Henry si spokojeně opřel loket o područku trůnu, hlavu podepírajíce rukou.

Zbytek turnaje byl snadný. Po jeho překvapivé prohře s Turleyem Henryho čekala ještě dvě klání, obě až znepokojivě snadná. Ačkoli doufal v sobě rovné soupeře, zároveň si nemohl odpustit přání stanout proti lordu Thomasovi Basolovi. K jeho zklamání však lord Thomas po svém ostudném výkonu proti Williamovi z turnaje odstoupil a odepřel tak Henrymu případné potěšení z prodloužení jeho potupy.

Nicméně, místo toho dostal možnost srazit z koně lorda Gaverilla, což jej nakonec potěšilo možná stejnou měrou. Lord Gaverill byl jednak možná jeden z nejlepších rytířů na tomto turnaji a jednak to znamenalo pro Henryho podstatné zadostiučinění, neboť lord Gaverill patřil k jeho nejméně oblíbeným členům královské tajné rady. A i třetí ze soubojů vyhrál, tento proti jakémusi siru Doughleymu, o jehož existenci dnes slyšel poprvé.

Tak jako tak, když o pár hodin později vystoupil na poměrně rozlehlé pódium uprostřed tribuny a usedl na pro něj připravený trůn, nedokázal skrýt spokojený výraz. Možná navenek prohrál, možná se nechal porazit Turleyem. Ale on ve skutečnosti vyhrál, byl si tím jist.

Pořadí turnaje ještě nebylo definitivně uzavřeno, stále zbývala dvě klání, z nichž obě mohly výrazně pohnout s finálním žebříčkem, ne však již s Henryho pozicí na něm. Ujistil se, že zbytek svých klání vyhrál s drtivou převahou, proto by mu ta jedna konkrétní porážka měla zajistit místo mezi prvními třemi. Přesněji řečeno, Henry si dal pozor, nejspíše poprvé v životě, aby se nedostal do finále.

Důvod toho všeho seděl přímo pod ním.

Stále ještě udržovala konverzaci s Gonzalesem. Nevěděl, zda kvůli povinnosti, nebo zda v rozhovoru s tím slizkým Salvicijcem skutečně nacházela potěšení, každopádně jej obě možnosti lehce znepokojovaly. Henry měl v tomto okamžiku za sebou již nespočet audiencí señora Javiera Gonzalese a již během té první si onoho Salvicijce značně znechutil. Vědom si potenciální vojenské převahy své vlasti, salvicijské vyslanec sice mluvil o míru a nikdy nezapomněl zdůraznit, že účelem jeho pobytu zde je navázat přátelské vztahy mezi oběma zeměmi, každopádně to vše pronášel téměř s despektem a značnou samolibostí. Jako kdyby o tom sám vysoce pochyboval.

Henry mu od první chvíle nevěřil jediné slovo. Ačkoli mu lord Barner pokaždé zdůrazňoval, že by Salvicije skutečně možná mohla stát o mírovou dohodu, Henry si to nedokázal připustit. Už jen když se zprávy jejich zvědů o shromažďování salvicijské armady množily každým dnem. O to více se mu pak hnusil přívětivý pohled, jakým Salvicijec pohlížel na lady vedle sebe.

Potlesk kolem jej vytrhnul z politických úvah a Henry lenivě narovnal záda, shlížejíce dolů na kolbiště. Podle všeho bylo předposlední klání nyní rozhodnuto, Henry se ale ani neobtěžoval zjišťovat, kdo zvítězil. Proč také?

Mnohem více jej zajímalo poslední, finální klání. Ač se mu to zdálo téměř nemyslitelné, na koncích podlouhlých drah proti sobě stanuli William a Turley. Henry se pousmál a nespouštějíce pohled z připravujících se soupeřů, zdvihl levou ruku z opěrky trůnu. Na ten povel přispěchal jeho číšník a třesoucíma se rukama mu podal číši, do níž následně nalil Orlanského vína. Sotva kluk, jehož jméno Henry již zapomněl, opět ustoupil do pozadí, Henry na sobě ucítil pohled.

Bavíte se dobře, madam? pomyslel si a upřel pronikavý pohled do řady pod sebou.

Obrátila svou tvář na Salvicijce po své levici, Henry si však z nějakého důvodu byl jist, že centrem její pozornosti rozhodně není muž vedle ní. A že namísto toho pohlíží periferním viděním na jeho samého.

Povytáhl jeden koutek úst výše a přiložil číši s vínem ke rtům, vytrvale hledíce na ni.

Měl pravdu, ve skutečnosti se doopravdy soustředila na něj, protože i přes ruch davu kolem zachytil, jak jí Gonzales musel zopakovat podruhé stejnou otázku.

Již teď se na vás těšíme, ušklíbl se v mysli, když se poté odvrátila zpět ke kolbišti pod nimi.

~~~

Nikoho nepřekvapilo, když ve finálním souboji zvítězil sir William Green, porážejíce svého soupeře s jasnou převahou. Koneckonců, poté co byl Henry poražen právě jeho nynějším protivníkem, zdálo se, že se sympatie celého publika přesunuly právě k Williamově osobě.

Když poté oba účastníci finále, převlečeni z těžké zbroje zpět do dvorského šatu, vystoupali na pódium uprostřed tribuny, jenž bylo až doposud vyhrazeno jen a pouze Henryho trůnu, stanuli bok po boku na jedné straně, přímo vedle svého krále. K Henrymu překvapení se však zdálo, že mladý Turley nebere svou prohru nikterak vážně, a naopak jeho tváři vévodil široký úsměv.

Henry si pohrdavě odfrknul.

Pak však dorazil i lord Barner s manželkou, již následovaly tři další dámy, připravené k předání cen. Zatímco lord Barner nahlas začal promlouvat k publiku, Henryho pohled sklouznul právě k těm třem dívkám. První dvě byly nepochybně sestry, obě drobného vzrůstu, alabastrové pleti a s dlouhými zlatými loknami, splývajícími volně na ramena. Očividně znepokojené faktem, že jsou středem pozornosti, třímaly ceny pro vítěze poněkud křečovitě. Ale ani jedna z nich Henryho nezajímala. Ne, jeho pohled patřil jen a pouze poslední dámě, oblečené v tmavě zelené róbě.

Lani, kterou již tak dlouho bezvýsledně pronásledoval.

Na tváři jí hrál lehce nenucený výraz, téměř úsměv, o kterém však Henry až příliš dobře věděl, že je pouze hranou maskou. A zatímco v rukou uvolněně svírala věnec splétaný z prvních jarních květů, mandlově hnědé oči upírala na muže vedle něj.

Henry si v tu chvíli usmyslel, že musí co nejdříve zjistit kolik je pravdy na zvěstech o jejím zasnoubení s Turleyem.

Lord Barner se pomalu přesunul k vyhlášení vítězů. Oproti všem zvyklostem se rozhodnul začít od celkového vítěze. První z jeho neteří tedy váhavě přistoupila k Williamovi a položila mu na hlavu věnec, načež se začervenala a vtiskla mu na tvář lehký polibek. Když opět ustoupila zpět, Henry zachytil Williamův výraz a sám se musel pousmát.

Možná by neškodilo Williamovi připomenout, že neteř mého nejvyššího rádce by měl zrovna nechat na pokoji, napadlo jej.

Pak ale i druhá dívka vykročila v před a za zvuku slov lorda Barnera napodobila to, co její sestra učinila několik okamžiků předtím. Vše proběhlo zcela stejně, jenom s tím rozdílem, že mladý Turley si na tváři podržel přátelský úsměv, tak nepodobný tomu Williamovu. Bylo navýsost jasné, že Turley neměl s dívkou proti němu naprosto žádné úmysly.

„Než přistoupíme ke třetímu místu ..." začal lord Barner opět mluvit a Henry se obrátil k osobě proti němu. Vyhledal její pohled a s ušklíbl se, zcela spokojen se situací, ve které se jeho přičiněním právě nacházeli. Jakmile to zachytila, lady Anne téměř neznatelně naklonila hlavu na stranu, povytahujíc obočí.

Takže se dovtípila, že jsem ten první souboj prohrál úmyslně, pomyslel si Henry. Dobře, dodal v duchu, alespoň jsou karty odkryté.

Něco v jejích očích jej však vyvádělo z míry, něco ... nedokázal to zcela přesně popsat. Henry zatím nepotkal ženu, která by mu vzdorovala tak dlouho. A z jejího pohledu měl pocit, jako kdyby mu sdělovala, že ona se rozhodně nehodlá vzdát.

Takových je nás zde více, drahá lady.

Neslyšel slova svého nejvyššího rádce, jak vyhlásil jeho jméno. Neslyšel povyk kolem, potlesk a provolávání slávy. Neviděl ani, jak se k němu Turely najednou ustaraně obrátil. Vše, co vnímal, byla ona, blížící se jeho směrem.

Zdvihla paže a odhlédla, aby mu mohla usadit věnec z bílých květů na hlavu, on ale ani na jediný okamžik nespustil pohled z její tváře, z jejích očí. A pak, když ucítil, jak mu lehce položila věnec do vlasů, jejich oči se opět střetly.

Lady Anne tehdy zmateně zamrkala.

Počkat ... zamrkala? Na delší úvahu se však již Henry nezmohl, neboť se ona dáma naklonila blíže on tehdy ucítil její rty na své tváři.

Kde byl svět? Kde byla jeho zem? Kde byl jeho trůn? Henry by v tu chvíli mohl ztratit vše a přece by neměnil, ne, dokud cítil dotek jejích rtů.

Tohle je pouze začátek, rozhodl se, když se začala odtahovat, na jeho vkus až příliš rychle.

A pak se k jeho uším donesl tichý hlas. „Bavíte se dobře, Veličenstvo?" Ta šeptaná slova byla určená pouze jemu, o tom nebylo pochyb.

„Velice dobře," odvětil stejně tiše, předtím, než se stačila vzdálit příliš daleko, než aby zaslechla jeho odpověď.

Ještě naposledy na něj pohlédla, na její tvář se mezitím stačila vrátit ona zdvořilá maska. Poté poklesla do pukrle, otočila se a opět se vzdálila, stavíc se do řady s ostatními dívkami.

Už na něj znovu nepohlédla.

~~~

Nejsem si jistá, kolik je tam chyb, anebo jak moc špatně to celé zní. Momentálně jsem až moc ospalá, takže damage control případně provedu až ráno :D