Trvalo to už několik hodin. Jejich diskuze se zdála býti nekonečnou, podobně jako list od lady Owariové. A přestože se Henry chvílemi nestačil podivovat nad důvtipnými postřehy postarší lady, jeho mysl se stále nedokázala vzpamatovat z šoku, které mu způsobil neočekávaný vpád terdenských. Navíc, s každým dalším slovem, které z listu nahlas přečetl lord Barner v Henrym začínalo narůstat podezření.

Byla by to až příliš velká náhoda, pomyslel si, zatímco lordové Zerke a Gaverill se snažili z listu vyčíst kolik terdenských mužů mohly obsazené pevnosti v pohraničí pojmout. Zatímco se shodli na tisícovce mužů, Henry si promnul čelo.

Byla by to až příliš velká náhoda, kdyby se Terden a Salvicije rozhodly pro vpád nezávisle na sobě. Zavrtěl se v křesle, kam se přesunul už možná tak před hodinou, znaven vším, co se v posledních dvaceti čtyřech hodinách stačilo stát.

Ne, v tomhle musí mít prsty i Felipe.

Promnul si oči a pohlédl ven z nedalekého okna. Venku se již začínalo rozednívat, neboť jim terdenská situace zabrala zbytek noci a Henry tedy nepochyboval, že se dnes již na lože nedostane. Jeho myšlenky se navíc touto dobou začínaly podobat jednomu velkému zmatku. Sice se snažil důsledně naslouchat každému slovu, které pronesl kterýkoli z jeho lordů, každou chvíli se však přistihl, že se jeho pozornost stáčí jinými směry.

Už se chystal odvrátit zpět do komnaty, zeptat se lorda Barnera na počet zbývajících pohraničních pevností, číslo, které mu zřejmě uniklo, když jeho oči zachytily pohyb dole, u jedné z palácových zdí. Henry rázem zapomněl předmět své otázky a místo toho pozoroval, jak se ve zdi otevřela postranní dvířka a z nich po chvíli vyklouzla postava v plášti.

„Veličenstvo?"

Ta postava se krátce nato narovnala a v tu chvíli jí vítr strhnul kápi pláště z hlavy, odhalujíce prameny kaštanových vlasů.

To nemůže být ona.

„Veličenstvo."

Henry konečně zachytil trpělivý hlas svého nejvyššího rádce a přinutil se odtrhnout od okna, koutkem oka ale ještě zachytil, jak se postava dole vydává vstříc nedaleké třešňové aleji.

Sotva lord Barner poznal, že má konečně jeho pozornost, naklonil hlavu na stranu. „Momentálně není více, co bychom mohli pro Lavonde podniknout. Měl byste se jít vyspat, využít alespoň těch pár hodin spánku, které ještě zbývají."

Henry mlčky přikývnul a vstal. Vydal se ke dveřím, před nimi se však ještě naposledy obrátil na své tři lordy, zvláště pak na lorda Barnera. „Ještě něco," pronesl a nedokázal přitom potlačit zívnutí. „Ukončete oslavy. Není pro ně teď vhodný čas."

Lord Zerke pochybovačně pohlédl na lorda Barnera a pak se opět obrátil na Henryho. „Ale pokud nechceme šířit paniku, neměli bychom pak v oslavách pokračovat? Jak bychom totiž zdůvodnili takové nenadálé rozhodnutí?"

Henry neměl náladu se přít se svými rádci. Navíc, on byl král a nikdo tedy neměl právo zpochybňovat jeho rozhodnutí.

„Řekněte, že jsme až příliš unaveni. Že se těšíme na odpočinek ve zdech našeho Mernhallského paláce." A než kterýkoli z nich stačil cokoli namítnout, Henry vyšel ven z místnosti.

Ano, byl unaven, více než by si sám býval dokázal představit. Ale nad únavou převládla zvědavost.

Jeho komnaty byly velmi blízko, stačilo se dát chodbou doleva a pak znovu doleva. Ale Henry zamířil doprava a po schodišti dolů. Měl poměrně jasnou představu, kde se nacházela ta postranní dvířka, ze kterých před chvílí viděl vyjít onu postava.

Nepochyboval, že to byla ona.

Vlastně, Henryho napadlo, že by to mohla být ona ještě předtím, než jí vítr strhl kápi.

Pohybovala se s takovou lehkostí, jako kdyby tančila i když žádná hudba nebyla slyšet. U jeho dvora nebyl nikdo takový, a tak byl pohled na její kaštanové kadeře už jen finálním potvrzením.

Proč je takto brzy vzhůru? A proč by opouštěla své komnaty?

„Neměl byste spát, Veličenstvo?"

Stál na posledním stupni širokého schodiště, když vyššího patra uslyšel hlas, formulující podobnou otázku, jako se jemu samému honila hlavou. Ale toto byl jiný hlas, než by si Henry býval přál slyšet. Zvedl tedy hlavu, jenom aby spatřil lady Barnerovou, nedbale opřenou o zábradlí schodiště. Na její rtech hrál potutelný úsměv.

„Lady Barnerová," oslovil ji místo pozdravu. „Jsou záležitosti, kvůli kterým čas od času král musí bdít, aby jeho poddaní mohli bez starosti spát," dodal poté lehce netrpělivě.

Lady Barnerová přikývla. „Chápu," odvětila, stále s tím podivným úsměvem, a pomalu začala scházet schodiště za ním. „Pokud mohu být tak troufalá, jaké bylo jméno té záležitosti?"

Pochopila to naprosto špatně.

„Mýlíte se, madam," odpověděl Henry vzápětí a ani se nesnažil skrýt svůj otrávený tón.

To už však lady stála o stupeň nad ním. „Mýlím?" zeptala se s hraným podivem v hlase.

Henry si uvědomil, že je plně ustrojená. Šat, šperky, účes ...

„Pakliže by si vaše Veličenstvo přálo, vím o jisté záležitosti, kterou bychom mohli vyřešit společně," vydechla a Henry ucítil její dech na své tváři.

Pravda, bylo to již velmi dlouho, co jeho dotek spočinul na jiné lidské bytosti. Co držel ve svém objetí dívku. Vlastně tomu ani sám nerozuměl. Dříve se nebránil tomu, aby se v jeho loži střídala každou noc jiná tvář. A pak, jako kdyby se to ze dne na den změnilo. Najednou žádná nebyla dosti dobrá. Najednou žádná nebyla hodna jeho pozornosti.

Až na jednu jedinou výjimku.

Kterou však rozhodně nebyla lady Barnerová.

Ačkoli se nakláněla velmi blízko a stačil by jenom malý pohyb, aby se její rty dotkly jeho tváře, Henry neucuknul. Místo toho narovnal záda a zatvrdil svůj pohled.

„Jste neskonale laskava, lady," pronesl pohrdavým tónem. „A přestože nepochybujeme o vážnosti vašich záležitostí, máme dojem, že byste se s nimi měla vypořádat raději za pomoci vašeho manžela. Jste vdaná, nepleteme-li se?"

Jako kdyby ji udeřil. Troufalý úsměv rázem vystřídal zmatený výraz. „Myslela jsem ..."

Henry se k ní obrátil zády. „Myslela jste špatně, lady." A s těmi slovy sešel i zbylé dva stupně schodů, míříc za svým původním cílem cesty.

Lady Barnerovou nechal daleko za sebou.

~~~

Na obzoru již spatřoval první sluneční paprsky, i když byla stále více noc než den. Ptactvo se ozývalo z korun stromů nad ním, Henry toho však příliš nedbal, když spěchal třešňovou alejí lorda Barnera. Téměř v transu sledoval postavu v plášti daleko před sebou, aniž by snad jen okrajově zaznamenal poryvy studeného větru anebo ranní rosu v trávě.

Jakmile se alej před ním otevřela v pohled na Willstonské jezero, Henry poprvé zaváhal. Do té chvíle jej ani nenapadlo zapochybovat, jestli se vydat v jejích stopách bylo skutečně správné. Až když se zastavila na břehu vodní plochy, Henry strnul, nyní již pouze pár kroků za ní.

Nejspíše sem přišla, aby mohla být sama se svými myšlenkami, uvědomil si a pocítil osten viny. Nemám tu co dělat. Ale vzápětí se rozzlobil sám na sebe.

Jsem král.

Mohl jít, kam se mu zachce, mluvit s kým se mu zamane.

„Buďte opatrná. Lord Barner nám kdysi vyprávěl, že toto jezero je obýváno vodním lidem. Než se nadějete, stáhnou vás pod hladinu a donutí s nimi tančit až do konce věků," pronesl tedy nahlas a pomalým krokem vyšel vpřed.

„Nejsem si jista, zdali bych se skutečně měla obávat. Považuji tanec s rusalkami za rozhodně hodnotnější aktivitu nežli například rytířská klání." Když zaslechl tu odpověď, Henry si téměř oddechl. Ale jenom téměř. Její hlas zněl stejně jistě jako vždy, její slova nesla pro ni tak typický osten ironie. Když pak o chvíli později stanul vedle ní nedala nikterak najevo, že by si jej vůbec všimla. Ani nenaznačila poklonu, ani nepohlédla jeho směrem. On však jejím ano.

„Nemůžeme s vámi souhlasit, madam," pousmál se, i když to nemohla vidět. „Osobně považujeme rytířské turnaje za velmi zábavné, a navíc i společnosti prospěšné."

Byla to ona, kdo nadnesl tu připomínku jejich dnešního, vlastně již včerejšího setkání. A Henry byl velmi zvědav, zdali se mu od ní dostane k tomuto tématu nějakého bližšího vyjádření. Neměl ale mít to štěstí.

„Zajisté," přikývla. „Jste-li muž, turnaje pro vás musí být obrovským zdrojem zábavy a snad i potěšení. Avšak já si mohu pouze představovat, jaké to je. Být oděn v zbroj a třímat dřevec, zatímco v mysli máte jediný cíl, a to porazit soupeře ... musí to být rozhodně zábavnější než tomu všemu pouze přihlížet z tribuny."

Proč zní její hlas tak ... hořce?

„Mluvíte, jako kdybyste rytířům záviděla," odvětil se špatně skrývaným údivem.

„Možná jim skutečně závidím."

Henry ji napodobil a letmo pohlédl na hladinu jezera, neboť netušil, co si má pod její odpovědí představit. „Život rytíře není něco, o co byste měla stát, lady. Ačkoli někteří z nás si mohou vydobýt značnou slávu, nese to s sebou mnohá úskalí a nebezpečí." Po těch slovech se ušklíbnul a pohlédl zpět na ni. „Navíc, nepřáli bychom vám nést tíhu plné zbroje."

To konečně přitáhlo její pozornost. Otevřela ústa a pak se náhle zarazila, jako kdyby vlastně sama nechtěla tu odpověď pronést. Nakonec lehce pohodila hlavou. „Nevěříte, že bych její váhu unesla?"

Henry chtěl ... chtěl tak moc políbit ty rty, ale ještě více toužil slyšet ona slova, která se nakonec rozhodla nevyslovit.

„Jestli vám nevěříme? Zapomínáte, že jsme vás viděli zacházet s kuší," pousmál se.

Zareagovala na jeho slova lehkým smíchem a Henry se rozhodl, že to je zvuk, který si chce navždy zapamatovat. Nebyl si vlastně sám jist, jestli ji kdy viděl takto bezprostřední, aniž by skrývala své pocity pod kamennou maskou či stála ve stínu svého bratránka.

A pak si vzpomněl na události několika předešlých hodin. Úsměv mu tehdy zmrznul na rtech.

Lady Anne tu změnu okamžitě zaznamenala a Henry v jejím pohledu zachytil otázku. Ale jako kdyby se rozhodla na nic neptat. „Slyšela jsem, že na dnešní odpoledne je naplánován lov ve zdejších lesích," pronesla místo toho ve snaze změnit téma rozhovoru.

Henry zavrtěl hlavou. „Žádný lov," odpověděl. „Zbytek oslav byl zrušen, dvůr se během zítřka nebo pozítří vrací do Mernhallu."

To v ní očividně vzbudilo zvědavost. „Urazila vás nedostatečná pohostinnost zdejších obyvatelek?" S těmi slovy povytáhla obočí.

Henry téměř zalapal po dechu. Taková drzost... kdyby před ním stál kdokoli jiný, byl by již minimálně vykázán ode dvora. Ale Henry se z nějakého důvodu rozhodl této dámě tolerovat veškeré projevy neúcty, ať se již jednalo o odbité úklony (u kterých vždy musel potlačit úsměv), o nedostatek úcty při oslovení (pokud se pamatoval, několikráte již v jeho přítomnosti použila oslovení Výsosti, vhodné možná tak pro prince, rozhodně však ne pro krále) či přímé narážky v konverzaci.

Mohl bych zalhat a tvrdit, že přesně toto byl ten důvod. Henry se v duchu zamračil. Nebyl si jist, že použít takovýto argument právě před ní by bylo nejchytřejší. Už takto se o něm neslo spoustu zvěstí, nezáleželo na to, že většina nebyla pravdivých. A navíc, nechtěl jí lhát.

„Ne, madam," zavrtěl hlavou. „Byli jsme napadeni Terdenem."

Její ruka vylétla před ústa ještě předtím, než to stačil doříct, už však nedokázala skrýt šokovaný výraz, který se jí značil v očích. „Lavonde padlo?"

Henry s povzdechnutím zvedl paže nad hlavu a propletenými prsty si zezadu podepřel zátylek. „Ne zcela. Vypálili Irdes a pak obsadili čtyři z našich hraničních pevností." Potom se zhluboka nadechl. „Nevíme ani kolik jich je. Lady Owariová něco odhaduje, naše tajná rada má taktéž svůj odhad, přesně ale netušíme. Nevíme, jak velké vojsko mají, jaké jsou jejich úmysly, ani kdy znovu zaútočí."

Tohle neměl vykládat nikomu mimo svou tajnou radu, avšak cítil, že může dámě před sebou důvěřovat. Bylo to zvláštní, ale jako kdyby jej její přítomnost uklidňovala.

Lady Anne spustila ruku podél těla. „Jaké pevnosti obsadili?" zeptala se potom.

Henry se zamyslel. „Pokud si pamatuji správně, lady Owariová se zmiňovala o Stoneyardu, Frolley, Tanaku a Este."

Dáma před ním se kousla do rtu. „Pak pravděpodobně mluvíme přibližně o dvou tisících mužů, rozhodně ne více. Frolley, Tanak a Este jsou sice velmi dobře bránitelné, ale dohromady nepojmou více než tisícovku mužů. Jediná větší pevnost je Stoneyard, ale ten je zase špatně zásobovatelný."

Henry na ni zůstal v úžasu hledět. Jak to, že její opatrovník, lord Thomas, neznal ani velikost vlastního vojska, zatímco jeho sestřenka je v obraze o výhodách jednotlivých pevností?

„Lord Thomas má k okamžité dispozici přibližně tisíc mužů," pokračovala potom se zamyšleným výrazem. „Stačí, abyste nařídil, a lord protektor západu vám je zcela jistě poskytne."

Mám jí to říct? Na Henryho tváři se rozhostil mírně škodolibý úsměv.

„Už jsme tak učinili," pronesl a opět povytáhl obočí. „Lord Thomas však musel vyslat posla na západ, aby nejprve zjistil, zdali má k dispozici vůbec nějaké muže."

Tehdy se od něj odvrátila a pohlédla zpět na vodní hladinu, stále více a více ozářenou narůžovělými barvami. „Aha. To je ... nemilé."

Henry přikývnul a stejně jako ona pohlédl kupředu. „To zajisté je."

Rozhostilo se mezi nimi ticho, podle všeho byli oba ponořeni ve vlastních myšlenkách. Přestože netušil, o čem uvažuje dáma vedle něj, on si nedokázal pomoc a musel se trochu usmát.

Vlastně to dává smysl. Lord Thomas se nikdy nezdál býti příliš způsobilým na pozici lorda protektora západu, a přece západ země nikdy nezačal upadat. To vše tedy vzešlo z Farewoodu.

„Mohu mít prosbu?" proťal najednou ticho její hlas. Lady Anne ale ani nečekala na odpověď. „Prosím, neříkejte o tomto rozhovoru mému bratránkovi, Veličenstvo." Bylo to poprvé od té doby, co ji zde zastihl, kdy použila formální oslovení. Nyní se to zdálo být až nepatřičným.

Henry přikývl. „Nemějte obavy. Tato konverzace zůstane pouze mezi námi," přislíbil.

„Děkuji." Jak tiše pronesla ta slova. Poté se však neuvěřitelně rychle obrátila k jezeru zády. „Musím se vrátit," vyhrkla, jako kdyby si až nyní uvědomila, jak vysoko již za tu dobu stačil sluneční kotouč vyšplhat. Udělala rychlý krok vpřed, než však stačila udělat i další, Henry zareagoval. Aniž by přemýšlel o tom, co dělá, jeho paže instinktivně vylétla kupředu a zachytila její levé zápěstí.

Pohledy jich obou sklouzly dolů, na místo, kde cítili dotek toho druhého. Byl to však rudý kámen na jejím prstě, odrážející první sluneční paprsky, co v první řadě upoutalo Henryho pozornost.

Můj prsten.

„Doprovodíme vás," vyslovil nahlas a tehdy zvedl svůj pohled, jenom aby zahlédl její naprosto zmatený výraz. Nehleděla však na něj, její oči se upíraly taktéž na onen rubín. Jako kdyby si jeho přítomnost na svém prsteníku sama až doteď nevšimla.

„Jste laskav, ale" začala, Henry však naklonil hlavu na stranu, nepovolujíce sevření kolem jejího zápěstí.

„Trváme na tom," přerušil ji a až pak stáhnul ruku zpět.

Lady Anne vzhlédla, jenom aby Henry pohlédla do očí. „Dobrá tedy," odpověděla nicneříkajícím tónem, zatímco se její výraz skryl do Henrymu tak dobře známé zdvořilé masky.

Snad čekala, že jej ta náhlá ztráta přátelského tónu z jejího hlasu odradí. To se však pletla.

Henry jí s úsměvem nabídnul rámě.

~~~

Asi jsem to mohla rozdělit do dvou částí, ale už se mi prostě nechtělo :'D Snad tam není moc chyb, tak trochu tady usínám.

Jestli kvůli Wattpadu zítra zase zaspim ...