Annabeth poklidně seděla na terase a pozorovala západ slunce. Léto bylo kousek před svou polovinou, což pro ni znamenalo, že se za pár týdnů vrátí zase do školy.

Nemohla se dočkat, kamarádi jí šíleně chyběli. S několika se už zítra sice uvidí, ale nebude mezi nimi Draco, Pansy ani Blaise.

Draco jí chyběl ze všech nejvíc, ačkoliv si dopisovali téměř denně. Chyběla jí jeho náruč a pevné objetí.

Ve chvíli, kdy na něj pomyslela, se u ní objevila Sophie s dopisem. Nemohl být od nikoho jiného, protože Sophie výhradně využívali s Dracem na dopisování.

S úsměvem si si jej vzala a otevřela.

Drahá Ann,

sice to píšu v každém dopise, ale moc mi chybíš. Už jen chvíli a znovu se uvidíme.

Původně jsem ti nechtěl nic říkat, abych ti nepřidělával starosti, ale máš právo to vědět. Navíc jsme si slíbili, že mezi sebou nebudeme mít žádné tajnosti.

Tvůj otec se usadil v našem domě a shromažďuje Smrtijedy. Nejsem sice povinný chodit na schůzky (bojím se, aby to nebylo jen tohle léto), ale i tak je v domě cítit jeho přítomnost.

Nikomu to ale prosím neříkej, moji rodiče by z toho měli problémy. Vím, co si asi myslíš o mém otci, ale matka je nevinná a nemůže za to. Jistě by ji odsoudili, ačkoliv na tom nenese žádnou vinu.

Doufám, že se máš dobře a s ostatními si užíváš prázdniny.

Tvůj Draco

Annabeth strnul úsměv na rtech. Její otec obsadil Malfoy manor a shromažďuje kolem sebe Smrtijedy. Nejspíš i ty, kteří se báli přijít na hřbitov tu noc, kdy se vrátil mezi živé.

To není dobré, napadlo ji okamžitě.

Netušila, co má dělat. Správně by to měla nahlásit tetě, aby se spojila s Fénixovým řádem, ale to nemohla Dracovi udělat. Měl pravdu, Narcisa byla nevinná.

Vstala, s úmyslem jít do pokoje a Dracovi odepsat, ale téměř se ve dveřích srazila s Lucindou. V obličeji byla sinalá, v ruce držela malý kus pergamenu

„Musíme okamžitě zmizet," vyhrkla a začala ji postrkovat do předsíně.

„Co se děje?" dožadovala se Annabeth vysvětlení.

„Odhalili náš úkryt," řekla Lucinda rychle a mávla hůlkou. Chvíli se nic nedělo, potom se ozval rachot, jak se dva plné kufry vyřítily z jejich pokojů a mířily k nim.

S hlasitou ránou dopadly na zem před ně.

Annabeth si pohotově schovala dopis od Draca do kapsy a doufala, že si ho Lucinda nevšimla. Ta měla ovšem dost práce s přemístěním kufrů, aby je nemusely tahat s sebou při přemisťování.

„Připravena?"

Pouze přikývla, v krku obrovský knedlík. Před domem se rozhlédla kolem sebe, jestli někde neuvidí Smrtijedy, ale podle všeho byla výhoda na jejich straně. Než se nadála, Lucinda je přemístila.

Protože bylo ještě dost světla, přemístila je Lucinda do jedné z tmavých uliček. Páchlo to tam odpadky a močí, a tak rychle vyrazily do ulice.

„Musíme si pohnout," zamumlala Lucinda tiše a neustále se ohlížela kolem sebe. Určitě měla strach, že přesně na tohle Smrtijedi čekali.

Pospíchaly a zastavily se až u jednoho malých parků, které se v Londýně nacházely. Lucinda z kapsy vytáhla malý kousek pergamenu a podala jej Annabeth.

„Musíš si to přečíst," řekla jí na vysvětlenou. Ann na něj shlédla a spatřila úhledným písmem napsané Grimmauldovo náměstí 12.

Vzhlédla a překvapeně zjistila, že mezi domy se najednou objevil další dům, ačkoliv si byla jistá, že tam předtím nebyl. Lucinda jí vytrhla papírek z ruky a rychle jej spálila, aby ji potom začala táhnout ke vchodu.

Lucinda si úlevně oddechla až ve chvíli, kdy se za nimi zavřely dveře a odřízly je od venkovního světa.

Annabeth se podívala do chodby, před kterou stály. Byla podlouhlá a ztemnělá, osvětlovaly ji jen dvě lampy. Na jedné stěně visel obrovský obraz v životní velikosti.

„Hlavně potichu," šeptla jejím směrem Lucinda a popohnala ji dopředu. „Všechno ti vysvětlím, slibuju."

Annabeth přikývla a vydala se za ní chodbou dál. Když procházely kolem obrazu, neušlo jí, že je zatažený závěsy. Zamračila se, ale zůstala potichu.

Čím blíže byly ke dveřím na konci chodby, tím více se k nim donášely hlasy zpoza dveří. Došly až na konec a Annabeth u schodů do vrchních pater spatřila jejich zavazadla.

Lucinda otevřela dveře a odhalila kuchyni spojenou s jídelnou plnou lidí. U velkého stolu seděla snad celá rodina Weasleyových, Hermiona, Sirius Black a poté lidé, které Annabeth nepoznávala.

„Lucy!" vyhrkl Sirius překvapeně, když si jich jako první všiml. Vstal a obešel stůl, aby se dostal k nim. „Co tady děláte? Měly jste přijet až zítra."

Annabeth se přes něj podívala na své přátele. Její oči jim daly jasně najevo, že se něco stalo.

„Brumbál mi poslal vzkaz, že odhalili náš dům," vysvětlila Lucinda s povzdechem. „Omlouvám se, že jsem neposlala vzkaz s tím, že teď dojedeme, ale nebyl čas."

Molly Weasleyová s váhavým úsměvem mávla rukou. „To vůbec nevadí, uvařila jsem něco navíc."

„Posaďte se," vyzval je Sirius a poukázal na volná místa. Než to ovšem stihly udělat, Hermiona sevřela Annabeth v pevném objetí.

„Hermi, dusíš mě," hekla Ann, když se jí přestávalo dostávat vzduchu.

„Promiň," usmála se Hermiona omluvně a odtáhla se od ní, aby ji vystřídala Ginny. „Jsem ráda, že jsi v pořádku a tady s námi."

„To já taky," usmála se Annabeth zpět a její strach pomalu nahrazovala radost. S Lucindou měly za ostatními odjet až zítra, proto měly sbalené kufry, jejich odhalení to ovšem urychlil.

„Beth, ráda bych tě oficiálně představila," odkašlala si Lucinda za jejími zády. Annabeth se otočila a stanula tváří v tvář nejen Siriusovi Blackovi, ale i těm neznámým – mladé ženě se žvýkačkově růžovými vlasy a černochem se zlatou náušnicí v uchu.

„Tohle je Sirius, už jsem ti o něm vyprávěla," pokračovala Lucinda a ona si se Siriusem potřásla rukou.

„Prosím, tykej mi a říkej jménem," požádal ji s lišáckým úsměvem. Ann musela uznat, že byl opravdu fešák, pokud byl zrovna upravený a v normálním oblečení.

„Tonksová," přešla k mladé ženě.

„Těší mě, nemohla jsem se dočkat, až tě konečně poznám," usmála se na ni Tonksová a Annabeth jí ten úsměv ráda opětovala. Vypadala jako někdo, s kým se rozhodně nebudete nudit.

„A tohle je Kingsley Pastorek," představila Lucinda muže a ona si s ním potřásla rukou. Potom je Molly zahnala na volná místa, aby mohla podávat večeři.

„Ann, četla jsi Denního věštce?" zeptala se jí opatrně Ginny a očkem pozorovala nejnovější výtisk položený na pracovní desce.

„Jo," přitakala Annabeth s povzdechem. „Doma jsem rozbila pár hrníčků, jednu starou vázu a taky všechna okna v kuchyni."

Fred s Georgem vyprskli smíchy, ale rychle se uklidnili, když se na ně jejich matka přísně podívala.

„I ten dnešní?"

Annabeth zavrtěla hlavou. „Ani nechci. Nebaví mě pořád číst o tom, že si vymýšlím a chci na sebe jen upoutat pozornost. Jako bych se žádala o to, abych nedokázala ovládat svou magii tak, jak bych si přála!"

Dva hrníčky na poličce najednou pukly pod náporem magie, kterou Annabeth nechtěně vyslala kolem sebe. Několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, ale její oči jasně dávaly najevo, že vztek není tak úplně pryč.

„Omlouvám se," vydechla zkroušeně.

„To bylo hustý," pokývala hlavou Tonksová. „Tohle fakt dokážeš jenom tím, že se trochu naštveš?"

„Bohužel," přitakala Annabeth ponuře.

„K tobě už se žádné noviny nedostanou," usoudil Sirius. „Ne, že by mi na čemkoliv v tomto děsném domě záleželo, ale pro dobro nás všech si myslím, že nebudeme pokoušet tvoje sebeovládání."

Annabeth s ním nemohla jinak než souhlasit. Přála si, aby se dokázala lépe ovládat, ale poté, co jí Červíček podal na hřbitově ten lektvar, se její magie ovládala o něco hůř.

Molly před ně konečně postavila večeři a všichni se do ní okamžitě hladově pustili. Jídelnu o chvíli později znovu zaplnily hlasy, jak se rozproudily konverzace.

Annabeth se pustila do rozhovoru s Hermionou, se kterou probírala NKÚ, které je na konci pátého ročníku čekaly. Hermiona si už teď dělala starosti, podle ní zcela zbytečně.

Jakmile všichni dojedli, vyhnali dospělí všechny děti do pokojů.

„Annabeth, budeš na pokoji s Ginny a Hermionou," oznámila jí Molly a ignorovala nesouhlasné pohledy Freda a George, kteří chtěli zůstat. „Kluci, jeden z vás odlevitujte její kufr nahoru."

„Ale mami, to není fér!" protestoval Ron tiše.

„Žádné ale, Rone, tohle nejsou témata pro vaše uši," nenechala se paní Weasleyová zviklat a hnala je po schodech nahoru. Fred vytáhl svou hůlku a pomohl Annabeth s jejím kufrem do pokoje.

Byly tam celkem tři postele, dvě z toho už obydlené. Na Hermioniné posteli ležel stočený Křivonožka a Ginninu postel poznala podle toho, že nebyla ustlaná.

„Nevadí ti postel u okna?" ujišťovala se Hermiona.

„Vůbec ne," zavrtěla Annabeth hlavou a otevřela svůj kufr, aby si z něj vytáhla prázdné pergameny, obálku a psací soupravu. Potom se ovšem zarazila. „Zatraceně."

„Co se děje?" zajímalo Ginny.

„Nemám Sophie, abych mohla poslat dopis," vysvětlila a zase všechno schovala. Nebylo nutné to mít všechno vytažené, když to nepoužije.

„Komu?"

„Dracovi, zrovna jsem mu chtěla odepsat na jeho dopis, když se to všechno semlelo."

Hermiona s Ginny si vyměnily pohled. „Víš, Ann, musíš si dávat pozor, co mu napíšeš. Brumbál nám zakázal sdělovat v dopisech cokoliv důležitého, kdyby se dostaly do nesprávných rukou."

Annabeth se zamračila. „Ale Draco není-"

„Tak jsem to nemyslela," vyhrkla rychle Hermiona. „Jde o to, že by Smrtijedi mohli odchytit sovu s dopisem ještě předtím, než se dostane k příjemci. My nemůžeme napsat ani Harrymu to, kde jsme nebo co tu děláme."

Ann chápavě přikývla, dávalo to smysl.

„A kde to vlastně jsme? Lucinda mi skoro nic neřekla."

„O Fénixově řádu víš, ne?" vzala si slovo Ginny. Annabeth přikývla. „No, tohle je jeho hlavní štáb. Schází se tu členové na porady."

„My na ně ovšem nemáme přístup," povzdechla si Hermiona zkroušeně. Pomyšlení na to, že něco neví, ji zřejmě tížilo. „Chodíme ještě do školy a nejsme plnoletí. Brumbál ani paní Weasleyová nedovolí ani Fredovi a Georgeovi se jich účastnit, ačkoliv jsou plnoletí."

Annabeth se posadila na postel a povzdechla si. Takhle si prázdniny nepředstavovala.

-------------

Lucinda si promnula kořen nosu a unaveně na chvíli zavřela oči. Tohle schovávání už ji unavovalo. Posledních třináct let se schovávala s Annabeth, aby ji nenašli Smrtijedi, kteří se vyhnuli Azkabanu.

Teď se musela skrývat znovu a usilovněji, protože se ten parchant vrátil a všichni o Annabeth samozřejmě ví.

„Tady," posunul k ní Sirius skleničku s ohnivou whisky. „Určitě ti teď bodne."

Vděčně se na něj usmála a vypila skleničku na jeden nádech.

„Netušíš, jak se to mohlo stát?" zeptal se jí Kingsley.

Lucinda zavrtěla hlavou. „Dávala jsem si pozor. Na ministerstvu je falešná adresa, dům je chráněn kouzly, které na ně seslal sám Brumbál, nedá se vystopovat. Nemáme letax a nikdo u nás ani nebyl."

„Posílala si Annabeth s někým dopisy?"

„Jo, posílala dopisy svým přátelům ze školy, nejvíc asi Dracu Malfoyovi," přitakala ponuře.

„Malfoyovi?!" vyjekl Sirius. „Oni se přátelí?"

„Chodí spolu," osvětlila jim situaci Lucinda. „Už několik měsíců. Jsem si ale jistá, že Draco neví, kde bydlíme. Navíc by to neprozradil, opravdu ji má rád."

„Jsi si jistá?" ujišťoval se Arthur a posunul si brýle na nose.

„Jsem," přikývla. „Draco o ní věděl pravdu už od druhého úkolu a nikomu nic neřekl, navíc byl opravdu vyděšený, když nám řekla, co se na hřbitově stalo. Není jako jeho rodiče."

„A nevíš, co si psali?"

Lucinda obrátila oči v sloup. „Opravdu nečtu její soukromou korespondenci s jejím přítelem. Každopádně by nás určitě nevystavila nebezpečí. Ví moc dobře, co nám hrozí, kdyby nás dostali do rukou Smrtijedi."

„Teď se nabízí otázka, co hrozí opravdu jí," nadhodila Tonksová. „Kdyby ji chtěl zabít, přece by to udělal na tom hřbitově."

„Nechce ji zabít, ale převést na svou stranu," řekla Lucinda. „Annabeth mi řekla, že jí tam chtěl nejen kvůli tomu lektvaru, ale taky proto, že by podle něj měla stát po jeho boku. Je jeho dědičkou, chce ji mít u sebe."

„A Annabeth?" zeptal se Kingsley.

„Je samozřejmě proti němu," nenechala je na pochybách. Kingsleyho narážka ji lehce naštvala, ačkoliv se taková otázka dala čekat. Kolik lidí už zradilo pro moc? „Netušíte, jak ji to vzalo, když se dozvěděla pravdu. Několik dní nevyšla z pokoje.

Navíc je tu ještě smrt Alexis, její matky. Moc dobře ví, že ji zabil, protože se dozvěděla o plánu zabít Potterovy a chtěla je varovat."

Když se zmínila o Potterových, Siriusovi se na tváři objevil bolestný výraz.

„Dobrá, jen jsme se museli ujistit," vysvětlil Kingsley smířlivě. „Nikdo ji nechtěl obvinit, ale musíš nás pochopit."

Lucinda přikývla. Samozřejmě to chápala a nebyla na ně naštvaná. Kdyby to nebyla Annabeth, o kom se bavili, ale někdo, koho by neznala osobně, ptala by se úplně stejně.

Zůstali sedět v kuchyni až skoro do jedenácti, teprve potom se zvedli a zamířili domů nebo do svých pokojů.