Neměla jsem v plánu ji vydat, ale protože je 1. prosince a dosáhla jsem 600 followers, tak jsem si řekla, že vám taky udělám radost, jako vy mě. Navíc, tahle kapitola se mi osobně moc líbí, tak snad se bude líbit i vám :)

Září se přehouplo do své poloviny a počasí nabralo na chladu. Bylo to způsobené tím, že velká část mozkomorů, kteří měli strážit v Azakabanu, na rozkaz Pána zla pevnost opustili a vydali se do ulic mezi čarodějky, kouzelníky, ale i mudly.

Kouzelnický svět měl to štěstí, že se uměl bránit, jenže mudlové byli bezmocní. Naneštěstí morkomoři neútočili, pouze rozsévali pocit bezmoci a neštěstí do všech myslí.

V jeden takový pochmurný den procházela Annabeth Londýnem a mířila k ministerstvu kouzel. Přestože nechali zrušit přemisťování do Atria a všichni zaměstnanci, kromě několika nejvyšších, kteří měli k ministerstvu připojenou letaxovou síť, museli chodit bočním vchodem a použít k tomu speciální žetony, ona měla privilegium přemisťování do jakékoliv části ministerstva.

Mohla to udělat hned za branami Malfoy manoru, jenže ona si potřebovala pročistit hlavu a to se jí ani v zahradách nedostávalo.

Měla na sobě lehčí černý kabát, přes který by ji jistě byla zima, kdyby na sebe nepoužila zahřívací kouzlo. Přesto ji vítr štípal do tváří, které díky tomu měla celé červené.

Zahnula do další uličky a v tu chvíli se její domněnka potvrdila. Někdo ji sledoval. Nebyla si jistá, zda to byl někdo od jejího otce, který ji pouze hlídal, nebo někdo z druhé strany s úmyslem jí ublížit.

Trochu zrychlila a znovu zahnula za roh; tentokrát do slepé uličky a čekala, dokud dotyčný neprojde. Jak čekala, také zahnul.

V tu chvíli ho kouzlem odmrštila na stěnu cihlového domu a stoupla si před něj, ruku výstražně nataženou před sebe.

Ihned ho poznala.

,,Co tu děláš, Avery?!" zasyčela výhružně a na důkaz svého podráždění jí zčernaly oči. Viděla, jak se mírně otřásl, když se tak stalo. Měl z ní strach.

,,Mám za úkol na vás dávat pozor," vysvětlil rychle.

,,Tak teď mě dobře poslouchej," zavrčela a trochu se k němu přiblížila. ,,Okamžitě zmizíš, je mi jedno kam, a už mě nikdy nebudeš sledovat. Ještě jednou tě nachytám a budu tvůj anděl smrti, rozumíš?"

Smrtijed váhavě přikývl. Nevěděl, který příkaz má splnit, protože jim Voldemort přikázal ji poslouchat. Tohle si však navzájem protiřečilo.

Kousek od něj odstoupila, aby mu dala prostor na přemístění. Avery se na ni naposledy podíval a s hlasitým prásk se přemístil.

Trvalo pár vteřin, než si povzdechla a sama se přemístila.

Ocitla se v plné hale naproti sochy. Několik lidí sebou poplašně škublo, když se přemístila a když si uvědomili, o koho se jedná, sklopili rychle hlavy a pokračovali v cestě.

I ona se vydala na svou cestu. Kolem kontroly pouze prošla a pokračovala dál k výtahům, kde stály řady lidí.

I přes veškerou reformu, která probíhala, mělo ministerstvo velkou spoustu zaměstnanců. Ti, kteří neměli jak prokázat svoji krevní čistotu, raději utekli hned na druhý den a začali se schovávat. Někteří si však dokázali sehnat falešné doklady a rodokmeny. Jenže ani to nebylo stoprocentní a někteří byli odhaleni.

Nehodlala čekat, a proto se přemístila přímo do šestého patra, kde se nacházela Správa letaxové sítě. Měla prověřit několik zaměstnanců ministerstva a jeden z nich pracoval na tomhle oddělení.

Upřímně doufala, že to bude mít brzy za sebou.

Podpatky jejích bot hlasitě klapaly o černý kámen, když se rozešla k danému oddělení. Pokud kolem ní někdo prošel, zdvořile ji pozdravil a mírně se uklonil. Sem tam odpověděla, většinou je ale ignorovala a pokračovala v cestě.

Konečně došla ke dveřím s cedulkou Edgecombeová. Ihned se jí vybavila Marietta a čtvrtý ročník v Bradavicích. Zavrtěla hlavou a zdvořile zaklepala.

,,Dále!" ozvalo se zpoza dveří a ona vzala za kliku. Stlačila ji a otevřela dveře, načež vešla dovnitř. Ihned za sebou zase zavřela a otočila se na ženu.

,,Dobrý den, paní Edgecombeová," pozdravila a přešla do středu místnosti. Žena se postavila, jako projev zdvořilosti a úcty.

,,Dobrý den, slečno Raddleová," oplatila jí nervozně. ,,Přejete si něco?"

,,Jsem tu kvůli kontrole," odvětila Annabeth. ,,Vaše doklady o krevní čistotě a hůlku."

Žena ihned začala hledat ve své kabelce dané doklady a ze stolu zvedla hůlku. Všechno následně předala dívce.

První si prolistovala doklady. Když si je přečetla, použila na ně odhalující kouzlo, zda nejsou falešné. Následně zkontrolovala hůlku. Když se prokázalo, že je opravdu její, oboje ženě vrátila.

,,V pořádku," přikývla. ,,Mám na vás ale pár otázek."

,,Ale jistě," souhlasila a posadila se. ,,Prosím, posaďte se."

Annabeth tak učinila a přehodila si nohu přes nohu.

,,Jak dlouho zde pracujete?" započala své otázky Annabeth a upřeně se na ženu zaměřila. Ta se jí však vyhýbala pohledem. Věděla důvod; myslela si, že na ni chce použít nitrozpyt a měla pravdu.

,,Něco přes deset let," odpověděla.

,,Celou dobu jste na tomhle oddělení, nebo jste byla i někde jinde?"

,,Pouze na tomhle."

,,Chtěla jste někdy na jiné oddělení?"

Začalo ji to štvát. Nejenom proto, že se jí bez přímého pohledu nemohla dostat do hlavy, ale taky proto že to nebylo vůbec zdvořilé.

,,Původně jsem chtěla na oddělení prosazování magického práva, ale nevzali mě, tak jsem zkusila tohle," přitakala.

,,Víte, je slušnost se dívat do očí, když s vámi někdo mluví," řekla dívka a čekala, co udělá. Chvíli byla potichu, pak pomalu zvedla pohled a podívala se jí do očí.

Ihned použila nitrozpyt. Žena se zapřela do sedačky pod tím tlakem, ale nevyhnala ji. Nejspíš nevěděla jak.

Před očima se jí míhaly její vzpomínky, jako na běžícím páse. Byly tam útržky ze školních let v Bradavicích a podle kravaty zjistila, že také chodila do Havraspáru.

Další se jí ukázala svatba, hned na to však velká hádka s mužem, kterého si brala.

,,Víš co, odcházím! Už tu s Mariettou nebudeme ani minutu!" vykřikla žena a aby dokázala svá slova, otočila se na patě a utekla pryč, nejspíš pro svou dceru.

Vzpomínky se vyměnily a před ní se rozléhalo nemocniční křídlo v Bradavicích. Na jednom lůžku ležela popálená dívka. Žena usedavě brečela na židli vedle lůžka. Bezpochyby to byla Marietta, když tehdy došlo k hádce mezi ní a Annabeth.

Další byly vzpomínky povětšinou z práce nebo z domu.

Když už nebylo, co by si v její mysli prohlédla, zrušila kouzlo. Několikrát musela zamrkat, aby si zvykla na světlo v místnosti.

Žena za stolem hlasitě oddechovala a na čele se jí zračilo pár kapek potu. Nitrzpyt nebyl nic příjemného.

,,Teď, když mě omluvíte, musím jít prověřit ještě několik dalších zaměstnanců." Dívka se zvedla ze židle, upravila si šaty a bez dalšího slova zamířila ven.

----------------

Jako další ji čekala zastávka na oddělení kouzelnické údržby. Reg Cattermole byl totiž podezřelý z napomáhání Harrymu Potterovi, což z něj dělalo nepřítele nového režimu. Nechali ho ovšem v jeho práci nadále, aby on sám nepojal podezření.

Vystoupila z výtahu a zamířila k pracovním stolům, které byly ledabyle oddělené tenkou zdí. Čarodějky a kouzelníci pobíhali sem a tam, pokřikovali na sebe a na velké mapě, která byla pověšena tak, aby na ni viděli všichni, poblikávala červená světýlka značící, kde je právě nějaký problém, který někdo z nich musí vyřešit.

Věděla, že by tady Cattermolea hledala stěží, a proto se vydala za prvním člověkem, který jí přišel na oči.

,,Dobrý den, slečno Raddleová," pozdravila postarší žena a mírně se uklonila.

,,Dobrý," pokývala hlavou. ,,Hledám Cattermolea. Kde bych ho našla?"

,,Reginald má svou kóji hned tady, poslední z leva," ukázala jí prstem směr. ,,Nejsem si však jistá, zda tam je. Je možné, že létá někde na jiném oddělení a něco napravuje."

,,Dobře, děkuji," odvětila Annabeth a vydala se ke kóji. Snažila se nevnímat vyděšené pohledy lidí, když kolem nich procházela. Každý se bál, aby na něj nedošla kontrola. Nikdy totiž člověk nevěděl, zda i přes své doklady nepůjdou před soud, což by se rovnalo Azkabanu.

Zastavila se u kóje, kam ji žena poslala. V ní seděl muž středních let a vyřizoval nějaké papíry. Dívka si odkašlala, aby upoutala jeho pozornost.

Muž zvedl hlavu a zatvářil se vyděšeně, když spatřil, kdo za ním stojí. Rychle si stoupl a mírně se poklonil.

,,Slečno Raddleová," hlesl a na sucho polkl.

,,Pane Cattermole," oslovila ho odměřeně, ,,jistě víte, proč jsem zde."

,,Abyste mě zatkla?"

,,To se uvidí, až mi odpovíte na několik otázek," usadila ho a vybídla, aby ji následoval. Nebyly to kóje, jako mají bystrozorové, takže se nedalo uvnitř zavřít a použít kouzlo, aby je nikdo nerušil.

Na každém oddělení byl vedoucí, který měl na rozdíl od ostatních, pokud je teda neměli všichni na oddělení, kancelář. A právě tam zamířila.

Aniž by zaklepala, vzala za klidu a otevřela dveře.

,,Vypadněte," řekla směrem k muži za velkým pracovním stolem. Ten chvíli zaraženě seděl, jako by správně nepochopil, co se děje, ale když pohlédl na zděšený výraz svého podřízeného, urychleně se zvedl a odešel z místnosti.

Annabeth mávla rukou a zabezpečila kancelář tak, aby zvenku nikdo neslyšel, o čem se baví.

,,Posaďte se," vybídla ho a sama se posadila na místo, kde ještě před chvílí seděl vedoucí. Cattermole se posadil a nervozně si mnul ruce.

,,Jistě vám nemusím říkat, abyste odpovídal popravdě," promluvila po pár minutách ticha, kdy muže pozorovala.

,,Ne."

,,Skvěle," ušklíbla se. ,,Takže, jistě si vzpomínáte na druhého září?"

,,Ano," přitakal.

,,V tom případě velmi dobře víte, že se Harry Potter vloupal na ministerstvo i s dalšími dvěma lidmi, kteří díky mnoholičnému lektvaru vypadali jako vy a další dva zaměstnanci ministerstva."

Cattermole nic neřekl, pouze souhlasně a nervozně přikývl.

,,Je velice podezřelé, že měli právě podobu zaměstnanců ministerstva. Proto se ptám, pomáhal jste Harrymu Potterovi dostat se na ministerstvo kouzel tím, že jste mu půjčil své oblečení včetně mincí a vlasů, aby se sem nepozorovaně dostal?"

,,Ne," zavrtěl hlavou horlivě. ,,S Harry Potterem jsem nikdy nemluvil, snad ho ani naživo neviděl a určitě bych mu nepomáhal." Poznala, že nelže, přesto potřebovala do zprávy napsat, kde se dotyčný údajně pohyboval a zkusit si to ověřit.

,,A kde jste druhého září byl?"

,,Šel jsem normálně do práce, ale už od rána mi nebylo dobře. Po cestě jsem potkal Mafaldu a ta mi nabídla nějaké sladkosti. Jenže jakmile jsem to dal do úst, začal jsem zvracet. Na její naléhání, přestože mě manželka potřebovala při jejím soudu, jsem se přemístil ke Svatému Mungovi. Když mě dali do pořádku, šel jsem zpět na ministerstvo, ale tam jsem narazil na svoji kopii, Runcorna, Mafaldu a mou ženu Mary."

,,A co přesně dělali?"

,,Odváděli početnou skupinu ke krbům. Později jsem se dozvěděl, že to všichni byli kouzelníci z mudlovských rodin a oni jim pomáhali utéct."

,,A vaše žena Mary byla mezi nimi?"

,,Ano," přitakal a výrazně zesmutněl. ,,Od doby, co prošla krbem, jsem neviděl ji ani děti."

,,Takže vzala vaše děti a utekla s nimi?"

,,Nejspíš ano," odvětil. ,,Nenechala mi ani vzkaz, takže nevím."

V kanceláři nastalo ticho. Annabeth si zkoumavě prohlížela muže. Bylo jí ho líto. Jeho žena uteče i s dětmi, někdo použije jeho identitu, aby se vloupal na ministerstvo a poté ho musí vyslíchat.

,,Dobře," prohlásila a stoupla si. ,,Teď ještě vaše doklady a hůlku."

Cattermole, viditelně šťastnější, než před tím, zašátral v kapse a vytáhl malou knížečku, kterou jí následně podal i s hůlkou.

Prolistovala si doklady, ujistila se, že jsou pravé a zkontrolovala jeho hůlku. Vše mu následně zase vrátila.

,,Můžete jít," rozhodla a sama se zvedla z křesla. Bez dalších slov opustila místnost.

------------------------

Úplně stejně, akorát s drobnými změnami, probíhal výslech Mafaldy Hopkirkové a Alberta Runcorna. Mafalda byla stejně vystrašená, jako Cattermole, zatímco Runcorn čas od času očividně zapomínal, s kým mluví. Nejspíš mu jeho vysoké postavení, které na ministerstvu má, dávalo jistotu, že se mu nemůže nic stát.

To mu však dokázala Annabeth s klidem vyvrátit a v tomhle případě byla schopná na něj vyslat Cruciatus, aby mu to dokázala.

Ani jeden nebyl usvědčen, že by s tím měl jakoukoliv spojitost a oni byli propuštěni zpět do své práce. Následně zamířila na poslední výslech, kam se jí chtělo ze všeho nejméně.

Nechtěla tu žábu vidět, natož s ní mluvit, ale také jí to, že ji má zkontrolovat právě ona, dodávalo pocit vítězství.

Výtah s rachocením zastavil.

,,První patro. Ministr kouzel a štábní útvary," prohlásil ženský hlas a zlaté mříže se odsunuly na stranu.

Za nimi stál Pius Břichnáč v černozlatém hábitu a čekal na výtah. Když spatřil, kdo v nich stojí, zářivě se usmál.

,,Princezno zla," oslovil ji, stejně jako ji oslovují někteří Smrtijedi, ,,čemu vděčíme za vaši návštěvu?"

Annabeth vystoupila z výtahu, který se následně rozjel dolů. Břichnáč očividně zapomněl, že někam chtěl jet.

,,Dobrý den, pane ministře," oplatila mu a pousmála se. ,,To víte, dostala jsem za úkol prověřit ty tři zaměstnance, kteří byli podezřelí z napomáhání Nežádoucímu číslo jedna a další dva zaměstnance. Jeden se nachází i na tomhle patře."

,,Ale jistě," přitakal stále s úsměvem ministr. ,,A kdopak je ten poslední, koho máte prověřit na tomhle patře?"

,,Dolores Umbridgeová," odvětila a doufala, že v jejím hlase není znatelné znechucení.

,,Dolores?" podivil se Brichnáč a zamračil se. ,,Provedla snad něco?"

,,To nevíme," namítla. ,,Prověření není nikdy špatné, nemyslíte?"

,,Máte úplnou pravdu," uznal muž a znovu se usmál. ,,No nic, musím jít. Rád jsem vás potkal a doufám, že nás zase brzy přijdete navštívit."

Hned na to si zavolal výtah.

,,Já vás také, pane ministře," řekla Annabeth a vydala se ke kanceláři Umbridgeové.

I tady panoval shon lidí, kteří vyráběli letáčky a brožurky, že si ji téměř nikdo nevšiml. Došla k jediným dveřím, které zde byly a spatřila dvě tabulky pod sebou.

Dolores Umbridgeová, první náměstkyně ministra.

Předsedkyně komise pro registraci čarodějů z mudlovských rodin.

Slušně zaklepala a po vyzvání, které znělo velice nepříjemně, otevřela dveře. Ani ji nepřekvapilo, že všechno bylo nechutně růžové a na zdech byly talířky s koťaty. Zadržela zvracení a zavřela za sebou dveře.

,,Vy? Co tu děláte?" zeptala se Umbridgeová a měřila si ji pohledem, jako by ji chtěla pohledem zabít.

,,Kontrola zaměstnanců, Dolores," vysvětlila a její jméno vyslovila s notnou dávnou ironie. ,,Doklady a hůlku."

Žena chvíli váhala, jako by snad čekala, že teď řekne, že to byl jen vtip a došla si poklábosit. Když však viděla, že to myslí naprosto vážně, neochotně vytáhla svůj průkaz krevní čistoty a i s hůlkou jí to podala.

Annabeth si to pozorně pročetla a musela se ušklíbnout. Co jiného mohla čekat.

,,Takové lži, Dolores," povzdechla si hraně a smutně se na ni podívala. ,,Nepamatujete si, že lhát se nemá?"

,,O čem to mluvíte?!" vyštěkla a stoupla si z křesílka. Nebyla o nic větší, dokonce i o něco menší, než když seděla.

,,Vy přece nejste čistokrevná," vysvětlila a hodila po ní průkaz.

,,Jsem čistokrevná," odsekla.

,,Vážně?" zeptala se dívka a přiblížila se k ní. ,,Víte, když jsem zjistila, že vás půjdu prověřit, tak jsem si prošla váš rodokmen a minulost.

Váš otec byl kouzelník, který pracoval na ministerstvu na oddělení kouzelnické údržby, zatímco vaše matka mudla a bratr moták. Pokud vím, spojení kouzelníka a mudly není čistokrevný čaroděj, nýbrž má smíšený původ.

Mám pokračovat?" Vítězně se ušklíbla, když viděla, jak Umbridgeová zrudla vzteky.

,,Vypadněte!" vyjekla a baculatou rukou ukázala na dveře.

,,Asi zapomínáte, Dolores, s kým mluvíte," usadila ji chladně a znovu se přiblížila ke stolu. ,,Proč myslíte, že pořád žijete?"

,,Cože?" vydechla zadýchaně žena, jako by právě uběhla maraton.

,,Žijete jen díky tomu, že jsem otci neřekla, kdo mi na ruku vyřezal nápis Nemám vykládat lži," vysvětlila stále s ledovým klidem. To, že začínala být naštvaná, prozradily její oči. ,,Chtěl to vědět, nic jsem mu však neřekla a on na to zapomněl.

Jsem si ovšem pevně jistá, že pokud bych mu řekla, že na ministerstvu pracuje člověk, který permanentně poznamenal jeho dceru, nežila byste dlouho.

Takže to uděláme takhle. Vy se ke mně budete chovat s úctou, dělat co řeknu a oslovovat tak, jak máte a to jest Princezno zla, nebo se otec nejenže dozví, že máte na svědomí tu větu na mé levé ruce, ale i všichni ostatní se dozví, že jste poloviční krve a váš bratr byl moták. Co by si o vás asi pomysleli? Vzpomínali by na vás v hanbě, pokud vůbec."

Bylo jasně viditelné, jak se sebou Umrbidgeová uvnitř zápasí. Jistě nechtěla poslouchat příkazy sedmnáctileté holky a hlavně té, která proti ní ve škole zbrojila a nad kterou měla v tu dobu nadvládu. Jenže teď nad ní měla navrch ona a Dolores by udělala cokoliv, aby se nemusela potýkat s hanbou, kterou na ni uvalila její rodina. To už by raději čelila Pánovi zla.

,,Dobře," procedila skrz zuby a posadila se odevzdaně do křesla.

,,Copak ten tón?" zeptala se hraně šokovaně dívka a nazvedla prst, kterým následně několikrát zakmitala do stran, jako by hubovala dítěti. ,,Ještě jednou a naše dohoda padá."

,,Omlouvám se," vysoukala ze sebe, ,,Princezno zla."

,,Tak se mi to líbí," usmála se sladce Annabeth a na stůl jí položila hůlku, kterou ani nezkontrolovala. Nemusela se ujišťovat, jestli je její a jestli je to opravdu ona. ,,Na viděnou, Dolores."

,,Na shledanou, Princezno zla," rozloučila se s ní Umbridgeová a ona se samolibým úsměvem odcházela z její kanceláře.

Těsně před tím, než vyšla ven, nasadila chladnou masku, v duchu však skákala několik metrů do vzduchu.