Už žádný dřevec, místo něj meč připnutý u pasu.

Už žádný chochol, místo něj zlatem vyvedená koruna na přilbici v rukou jeho pážete.

Už žádné zdobené brnění, místo něj obyčejná, zato však spolehlivá železná skořápka.

Pohledy všech se upíraly jenom a pouze na něj, zatímco na běloušovi s otěžemi v jedné ruce pomalu projížděl řadami svých vojáků. Jeho záda byla dokonale narovnaná, s bradou zdviženou a rty pevně stisknutými míjel k němu obrácené tváře vojáků. Ani na jednoho z nich však nepohlédl, nesklonil svůj zrak k emocím, které se promítaly na obličejích mužů kolem něj. Nyní nebyl čas se usmívat a promlouvat s poddanými, nyní byl čas demonstrovat odhodlání a sílu. Bylo nezbytné jim připomenou, za koho bojují.

Za svého krále a za to, co jeho postava symbolizovala. Mír a blahobyt.

A navíc, Henry si nebyl jistý, že by dokázal čelit jejich strachu a nejistotě přímo tváří v tvář. Ne, když se ta jeho začínala temnými spáry drápat ze samého okraje vědomí, kam ji již před velmi dlouhou dobou ve světlé chvíli dokázal zatlačit. Ne, když se mu před očima začalo promítat vše, co by dnes mohl ztratit.

Samozřejmě, že první, co se mu vybavilo byla její tvář. Ne koruna, či trůn. Ne Mernhall či postavy jeho poddaných. Jenom Anne.

Nemysli na ni, přikázal sám sobě. Rubínový prsten byl stále zde, stále na jeho prstu. To muselo stačit.

Zastavil svého bělouše uprostřed hlavní uličky, tam kde se mu zdálo, že je v přímém centru pozornosti, a ještě více vypjal hruď.

Kolem zavládlo naprosté ticho.

„Pánové," pronesl zvučným hlasem a přerušil tak ten nervózní klid. „Někteří mluví o dnešku jako o nejsmutnějším dni za posledních několik let, od bitvy u Doranaely. Jsou mezi námi tací, kteří tvrdí, že dnešek bude napříště značit den smutku."

Nadechl se. „My s nimi nesouhlasíme. Neboť dnešek se zapíše do dějin jako den obrovského úspěchu. Již za pár hodin budeme společně s vámi slavit vítězství."

V táboře vládla nervozita, to věděl Henry až moc dobře. Jeho válečné radě se sice podařilo utajit odhady o počtu Salvicijců před zbytkem vojska, ale i tak bylo všem kolem jasné, že jsou ve značné nevýhodě. Vlastně, když tak o tom nyní přemýšlel, snad to byla nakonec chyba, neboť válečným ležením se až do včerejška šířily nejrůznější dohady, jeho muži si mezi sebou dlouho šeptali spekulace, jak na jednoho z nich vycházejí dokonce čtyři Salvicijci.

A on byl připraven tomuto učinit přítrž.

Nyní bylo jedno, že i hluboko v jeho nitru se uhnízdila vážná obava o výsledek dnešní bitvy. Nebyl slepý, čísla mluvila jasně a navíc, od Fluppenu už mnoho dní neobdrželi jedinou zprávu, což jenom podpořilo stín, který již po dlouhou dobu nahlodával jeho sebevědomí.

Neopovažoval se ani pomyslet, co by to mohlo znamenat. A co by to potom znamenalo pro ni.

Ne, on tu nyní nestál, aby dále rozváděl své pochybnosti a obavy. Teď čelil armádě s hlavou vztyčenou, jenom proto, aby zahnal jejich obavy a pochybnosti, aby ukázal, i když to nebyla pravda, že on se nepřítele nebojí. Hlas, který se nesl z jeho úst nepatřil Henrymu. Ten hlas patřil králi, ozbrojenému do bitvy a připravenému čelit jakékoli výzvě, kterou před něj měl osud postavit. Henry jej až moc dobře poznával, dodneška si pamatoval, že jeho strýc častokráte promlouval stejně tvrdým a nesmlouvavým tónem, právě takovým, který se nyní linul z jeho vlastních rtů.

„Po staletí jsme byli nezávislým lidem. Po staletí jsme úspěšně vzdorovali veškerým nájezdům a invazím. A nyní, když náš národ stojí na prahu největšího rozkvětu, tak bychom se měli vzdát a poslušně, jako stádo ovcí, se vydat napospas nepříteli? Prostě jenom tak, když si nějaký Salvicijec náhodou vzpomene?"

Z mnoha stran se ozýval nesouhlas, ale hlasy, které k němu promlouvaly, byly nejisté, pochybovačné.

Takhle ne.

„Cožpak s tím souhlasíte?" položil jim prostou otázku.

Sborové ne bylo tentokráte již silnější, jistější.

Henry se přinutil usmát. „Přesně tak. Pánové, dnes tu stojíme před vámi nejen jako váš král, ale také jako jeden z vás, muž připravený bránit svou rodnou zem. Dovolte, abychom společně s vámi pozvedli náš meč a prosekali si skrz salvicijské řady cestu k vítězství."

To bylo to, co jeho muži potřebovali slyšet. To bylo to, co je přimělo zvednout paže nad hlavy a začít vykřikovat: „Ať žije král! Ať žije jeho Veličenstvo!"

Henry se sehnul napravo, k polštáři, jenž k němu pozvedalo jeho páže, a k přilbici na něm položené. Uchopil ji prsty v železné rukavici a za neustávajícího jásání svých vojáků si ji nasadil na hlavu, hledí zdvižené. Poté navedl svého oře, aby uličkou uprostřed zamířil k zadní řadě vojska, tam, kde byli shromážděni jeho lordi a kapitáni. Zastavil koně uprostřed, v mezeře mezi lordy Gaverillem a Pendronem, a upřel pohled do dáli, k mase salvicijského vojska, rozprostřené na Bolewnské pláni.

„Připravte se," nařídil lord Gaverill muži s válečným rohem přímo pod sebou a zvedl ruku nad hlavu.

Henry se obrátil a přejel pohledem muže v linii kolem sebe. Na samém konci vojska, za oddíly pěšáků, lučištníků a řadami jízdy, byli v poslední řadě vyrovnáni generál, kapitáni a ostatní lordi. Po jeho levici nejdál, někde až na konci řady, Henry zahlédl grošovaného koně Jamese Turleye. O pár mužů blíže k němu pak stál Gerald, hledící na svého otce, který mu právě něco zachmuřeně sděloval.

Starší lord Zerke dorazil předevčírem, poté, co lord Gaverill pár dní předtím pohrozil svou rezignací na post generála královských vojsk. Jako kdyby se celá válečná rada spikla a, k Henryho nelibosti, postupně začala zvyšovat svůj nátlak na krále, aby lorda Zerkeho propustil z domácího vězení v Quivy. Když s tím požadavkem přišel lord Gaverill poprvé, Henry jej snadno odmítnul. Podruhé se mu vysmál a potřetí, aby potvrdil svá slova, tak odešel ze stanu uprostřed porady. Jenomže jeho lordi se nenechali oblomit a i poté, několikrát denně, začali jednotlivě přicházet s jedním a tím samým: Dovolte, aby se lord Zerke připojil k vojsku jihu.

A tak, když se lord Gaverill uchýlil k té největší výhružce, své rezignaci, Henry neochotně ustoupil. Lord Zerke tedy dorazil do Bolewne, znovu přebírajíc kontrolu nad silami jihu. A přesto, že se ke svému králi po celou dobu choval zdvořile, ač trochu chladně, Henry stále nedokázal zapomenout důvod, který jej do toho domácího vězení uvrhnul v první řadě.

Smutně se pousmál. Proč každá jeho myšlenka musela nakonec skončit u ní?

Očima rychle přelétajíc lorda Pendrona po svém levém boku otočil hlavu na druhou stranu, přes lorda Gaverilla po své pravici, a zahlédnul sira Williama a po něm i další známé tváře.

Tehdy se před ním shromáždila královská garda, pod vedením svého dlouholetého velitele sira Nuyase, muže s jizvou přes pravé oko. Asi dvacet králových osobních strážců se seřadilo do další řady, před Henryho, lorda Gaverilla a další z nejdůležitějších lordů, ruce připravené na zbraních.

Oni všichni dnes vytáhnou do bitvy, která měla rozhodnout o zbytku jejich životů.

Proti Salvicijcům.

Bolewne byla poměrně rovinatá oblast, jedinou výjimkou bylo jedno téměř zanedbatelné návrší po levé straně, z něhož ostatně na tuto louku Henry shlížel před několika dny, a za nímž se také nacházelo jejich ležení. Nicméně, značnou část z plochy pod ním nyní pokrývalo salvicijské vojsko.

Dopředu věděli, že budou v početní nevýhodě, i navzdory částečnému úspěchu sira Ersta. Ale takovýto pohled si Henry nedokázal představit ani ve snu. Dvacet pět tisíc mužů a to i poté, co sir Erst dokázal dříve připravit jejich loďstvo o neskutečných padesát lodí a deset tisíc mužů. Kam až Henryho oko dohlédlo, tam se nacházely salvicijské jednotky. To vše proti jejich osmnácti tisícům.

Pokud si pamatoval správně, tak v bitvě u Doranaely před lety bojoval zhruba proti polovičnímu počtu Terdenců a i to byla neskutečná jatka. Nedokázal a ani si nechtěl představit důsledky tohoto.

Navíc když uprostřed té masy, kterou bylo nepřátelské vojsko, vlály stříbrno modré prapory se salvicijským královským znakem.

Takže to je skutečně pravda, ušklíbnul se Herny v duchu, ačkoli jej o tom již před pár dny spravila výzvědná jednotka. Felipe doopravdy dorazil.

„Můžeme, vaše Veličenstvo," pronesl lord Gaverill po jeho pravé ruce.

Henry přikývnul. „Zahajte útok."

Lord Gaverill pokynul muži s válečným rohem před sebou spuštěním paže dolů. Trubač si tedy zvedl roh k ústům a krátce nato relativní klid kolem nich protnulo hlasité troubení, ke kterému se záhy začala přidávat další a další, z různých koutů vojska a různě vzdálená. Kapitáni a lordi tehdy cvalem vyrazili ke svým oddílům, pohánějíc muže kupředu.

A jejich vojsko vyrazilo do bitvy.

~~~

Musím se přiznat, měla jsem menší problém s dokončením téhle části :'D Tak snad dává aspoň trochu smysl.