„Sir William postoupil do dalšího kola."

Kdyby Henry nestál s vodorovně zdviženou paží, na které mu právě páže opravovalo řemínky brnění, byl by se za tím hlasem i otočil. Takhle však zůstal nehybně stát. „Koho náš drahý William zostudil tentokráte?" zeptal se s úšklebkem, zatímco jej příchozí obešel a postavil se před něj.

Lord Gerald Zerke, dědic panství Quivy a další z Henryho blízkých přátel, byl také již v plné zbroji, s helmou pod paží. Nezdálo se však, že by jej tíha železných plátů jakkoli omezovala, soudě podle jeho spokojeného úsměvu. „Lorda Thomase Basola. Stačil mu na to téměř triviální úder. Basol se svalil na zem jako hruška."

Turnaj ke čtvrtému výročí Henryho vlády byl již v plném proudu. Rozlehlá louka na panství lorda Barnera byla poseta barevnými stany, koňmi a rytíři s jejich panoši. Uprostřed, na udusané trávě, se před novým kolbištěm tyčila zcela obsazená dřevěná tribuna. On se však nyní nacházel za ní, v přípravném prostoru. Kolem něj pobíhalo služebnictvo, nalevo jeho podkoní strojil koně a jeho páže, synek jakéhosi lorda z jihu, jej strojilo do turnajové zbroje.

Uchechtnul se. „Upřímně litujeme lorda Thomase," odpověděl, zatímco páže dokončilo práci na paži a přesunulo se k řemínkům na lýtku.

Lord Gerald si odfrknul. „Budete jediný takový, Veličenstvo. Publikum ten pád považovalo za dosti humorný a vyprovodilo Basola s posměchem."

Henry si protáhnul prsty v tuhé rukavici. „Ubohý lord Thomas," dodal s úšklebkem, jeho myšlenky se se však stočily trochu jinam.

Zdalipak se mu také vysmála? Ještě za sebou neměl ani jediné kolo, věděl však, kde se bude na tribuně nacházet. Lord Barner mu mimoděk sdělil, že přizval lady Belstonovou jako společnici salvicijskému vyslanci, neboť sdíleli stejný jazyk. Henry tehdy skřípal zuby ... vlastně se s tou představou až doteď nedokázal patřičně smířit. Na druhou stranu, měl alespoň jistotu, že lady Anne skutečně dorazila.

Potupa bratránka, kterého tolik nesnáší jí jistě musela přinést alespoň malé zadostiučinění, napadlo jej. Poznal to již toho večera na Farewoodu, lady Anne neměla lorda Thomase ani trochu v lásce. Hmm ... možná by koruna mohla poručnictví Farewoodu od lorda Thomase vykoupit, probleskla jeho hlavou bláhový nápad. Ano, byla to obvyklá praxe, prodej poručnictví sirotků. Henry však okamžitě věděl, že se jednalo pouze o divokou představu, kterou zcela jistě neuskuteční. Navíc, pomyslel si, když se i v těžkém brnění vyhoupnul do sedla připraveného koně, chtěl bych si to až takto usnadnit?

„Který dřevec, Veličenstvo?" zeptal se mistr zbrojíř, poté co si Henry na hlavu nasadil přilbu s rudým chocholem a zvednul hledí.

Henry se zamyslel. „Kdo nám byl přidělen jako soupeř?" zeptal se poté a obrátil se na lorda Geralda.

Úsměv jeho přítele se ještě více rozjasnil. „Lord James Turley."

Henry zdvihnul obočí. „To je ... zajímavé," poznamenal a pak se obrátil na mistra zbrojíře. „Vyberte nám nějaké tupé."

Když zaslechnul, jak se lord Gerald překvapeně nadechnul, pohlédl zpět na něj. „Copak příteli? Nemáte důvěru v naše schopnosti?"

Tehdy páže uchopilo uzdu Henryho koně, aby jej mohlo dovést ke kolbišti, lord Gerald jej však natažením paže zastavil a uzdu si od něj převzal, v úmyslu odvést tam svého krále sám. Jakmile vykročil vpřed, zavrtěl hlavou. „To ani v nejmenším. Možná byste však lorda Jamese neměl podceňovat."

Henry se na hřbetě svého oře pousmál. „Jaképak podceňování, drahý Geralde. Pouze takto vyrovnáváme tu obrovskou nevýhodu, kterou lord Turley má. Vždyť mu byl přidělen ten nejtěžší soupeř."

Mladý lord Zerke se tentokráte už rozesmál nahlas. „Pravda, pravda. Skutečně není pochyb, že byste jej neporazil," odpověděl, zatímco se nepřestával smát. „Mimo jiné, dozajista tak prokážete službu lady Belstonové," dodal pak ještě spiklenecky.

Henry v sedle ztuhnul. „O čem to mluvíte?"

Lord Gerald jej dovedl až před vstup na kolbiště a mu předal uzdu koně. „Šušká se, že se lord Turley a lady Belstonová zasnoubili, nebo to přinejmenším v brzké době učiní. Proto by jistě lady neměla radost, kdyby lord James postoupil do finále."

Henry stále nechápal, kam tím jeho přítel míří, zmínka o jejich domnělém zasnoubení v něm však zažehla vztek.

Lord Gerald se rozhlédnul kolem a poté přistoupil blíže ke svému králi. „Víte, které dámy mají dnes předávat ceny vítězům?" zeptal se polohlasem."

Henry, napůl rozzuřený a napůl zmatený si odfrknul. „Neteře lorda Barnera, pokud si pamatujeme správně," odpověděl. „Záleží snad na tom?

Bylo ve zvyku, že vítězům turnaje předávala cenu vždy dáma, společně s polibkem na tvář. Tak velela rytířská tradice a lord Barner se toho rozhodnul využít. Jakožto hlava svého rodu měl na starost i osudy svých mladších příbuzných a turnaj byl jedním za způsobů, jak dívkám přistrčit lepší budoucnost. Pakliže měl celou událost na starost, mohl zvolit i dámy, které by odměnily chrabré rytířem polibkem. Byla to dokonalá příležitost, jak mladým dívkám zajistit sňatek, protože nebylo výjimkou, že ten či onen rytíř nakonec pojali danou dámu za manželku.

Lord Gerald přikývnul. „Záleží. Nejmladší z nich, lady Celina, onemocněla a nemohla proto přicestovat. Lady Barnerová tedy přišla s výborným nápadem, jako ostatně vždycky, a navrhla lady Belstonovou, aby předala cenu za třetí místo."

Henry zamrkal. Jakto, že mi toto uniklo?

Mezitím přiběhl mistr zbrojíř, aby mu společně s rudo zlatým štítem podal dřevec a Henry spokojně shledal, že jeho špička je skutečně tupá. Pak se obrátil zpět na lorda Geralda. „Proč jste nám toto neřekl dříve?"

Jeho přítel v obraně zdvihl obrněné paže. „Sám jsem se to teprve před chvílí dozvěděl."

Henry zkusmo potěžkal dlouhý dřevec. „To však vše mění," poznamenal a na tvář se mu vloudil nebezpečný úšklebek. V hlavě se mu rodil další plán, tento však byl mnohem snáze uskutečnitelný než ten předchozí.

Když lord Gerald uviděl Henryho výraz, na okamžik se zarazil. Zřejmě ale brzy pochopil, protože si založil paže na hrudi a usmál se. „Lov právě započal?"

Henry zavrtěl hlavou. „Lov už je v plném proudu, drahý příteli," odpověděl. Po těch slovech sklopil své hledí a pobídnul svého oře, aby pomalým krokem vešel na kolbiště.

Nebyl žádný nováček, turnajů se účastnil už od doby, kdy dokázal unést váhu zbroje a zároveň třímat dřevec. A přestože u dvora předchozího krále, svého strýce, nebyl vždy zcela vítán, nikdy nevynechal jediný turnaj. Proto také nevěřil, že by se jej mladý Turley dokázal dřevcem byť jen dotknout, neboť nebyl nikterak výjimečně obratným rytířem.

Pak ale ...Henry jej rozhodně nechtěl vidět, jak si jde pro odměnu za třetí místo, tedy, pokud by ji dokázal vybojovat. A pokud ne on, mohl by to nakonec být kdokoli jiný ... při té představě mu přeběhl mráz po zádech.

Zazněly fanfáry, oznamující další kolo turnaje. Mohu jej porazit, nebylo by to ani trochu těžké, zaváhal ještě naposledy.

Pak zaťal zuby. Ne.

Jejich jména byla vyvolána, jejich koně uvedeni na kolbiště, každý na jednu stranu bariéry uprostřed, Henry však hleděl na tribunu. Uprostřed dřevěného stupňovitého lešení bylo pro něj vyhrazené čestné místo s trůnem, nyní prázdné. A pod ním, na dlouhé lavici vedle ostatních významných dvořanů, Henry rozeznal postavu s kaštanovými vlasy v zeleném šatu. Její tvář byla otočená k snědému muži vedle ní, ani trochu nevěnovala pozornost dění pod nimi, ačkoli zbytek očí se upíral na něj.

Tehdy se konečně rozhodl.

Za znění další fanfáry zaryl svému koni paty do slabin a přinutil jej tak, aby se tryskem vydal kupředu. Henry, ačkoli to měl udělat již dlouho předtím, sklonil dřevec do vodorovné polohy a současně pohlédl na muže, který se rychle přibližoval proti němu. Na to, jak málo zkušeností s turnaji lord James Turley měl, třímal svoji zbraň poměrně dobře.

Nadechl se. Vážně se chystám poskytnout dvorským klevetnicím zásobu drbů na dobrý měsíc?

Projeli jeden kolem druhého, oba však minuli. Když poté na konci drah obrátili své koně a rozjeli se znovu kupředu, Henry musel přiznat, že tentokrát jej Turleyův dřevec téměř zasáhl. Ani on nebyl daleko od zásahu, akorát neúspěch jeho útoku byl způsoben nedostatkem snahy.

V publiku na tribuně vládlo hrobové ticho. Pokud Henry věděl, toto byl dnešní nejvíce vyrovnaný souboj. Na tomto turnaji se ještě nestalo, že by se klání mělo rozhodnout jediným zásahem, a to navíc až ve třetím, posledním obratu koní.

Naposledy vyjeli a Henry sevřel prsty v železné rukavici kolem dřevce pevněji. Zbývaly metry, každou chvíli už se měli setkat. Tehdy Henry nepatrně vychýlil svůj dřevec z původního směru. Během několik vteřin ucítil, jak se dřevo láme o jeho rudý štít s vyobrazením zlatého lva.

Zastavil svého koně na konci dráhy, upustivše štít i dřevec na zem a zvedl hledí helmy, jenom aby lépe viděl na tribunu. A přestože právě prohrál, pozvednul koutek úst výše, jakmile spatřil nevěřícný pohled dámy v zeleném šatu, upřený jen a jen na něj.

~~~

Snad to celé dává smysl, už je trochu pozdě :'D