu a poté přistoupil do čela stolu, na jehož povrchu byla rozložená mapa s figurami. Rozdíl v jejich rozestavení nyní a na minulé schůzi tajné rady byl však na první pohled patrný. Flotily se přesunuly, vojska zvětšila. Henry klesnul na nejmohutnější z vyřezávaných židlí, rozestavěných kolem a ostatní jej následovali, zanedlouho tvoříc ovál kolem mapy.

„Můžete začít," pokynul Henry odměřeně lordu Gaverillovi.

Generál se postavil. „Lordi" začal a jeho pohled v tu chvíli taktéž nakrátko ulpěl na postavě posazené vedle lorda Basola, „a lady." Jeho hlas při tom dodatku ochladl, Henry měl pocit, že téměř slyšel odfrknutí. „Než přistoupíme k širšímu plánování a rozdělení sil, měli bychom začít celkovým souhrnem našich sil. Samozřejmě, k rukám se mi již dříve dostaly předběžné odhady, ale rád bych si vyslechl konkrétní čísla přímo od vás, minimálně už proto, že věřím, že mé informace jsou značně podhodnocené." Když domluvil, pokýval hlavou k lordu Yaylenovi a posadil se.

Menší, podsaditý muž, usazený mezi sirem Erstem a Geraldem, opětoval pokývání a postavil se. „Navzdory faktu, že oblast sever království obývá v porovnání s jeho ostatními částmi podstatně méně obyvatel, tak jsme byli schopni shromáždit přibližně sedm tisíc bojeschopných mužů."

„Pěšáků nebo jízdy?" zeptal se lord Barner, usazený po Henryho pravici.

Lord Yaylen se k němu obrátil. „Přibližně polovinu z toho tvoří jízda," objasnil klidným hlasem a posadil se.

Jeho příkladu následoval okamžitě lord Pendron. „Pokud se jedná o jízdu, jednotky východu čítají zhruba stejný počet mužů na koních. Ovšem naše pěší vojsko se pohybuje kolem osmi tisíc hlav."

Henry se nepřítomně zamračil. Valerian Pendron, lord protektor východu, se účastnil zasedání Tajné rady ze všech stálých členů nejméně, neboť východ, jakožto nejvíce obydlená část země, vyžadovala jeho téměř nepřetržitou pozornost. Pokud si Henry pamatoval správně, jeho návštěvy u dvora bývaly velmi ojedinělé, naposledy se snad účastnil oslav svatého Reginalda. To, že byl nyní zde, bylo jen finálním potvrzením vážnosti celé situace.

Na levém konci stolu se zvedl další muž, znatelně nervózně. V ramenech mladšího lorda Zerkeho bylo patrné napětí, jakmile pohledem přelétl stůl a jeho osazenstvo. Henry věděl naprosto přesně, co se jeho příteli v tu chvíli honilo hlavou. Znal Geralda dostatečně dobře na to, aby věděl, že se mu příčí zaujmout místo jeho otce, alespoň za těchto okolností.

„Jih je schopen poskytnout celkem šest tisíc mužů," pronesl.

Lord Gaverill zvedl bradu. „A jízda?"

Gerald tehdy pohlédl na Henryho. V jeho očích se značila nejistota, emoce, kterou u něj Henry příliš často nevídal. „Dostaneme se přibližně na dvě tisícovky."

Lord Yaylen se naklonil dopředu. „Tak málo?"

Gerald otevřel ústa, lord Barner jej však předběhnul. „Nezapomínejme, že jih v posledních letech sužuje značná neúroda," připomněl. „Mnoho obyvatel odtud odešlo a jih ani předtím nebyl nikterak zvlášť obydlený. Většina jeho obyvatelstva se nyní soustředí v přístavních městech a Quivy."

Lordu Yaylenovi ta odpověď podle všeho přišla dostačující, neboť se opět opřel o opěradlo své židle a pohlédl přes stůl. „A vy, Basole?"

Všechny pohledy v místnosti se upřely na lorda protektora západu. Tedy, téměř všechny, neboť ten Henryho opět padl o kousek dále, na postavu, jejíž místo bylo po pravici lorda Basola. Navzdory tomu, že její židle byla poposunuta dále od stolu, Anne na ní seděla vzpřímeně, její oči se v tu chvíli se zkoumavým výrazem upíraly na lorda Yaylena. V porovnání s jejím bratránkem ... ten rozdíl byl zdrcující. Zatímco nahrbený lord Thomas Basol hleděl před sebe se skleným pohledem v očích, svědčícím o tom, že většina konverzace šla nejspíše mimo jeho vnímání, Anne působila jako kdyby pro ni toto nebylo ničím nikterak novým.

Henry se ušklíbnul. Protože nebylo.

Lord Basol na okamžik zaváhal, poté se ale taktéž rychle postavil, jen chvíli poté, co Gerald dosedl zpět na židli. „Západ disponuje devíti tisíci muži," vyslovil pomalu a těžkopádně, jako kdyby se snad snažil získat čas.

Henry nad tím nejprve pozastavil, v mžiku však zjistil, proč tomu tak bylo, neboť odpověď byla jeho očím předestřena jako na stříbrném podnose. Všichni kolem něj stále hleděli na lorda protektora západu, proto jim uniklo, když se rty ženy po boku lorda Basola rychle pohnuly a něco velmi tiše pronesly, aniž by dotyčná zároveň odtrhla pohled z lorda Yaylena.

„A čtyři tisíce," dodal lord Basol vzápětí. „Můžu poskytnout čtyři tisíce mužů na koních."

Henry sevřel opěradlo své židle pevněji. Toto bylo ... absurdní. Z jakého důvodu byl lord Thomas vůbec přítomen? Všichni v místnosti již velmi dobře věděli, že ten muž byl lordem byl protektorem západu jen jménem. Ušetřilo by spoustu času, kdyby lord Barner na dnešní schůzi pozval jen jeho sestřenku.

To tak moc nechtěl ranit jeho ego?

Po Henryho levici se ozvalo uchechtnutí téměř ve stejnou chvíli, kdy toto vše proběhlo jeho hlavou. „Víte vůbec, kde se vaše jednotky momentálně nachází, Basole?" Z hlasu lorda Gaverilla čišelo pohrdání. „Anebo i to vám bude muset lady poradit?"

Takže přeci jen nebyl jediný, kdo si toho všimnul.

Výborně.

Henry si zaujatě položil bradu na hřbet levé ruky, opřené o opěradlo židle. Tento vývoj se mu zdál více než uspokojivý, nechystal se zasahovat do konverzace, ne v blízké době. A navíc ...

Konec hry.

Na kůži jej zastudil chladný kov prstenu s rubínem.

Ne, nesměl se nechat vtáhnout do vnitřních proudů své mysli, ne nyní, když jej jeho země potřebovala a když stáli na pokraji války.

Zachytil, jak lord Basol otevřel ústa, jeho hlas se ale ozval až po chvíli. „Samozřejmě, že vím, kde se nachází mé vlastní jednotky," odpověděl však jako kdyby mu docházel dech. „Před týdnem dorazily do ..." zarazil se a zamrkal. „do Irdes."

„Nemusím být protektorem západu na to, abych věděl, že Irdes před třemi měsíci vypálil do základů terdenský nájezd," okamžitě navázal lord Pendron a se svým typicky zamračeným výrazem si založil paže na hrudi. „Tam vaše jednotky zcela jistě nezamířily."

Lord Barner se odvrátil od lorda Thomase k jeho sestřence. „Pokud byste byla tak laskava," požádal ji.

Její oči rychle mžikly od lorda Barnera směrem k jejímu bratránkovi a zpět. Poté však přikývla. „Tři tisíce našich mužů se momentálně nachází v Ayopi, pod velením lady Owariové dokázali město před třemi dny znovuzískat z terdenských rukou. Během tohoto týdne by měli vyrazit na pochod k hranicím a tam se setkat i se zbytkem západních sil, mířícím z Darlow."

Lord Basol se po jejích slovech poněkud nemotorně posadil zpět, na tváři prázdný výraz.

„Tím se dostáváme k hlavnímu bodu dnešního jednání, a to sice podrobného rozdělení sil a válečných plánů." Lord Gaverill si promnul dlaň pravé ruky. „Jeho Veličenstvo ráčilo schválit plán, podle kterého, rozdělíme naše síly na dva poloviny. Jednu pošleme na západ, k hranicím s Terdenem a tu druhou na jihovýchod, proti Salvicii."

V komnatě zavládlo ticho. Nikdo se již neodvážil nic namítat, i přesto, že Henry z tváře několika z nich četl jasný nesouhlas. Tato debata byla již rozhodnuta a toto bylo rozhodnutí jejich krále a nikoho jiného. Pokud se mělo ukázat špatným, ponese za něj odpovědnost v první řadě on.

~~~

Asi budeme potřebovat mapu, což? :'D