„Co tady děláš?" zeptal se Draco. „Co se to děje?"

Annabeth se pousmála. „Musela jsem tě vidět a ujistit se, že je všechno v pořádku. Ta zpráva o mém otci mě znepokojila a pak..."

Větu nedokončila a tím zavdala Dracovi příčinu se zeptat.

„A pak co?"

„Dostal se mi do snu, znovu," odpověděla s povzdechem. „Mučil tě v něm, aby mě donutil se k němu přidat."

Draco zrušil tu vzdálenost mezi nimi a přitáhl si ji do pevného objetí.

„Nikdo mě nemučil," řekl a vtiskl jí polibek do vlasů. „Tvůj otec tu sice je, ale viděl jsem ho jenom jednou a to z dálky. Raději se držím ve svém pokoji, abych neriskoval."

„To je dobře," vydechla Annabeth úlevně a lehce se od něj odtáhla. „Hádám, že nevzal dobře to, že jsem s Lucindou stihla utéct z domu, než na něj vlétli?"

Draco přikývl. „Přímo zuřil, odnesli to všichni Smrtijedi. Myslel si, že vás konečně dostane, ale pak přišli jeho poskoci s prázdnou.

A teď jsi v bezpečí? Nemůžou tě nějak najít?"

„Teoreticky by mohli, ale nepochodili by," ušklíbla se. „I kdyby přišli na to, kde zrovna jsem, nedostali by se dovnitř. Jsme schovaní pod Fideliovým zaklínadlem, museli by najít Strážce tajemství a ten by jim musel říct adresu. A jsem si jistá, že ten by jim nic neřekl, nejspíš by se jim nepodařilo ho ani chytit."

Draco se neptal, o koho se jedná, bylo to tak lepší. Oba dva si moc dobře uvědomovali nebezpečí vznášející se nad jejich hlavami. Nechtěl to vědět, kdyby se náhodou Voldemort rozhodl, že by přece jen mohl něco vědět a zkoušel to z něj dostat.

„Ale nejsi tam sama, že ne?" ujišťoval se Draco.

Annabeth zavrtěla hlavou. „Ne, jsou tady se mnou i ostatní. To bych asi nevydržela do konce léta."

„Už se nemůžu dočkat konce léta," povzdechl si Draco.

„To já taky," souhlasila Annabeth. „Tohle všechno mě vyčerpává. Neustále se bát, jestli se otec náhodou neobjeví na prahu, nebo že nás napadnou mozkomoři jako Harryho..."

„Počkej, mozkomoři?" přerušil ji Draco šokovaně. Annabeth přikývla a postrčila ho k nejbližší lavičce. Posadili se na ni a ona se na několik vteřin zadívala k Malfoy manoru.

„V Denním věštci se to samozřejmě nepíše, protože se to ministerstvu nehodí, ale Harryho napadli u mudlů mozkomoři," vysvětlila trpce. „Mám o tom dvě teorie, jedna pravděpodobnější než druhá vzhledem k tomu, co se děje."

„Jaké?"

Annabeth se na něj otočila. „První je samozřejmě můj otec. Už kdysi se na jeho stranu přidali, proč by to neudělali zase. Harryho čeká stání před Starostolcem za to, že použil kouzla v přítomnosti mudly, a pokud ho odsoudí, skončí ve vězení.

To by pro otce byla jedinečná příležitost. Jestli jsou mozkomoři na jeho straně, jednoduše by si tam mohl nakráčet a zabít Harryho."

„To by smysl dávalo," připustil Draco. „Těžko tu teorii ale můžu ověřit, matka ani otec mi nic neřeknou, protože ví, že bych ti to řekl. A jelikož jsi s Řádem..."

„Chápu," přikývla Ann a položila mu ruku na tvář. „A ani bych to od tebe nemohla žádat. Je to příliš nebezpečné, od Smrtijedů a mého otce se drž tak daleko, jak jen to půjde, ano?"

Draco vzal její ruku do té své a přiložil si ji ke rtům, aby jí vtiskl jemný polibek na hřbet.

„A ta druhá teorie?"

Annabethiny oči potemněly vztekem. „Ministerstvo. Celé léto se nás snaží zdiskreditovat, i Brumbála. Museli vědět, že je Harry dost schopný se mozkomorům postavit a zvítězit, a tak sází na to, že projede stání před Starostolcem.

Bylo by to pro ně absolutní vítězství, kdyby ho zavřeli za porušení zákonu o používání kouzel před mudly. Psali by o něm jako o labilním chlapci, který tragicky přišel o rodiče a při třetím úkolu byl svědkem i smrti Cedrica, což u něj spustilo nějakou mánii.

Prostě mu hráblo a to, co říká, se nedá považovat za pravdu."

Draco znovu přikývl. Obě dvě teorie měly něco do sebe. Dalo se věřit oběma, přesto měl pochyby, jestli by Popletal zašel tak daleko.

„Přál bych si, aby se čas vrátil do doby před třetím úkolem a zůstal stát," zašeptal Draco.

„To já taky," přisvědčila Annabeth se smutným úsměvem. „Kdyby se v tu dobu dal zastavit čas, byla bych nejšťastnější."

„Tak co kdybychom pro tuto chvíli předstírali, že svět mimo neexistuje?" navrhl Draco. „Tohle je sen, ne? Můžeme tu dělat, co chceme."

Annabeth přikývla, ten nápad se jí líbil. Nikam nespěchala, měli tedy celou noc. Netušila, jak rychle tu čas utíká, ale to ji nijak netrápilo.

„Hrálas někdy famfrpál?"

„Ne," zavrtěla Annabeth hlavou. „Nikdy mě to nijak nelákalo, ale na koštěti létat umím."

„Tak si můžeme zahrát, co ty na to?"

„Dobře," souhlasila a rozhlédla se kolem sebe. Pokud byla správně informována, jenom ona dokázala tenhle sen ovládat. Měla ho ve své moci, dokonce jenom ona tu mohla používat kouzla.

Proto stačilo jenom pomyslet na famfrpálové hřiště, košťata a míče, a všechno se to ve vteřině objevilo.

Už nestáli na zahradě Malfoy manoru, ale uprostřed hřiště. Na opačných koncích stály obruče, dvě stopy od nich pak košťata a míče.

Jejich oblečení se taky změnilo na klasické dresy, které nosili hráči Zmijozelu.

„Jak budeme hrát?" zeptala se nakonec.

Draco se rozhlédl a několik vteřin přemýšlel. „Asi jeden na jednoho. Budeme se snažit toho druhého přehrát a vhodit camrál do soupeřovy branky. Nakonec si můžeme dát závod o zlatonku."

Rozdělili si košťata a Draco vzal do ruky největší míč. Odpočítal, vyhodil míč a hra začala.

Jak se dalo čekat, Draco camrál chytil jako první a rozletěl se k Annabethiným brankám. Ta se mu držela za patami a snažila se ho dohnat, ale Draco to s koštětem uměl mnohem lépe.

Podařilo se mu dál letět jako první a prohodit míč jednou z branek.

„Deset nula pro mě!" zavýskl nadšeně.

Annabeth obrátila oči v sloup a přivolala si camrál do svých rukou. Nečekala, až přestane Draco oslavovat svůj první gól, a rozletěla se k jeho brankám na druhé straně.

Netušila, jak dlouho hráli, ale bavilo ji to. Užívala si vítr ve vlasech a volnost, kterou v reálném světě nepociťovala. Jednu část prázdnin strávila doma, aniž by mohla opustit pozemek.

Potom se dostala na Grimmauldovo náměstí, kde nesměla opustit dům. Nebyla tam ani zahrádka, což pocit vězení ještě umocnilo.

Tady ji ale nic nesvazovalo.

„Fíha, vyhrál jsem sto ku padesáti!" zajásal Draco po dalším gólu, který vstřelil, a vítězně zvedl ruce do vzduchu.

„Ještě se neraduj," usměrňovala ho Annabeth. „Zbývá závod o zlatonku."

Bylo vidět, že Draco pochyboval o tom, že by snad tenhle závod mohl prohrát. Hrál přece za kolejní tým.

Několikrát se ji pokusil zmást tím, že se střemhlav vydal za pomyslným zlatým míčkem, a Annabeth mu to několikrát i věřila.

Když to pak zkusil znovu, nejprve se za ním rozletěla, očima se snažila najít zlatonku. Nikde ji nezahlédla, a tak upustila od pronásledování.

A pak to zahlédla – krátký zlatý záblesk nedaleko od ní. Nutkání okamžitě se za zlatonkou rozletět posunula do pozadí a nenápadně se s koštětem posunovala blíž. Nechtěla vzbudit v Dracovi podezření jak on v ní, a tak pohledem sledovala jeho, jen po očku kontrolovala míček.

Jakmile byla na dosah ruky, chmátla po ní, ale zlatonka byla příliš rychlá. Pustila se tak za ní tak rychle, jak jen jí to koště dovolovalo. Přitiskla se hrudníkem ke koštěti, aby minimalizovala odpor vzduchu, a uháněla dál.

Netušila, jestli ji už Draco taky pronásleduje, ale i kdyby, měla dobrý náskok.

Zlatonka najednou změnila směr a vrhla se střemhlav dolů. Annabeth ji bez váhání následovala, a jak se blížila víc a víc k zemi, začínala pociťovat strach. Může se člověku něco stát v realitě, pokud se mu něco stane ve snu?

Zlatonka znovu změnila směr, tentokrát necelé dva metry nad zemí vyrovnala let a pokračovala souběžně s ní. Annabeth měla co dělat, aby dokázala vyrovnat násadu koštěte a nerozbila se o zem.

Srdce jí bušilo jako o závod, byla už tak blízko. Natáhla ruku před sebe a druhou pevněji stiskla násadu koštěte, ještě se přikrčila. Cítila, jak ztrácí rovnováhu, a tak hmátla dopředu a sevřela zlatonku v pěsti. O vteřinu později tvrdě narazila zády o zem.

„Annabeth!"

Překulila se na bok a chvíli lapala po dechu. Rty se jí roztáhly do širokého úsměvu, vítězně zvedla ruku se zlatonkou do vzduchu.

„Zatraceně, Ann, jsi v pořádku?" vyjekl Draco a klekl si vedle ní. „Co tě to napadlo? Mohla ses zabít!"

„Vyhrála jsem dvě stě ku sto," zazubila se na něj a ignorovala jeho výtku. Rozevřela dlaň a ukázala mu zlatonku.

„Ty jsi vážně cvok," zavrtěl Draco hlavou, ale taky už se usmíval. Pomohl jí na nohy.

„Asi bych měla zajít za Flintem, co říkáš?" nadhodila provokativně.

„Myslím, že by se bál odmítnout, i kdybys byla ten nejhorší chytač na světě," zasmál se Draco.

„Myslíš, že nevěří Věštci?"

Draco přikývl. „Jeho rodiče patřili k tvému otci, znají pravdu. Nedovolí si zpochybnit tvá slova, i kdyby měl pochybnosti o tvé loajalitě vůči otci. Kdyby se to k němu doneslo, stihl by ho trest.

A to nikdo nechce."

Annabeth si povzdechla. Vůbec jí nedocházelo, kolik dětí Smrtijedů kolem sebe vlastně má, dokud se její otec nevrátil. Harry jí převyprávěl všechna jména, která ten večer Voldemort vyslovil nahlas, a Lucinda jí řekla nějaké další po třetím úkolu.

Byla jimi naprosto obklopena, nevyjímaje Draca. S nímž chodila. Ale jemu na rozdíl od ostatních mohla věřit.

Nadechovala se k řeči, pak jí projel zvláštní zamrazení. Připadalo jí, jako by najednou byla mnohem lehčí. Shlédla na své ruce a zjistila, že pomalu mizí.

„Někdo mě nejspíš budí," zamumlala a podívala se na Draca. „Už brzy se uvidíme, slibuju. Miluju tě."

Jen z dálky zaslechla Dracovu rychlou odpověď, pak se jí svět před očima změnil na neprostupnou černotu.