"Je to tu trochu přeplácané," prohlásil Draco suše s pohledem upřeným na nejproslulejší část Benátek - na náměstí San Marco. Hermiona mu musela tiše dát za pravdu. Možná že ani slovo přeplácená správně nevystihovalo onen lehce bizarní zjev náměstí. San Marco však bylo svou přehnanou okázalostí a až podivně výstředním vzezřením proslulé. Není divu, když každá část tohoto náměstí pocházela z jiného koutu světa.

Pravdou bylo, že Benátčané se ani nesnažili tento ne zrovna obdivuhodný fakt popřít. Popravdě proto asi ani nebyl důvod, neboť rozkradené budovy ze všech koutů světa vytvářely překvapivě až téměř uměleckou koláž, která vlastně lahodila oku. Mělo to v sobě nějaké kouzlo, něco, co i z různorodých staveb a stylů dělalo umělecké dílo. Svým způsobem. Když si člověk na ten pohled zvykl.

Hermiona se však přesto pobaveně ušklíbla. „Přeplácané?" nadzvedla obočí. "Já myslela, že to je přesně Malfoyovský styl," prohodila lehce uštěpačně. Nemohla si to drobné popíchnutí odpustit. Ne potom, co si z ní její muž utahoval v jednom kuse. Ona byla oproti němu pouhý amatér. Ale spokojený amatér.

Draco jí věnoval zdrcený pohled a zcela vážně prohlásil: „Je rozdíl mezi přeplácaností a elegancí." Krátce se zasmála a pokroutila nad jeho dětinským chováním hlavou.

Zamračil se, když její neseriózní vnímání situace zachytil. V posledním, nutno podotknout, že velmi chabém, pokusu o obhajobu vkusnosti stylu jeho vznešeného rodu, pronesl: "Na tom zásadně trvám. Malfoyovi mají velmi elegantní styl."

Jeho žena však jen ledabyle pokrčila rameny. Zcela očividně ji debata už nebavila. "Když myslíš," prohodila s nezájmem, který odrážel její nezájem v této konverzaci pokračovat. A Draco to pochopil.

Vlastně od začátku věděl, že jediným důvodem této zbytečné výměny slov bylo ho provokovat. Jeho drahá manželka se obtěžovala vypustit z pusy tolik slov, jen aby ho nadzdvihla. Což mu svým způsobem připadalo vtipné. Dokonce natolik, že by si z ní rád utahoval. Byl v pokušení prohodit něco v tom smyslu, jak se začíná pomalfoyovávat, ale včas hodil zpátečku. Jejich příměří bylo zatím stále ještě příliš křehké. A ač si byl opravdu jistý, že se s Grangerovou do oné fáze, kdy chtěla jejich dohodu zrušit, už znovu nedojdou, nechtěl zbytečně riskovat. Stačilo, že jejich příměří dennodenně podrobovali zkouškách všeteční novináři nemusel to zkoušet i on, aby se přesvědčil kolik toho vydrží. Mohl by totiž dost dobře zjistit, že to není tak silné příměří, jak se domníval. A to by už nemusel zvládnout ani on, ani Grangerová. Takže bylo lepší hrát hodného manžela. Pro všechny případy.

Naposledy se ušklíbl a objal svou ženu kolem pasu. Vzápětí i ona obtočila tu svou kolem jeho pasu. Za posledních pár dnů se to pro ně stalo zcela automatickým gestem. Stejně tak jako jeho ruka kolem Hermioniných ramen či spontánní polibky. Byla to přesně ta drobná nenápadná gesta, která se objevují u novomanželů. Nepatrné drobnosti, které však až děsivě mnoho vypovídají o skutečném vztahu čerstvých novomanželů. A oni jimi byli. Byť falešnými, tak byli. A všichni ti skrytí fotografové, které Draco dneska už přestal radši sledovat, protože to by vlastně nedělal nic jiného, na tyto projevy lásky čekali. Třásli se nedočkavostí na zachycení každého drobného momentu lásky. Takže jim to museli dát. Logicky, samozřejmě, to nebylo nic objevného.

"Vidíš ty holuby?" ohrnul Draco znechuceně nos a pootočil svou ženu k hejnu holubů, kteří si to bez problémů štrádovali po náměstí a kteří ztratili základní zvířecí instinkty a bez obav se přibližovali k turistům. "Ti lidé si je dobrovolně berou na ruce. To je dost nehygienické," pokračoval stejně znechuceně.

Hermiona se zvonivě zasmála. Byl to zcela upřímný smích. Draco moc nechápal, co ji tak pobavilo. Jemu to opravdu připadalo dost nehygienické. Někdo by s tím měl něco dělat. Merlin ví, co ta zvířata můžou přenášet za nemoci. Mudlové jsou dost nezodpovědní, když to vůbec neberou vážně.

"Ale no tak. Nebuď taková slečinka," řekla jeho žena stále s úsměvem.

"Slečinka? Vážně, drahá?" nadzvedl obočí. "Bývávala jsi ve vymýšlení přezdívek pro mou osobu lepší," povzdechl si s náznakem pobavení v hlase.

Hermiona na jeho hru rychle přistoupila a s úšklebkem odvětila. "Všichni stárneme a naše kognitivní schopnosti se zhoršují."

"Řekla žena, které není ještě ani pětadvacet," utrousil Draco. Vysloužil si jeden otrávený pohled doprovázený pečlivě provedeným protočením očí. Hermiona se v grimasách říkajících, jak moc ji Draco unavuje, během jejich krátkého manželství ohromně zlepšila. V podstatě z ní byl profík. Což by samozřejmě nikdy nepřiznala. Ale ona i Draco to věděli. Jestli si kdysi na škole myslela, že dovedla umění odrážet řeči Draca Malfoye verbálně i neverbálně k dokonalosti, pak se hluboce mýlila.

"Hele všímej si radši toho, že se nám tvoje dcera zase vzdálila a nerejpej do mých teorií," usadila ho. Draco se na blonďatou dívenku skutečně zaměřil a s hrůzou shledal, že v davu turistů ji téměř není vidět.

"Proč se o to mám starat já? Mohla bys taky ty, ne? Jsi její matka přece," nadzvedl Draco obočí, ale už byl jednou nohou na cestě k Layle a odpověď od své manželky ani neočekával.

"Já už jedno dítě nosím, zapomněl jsi?" houkla za ním Hermiona dotčeně. Poukázala na své břicho. Stihla ještě zaznamenat, že její manžel mávl rukou, než jí zmizel v davu. Pousmála se, zastavila se a poodešla na okraj, aby na Draca a Laylu počkala.

Od chvíle, co odešli z galerie, to bylo překvapivě fajn. Alespoň na jejich poměry. A s přihlédnutím k tomu, jak skončila jejich návštěva v galerii. Mluvili spolu bez toho, aby se pohádali. A to byl vždycky úspěch.

Popravdě, Hermiona byla zase jednou mile překvapená, jak vtipný Draco Malfoyi dokáže být. Ne že by to už nevěděla, samozřejmě, že si toho za těch pár týdnů, když se zrovna nehádali, stihla všimnout. Draco byl možná nesnesitelný idiot, co jí lezl na nervy jen tím, že prostě byl, ale nemohla popřít, že má smysl pro humor. Toho si všimla velmi brzy poté, co se k němu nastěhovala.

Ale přesto teď v tom bylo něco jiného. Trošku větší uvolněnost. Jakoby začínali znovu, potom co chtěla odejít. Což vlastně byla pravda. Chovali se k sobě úplně jinak. A tedy i společné žerty se nesly v jiném duchu, než těch pár veselých konverzací v prvních týdnech.

Možná to byl ten důvod, proč ji Draco svým vtipem tak moc překvapil. Najednou se s ním totiž skutečně bavila, bez drobného napětí, jestli se to nezvrhne v hádku. Žádný z úsměvů, které mu věnovala, nebyl vynucený. Prostě se chovali jako normální lidé. A to bylo asi to, co bylo na tom to, co ji tak moc překvapovalo. Chovali se jako normální lidé.

Vlastně měla pocit, jakoby se, navzdory tomu, jak dopadla návštěva Accademie, poprvé od příjezdu do Benátek uvolnili. Možná že to nebylo poprvé od příjezdu, ale vlastně prvně od onoho velkého usmíření. Před příjezdem do Benátek stále našlapovali opatrně, byli nervózní a ve střehu, co ten druhý udělá. Ačkoliv se spolu dost zasmáli, bylo v tom patrné napětí. Strach, že stačí málo a všechno se zase zhroutí. Smály se, ale byli obezřetní.

Teď už však ne. Co vyšli z galerie, nepřestali se uvolněně smát. Pomalu, krůček po krůčku, nacházeli způsob, jak se spolu nejen vyjít, ale i se bavit. Jak v přítomnosti toho druhého netrpět. A postupně jeden druhého přesvědčovali, že tenhle plán má opravdu budoucnost.

Draco se zčista jasna vynořil s Laylou v náručí. On se tvářil nepřívětivě, jako každý vyčerpaný rodič, jehož dítě odmítá poslouchat. Oproti tomu Layla se jako vždy vesele usmívala. Zamávala Hermioně, ta jí to váhavě oplatila a připojila se beze slova k nim. Někde v sadu v hlavě se její ozval hlásek, který hystericky křičel, že jsou vážně neschopní rodiče. A ona s ním musela jen souhlasit. Vážně, který rodič nechá své dítě v jednom kuse poletovat tak daleko, aniž by na něj dohlížel? Draco Malfoyi a ona. Samozřejmě. A to se snaží všechny přesvědčit, že jsou dokonalými rodiči. Vážně by měli na svých rodičovských dovednostech zapracovat. Nebo jim jednoho dne Layla uteče na ulici, stane se z ní potulná zlodějka a oni si toho ani nevšimnou. Tento scénář vypadal ve světle jejich rodičovské neschopnosti dost pravděpodobně.

Netrvalo to ani moc dlouho a stanuli ve stínu vysoké Kampanili. Tyčila se nad nimi do své výšky sto metrů. Aby Hermiona dohlédla až k jejímu vrcholu, musela pořádně zaklonit hlavu. A až v ten moment jí došlo, jak vysoká tahle věž ve skutečnosti vlastně je. A že zcela dobrovolně souhlasila s tím, že na ni vylezou. Že i ona se svým strach z výšek na ni vyleze. Nadšení pro výstup ji začalo pomalu, ale jistě opouštět. Bylo veřejně známou věcí, že ona Hermiona Grangerová, která bojovala s nejnebezpečnějšími smrtijedy, se bojí výšek. A tohle byla pořádná výška.

Byla to jen chvilička, ne moc dlouhá, kdy se zastavili, ona si znovu připomněla svůj převeliký strach z výšek a nevědomky u toho výrazně polkla. Ale i tak krátká chvíle stačila jejímu muži k tomu, aby si všiml, že je něco v nepořádku. Na zástupce mužského pohlaví byl až děsivě všímavý. Vážně.

"Víš, že tam nemusíme chodit?" zeptal se mírně. Na jeho poměry až příliš empaticky. Jeho skoro až citlivé prohlášení vzápětí však shodila Layla, když začala brebentit, jak moc se na věžičku těšila a že teda opravdu doufá, že tam půjdou. Hermionu by to skoro rozesmálo, kdyby neměla ten sužující strach.

Nuceně se usmála. Úplně cítila, jak její obličejové svaly tomu úkonu vzdorují, ale přesvědčila je, aby se zkroutily do nepřirozené grimasy, která měla velmi daleko k upřímnému úsměvu. Spíš vypadala, jakože nutně potřebuje najít záchod. A její muž se nesnažil předstírat, že na její chabý pokus skočil.

"To je v pohodě," špitla nepříliš přesvědčivě a stále s absurdním pokusem o úsměv.

Draco značně skepticky pozvedl obočí. "Já vím, že máš strach z výšek," prohlásil věcně.

Hermiona se přiškrceně zasmála. "Jmenuj mi jednoho kouzelníka, který o tom neví. Je to veřejně známá věc, nemusíš bajt velké myslitel, abys o tom věděl." Draco pokýval hlavou, jako že má vlastně pravdu. Chlácholivě ji chytil kolem ramen a ona si o něj vděčně opřela hlavu. Nemusel nic říkat, stačilo, že ji neodsuzoval a dal jí čas to rozdýchat.

Nedalo se však říct, že by ji Draco vyloženě chápal, to skutečně ne. On pro výšky žil. Miloval ten pocit být vysoko nad všemi a vším. Nikdy se nemohl dostatečně nabažit těch momentů, kdy se slovní spojení "na všechno z vysoka kašlat" stávalo skutečností. Vidět svět z ptačí perspektivy, řítit se za zlatonkou tak jako dravec za svou kořistí, to bylo něco, co nikdy nepřestane milovat.

Na druhou stranu měl pro její strach jisté pochopení. Ne všichni jsou zrozeni k tomu řítit se na koštěti sebevražedně k zemi. Někteří radši zůstávají nohama bezpečně na zemi, ochuzeni o ten úžasný pocit volnosti a risku, avšak s jistotou že přežijí. Takže ji jen měl chuť proplesknout za to, že vymyslela výlet na stometrovou věž, když sotva vylétne na koštěti tři metry nad zem. Logika Hermione Grangerové byla většinu času postavená na hlavu. To už se stihl jako její manžel naučit.

Jakákoliv další debata, která snad mohla následovat, byla drsně přerušena Layly vřísknutím: "Ty se přece bojíš výšek, mamí!" Draco se od své ženy odtáhl a zmateně přeskočil pohledem z Layly na Hermionu. Jeho dcerka se ihned chopila vysvětlování.

"Maminka mi řekla, že se bojí výšek, když jsme spolu hrály tu hru na tři věci." Draco s pochopením přikývl. Layla však pokračovala, přičemž nasadila svůj vysoce mudrlanstký výraz. "To ale nemůžeme na tu věžičku, když se maminka bojí. To by ublížilo miminku." Rázným mávnutím si vynutila, aby ji Draco postavil na zem. Jako by byl její poskok, Draco ji poslušně propustil ze svého náručí. Layla se ihned, co se dotkla nožkama země, nadechla k pokračování ve svém chytrém proslovu.

Hermiona však včas zarazila další mudrování ze strany té malé brebentilky. "To je dobré, Laylo. Myslím, že to v pohodě zvládnu."

Děvčátko však vehementně zakroutilo hlavičkou, čímž její chabý pokus zamítlo. "Maminko, na tom není nic špatného, že nerada chodíš vysoko. Teta Kira se taky bojí výšek."

Hermiona se nad Layly snahou ji utěšit pousmála. "Opravdu?"

Dracova dcerka okamžitě přikývla. "Ano!" vypískla. "Strejda Blaise ji chce vzít létat, ale ona se moc bojí. A říká, že je strejda hlupák, když takhle riskuje."

"To má ale teta Kira pravdu," přisvědčila Hermiona, přičemž skoro zapomněla na svůj vlastní strach. Layle se povedlo odvést její pozornost naprosto perfektně.

"Ehm..." odkašlal si Draco. "Kdybych k tomu mohl něco dodat..."

"Ne," přerušily ho obě ženy jednohlasně. Mladší z nich ještě dodala: "My máme létání rádi, tatínku. Ale maminka s tetou Kirou se bojí a to není špatně, víš?" přemoudřela na něj pohlédla, jakoby právě řekla něco ohromně chytrého. Dracovi i Hermioně zacukaly koutky, ale jako správní rodiče se udrželi a nevyprskli smíchy. Skoro.

"Myslím, že tatínek to naprosto chápe, Laylo," vložila se do toho s úsměvem Hermiona.

"Jenom má tak moc rád létání, že se mu nelíbí, když o tom mluvíme ošklivě."

"Hmmm...." protáhla Layla. "Ale já mám taky ráda létání a nevadí mi o něm mluvit špatně." Odmlčela se, aby vzápětí dospěla k nečekanému závěru, jenž se může zrodit jen v hlavě malého dítěte. "Asi jsem lepší, než tatínek," pronesla zcela seriózně. Hermiona už to nevydržela a rozesmála se. Draco jen protočil oči.

"Tak pojď, ty brepto." Znovu ji vysadil do své náruče a otočil se na Hermionu. "Chceš tam teda jít? Nemusíme, vsadím se, že je tu milion dalších památek, které můžeme navštívit."

"Ne, to je vážně dobrý," ujistila ho s drobným úsměvem Hermiona. Draco s nezakrývaným skepticismem pozvedl obočí, ale neodporoval. Naposledy si ji prohlédl. Měla lehce zarudlé oči a stále jí ve tváři zůstával ten lehce vyděšený výraz. Ale jinak vypadala v pořádku. Tak snad i bude, že jo.

"Dobře, když jinak nedáš, tvému přání se vzpouzet nemůžu. Tak pojď vystát tu nechutně dlouhou frontu," mírně nespokojeně pohlédl na štosující se turisty u vchodu do Kampanily a nevrle nakrčil nos. Hermiona se ho chytila za nabízené rámě a on je obratně provedl skrz zástupy turistů, kteří krmili holuby.

K Dracově velké nelibosti fronta byla delší než se na první pohled zdálo. Nebyl zvyklí vystát si na něco frontu. Jeho jméno mu vždycky zajistilo VIP vstup. A ač už pěkných pár let onu sílu jméno Malfoy nemělo, pořád v lidech vzbuzovalo pocit, že mu musí vyhovět. Takže když teď shledal, že není jiná možnost, než pomudlovsku počkat, až na ně přijde řada, bez jakéhokoliv uplatnění jistých privilegií, byl lehce deprimovaný. Nejenom lehce. Ve skutečnosti poměrně těžce.

Naklonil se ke své ženě, ihned jak se postavili do fronty. "Jen tak nahlas přemýšlím, jak velký je trest za použití Imperia?"

Zakroutila nad ním hlavou, částečně pobaveně, částečně pohoršeně. "Sám moc dobře výš, že je to trest nejvyšší. Bez výjimky," dodala výhružně. Zamračil se, ačkoliv přesně věděl, že se mu této odpovědi dostane. Přesto byl lehce zklamaný, že jeho jediný plán je mimo hru. "A už jen kvůli tobě doufám, že nad tím neuvažuješ?" Probodla ho pohledem, který jasně říkal, že jestli o tom byť jen na vteřinu uvažoval, má to hodně rychle pustit z hlavy.

Slabě se usmál. "Jak tě to jen mohlo napadnout, miláčku?" Pozvedla obočí jakoby říkala

"vážně se ptáš?" a zamumlala si pro vousy něco v tom smyslu, že u něj by našla klidně padesát důvodů.

Uplynulo dalších deset minut a fronta se sotva pohnula. Draca přešla pobavenost a začínal být otrávený. Hermiona byla otrávená z toho, jak byl otrávený. A Layla, která do teď běhala kolem nich a plná elánu naháněla holuby, čímž vytáčela už tak otráveného Draca, se znuděně ploužila k nim.

"Maminko, kdy už budeme moct nahoru?" přiloudala se k nim. Její prvotní nadšení bylo ten tam. Teď z ní bylo silně zpruzené dítě.

Hermiona si značně frustrovaně povzdechla. Nebyla stavěná na to, aby snesla otráveného Draca a znuděnou Laylu. Krom toho znuděná Layla se sice objevila jen občas, ale o to horší pak byla. Dalo by se říct, že i otrávený Draco byl lepší, než Layla ve znuděné náladě. A když se oba sešli, byla to docela smrtící kombinace.

Navzdory nesmírně frustraci a pocitu beznadějně, který právě teď pociťovala, se Hermiona se vší mateřskou trpělivostí a láskou na holčičku usmála a konejšivě pronesla: "Ještě to bude chvilku trvat, Laylo. Je spousta lidí, kteří chtějí nahoru, stejně jako my," vysvětlila trpělivě. Layla nevypadala moc přesvědčeně. Spíš ještě víc otráveně. Hermiona zoufale pohlédla na Draca a jediným pohledem mu naznačila, ať si to vyřídí s tou treperendou sám, když je to jeho rozmazlené dítě. Draco na ni naštvaně shlédl a neradostně se chopil role zodpovědného rodiče. Což mu moc nešlo, jak se vzápětí ukázalo.

"Laylo, broučku," oslovil ji jemně Draco a přiklekl si k ní. "Vidíš tu spoustu stánků," ukázal na desítky turistických cetkáren. Děvče si jeden po druhém prohlédlo, a pak přikývlo.

"Když ti tam koupím jednu hračku, budeš pak už hodná? Nebudeš fňukat, že musíš stát ve frontě?" Layla horlivě přikývla. Její špatná nálada zmizela světelnou rychlostí.

Hermiona stojící nad nimi si přehnaně odfrkla. Nespokojeně otce s dcerou pozorovala. "To není výchovné," utrousila k Dracovi, když se zvedl.

Pozvedl obočí. "Nejsem si jistý jestli je teď čas na výchovné metody."

Znovu nespokojeně zakroutila hlavou. "Rozmazluješ ji," poukázala na to, co bylo zcela očividné.

"Jestli máš lepší nápad, prosím, sem s ním. Ale řekl bych, že v danou chvílí je to to jediné, co můžeme udělat. Pokud však máš nějakou skvělou poučku, co ses dočetla v těch bichlích o rodičovství, mile rád si to poslechnu," štekl mírně podrážděně. Upřímně, pravdou bylo, že sám tento způsob výchovy absolutně neschvaloval. Už jen proto, že přesně takhle vychovávali jeho a sebekriticky musel uznat, že díky tomu byl dost rozmazlený. A jeho žena by jistě dodala, že i stále je. Takže jedna z prvních věcí, co si předsevzal, když začal Laylu vychovávat, bylo, že udělá všechno proto, aby takhle rozmazlená nebyla. Tudíž teď vážně jednal v rozporu se svým přesvědčením. Ale shledal, že právě teď to bylo zjevně to jediné, co mohli udělat.

"Dobře," přikývla smířlivě jeho choť. "Vraťte se brzy," dodala tiše.

Krátce přikývl a než si vzal Laylu do náručí, ještě na Hermionu pohlédl. "Jseš si jistá, že to zvládneš v takovém teple vystát sama?"

Usmála se. "Jasně že zvládnu," přikývla rozhodně. Věnoval jí poslední mírně ustaraný pohled, než zmizel spolu s Laylou v davu turistů. Hermiona je vyprovázela pohledem. 

*** 

Pracuju, studuju, píšu testy, skládám zkoušky a stejně dokážu najít čas na prokrastinování u psaní. To nevypadá na jasně stanovené priority :D. Ale tak pro vás je to štěstí, dočkali jste se (vpodstatě po týdnu!) další kapitoly❤️. 

Moc děkuju za všechny milé komentáře a hvězdičky u posledních dvou kapitolek, nečekala jsem, že po tak dlouhé pauze, co jsem tu na podzim udělala, se najde ještě tolik úžasných čtenářů❤️. Jsme moc ráda i za všechny nové čtenáře, kteří se k nám přidali. Pokaždé mi vaše  hvězdičky a komentáře vykouzlí úsměv na tváři. 

Doufám, že jste si kapitolu užili a sejdeme se zase u další, stále benátské😅.