Nervózně poťukávala prsty o stůl, pohledem těkala mezi dveřmi od ložnice a úchvatným výhledem na Benátky, který se jí naskýtal z okna. Ačkoliv by si ten dech beroucí výhled ráda vychutnala, svou pozornost soustředila na dveře ložnice. Při pohledu na tyto dveře ji neovladatelně začal svírat strach. Děsila se momentu, kdy z nich vyjde její manžel, ale zároveň si přála, aby už konečně vylezl a mohli si odbýt přečtení novin, které o nich dneska psaly ne příliš hezky. Nebo popravdě spíš opravdu děsně.

Celé to začalo před půl hodinou, kdy se vzbudila, opatrně se zvedla a odebrala se do obýváku, aby nechala Draca i Laylu ještě se pořádně propsat po včerejším vyčerpávajícím dni nabytém zážitky. Chvilku potom však přiletěla sova a přinesla Věštce, kde okamžitě našla ten ohavný článek o své včerejší chvilce slabosti. Popravdě, ona to nebyla zas taková detektivní práce tento článek najít, neboť se k její vlastní hrůze vyjímal na titulní stránce. Tak jako všechny články, které o ní a Dracovi za poslední měsíc vyšly. Tenhle by však s radostí zahrabala do sekce inzerátů, aby na něj nikdo nikdy nenarazil. Nebo ještě lépe, nikdy by jej nedovolila vydat.

Pět minut na to přiletěla další sova, tentokrát s dopisem pro Draca. Myslela si, že je to vzkaz od Theodora a ostatních Dracových přátel, proto se chystala si ho přečíst, ale nebylo jí dopřáno. Draco s Theodorem měli evidentně své způsoby, jak si zajistit, že nikdo nepovolaný nebude číst jejich soukromé vzkazy, takže jediné, co viděla, byla nesmyslná změť písmen a čísel. Po tomto zklamání se vydala objednat snídani do pokoje. Přitom si vzpomněla, jak strašný byl ten článek ve Věštci a jednu velkou snídani objednala i Dracovi, ve víře, že jídlo celou situaci zachrání. Nebo alespoň zmírní.

Takže tu teď seděla nad rozjedenou snídaní, třásla se nervozitou a netrpělivě očekávala, kdy přijde Draco a jeho snídani měla připravenou naproti sobě pod zahřívacím kouzlem.

Nevěděla, čeho přesně se tak moc bojí, přece jenom její muž jí včera večer jasně dal najevo, že se na ni nezlobí. Sice ji tím novým přístupem vyděsil snad víc, než kdyby na ni křičel, ale to bylo vedlejší. Pointou bylo, že se neměla čeho bát a její současná nervozita byla tedy trochu nemístná a až přehnaná. Jenže ona měla poměrně logický důvod, proč se tu třásla jak ratlík. Draco totiž řekl, že je její výlev naprosto v pořádku a byl k ní ohromně milý, ale ona silně pochybovala, že bude stejný názor sdílet i potom, co uvidí onen článek. Vlastně odhadovala, že jej hodně rychle přehodnotí. K horšímu, samozřejmě. Takže k snídani vzala i dezert. Kdyby náhodou jídlo opravdu zachránilo blížící se katastrofu. Protože jídlo řeší všechno, jak jí kdysi sdělil Ronald. Pevně doufala, že její rudovlasý kamarád měl fakt pravdu, protože teď na to vsadila všechno.

Ještě několik bolestně dlouhých minut ničila překrásný stůl svým vytrvalým ťukáním, které se s každou další vteřinou měnilo v silné rytmické bušení. Když už myslela, že se z toho čekání zblázní a stůl měl to nejlepší za sebou, ve dveřích ložnice se objevil Draco. Rozespalý a rozcuchaný, ale naprosto jasně si vědom toho, proč ho pozoruje tak nervózně. Šíleně plouživým krokem donesl své tělo ke stolu, usadil se a nepokrytě pozvedl obočí, když zaznamenal připravenou snídani.

"To je to tak hrozné?" zeptal se. Hermiona jen neurčitě pokrčila rameny a podala mu třesoucí se rukou noviny. Draco znovu pozvedl obočí, načež její třesoucí se ruku stiskl.

"Uklidni se, prosím tě." Převzal si noviny a pustil se do čtení jediného článku, který zdobil titulní stranu.

Drama v Benátkách! Lady Malfoyová se nervově zhroutila. Ostuda!

Ještě včera jejich romantické fotky plnily všechny kouzelnické časopisy, dnes už se novomanželé Malfoyovi mohou podívat akorát tak na slabou chvilku čerstvé paní Malfoyové. Nikdo neví, co za hysterickým pláčem lady Malfoyové stojí, jisté však je, že se muselo jednat o něco skutečně hrozného. Během jednoho z četných polibků se rozplakala a následně zhroutila svému manželovi do náručí. Trvalo desítky minut než svou hysterickou ženu Draco Malfoy uklidnil. Mezitím si o nich povídala už celá kavárna, uvedl náš spolehlivý zdroj. Situace se uklidnila a manželé to zvládli vysvětlit i teprve čtyřleté Layle Alwaid Malfoyové, která se zdála být citovým výlevem své nové matky značně otřesená. Redakce jí upřímně lituje.

Draco Malfoy pak situaci zachránil čokoládovým dortíkem, po jehož dojedení padaly od paní Malfoyové slova jako "jsi úžasný" a "miluji tě". Pánové, zde je návod, jak uklidnit šílenou ženu.

Draco se pobaveně zasmál. Hermiona zpozorněla. "Co je?" vyštěkla přespříliš agresivně.

Pokroutil hlavou. "Nic nic, jen mě baví ta část, kde tak podrobně popisují, co z tebe padalo, když jsem ti dal dortík."

Hermiona se zamračila, rychle mu nakoukla přes rameno, aby se ujistila, že chápe, co myslí, načež podrážděně vyštěkla: "Nic takového jsem ani neřekla."

Draco se zasmál. "Ale řekla, to mi věř," utrousil.

Hermiona vytřeštila oči. "To teda-" začala se obhajovat. Její muž ji zastavil jediným pohledem. "Fajn," zamumlala uraženě. "Možná jsem něco takového řekla, nepamatuju si, co jsem v tu dobu vyváděla." Draco se ještě jednou potměšile ušklíbl a vrátil se ke čtení článku.

Tragická událost, která naprosto kazí překrásnou dovolenou, však nezkazila náladu hlavním aktérům. Po zbytek návštěvy kavárny se už jen smáli a Hermiona Malfoyová se zdála být naprosto vyrovnaná. Snad jako odměnu právě za své vyrovnané chování dostala pak od svého muže romantickou cestu gondolou, kde celá rodina působí naprosto uvolněně a manželé skutečně zamilovaně. Fotografie z cesty na této lodi lásky si můžete prohlédnout na straně 6. Po slzách zde už není ani stopy a nebýt předchozí události, snad bychom z této projížďky měli i radost.

Naši redaktoři nadále pátrají po příčině tohoto náhlého hysterického výstupu. Pokud má kdokoliv jakékoliv informace o tom, co za nervovým zhroucením paní Malfoyové stálo, budeme velmi rádi za zprávy!

Hermiona napjatě Draca pozorovala, kousala si nehty a podupávala nohou. Článek už znala zpaměti. Měla vypočítané, jak dlouho jeho přečtení trvá. Takže přesně věděla, kterou část teď Draco čte.

Konečně si tu hrůzu, která byla důkazem její neschopnosti zůstat v roli, dočetl. Pomalu noviny složil, odložil je na stůl a upřeně se na ni zadíval. Hermiona se nepřestávala usilovně kousat do rtů, když čekala, jak zareaguje. Nedokázala vyčíst z jeho tváře, co si o téhle katastrofě myslí. Měl stále neutrální výraz. Na druhou stranu ji trochu uklidňovalo, že se netváří tak chladně a odměřeně, jak bylo jeho zvykem, když ho něčím vytočila. Takže to možná nebylo tak strašné. Třeba?

Půl minuty. Přesně tak dlouho na ni její muž koukal. Nakonec to byla ona, kdo to nevydržel a téměř hystericky vykřikla: "Tak už něco sakra řekni." Okamžitě se ušklíbl. Věděla, že jejich nevyslovený souboj o trpělivost prohrála a jemu tím očividně vydatně zlepšila ráno. Blbcovi.

A pak konečně vyjádřil svůj názor.

"Mohlo to být horší," pronesl s nepatrným úsměvem a bezstarostně se natáhl pro toast. Jedinou větou pohřbil její několikahodinové obavy. Hermiona šokovaně zalapala po dechu a vytřeštila na něj oči.

"Děláš si srandu?"

Ušklíbl se s plnou pusou. "Ne," zahuhlal. Kdyby nebyla tak ponořená do analyzování celé situace, všimla by si, že se Draco náramně baví jejím hysterickým šílenstvím.

"Draco, promerlina! Já opravdu oceňuju, že na mě nekřičíš a bereš to s takovým klidem, ale oba přece vidíme, že je to naprostá katastrofa."

Zcela klidně se napil čaje a s mírně pozvednutým obočím na ni vážně pohlédl. "Já vím, že je to dost strašné. Nějaká mrcha se na tom pořádně vyřádila a zničila tak všechno, na čem jsme poslední týdny tak pracně makali. Ale katastrofou bych to vážně nenazýval. Skutečně to mohlo být mnohonásobně horší. Tohle se nám povede dát dohromady, stačí pár dalších ohromně zamilovaných fotek a nikdo už si nevzpomene, že jsi se hystericky zhroutila."

Nechápavě ho pozorovala. Ona se celé ráno stresovala, procházela si všechny možné scénáře, připravovala si argumenty a objednala královský velkou snídani. A on se teď tváří jako vyrovnaný člověk? A ona vedle něj pak vypadá jako absolutně labilní šílenec? Co je tohle sakra za pořádek?

"Jak můžeš být tak klidný?" zašeptala zmateně. "Včera jsi vypadal dost rozzuřeně a to jsi ještě žádný článek nečetl. Jak můžeš tedy být tak v pohodě? Vždyť jsem všechno zničila."

Usmál se. Už ne pobaveně, ale tentokrát spíš uklidňujícím úsměvem. "Pár skandálů už za sebou mám. Jako bývalý smrtijed jsem si zvykl. Krom toho," dodal, "vždycky z toho jde nějak vybruslit, to je kouzlo médií. A tohle je ještě lehčí případ, věř mi." Upil si čaje. "A včera jsem zuřil, to ano. Ale myslel jsem, že jsme to uzavřeli?" Tázavě nadzvedl obočí, jako by ji vyzýval, ať mu odporuje a znovu rozproudí jejich včerejší debatu.

Hermiona vydechla. A pak ještě jednou. Chvilku na svého manžela koukala, až se nakonec pološíleně rozesmála. Opřela se lokty o stůl a obličej si schovala do dlaní. Draco ji zcela vyrovnaně pozoroval, absolutně ho její výstup nerozhodil. Naopak Hermiona se domnívala, že byla zralá na psychiatra.

Proč se promerlina tak zbytečně stresovala? To si snad myslela, že ji Draco dneska seřve, když včera jasně řekl, že jí nic nevyčítá? To mu až tak moc nevěřila? Byl to jen článek. Jediný článeček v záplavě mnoha. Jeden špatný článek, který můžou vyvážit dalšími deseti zamilovanými. Svět se z toho nehroutil. Ale ona ano. Opravdu je šílená. Zvedla hlavu. Draco ji stále v klidu sledoval, měl jen lehce povytažené obočí.

"Ano," pousmála se nakonec, "uzavřeli," dodala. Úsměv jí vlažně oplatil a chystal s vrátit k snídani. "Přišel ti dopis," kývla k obálce. Zvedl pohled od talíře a zaměřil se na psaní.

"Pokusila ses ho přečíst?" ušklíbl se, když viděl otevřenou obálku.

"Jenom pokusila. I kdybych chtěla sebevíc, nešlo by to," utrousila.

"Proč myslíš, že to s Theem děláme?" nadzvedl obočí a zamumlal nad papírem jakési formule. "Pojď si to přečíst taky," kývl k dopisu. Překvapeně si k němu přisedla a naklonili se nad list. Neočekávala, že ji nechá nakouknout do jeho soukromé korespondence, kterou si Theem kouzlem šifrují, to určitě nebylo nic pro ni. Až při čtení zjistila, že je to dopis pro ně oba, což by vysvětlovalo, proč ji tak ochotně přizval.

Draco a Hermiono,

co se děje? Očekávali jsme dnes ráno další vlnu romantických fotek, místo toho píšou o Hermionině nervovém zhroucení. Co se sakra stalo? Je Hermiona v pořádku? Miminko je zdravé? Layla je na tom dobře? Lidi odpovězte! Těžko můžeme věřit těm blábolům ve Věštci, ale fotky jsou docela jasný důkaz, že se něco stalo!

Napište, co nejdříve s rozumným vysvětlením ať to můžeme zkusit zachránit. Jinak, dle Theových slov, se na to můžeme vysrat (Pansy dodává, že ho nemáte brát vážně, prej se sebere a bude za vás bojovat dokud ho to nezabije.)

Se zděšeným pozdravem,

Blaise, Theo, Pansy, Kira

Hermiona složila hlavu do dlaní. Pocit marnosti se vrátil. "Merline, každou chvílí si připadám neschopnější a neschopnější!" pronesla lehce hystericky.

"Nepřeháněj," zchladil ji necitlivě Draco. "Nebo na tebe ještě začnu křičet," dodal s úšklebkem.

Zalapala po dechu. "To bys neudělal!"

Vzhlédl od dopisu, který stále studoval. "Nevím, kde bereš tu jistotu." Pak se znovu podíval na dopis. "Půjdu Theovi odepsat."

Nepatrně přikývla. "Jak mu to vysvětlíš?"

"Hormony," pokrčil rameny. "Konec konců to není lež," zamumlal si spíš pro sebe a vzápětí zmizel v ložnici. Hermiona zůstala sama se svými myšlenkami. Než však stihla svými hlubokomyslnými úvahami vymyslet problémy, které ani neexistují, jak je jejím dobrým zvykem, zaslechla šramot z Laylina pokojíku. Neváhala a upřednostnila cestu do pokojíčku před snídaní. Ostatně dneska ráno stejně neměla chuť k jídlu. Ani potom, co zjistila, že se Draco nechystá ji ukamenovat, jak se celé ráno hloupě obávala.

"Dobré ráno, Laylo," usmála se na děvče, ihned jak do pokojíku vstoupila.

"Mamí!" vypískla nadšeně Layla tak hlasitě, že Hermiona vůbec nepochybovala, že byl výkřik slyšet až v přízemí hotelu. Vzápětí se Layla začala usilovně hrabat z peřin, ve kterých byla nepochopitelně zamotaná. "Musím ti něco ukázat," spustila a už byla jedno nohou z postele, když zavrávorala a s druhou nohou stále zamotanou v peřině, se skácela k zemi. Hermiona k ní okamžitě zděšeně přiskočila. "Jsem úplně v pořádku, mamí!" zapištěna Layla dřív, než se stihla její maminka začít strachovat.

Hermiona se něžně usmála, když se holčička hbitě vykroutila ze zbytku peřiny, vyskočila a šupajdila na druhý konec pokojíku. Nikdy nepřestane mít pro tuhle holčičku slabost. Nešlo to. Zpětně si říkala, že se do ní asi zamilovala už tehdy, když se s ní Draco objevil mezi její dveřmi. A jestli ne tehdy, pak o několik hodin později, po společně stráveném dni. Protože Layla byla lásku vzbuzující tvoreček. Nešlo ji nemilovat.

Posadila se na Layly postel, akorát když se holčička vrátila s foťákem v ruce a přitulila se k ní. "Chci ti ukázat fotku! Jsem na ni pyšná," vysvětlila a začala se proklikávat desítkami fotek z předešlého dne. Hermionu upřímně udivovalo to množství fotografií, které zvládla Layla nasekat. Neměla čas o tom však příliš přemýšlet, Layla pokračovala ve svém monologu. "Víš, tatínek říká, že můžu být trochu pyšná. Myslíš, že teď můžu být pyšná?" mumlala nesrozumitelně a dál soustředěně odklikávala jednotlivé snímky.

Hermiona se pousmála nad logikou, se kterou Dracova dcerka přistupovala k životu.

"Samozřejmě, že teď můžeš být pyšná. Když se ti něco povede, je správné na sebe být pyšný. Tatínek jen nechce, abys byla bezdůvodně pyšná, rozumíš mi?"

Layla na moment přerušila klikání, pohlédla na Hermionu a pak zamyšleně pokývala hlavičkou. "Asi ano," vrátila se opět k hledání fotky. "Už ji mám!" Natáhla k Hermioně foťák tak blízko, že jí jej vrazila přímo do nosu. Hermiona si přístroj se smíchem oddálila, aby vzápětí zůstala zírat na fotku sebe sama.

Byla to fotografie pořízená včera na San Marcu. Layla zachytila, když stála frontu na Kampanilu. Jednou rukou se držela za narůstající břicho, druhou měla volně svěšenou podél těla a slunce, které v tu dobu přímo pražilo, ji tak nějak téměř kouzelně osvětlovalo.

Nikdy nebyla typ ženy, která by se kochala vlastními fotkami a od té doby, co se po boku svého manžela objevovala ve všemožných novinách neustále, začala na to být skoro alergická. Ale tahle momentka, ta byla nějakým způsobem hezká. Možná proto, že nevěděla, že je focena. A ani to neočekávala. V tom bylo to kouzlo. Nebyla ve strnulé póze, připravené figuře, jako na většině společných fotek s Dracem. Tady to prostě byla jen ona v záři pražícího slunce.

"Moc se mi ta fotka líbí," švitořila holčička, absolutně imunní vůči Hermionině šoku. "Vyfotili jsme ji s tatínkem. On ale říkal, že ti ji nemám ukazovat. Nevím proč. Bude to naše tajemství?" upřela na ni svá dětská kukadla.

Hermiona konečně odtrhla zrak od fotky. Byla to povedená fotografie, to se Layle muselo nechat. Ani sama netušila, že s narůstajícím břichem nevypadá zas tak strašně. Že je občas docela pohledná velryba.

"Samozřejmě, že to bude naše tajemství," přitakala trochu opožděně. I když už začínala mít pocit, že každá druhá věta, kterou jí to děvče řekne, je tajemství. Což trochu začínalo ztrácet smysl, ale neupozorňovala ji na to, přece jenom to bylo svým způsobem roztomilé.

"Skvělé!" stulila se jí Layla v náručí. Hermiona ji začala mimoděk hladit po vláscích.

"Jsi moc hezká, mami," pípla Layla po chvíli. "A hodná," přidala kompliment.

"Ooo! Děkuju," zasmála se Hermiona shovívavým dospěláckým smíchem a pocuchala jí vlásky.

"Myslím to vážně, maminko," pokračovala Layla tvrdohlavě, když postřehla, že ji Hermiona nebere zcela vážně. "Vůbec nevadí, že jsi včera plakala. A jestli to vadí tatínkovi, tak se o něj nezajímej," vysvětlila jednoduše. Hermiona však v tu ránu strnula, ruka v Layliných vlasech se zastavila.

"Proč by to mělo vadit tatínkovi?" vysoukala ze sebe s předstíraným klidem a absolutním nezájmem.

Layla pokrčila rameny, jakoby to bylo přece jasné a Hermiona ji velmi unavovala tím, že se vyptává. "Včera jsem ho slyšela v obýváku. Moc a moc nadával," vysvětlila a kroutila hlavičkou.

Hermionu zamrazilo, když si uvědomila, jak neopatrní s Dracem pořád jsou. Layla je přece může kdykoliv slyšet, to jim vůbec nedochází, když si vyřizují svoje malicherné spory. "To se nezlobil na mě," odporovala té malé rozumbradě přesvědčeně.

Layla na ni skepticky pohlédla. "A na koho teda?"

"To nevím, ale na mě se rozhodně nezlobil," ujistila ji co nejpřesvědčivějším tónem.

Layla to přijala. "Hmmm, to je dobře, není hezké, když se na sebe s tatínkem zlobíte."

Hermiona si povzdechla, cítila se jako ta nejhorší matka pod sluncem. Někdy, jenom někdy, když měla špatně chvilky, ji napadalo, jestli nebyla Layla šťastnější dítě, když byla jenom s Dracem. Ale pak si uvědomila, že právě proto, že tu teď ona je, může pomoct tomu, aby Draco s Laylou mohl zůstat a viděl ji vyrůstat. Takže minimálně částečně její přítomnost špatná nebyla.

Přesto se neubránila občasným nepříjemným myšlenkám, které jí tiše našeptávaly, že vůbec není dobrá máma, protože žádná taková se nehádá před malým dítětem. Vzápětí jí však racionální Hermiona vysvětlila, že lidé se prostě hádají, i když se milují, natož když se z duše nesnáší. Takže povětšinou dospěla k závěru, že zas tak hrozná matka není a ani Layla, ani její ještě nenarozené dítě, se nemají čeho obávat.

"Já vím, beruško," přisvědčila unaveně, neschopná konstruovat výmluvy a lživé příběhy o tom, jak se s Dracem vůbec nehádají či o tom, jak si ani jeden z nich vůbec nevybíjí zlost tichými nadávkami v obýváku. "Ale věř mi, už se na sebe nezlobíme. Máme se s tatínkem moc rádi."

Layla nepřítomně přikývla."To já přece vím, maminko. Tatínek si tě vzal za ženu, to znamená, že tě moc miluje."

Hermiona se od srdce zasmál. Layly logika byla dojemná. "Dobře, ty rozumbrado."

Layla se najednou prudce posadila a upřeně na Hermionu pohlédla, poháněná náhlým impulsem něco mamince sdělit. "Když jsem byla ještě hodně malinká, tatínek přivedl jednu paní," špitla. "Říkala, že bude moje maminka. Ale vůbec nebyla hezká a hodná, jak mají maminky být," popotáhla a v malých očích se jí začaly objevovat slzičky. "Nepovídala si se mnou a nehrála. Jen na mě křičela. Tatínek na ni jednou taky křičel. Pak už ji nikdy nepřivedl."

Hermioně se, podobně jako Dracově dcerce, oči zalily slzami. Tak proto se to malé stvoření tak bálo, když na sebe s Dracem křičeli. Měla dojem, že to znamená, že od nich Hermiona odejde. Byli tak hloupí, že na ni pořádně nebrali ohled. Že si neuvědomovali, jaký dopad na Laylu jejich chování muže mít. Možná že vážně byli strašní rodiče a měli by se jít někam zahrabat. "To mě moc mrzí, beruško," naklonila se k uplakané holčičce a pevně ji objala. "Určitě to neudělal tatínek schválně, tím jsem si jistá," šeptala jí a kolíbala s ní.

Layla prudce zakroutila hlavou, ale bezpečnou náruč a pevné sevření neopustila.

"Neudělal, já vím. Když ta paní odešla, povídal si se mnou. A říkal, že mi chtěl jen najít maminku. Tak jsem mu řekla, že nepotřebuju maminku, mám přece jeho. A on se zasmál." I Hermioně tím vykouzlila úsměv na tváři. Chápala Dracovu snahu dát Layle matku. A děsilo ji, co to neúmyslně způsobilo, jaké šrámy to na tak malé duši zanechalo.

"Pak přišla ještě jedna paní," pokračovala Layla zadumaně, pořád schoulená v Hermiony náručí.

"A ta byla hodná?" optala se Hermiona, ač předem tušila odpověď. Kdyby byla hodná, nikdy by nebylo potřeba, aby se ona za Draca provdala. Takže to musel být další katastrofa.

"Ne," pokroutila Layla hlavičkou. "Tatínek mi ji ukázal jednou. Šli jsme na zmrzlinu, dala jsem si svoje oblíbené příchutě, jahodu a čokoládu. A ta paní si dala to samé a tatínek také," popisovala zaujatě. Hermionu fascinovalo, do jakých detailů si Layla to setkání pamatuje. Co v jejím dětské hlavičce utkvělo. "Šli jsme do parku," pokračovala, "ona si se mnou nepovídala, jen divně koukala na tatínka. A pak řekla něco, co ho moc rozzlobilo. Vůbec nevím, co to bylo. Moc a moc na sebe křičeli," fňukla. "Roztekla se mi zmrzlina a tatínek si toho nevšiml, pořád na tu paní křičel," dodala. V očích s její čité zračilo nepochopení, že člověk, kterému důvěřovala, si jí přestal všímat.

"Pak mě tatínek popadl a šli jsme k babičce s dědou. Byla jsem tam celou noc a den, hrála si se skřítky na schovku," popisovala zaujatě. "Pak jsem s tatínkem šla zase domů. Byl moc unavený a vůbec si se mnou nepovídal," vysvětlovala dotčeně. "Řekla jsem mu, že nechci, aby vodil ošklivé a zlé paní. A on mi řekl, že už nikdy žádnou nepřivede."

"Ale pak přivedl mě přece," podivila se Hermiona okamžitě. Skutečně jí do celého příběhu nesedělo, jak mohla Layla zvládnout ji, když měla tak otřesné zkušenosti, které s ní očividně dost zamávaly. Draco se už zkraje jejich dohody zmínil, že důvod, proč si vybral právě ji, byl mimo jiné kvůli tomu, že s ní nemá problém Layla. Ale nikdy neřekl proč tomu tak je.

Layla na ni ovšem pohlédla, jakoby byla úplně hloupá a nerozuměla něčemu zcela očividnému. Popravdě to byl dost podobný pohled, kterým ji rád častoval Draco, což Hermionu docela vyděsilo. Očividně se některé grimasy dědí s dokonalou přesností. "Ale tys přece nebyla ošklivá a zlá!" vypískla Layla zcela překvapená tím, že si snad její maminka myslela, že je zlá a ošklivá.

Hermiona pomalu začínala chápat Laylin systém myšlení a celá konstrukce nabývala logických rozměrů. "Takže ti nevadilo, když mě tatínek přivedl?" ujistila se.

Layla znovu vehementně zakroutila hlavou. "Ne!" zapištěla rozhodně. "Ty jsi byla totiž moc hezká. A taky hodná, víš?"

Hermiona přikývla, jakože chápe. "Jsi poklad, Laylo," usmála se vzápětí dojatě a pořádně si ji k sobě přitáhla.

Layla se k ní ještě víc přitulila. "Tatínek to říká taky."

"Protože je to pravda, jsi náš velký poklad," zašeptala Hermiona. Pevně ji objala. A přesně v tu chvílí věděla, že ať to bude stát cokoliv, ona tuhle holčičku zachrání. Nikdo nemůže ničit tak čisté stvoření, jako je ona. Nikdo. Ani její biologická matka.

*** *** ***

Hermiona se stále naměkko vrátila do ložnice. Layla jí slíbila, že si zvládne sama vyčistit zoubky a obléct se. Hermiona si tím nebyla jistá. Přece jenom byli jí teprve necelé čtyři. Ale tvrdohlavost Malfoyů byla silnější než její domněnky, proto pokojíček opustila.

"Theo odepsal," informoval ji Draco, když do místnosti vstoupila.

"Layla mi řekla, že jsem hezká a hodná," řekla Hermiona úplně mimo mísu. Draco se zarazil a pořádně na ni pohlédl. Hermiona chvíli zvažovala, jestli přemýšlí, zda je skutečně hezká a hodná.

"To chceš, abych ti to řekl taky? Nebo proč mi to jako sděluješ?" nadzvedl obočí.

Hermiona překvapeně vykulila oči. "Ne!" vykřikla přehnaně hystericky.

Dracovi přeběhl po tváři úšklebek. "Už jsem se bál." Jeho žena na to reagovala hlubokým zamračením a nasupeným dusáním do koupelny. "To ani nechceš vědět, co Theo odepsal?" houkl za ní.

Dveře od koupelny se prudce otevřely. "Samozřejmě, že chci!" štěkla ta fúrie, jenž nosí jeho příjmení. A pak zase zabouchla dveře. Vzápětí pustila vodu.

Draco si jen utrápeně povzdechl a přes dveře houkl: "Už si nemusíme dělat starosti s tvým vystoupením. Můj otec zjevně drží slovo a rozhodl se nás chránit. Theo psal, že ráno vlítl do redakce a málem vymlátil duši z toho nebožáka, který psal ten článek. Pak zařídil jeho vyhození a donutil Věštec vydat zítra omluvný článek, ve kterém bude cosi o tvých hormonech."

Ozvalo se přidušené zakašlání. Draco se trochu lekl, že se jeho drahá choť udusila pod sprchou.Štvala ho hodně, ale její mrtvolu v koupelně nechtěl. Zatím. Těžko říct, co si bude přát po pár měsících jejich radostného svazku. Možná ji v té koupelně utopí vlastnoručně.

Jeho šílené představy se vypařily, když se vzápětí voda vypla. "Cože?" vypískla Hermiona tak vysokým tónem, že to zabolelo i přes zavřené dveře.

"Trpíš nedoslýchavostí, miláčku?" zazpíval sladce. Ignorovala ho. Nejprve se ozval šramot, tiché nadávky a nakonec znovu prudce otevřela dceře, tentokrát zabalená v ručníku.

"Tvůj otec?" nadzvedla skepticky obočí.

"Ano," přisvědčil, částečně pobaveně, neboť Grangerové se v tu ránu usadil na tváři ještě víc nevěřícný výraz.

"A jsi si tím jistý? Nebyl to někdo jemu podobný?"

Pozvedl obočí nad její vadnou dedukcí. Někdy jej upřímně udivovalo, jak debilní výplody z jeho jinak dost inteligentní ženy padají. "To asi těžko, na světě není moc chlapíků, co jsou podobní mému otci," usadil ji suše.

"Hmmm..." přitakala zadumaně Hermiona, na tváři výraz jakoby skutečně řešila seriózní problém. "Chránil nás? Jako naše manželství?" pokračovala ve výslechu.

Protočil nad ní otráveně oči. "Ano."

Zakroutila hlavou. "To je pošuk," uzavřela debatu a zase se zabouchla v koupelně.

Draco se ušklíbl a poznámku o tom, že pošuk je tu spíš ona, si nechal pro sebe. Ale neodpustil si prohodit: "Třeba se z vás za pár měsíců stanou nejlepší přátelé."

Jeho žena se znovu přidušeně zakuckala. "To určitě." 

***

Tak další kapitolka na světě❤️. 

Posouváme se přímo mílovými kroky v před a já se jen modlím, aby to ještě chvilku vydrželo, protože je toho pořád ohromně moc, co je potřeba vypovědět a nechci to už dlouho natahovat. 

Takhle kapitola v prvních verzích ASABS vypadala dost jinak. Ale postupně jsem dospěla k tomuhle a mám to strašně ráda. Draco s Hermionou se tu chovají trochu dospěle (nezvykle) a Layla je pro mě zlatíčko, ať už s ní píšu cokoliv. Díky ní jsme trochu nahlédli do minulosti a v budoucnu nás těchto výprav za vzpomínkami (nejen těmi, o kterých mluvila Layla) čeká čím dál tím více. 

Příště se ještě pořád zdržíme Benátkách, můžete si tipnout, kam nás Hermiona vytáhne. 

Tak jako vždy přeju hezký a úspěšný týden a moc děkuju, za přečtení❤️.