První, co Anne ucítila, když se s trhnutím probudila, bylo úpění jejích zad bolestí. Popravdě, to ale nebylo žádným překvapením, vzhledem k faktu, že se jí podařilo usnout natažená ze židle na hraně protějšího lůžka, tam hlava podepřená pouze vlastními pažemi. I přestože její tělo protestovalo, Anne se pomalu nadzvedla na loktech, značně dezorientovaná. Rozespale zamrkala a odhrnula si zacuchaný pramen vlasů z obličeje, jenom aby její pohled vzápětí spočinul na nehybném těle na lůžku, jenom pár centimetrů od ní.

Anne ztuhla, ve zlomku vteřiny se jí všechno najednou vrátilo.

Proboha.

Vybavovalo se jí každý okamžik, od jejich příjezdu do Bolewne až po chvíli, kdy lord Edward společně se zjizveným kapitánem královské gardy donesli bezvládného krále do tábora.

Viděla to. Z návrší nad bojištěm zahlédla, jak uprostřed bitevní vřavy, v plné rychlosti, najednou z bílého koně padá postava k zemi. Vlastně, kdyby nebylo toho pádu, nebyla by jej jinak schopná najít. A vzápětí jej opět ztratila, skrytého neustále se měnící masou těl dole. Trvalo pak ještě notnou chvíli, než bylo úplně jasné, že získali nad Salvicijí konečnou převahu. A než se Anne poté dostala do válečného ležení za kopcem, Bolewnské planiny už osvětlovaly plameny pochodní.

Ona, naprosto osamocená, se rychle proplétala ležením, uskakovala z cesty nosítkům s raněnými vojáky a prosmýkala se mezi postávajícími skupinkami, až nakonec stanula před nikým nehlídaným královským stanem. Vtrhla dovnitř a k jejímu obrovskému zděšení se jí naskytnul pohled na lorda Edwarda, lorda Gaverilla a kapitána královské stráže. Všichni tři postávali kolem lůžka se zkrvaveným a pohmožděným tělem černovlasého muže, nad kterým se skláněl táborový léčitel.

V tu chvíli cítila zběsilý tlukot svého srdce až v krku.

„Lady Belstonová," ozval se podrážděný hlas lorda Gaverilla. „Tady nemáte co dělat."

Ale Anne jeho slova vůbec nevnímala. Naopak, vmžiku stála vedle lorda Turleye a vše, na co se zmohla, byla ruka, která jí vyletěla před ústa.

Ne. Tohle nemůže být pravda.

„Lady," začínal znovu lord Gaverill, ale lord Edward zavrtěl hlavou.

„Nechte toho. Má úplně stejné právo zde být jako vy a já."

Lord Gaverill si založil paže na hrudi a vrhnul na lorda Turelye vražedný pohled. „Není vhodné, aby ..."

Než to stačil dokončit, léčitel, modrooký muž se slámovými vlasy ve středních letech, natáhnul paži vzad, aniž by se odvrátil od králova těla. „Potřebuji další tkaninu," oznámil ledově klidným hlasem ostatním přítomným.

Anne si až tehdy všimla poloviny zkrvaveného šípu, pohozeného na zemi vedle lůžka. Hrot se lesknul v plápolavém světle pochodní a končil ve svém původním prostředku, očividně někým přelomený vejpůl. A poté si Anne uvědomila, že jeho druhý konec s krvavými skvrnami na letkách se nachází doposud zabodnutý v Henryho rameni.

Ani nevěděla jako, najednou rychle sbírala nažloutlou tkaninu z nedaleko přistaveného stolku a podávala ji léčiteli. Její ruce se přitom třásly.

„Děkuji," pronesl léčitel, zatímco podanou látku přitisknul k okraji královy rány. „Pokud můžete, převařte mi, prosím, další. Udělal bych to sám, jenomže ..." Nedokončil větu, v tu chvíli se z Henryho hrdla vydalo bolestné zahrčení a léčitelovy ruce okamžitě přelétly k druhé polovině šípu, Anne ale i přesto pochopila, co měl na mysli. O to více ji však znepokojilo, když konečně zachytila léčitelovu tvář z profilu a všimla si krůpějí, smáčejících jeho čelo.

Potí se, uvědomila si vyděšeně.

Stála tam potom, sama ani nevěděla jak dlouho, jedna její ruka svírajíce tu druhou. Lordi kolem odcházeli a přicházeli, ona ale zůstávala ve stanu, po jeho boku. Zdálo se, že s léčitelem téměř okamžitě dospěli k tiché shodě, jeho hbité prsty tančily kolem králových zranění a ona, pokaždé, když k tomu cokoli potřeboval, byla po ruce.

Nebyla si jistá, jak moc dlouhá doba uplynula, když se léčitel obrátil k lordu Edwardovi, který se zrovna odněkud vrátil do stanu. „Potřebuji vytáhnout šíp. Neodkladně. Budete muset jeho Veličenstvo přidržet na místě, aby se nevzpouzel a mohl jsem tak dřevo vytáhnout co nejčistěji."

Lord Turley přikývnul a přistoupil blíže ke králově loži, pokládajíce ruce na Henryho pravý loket a levé rameno. „Můžeme," přikývnul na léčitele.

Muž se slámovými vlasy pokýval hlavou nazpět a poté se obrátil k Anne, ukazuje k levému straně stanu. „Prosím, doneste tamtu číši."

Anne přikývla, a ačkoli netušila k čemu ji bude potřebovat, okamžitě se k nim obrátila zády, přiskakujíce k ukázanému plamenu.

Tehdy se ozvala hrozivá série výkřiků výkřik. Anne zatuhla krev v žilách, uvědomujíc si, že to byl Henryho hlas, i v bezvědomí prostoupený bolestí, zatímco se léčitel snažil dostat z jeho těla ten kus dřeva. Stále obrácená zády, Anne silou stiskla víčka k sobě.

Slyšela je ještě nyní. I teď, mnoho hodin poté, se její myslí nesly ty příšerné zvuky, které vycházely z hrdla bezvládného krále a před očima se jí vybavoval obraz, jak jej lord Edward s vypětím všech sil udržoval nehybného na lůžku, zatímco léčitel se snažil dostat šíp ven z jeho těla. Jak odlišné to bylo od této chvíle, kdy Anne jenom poslouchala tlumené zvuky tábora přicházející přes stěny stanu a klidné, pravidelné oddechování.

Dýcháš, vydechla s úlevou. Tedy jsi stále naživu.

Pomalu se vzepřela na loktech proti lůžku trochu výš, tak, aby jej neprobudila, a pohlédla na Henryho tvář. Jejím nitrem se rozlila úleva, když spatřila jeho klidný, ve spánku uvolněný výraz, tolik odlišný od té bolestí stažené bezvědomé grimasy hodiny předtím.

Nedokázala si pomoci, opatrně se natáhla a odhrnula mu potem slepené vlasy z očí a zároveň se lehce dotkla jeho čela. Spokojeně se odtáhla, když nezaznamenala žádnou horkost a její pohled sklouzl dolů, k jeho hrudi a pravému rameni. Tolik se bála toho, co tam spatří, ale jediné, co zaznamenala, byly bílé, čisté obvazy. Po krvi nikde ani stopy.

Tehdy periferním viděním zachytila po levé straně pohyb a bleskově se se vymrštila do sedu, plně se obracející k služebné, která právě přinesla do stanu nové obvazy a mísu s vodou. Anne si rozpačitě zastrčila pramen mastných a zacuchaných vlasů za ucho a poprvé ji napadlo, jak tohle celé asi musí vypadat.

Jak já musím vypadat.

V duchu začala počítat. A zděsila se, když si uvědomila, že od jejich odjezdu z Fluppenu to je již šestý den. Od té doby měla na sobě jedny a ty samé šaty, zablácené dlouhou cestou, její vlasy byly zacuchané od větru a její žaludek se začínal probouzet k životu, skomírající hladem.

Služebná položila obvazy s mísou na nedalekou komodu a usmála se Anniným směrem, vzápětí přistupujíc k ní. „Paní, lord Turley mi nařídil, abych vám vzkázala, že nechal přichystat stan, jen pro vaše potřeby," promluvila plavovlasá žena polohlasem.

Anne se v půlce její věty zděšeně obrátila ke spícímu králi, byla přesvědčená, že jej ne tak tichá slova služebné musí probudit. Ale navzdory jejímu očekávání, Henryho hruď se stále pravidelně vzdouvala s klidnými nádechy, ničím nerušená. Obrátila se tedy zpět, a žena na ni trpělivě pokývala hlavou.

„Jeho Veličenstvu byla před několik hodinami podána směs pro klidný spánek. Léčitel ji nadávkoval tak, aby ještě dnešek přinejmenším strávil ničím nerušen."

Anne pomalu přikývla, pomalu rozebírajíce její slova v hlavě. „Ach tak," odpověděla nakonec a poté se naposledy obrátila ke spícímu králi.

Už je mimo nebezpečí, zašeptal hlas v její hlavě.

Jako kdyby jej služebná zaslechla, současně zašmátrala v kapsářích své sukně a něco z nich vytáhla na světlo, na dlani to nabízejíc Anne. „Toto jsem našla na zemi nedaleko lože a usoudila jsem, že patří vám, madam."

Anne jenom prázdně hleděla na rubínový prsten ve zlatém kroužku.

Jako kdyby dostala kopanec do žeber. Najednou ji to zasáhlo, uvědomění, že se všechno mělo vrátit do zajetých kolejí. Nehledě na věci, na než mezitím přišla.

Tímto, touto bitvou, se nic nezměnilo.

Musela odejít s hlavou zdviženou a neotáčet se zpět.

Pomalu zavrtěla hlavou. „Ne, ten není můj."

~~~

„To není dobrý nápad," namítnul lord James, kulhající na jednu nohu vedle Anne. „Nemůžete se najednou vypařit, jen tak odtud zmizet."

Anne rozhodně zavrtěla hlavou. „Je toho na mne již moc, drahý příteli. Jistě pochopíte, že se těším na klid Farewoodských zdí. A navíc," doplnila a pohlédla na kulhajícího zlatovlasého mladíka vedle sebe, „měl byste vidět lorda Gaverilla a všechny ty pohledy, které na mě vrhá, kdykoli se ocitneme na stejném místě."

Tím lorda Jamese podle všeho přesvědčila, neboť její přítel z dětství se rozhodl nikterak více nekomentovat její rozhodnutí vydat se zítřejšího rána na cestu domů. A Anne za to byla vděčná, byla vděčná za jeho přítomnost a odhodlání, které jí to dodávalo. Už od rána, když se vypotácela z královského stanu a narazila na něj přímo před, přes den, kdy jí dělal téměř nepřetržitě společnost až do nyní, kdy se za soumraku vydala napříč táborem.

Mohla jenom děkovat prozřetelnosti, že ušetřila jejího přítele, vlastně nejen proto, že jí nyní dodával tolik potřebnou kuráž. Ale hlavně proto, že v rozhodnou chvíli neochvějně stál v bitvě po jeho boku.

Když se lord James po chvíli zastavil, ušklíbnul se bolestí, podle všeho způsobenou zraněním kolene, jež mu uštědřil některý ze Salvicijců. Současně ale mladý lord Turley ukázal na největší stan v okolí. „Tady," oznámil.

Anne přikývla. „Děkuji vám."

„Stále si ale myslím, že byste neměla chodit dovnitř," zachmuřil se ihned poté.

Anne jej ale už neposlouchala, mezitím odchytila chlapce, procházejícího kolem nich a po krátkém přesvědčováním od něj převzala tác a karafu s vínem na něm postavenou.

„Proč s ním chcete mluvit? Salvicijce jsme porazili, není to už jedno?" pokračoval její přítel, zatímco Anne vykročila ke vchodu do stanu, hlídaného dvěma strážnými vojáky. Stačilo jediné přikývnutí lorda Jamese a okamžitě jí uvolnili cestu dovnitř, přizvedávajíc plentu, aby mohla projít dovnitř.

„Není," odpověděla Anne zatvrzele krátce předtím, než se plenta za ní opět spustila a ona tak osaměla uvnitř poměrně dobře osvětleného stanu. I když ... říct, že osaměla bylo chybné zvážení situace, brán v potaz fakt, že přímo před ní se na druhém konci stanu tyčila vysoká postava muže, obráceného tváří od ní. Anne tak kromě jeho širokých zad mohla rozeznat pouze po ramena dlouhé kaštanové vlasy a jeho ruce, spjaté za zády.

Udělala dva kroky vpřed a pak se beze slova zastavila.

„¿Trajiste el vino?" („Přinesl jsi víno?") Byla to jednoduchá otázka, ale i ta způsobila, že Anne naskočila husí kůže.

Nehodlala se však nechat zastrašit. „Nejen víno." Její hlas zněl tak tvrdě, cize.

Muž se obrátil, pohled okamžitě připoutaný k ní. Anne zaznamenala oříškové oči, v nichž se značila nepopiratelná inteligence a, aniž by chtěla, do mysli se jí začaly vkrádat tolik let staré vzpomínky na ženu, která by snadno mohla být mužovým dvojčetem.

„Pareces a tu madre mucho, Ana." („Tolik se podobáš své matce, Anne.")

Když neodpověděla, hnědooký muž naklonil hlavu na stranu. „Señor Gonzales nos escribió en las cartas que habías crecido tan guapa, cómo querida Isabella. Pero no intuíamos que tanto." („Señor Gonzales nám v dopisech vylíčil, že jsi vyrostla do krásy, stejně jako naše milovaná Isabella. Ale netušili jsme, že až takto.")

Bodnutí u srdce přišlo téměř okamžitě. Anne jej však s klidnou maskou na tváři dokázala potlačit, odmítala na sobě nechat znát, že by v ní jeho slova vyvolala sebemenší reakci. „Señor Gonzales skončil s hlavou na špalku. Pochybuji tedy, že je dobrá strategie připomínat zde jeho jméno. Zvláště pokud nechcete, aby vás potkal podobný konec." Ač byla její salvicijština plynulá, bezchybná, Anne se s tím jazykem vůbec neobtěžovala. Namísto toho po celou dobu zpříma hleděla do očí salvicijského krále Felipeho, vyčkávaje reakci.

„Javier Gonzales byl na rozdíl od nás synem jakéhosi drobného zemana z vesnice nedaleko Durrery," odpověděl Felipe sice s lehkým přízvukem, ale jinak bez obtíží. „Takovéto obavy nás tedy netíží."

Anne bez jakýchkoli ceremonií položila karafu s vínem na stůl.

Salvicijský král se pouze pousmál a naznačil jí, aby se posadila, sám si přitahujíc jednu ze židlí blíže. Anne tak bez váhání učinila, klesla do židle naproti němu a nastavila svému strýci kamennou masku odhodlání.

„Nevěděli jsme, kdy se nás rozhodneš konečně poctít svou návštěvou." Felipe zvedl karafu ze stolu a nalil vína do dvou číší na okraji stolu.

„Já bych bývala raději, kdybyste se vy rozhodl nás nepoctít tou svou v první řadě."

Salvicijský král jí místo odpovědi postrčil jednu z číší, sám si beroucí tu druhou a po celou dobu na jeho rtech hrál ten neurčitý úsměv.

Anne se rozhlédla kolem. Popravdě, byla přesvědčená, že zajatého krále nalezne v ledajakých podmínkách, jenom ne v takovém pohodlí. Jeho stan se úrovní příliš nelišil od toho, který měl k dispozici Henry. „Čekala jsem, že vás budou držet na řetězu, připoutaného ke kůlu."

Felipe se rozesmál, tentokrát již nahlas. „Abychom byli upřímní, měli jsme naprosto stejná očekávání," pronesl potom. „Ale vaši lidé se nakonec ukázali být poměrně civilizovanými."

Anne se přinutila opětovat úsměv, ten na jejích rtech však značně zhořkl. „Moji lidé se bezdůvodně nevydávají na invaze do sousedních států," odvětila a dopřála si malý doušek vína.

„To není tak docela pravda," zavrtěl hlavou salvicijský král. „Možná ne v posledních letech, ale ještě za vlády minulého krále se královské vojsko vylodilo nejprve v Nuvii a následně i provedlo vpád do Terdenu. A to ani nezmiňuji nájezdy, které vaši privatýři pravidelně podnikají na naše lodě, vracející se z kolonií v Assenii."

Tentokrát neodpověděla Anne, nejistá si, jak by na to tvrzení měla zareagovat.

Její mlčení však Felipemu jako odpověď podle všeho bohatě stačilo, neboť plynule přešel k dalšímu tématu. „Mimochodem, jak je na tom jeho Veličenstvo? Doufáme, že se mu daří dobře, slyšeli jsme totiž, že utrpěl v bitvě drobné zranění."

Anne zbělely klouby pravé ruky, když v ní vzteky téměř rozdrtila číši. Krev v jejích žilách se začala blížit k bodu varu.

Drobné.

Salvicijský král se ani nesnažil skrýt, že účelem těch slov bylo ji vyvést z míry. Ano, jeho tón byl stále lehký, jako kdyby se jí ptal na počasí. Avšak do jeho původně nenuceného úsměvu nyní pronikla nijak neskrývaná samolibost.

Uklidni se, zašeptala Anne sama sobě v mysli. Přesně proto to řekl. Aby tě vytočil, aby ses přestala ovládat. Tohle nejsi ty.

Až moc dobře si najednou uvědomovala, že Henry kvůli Salvicijcům málem přišel o život.

Kvůli tomuto muži.

Nehodlala ale svému strýci prokázat to potěšení. Proto s vypjetím veškeré sebekontroly, která jí ještě zbývala, si na obličeji podržela onu nic neříkající masku. „Jenom nepatrné," přikývla. „Pokud vím, jeho Veličenstvo se rychle zotavuje a jsem si jistá, že brzy budete mít možnost si s ním promluvit osobně."

Vybavovala si tu zlost, vztek, který žhnul Henrymu v očích měsíce zpátky, když mluvil o popravě salvicijského vyslance. Vzpomínala si na plamen, který z něj v těch chvílích sálal. Anne chtěla, ne, toužila po tom, aby se tito dva muži setkali tváří v tvář. Právě proto, že věděla, že zloba, která se momentálně rozlévala celým jejím tělem, nebude ničím v porovnání s tou královou. Neboť co byl jeden nezdařený atentát v porovnáním s plánovanou invazí? A co byl tedy malý plamínek v porovnání s lesním požárem?

Felipe na ni po celou dobu upíral zvědavý pohled, bedlivě sledoval každou její reakci. „Kdybys bývala chtěla, mohla jsi být královna. La reina," vyslovil najednou.

Anne zamrkala.

Felipe povytáhl obočí a položil číši na stůl. „Ledacos se doneslo až za Klenský průliv. Zpočátku jsme mysleli, že jde jenom o obvyklou šeptandu, drby a báchorky. Pochybovali jsem, že je to vůbec pravda, a i kdyby byla, předpokládali jsme, že ti šlo jenom o peníze nebo o moc. Ale jak nyní vidíme, pletli jsme se."

„Do toho vám nic není."

Tady to bylo. Klidná maska, kterou s takovým úsilím až doteď udržovala, najednou praskla. Ta slova ji rozlomila v půl, osvobozujíce všechny emoce, jež se pod ní skrývaly. A na Annině tváři se tak objevil nelítostný pohled. Byla připravená v okamžiku překonat stůl mezi nimi a vrhnout se na muže proti ní.

„Drahá neteři, ačkoli si můžeš myslet pravý opak, je nám do toho všechno," pronesl její strýc pomalu, jako kdyby mu patřil veškerý čas světa. „Nakonec, jsi krev naší krve a cenná figurka v téhle hře."

Anne zatnula ruce, doteď poklidně složené v klíně, v pěst. „Nejsem ničí figurka. Nejsem vaše nic. Ne po tom, jak jste naložil s mou matkou."

Salvicijský král pokrčil rameny, zcela nepoznamenaný jejími slovy. „Isabella věděla, co ji čeká, pokud se rozhodne pro tvého otce. A její volba byla i přesto stále velmi jasná." Tehdy se trochu naklonil dopřed a poprvé za celou dobu se jeho pohled zbavil pobavení, v jeho očích najednou zbyla pouze vážnost. „Ale nenech se mýlit, tvá matka byla naší milovanou sestrou. Nezažili jsme větší ránu, než když se rozhodla opustit Durreru."

Lháři. Anne tak moc chtěla věřit, že jí v těch chvílích neříká pravdu.

Felipe se opět zaklonil zpět, narovnal záda a znovuzískal onen pobavením podbarvený výraz. „To už je však minulost. Za pár hodin se rozběhnout, možná už začala, jednání. Salvicije, ačkoli to neradi přiznáváme, bude muset za tuto chybu zaplatit." Znovu uchopil pohár do ruky a lenivě zakroužil s vínem uvnitř. „Lordi zdejšího království budou požadovat pojistku, jistotu do budoucna, že se nic podobného nebude opakovat. A tvůj král je svobodný."

Ne váš. Tvůj.

Bylo naprosto jasné, kam tím mířil.

Anne pochybovačně přivřela oči. „To se nikdy nestane," zavrčela.

Felipe s viditelným zájmem naklonil hlavu na stranu, jako kdyby zkoumal emoce v její tváři jako nějakého exotického živočicha. „Anebo možná ne," přitakal naprosto vyrovnaně, snad podobnou odpověď očekával. „Možná budeme nakonec nuceni obětovat tomuto smíru jednu ze svých dcer. Juana by se mohla zdát jako dobrá alternativa." Tehdy zpříma pohlédl Anne do očí. „Ale cožpak toto ty sama chceš?"

Anne se zvedla ze židle. Lord James měl nakonec pravdu, skutečně sem neměla chodit. Nějaká bláznivá část v hloubi jejího nitra, ta, které ji přiměla přijít a ta, která doufala, že by snad v tomto muži mohla nalézt poslední kousek své dávno ztracené rodiny, nyní mlčela. Tohle nebyla její rodina. Tohle nebyli její rodiče, ztraceni na dně oceánu. Felipe si s ní hrál, jenom se ji snažil vyvést z míry, obrátit ji proti všemu, co milovala a dostat na svou stranu.

A Anne už měla her dost.

„Nezáleží na tom, co chci. Nikdy na tom nezáleželo," odpověděla pomalu.

Felipe jí věnoval poslední ze svých úsměvů. „Ale ano, Ana. Nakonec jsi dcerou své matky a jako taková bys měla vědět, že na tom, po čem tvé srdce touží, záleží vždy ze všeho nejvíc."

~~~

Už se blížíme ke konci! 2, možná 3 části + epilog! Let's gooooo :D