Vánoční prázdniny utekly rychlostí světla a všichni byli zase zpátky na hradě.

Annabeth s Dracem se podařilo z malé části skříň opravit, ale nijak velký výsledek to nebyl. Byli však rádi za to málo, co udělali. Věděli však, že si musí pohnout.
A to jak s opravou, tak zabitím Brumbála.

Zmijozelka seděla v knihovně a pročítala si knihu do lektvarů, když jí něco napadlo.
Knihu zaklapla a vrátila do regálu, kam patřila.
Tiše se vytratila do zazší části, která byla blízko Oddělení s omezeným přístupem. Pokud chce ten plán uskutečnit, bude potřebovat knihu z tama.

Seslala na sebe zastírací kouzlo a potichu jako myška došla až ke kovové bráně.
Opatrně, aby brána nezavrzala, ji otevřela a vklouzla dovnitř.

Tentokrát šla dál, než obvykle. Sekce jedů byla až skoro na konci.
Vešla do první uličky a začala hledat. V dlani jí levitovala malá světelná kulička, která jí osvětlovala názvy knih.

Jednu vzala do ruky a vytáhla ji. Prach, který se vyvalil z vazby knihy, jí utvrdil v tom, že v téhle části již nikdo dlouhou dobu nebyl. 

Nalistovala první stranu a jala se čtení obsahu.

-----------------

,,Mám další nápad!" vyhrkla, když došla k světlovlasému chlapci. Zaraženě zvedl hlavu ke své přítelkyni.

,,Mluv," vybídl jí nedočkavě. 

,,Jed," vydechla a zašátrala do tašky pro zmenšeninu knihy. Musela ji nějak ukrýt a zmenšení bylo jediné řešení. Mávla rukou a kniha byla opět ve své správné velikosti. 

,,Jed?!" vyjekl překvapeně Draco. Annabeth přikývla a zachmuřila se. 

,,Budu si muset udělat další výlet do Obrtlé," poznamenala. 

,,Je to nutné?" 

,,Je možnost, že bych ho udělala já," navrhla, ,,ale potřebovala bych přísady, které tu jistě nejsou. Možná u Snapea, ale nebudu krást a říkat mu o pomoc se mi nechce. Navíc není jisté, že by se mi povedl dobře. Raději ho koupím, stejně jako to, do čeho ho dáme."

,,A do čeho ho dáme?" zeptal se Draco a nakrčil obočí.

,,Do medoviny," odvětila. 

,,Kdy tam půjdeš?" zajímal se blonďák.

,,O víkendu," rozhodla. ,,Už mám vybraný i jed. Stačí minuta a dotyčný bude mrtvý."

,,Rychlá smrt," zamumlal Malfoy. Annabeth přikývla. Alespoň to ji přineslo trochu útěchy. Pokud se to podaří, jakože musí, nebude ředitel trpět, jako by trpěl při zakletí náhrdelníkem.

,,Teď, když mě omluvíš," začala dívka a stoupla si, ,,potřebuju jít za Křiklanem."

,,Proč za ním?" zamračil se Draco.

,,Chci zjistit, jestli to, co mi vykládal otec, je pravda," vysvětlila, dala mu letmý polibek a vyběhla z jeho pokoje. 

--------------

Cesta do profesorova kabinetu byla rychlá, měl kabinet ve třetím patře, stejně jako profesorka McGonagallová.

Annabeth došla až ke dveřím, za kterými se odehrával i Vánoční večírek, a zaklepala. Slyšela tiché šourání ke dveřím. Okýnko zasazené ve dveřích se otevřelo a na ni vykoukla stará tvář profesora.

,,Dobré odpoledne, pane profesore," oslovila ho dívka mile.

,,Slečno Raddleová," vydechl překvapeně Křiklan. ,,Čemu vděčím za vaši návštěvu?"

,,Chtěla jsem se vás na něco zeptat," odpověděla. Okénko se zavřelo a místo toho se otevřely dveře.

Profesor jí pokynul, aby vešla dovnitř. Překročila práh a šla za profesorem k sedačkám. 

,,Na co jste se mě chtěla zeptat?" ozval se zvědavě Křiklan. 

,,Jde o mé rodiče," vysvětlila. Profesor překvapeně vykulil oči. ,,Víte, moc lidí je spolu neznalo. Jste jeden z těch, který ano. Moc ráda bych o nich slyšela víc."

Křiklanovi se na tváři objevil úsměv. Vytáhl si hůlku a mávl s ní. Z nedalekého stolu se vznesl stříbrný servis a postavil se na konferenční stolek. 

Konvička se zvedla a do dvou šálků nalila stejné množství tekutiny. Párá stoupala vzhůru ve spirálách, jak byl čaj ještě horký. 

,,Vaše rodiče jsem učil od jejich prvního ročníku až po jejich poslední," začal profesor. ,,Váš otec, Tom, byl velice nadaný. Zvládal vše s přehledem, vynikal ve všem. 

Oplýval velkou inteligencí a kolem něj se vždy motalo velké množství lidí. Děvčata na něj stála řadu, ale on s žádnou téměř nemluvil. Chlapci, dokonce i starší, k němu cítili respekt a dožadovali se jeho pozornosti. 

Dokázal se vykroutit téměř ze všeho, díky jeho šarmu .

Chodil na všechny mé večírky a večeře a byl jedním z mých nejoblíbenějších studentů. Zval jsem ho i poté, co vyšel sedmý ročník.

Alexis byla také nadaná čarodějka. Nejvíc však vynikala v lektvarech. Nadání jste nejspíš zdědila po ní, přestože Tomovi také velmi šly. 

Na rozdíl od Toma, měla pár kamarádů, kteří jí stačili. Byla skromná, milá, laskavá. Všichni ji měli rádi. 

A přestože byla tak nadaná, pozval jsem ji na první večírek až v šestém ročníku. Dřív jsem to tak dělával, tenhle rok jsem ale udělal pár výjimek. 

A tam se právě Tom a Alexis poprvé setkali. Ona nevěděla, co od takového večírku čekat, zatímco on to věděl přesně. 

Viděl jsem, jak spolu mluvili. Překvapilo mě to a zároveň taky ne. Oba byli velice nadaní a měli si co povídat, ale už v té době byla rivalita mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Nebylo zvykem, aby se příslušníci těchto kolejí spolu bavili. 

Celý večer se bavili v podstatě jen společně. Viděl jsem na Tomovi, jak vypadá spokojeně, uvolněně. Emoce nedával často najevo, ale když byl s ní, přestože se teprve poznali, byl jako vyměněný. 

Čas od času jsem dělával to, že jsem zval na večeře, jako byla třeba ta, na které jste také byla, již vyjíté studenty.

Toma jsem pozval také, stejně jako Alexis. Přestože se snažili být nenápadní, jejich pohledy na toho druhého byly jasně zřetelné. 

Nevím to jistě, ale myslím, že si začali i dopisovat. Každý druhý den jsem viděl, jak k nebelvírskému stolu letí sova a pouští jí do rukou dopis.

Nedalo se nevšimnout, jak je Alexis šťastná a spokojená. Každý večírek společně protančili a propovídali. 

Ale až po roce si přiznali, co k sobě cítí a začali spolu chodit. Několikrát jsem je viděl na schůzce v Prasinkách, když jsem tam byl. 

Vypadali společně krásně. Poté však Alexis také dostudovala a dala se na dráhu bystrozorky. 

V té době se z Toma stával již obávaný černokněžník. Myslel jsem, že se rozešli, kvůli tomu, že ona černokněžníky a Smrtijedy chytala a dávala do Azkabanu. 

A potom se objevila zpráva, že se stala jeho další obětí. Nechtěl jsem tomu věřit. Když někoho vidíte, jak si k sobě nacházejí cestu, nechcete věřit, že by si ublížili."

Annabeth se do očí nahrnuly slzy. Takže jí otec nelhal. Říkal v tom snu pravdu. Nedovolila však, aby opustily její oči. 

Vzala do rukou šálek s čajem a napila se. To samé profesor. Jistě mu muselo po takovém vyprávění vyschnout v krku. 

,,On ji nezabil," promluvila do ticha. 

,,Prosím?"

,,Otec ji nezabil," zopakovala svá slova. ,,Vyprávěl mi, jak se poznali. Nebyla jsem si jistá, zda mi říkal pravdu, teď jsem si tím však jistá. 

Matka zemřela při souboji s bystrozorem. Znali se z práce. Vtrhl do našeho domu, kde jsme bydleli, s úmyslem zatknout otce. Našel tam ale jen matku, protože byl otec na cestě k Potterovým. Myslel si, že se přidala na jeho stranu. Ministerstvo zpanikařilo, když se dozvědělo, že Smrtijedka nebyla, a rozhodli se to ututlat."

Profesor vypadal víc než překvapeně. Nikdy nevěřil, že by ji zabil. Jenže nebyly důkazy. A cokoliv napsalo ministerstvo, tomu lidé věřili. Bylo to k neuvěření, ale bylo to tak.

A když se Voldemort vrátil zpět mezi živé, označili je raději za lháře, než aby se hrozbě postavili čelem. A protože to prohlásil ministr kouzel, všichni tomu věřili.

,,Moc vám děkuji, že jste mi to řekl," řekla Annabeth. ,,Vážím si toho."

,,Nemáte zač," pousmál se Křiklan a upil ze svého čaje. 

,,Když mě teď omluvíte, už půjdu zpět na kolej. Mám sraz s Dracem a ostatními," vymluvila se. A vlastně to taková lež nebyla. Touhle dobou chodívali na večeři. 

,,Ale jistě," přikývl profesor. ,,Jen běžte."

,,Ještě jednou vám moc děkuji jak za to vyprávění, tak za čaj." Annabeth vstala a vydala se ke dveřím kabinetu. ,,Přeji pěkný večer, profesore."

Zavřela za sebou dveře a vydala se do Velké síně, kde snad budou i ostatní.