Trvalo čtvrt hodiny než Draco svou ženu přemluvil, aby už kostel opustili, ačkoliv, jak se zdálo, ona by tam byla schopná strávit klidně hodiny. Celou dobu se s Laylou tiše pohybovala po kostele a nenápadně fotily. Což byla další věc, která ho zarážela. Draco naprosto nechápal, jak může ani ne čtyřleté dítě zajímat umění. Připouštěl, že Layla čmárala od té doby, co dokázala v ruce udržet tužku a je pravdou, že před pár měsíci si v knihkupectví vybrala knížku o malování, a pak taky o dějinách umění, ze které jí musel pravidelně předčítat, ale měl za to, že je to nějaké přechodné období. Něco jako období vzdoru v pubertě. No evidentně nebylo, když si od Hermiony nechala vyprávět u téměř každého obrazu, co tu byl. Ty obsáhlé kecy, co jí Grangerová přednesla, by unudily k smrti i jeho a to se považoval za člověka, co má perfektně vyvinutý smysl pro předstírání zájmu. Buď jeho dcera předčila jeho hranice a nebo, a to bylo ještě děsivější, ji ty šílené žvásty opravdu zajímaly.

„Tak kam nás vezmeš teď?" pohlédl na Hermionu, když z vyšli z přítmí kostela do zářivého odpoledního slunce. Musel si zakrýt oči, jak moc ho jasné slunce oslepilo. Hermiona se otočila jeho směrem. V zádech měla slunce, které kolem ní vytvářelo kouzelnou auru a působila tak až nadpozemským dojmem. Alespoň to by řekl každý správně zamilovaný novomanžel. Jeho jen napadlo, že sakra by mohla stát jinde, aby se nemusel koukat do slunce, když s ní mluví. Toť k jejich velké lásce.

Pohlédla na něj. „Co kdybychom šli na most Accademia a tam to dneska skončili?"

Draco se zamračil. „Nemám tušení, co to je, ale zní to líp než tenhle kostel. Takže doufám, že to i bude lepší. A že tam nebudu muset platit dobrovolné vstupné," dodal významně. Pořád jí to neodpustil. Pět těžce vydělaných euro skončilo v nedobytné plechové skříňce jako dar nějakým maníkům, co se starají o tenhle děsu plný kostel. Přesně proto je skvělé nebýt ženatý. Nikdo neutrácí vaše těžce vydělané peníze. Můžete si je utrácet sami.

Hermiona po něm vrhla na oko uražený pohled, ale zdržela se komentáře a rozešla se jednou z mnoha uzoučkých uliček. Draco, navzdory své náladě „kritizovat vše co udělá moje žena" nemohl popřít, že ho fascinuje s jakou přesností se pohybuje změtí nelogicky uspořádaných uliček. On sám měl problém zapamatovat si cestu z hotelu ke kostelu, natož, aby byl schopný orientovat se tu a najít konkrétní místo. Tohle město zkrátka postrádalo jakýkoliv řád.

„Maminko?" přiběhla k nim Layla s výrazem absolutního štěstí.

„Ano, broučku?" usmála se na ni Hermiona a pro ni tak typicky se k ní mírně sklonila.

„Půjdeme taky do té velké galerie?" optala se Layla a chytila se Hermiony za ruku. Tak malé gesto a přesto Draca někde uvnitř dloubl červíček žárlivosti. Jak rychle se jeho dcera na Grangerovou naučila reagovat jako na rodiče. A jeho odsunula na druhou kolej. Pokroutil nad sebou hlavou. Byl vážně nevyrovnaný, vždyť tohle bylo přesně to, co chtěli, aby se dělo. Asi napíše Potterovi, ať mu sem pár těch tabletek pošle. Jinak to nevidí slibně.

Hermiona šokovaně zůstala stát a mírně nejistě pronesla: „Víš, Laylo, nejsem si jistá jestli by tě to bavilo."

Holčička vehementně zakroutila hlavou. „Bavilo. Tatínek mi o ní četl ve velké knížce, kterou jsem si vybrala v knihkupectví. V té knížce bylo spoustu obrázků, které jsou v té galerii a jsou moc hezké. Chtěla bych je vidět," vzrušeně štěbetala.

Hermiona ji zaraženě sledovala. Trochu ji Laylin zájem o umění začínal děsit. Milovala zvídavé děti a Layla ji svým zájem o cokoliv uchvátila ještě před tím, než vůbec přišel Malfoy s tímhle pošahaným manželským plánem. Ale co bylo moc, to bylo moc. Aby čtyřletá holčička toužila jít do benátské galerie, která by svou velikostí unudila i spoustu dospělých, to už bylo podivné.

„Ale některé obrázky byly taky dost divné," pokračovala zamyšleně Layla, Hermionina zaražení si sotva všimla. „Byli tam nazí lidé. Bylo to opravdu moc divné," pokývala zachmuřeně hlavou.

Hermiona se pousmála. Jo to byly přesně ty obrazy, co by takhle malému škvrněti neukazovala. Draco se oproti tomu značně pobaveně ušklíbl. Tázavě pozvedla obočí, aby získala jeho souhlas k návštěvě této budovy. Pokrčil ležérně rameny, aby jí naznačil, že je to v její režii.

„Tak dobře, Laylo, myslím, že bychom tam mohli zítra zajít," otočila se k Layle. Ta nadšeně vypískla, objala Hermionu, pak objala i Draca a zase kousek odběhla, aby jako první prozkoumala další roh ulice.

„Jak může mít tak malé dítě, tak obrovský zájem o umění?" nechápavě se zamračila Hermiona a zcela zmatená se na svého muže otočila.

Věnoval jí obzvlášť podařený úšklebek a jakoby mimochodem prohodil: „Je to Malfoyová, co bys čekala."

Hermionu jeho egoistické prohlášení ani v nejmenším nepobavilo. „Draco, tohle ale vážně není normální," spustila důležitě. „Ty víš, jak moc ráda mám vzdělání a vědomosti-"

„Nepovídej, jsem si zatím nevšiml," utrousil suše.

Protočila oči. „Mám ráda vědomosti a obdivuji každého, kdo je do jejich získávání stejně zapálený jako já-"

„Což moc lidí není," přerušil ji opět Draco.

Povzdechla si. „Ano, ale co je moc, to je moc, Draco. Jak může čtyřleté dítě zajímat galerie, která je nezajímavá i pro spoustu dospělých?"

„Jak říkám, je to Malfoyová, náš vznešený rod je prostě předurčen k nadměrném zájmu o vzdělání."

Praštila ho přes paži. „Prosím tě, odpusť si tyhle řeči."

Povzdechl si, napůl otráveně, napůl pobaveně, a obtočil svou ruku kolem jejího pasu. „Nedělej si starosti. Kdybych měl sebemenší podezření, že je vadná, dělal bych s tím něco."

„O tom nepochybuju," zamumlala Hermiona.

Věnoval jí zářivý úsměv, jakoby řekla vtip roku. „Krom toho," ušklíbl se, „před půl rokem jsme byli na obvyklé tříleté prohlídce a doktor jí zjistil nadměrnou inteligenci. Ne nějak oslnivě velkou, ale dost na to, aby to mohla být příčina právě toho, že se tak malá zajímá o umění. Takže vážně není, co řešit."

Hermiona na něj skepticky pohlédla, pak přeskočila pohledem na jeho dceru, která právě strkala hlavu do průchodu jednoho z domů a šeptala cosi rostlinkám rostoucím z jeho zdi. Pak znovu pohlédla na Draca. „Jasně, měla jsem čekat, že to bude něco takového," zamrmlala. Draco se ušklíbl, ale nic na to neřekl. Kdyby se Hermiona pořádně podívala, viděla by, že ten blonďatý pitomec stěží zadržuje výbuch smíchu. Ona se ale nepodívala. Jen nespokojeně, jakoby nemohla vyřešit složitou hádanku, breptala: „Stejně si myslím, že kecáš. Když jsem otěhotněla, přečetla jsem několik knih o vývoji dětí a tohle-"

Nedopověděla, neboť Draco už se neudržel a od srdce se zasmál. „Jasně že kecám," vysoukal ze sebe mezi smíchem. Hermiona se uraženě zamračila, odstoupila od něj a svrchu na něj shlédla v gestu, že považuje jeho žert za absolutně dětinský. Dracův smích brzy přešel v šílený záchvat a Hermiona s otráveným protočením očí založila ruce na hrudi.

„Je tatínek zdravý, mami?" vypískla zdálky Layla poděšeně.

Hermiona s ledovým klidem přisvědčila: „Naprosto, Laylo, nemusíš se bát, jen si utahuje z maminky."

Layla poskočila, opustila objekt svého zájmu, stále onu stěnu s květinami, a přiběhla k rodičům. „Co znamená, že si z tebe utahuje? Bolí to?" pohlédla napůl zvědavě, napůl poděšeně na Hermionu.

Hermiona se pousmála. „Znamená to, že si ze mě dělá hloupé žerty. A ano, bolí to, tady," přiložila si ruku na oblast hrudi. Layla byla upřímně zděšená. Zakryla si malá ústa a v obrovských bezelstných očích se jí nahromadily slzy.

„Ale to nemůžeš dělat, tatínku!" zapištěla zoufale. „Co když to maminku bude bolet tak moc, že odejde? A odvede i miminko, to budeme moc smutné, budeme sami..." žbleptala nešťastně. Přesně v ten moment se Draco přestal smát a obličej mu ztuhl. Hermiona mohla jen tipovat, že to bylo částečně proto, že jeho dcerka pláče a částečně pro ten podtext, co se dal tak snadno z jejích slov vyčíst. Nikdy nebude připravená na odchod své maminky. Až za rok Hermiona odejde, zničí ji to.

Hermiona s hrůzou k dívence přiskočila a poklekla před ní. Pravda, bylo to s rostoucím pupkem trochu namáhavé, ale jakž takž si před ni klekla. „Laylo, neplakej, ano? Tatínek mě takhle škádlí, ale nemyslí to vůbec zle. Zlobíme se, protože-"

„Se máme moc rádi, beruško," doplnil ji Draco a přisedl si k nim. Hermiona na něj téměř plaše pohlédla. Role manželky a matky pro ni stále byla dosti nová. A občas jeho dokonalé herecké výkony překvapovaly i ji.

„Přesně tak," přitakala mu. „Laylo? Posloucháš nás?" Holčička nezřetelně přikývla. „Dobře, tak pojď sem, obejmu tě, co ty na to?" Layla nic neřekla, ale téměř okamžitě se k ní přitulila. Hermiona ji něžně hladila po drobných zádech. Pohlédla na Draca a vyměnili si jeden všeříkající pohled. Měli by začít trochu přemýšlet, než udělají další pitomost.

„Je to v pořádku, ano, broučku? Tatínek mě jenom zlobí, ale nevadí mi to, ano?" tišila její tiché fňukání.

„Máš tatínka pořád ráda, mami?" kuňkla Layla.

Hermiona pevně zavřela oči a se vší silou, kterou v sobě našla, se donutila říct: „Samozřejmě, broučku, moc ráda."

„A nikdy bys od nás neodešla, že?" pokračovala ve vyděračském výslechu ta malá potvora.

Hermiona unaveně pohlédla na Draca, který jí povzbudivě stiskl ruku. „Ne, Laylo, nikdy bych tě neopustila. Tebe ani tatínka," zašeptala s přemáháním.

„Dobře, to jsem ráda," usmála se Layla. „Musím o tom povědět ještě Evženii," zahuhlala do Hermionina trika vzápětí.

„Cože?" pronesli její rodiče unisono.

Layla se odtáhla od maminky a ručkou ukázala k baráčku s kytičkami, kde byla do té doby, než k nim přiběhla. „Moje kamarádka pampeliška," vysvětlila.

„Aha," pokýval hlavou Draco, zcela jasně zmatený tím, že jeho dcera, kterou považuje za tak neuvěřitelně inteligentní, vede konverzace s květinami. „Tak jí to utíkej říct a pak půjdeme na ten most, co vybrala maminka," pronesl klidně. Layla přikývla, vlepila mu pusu, přilepila se k Hermioně v rychlém objetí a odběhla k oné pampelišce.

„I když už je to zcela očividné, rád bych upřesnil, že má normální IQ jako každé čtyřleté dítě," pronesl Draco.

Hermiona se upřímně zasmála a nechala si od něj pomoct na nohy. „To jsem hned klidnější."

„Jen si celoživotní absenci matky vybíjí na fanatickém focení. To je podstata celé věci," dodal Draco suše. Hermiona pokývala, nevědíc, zda se zasmát nebo spíš uronit slzu z toho faktu, jak se na Layle nepřítomnost mámy podepsala. Nechtěla ani přemýšlet nad tím, co to s tou malou bytostí udělá, až je za rok opustí.

Draco si její pochmurné nálady povšiml. „Jednou to pochopí, proč jsi odešla. Bude vědět, že jsme to dělali pro ni," snažil se ji uchlácholit, ale bylo očividné, že i na něj slova té blonďaté rozumbrady měla nemalý dopad.

„Doufám," špitla Hermiona. Stále více si uvědomovala, že jejich geniální plán nepočítal s tím nejdůležitějším faktorem. Lidskými city. Nepočítali s obrovskou nenávistí a nepochopením, které k sobě mají, a které celý plán málem poslalo ke dnu ještě než pořádně začal. Nepočítali s tím, jak moc to ovlivní jejich rodiny. Nepočítali s tím, že si Layla zamiluje novou ženu ve svém životě. Nepočítali s tím, že se bude Dracova dcera tak těšit na sourozence. Zapomněli na city.

Draco jí snad ve snaze být trochu empatický přitáhl k sobě a poplácal jemně po rameni. „Zvládli jsme toho dost, zvládneme všechno, co přijde, platí?" zašeptal jí do ucha. Přikývla. „Fajn, tak ji jdeme odchytit a zaveď nás na ten proklatý most." Hermiona se pousmála, znovu pokývala hlavou a vydali se k jeho dceři, která se zuřivým máváním ručičkama rozprávěla své květinové kamarádce, co se před chvilkou událo. Museli počkat ještě pět minut, než epický příběh dopověděla a vyslechla si odpověď pampelišky. Odpověď, kterou nikdo kromě ní neslyšel.

„Dobře, asi máš pravdu, Evženie," přitakala jí nakonec zamyšleně, pohladila ji a nechala se od Draca vyzvednout do náručí. Hermiona se mu zavěsila do rámě a jako ta nejšťastnější rodinka se vydali k mostu Accademia.

„Tohle je on," pokývla hlavou Hermiona k mostu před nimi, když se o pár minut později propletli uličkami a stanuli na frekventovanějším turistickém místě.

Draco ho chvíli zaraženě pozoroval a přestal tak poslouchat Laylu. "Je to obyčejný, dřevěný most," pronesl nakonec nejistě.

Hermiona protočila oči. „Samozřejmě, zapomněla jsem na tvůj obrovský smysl pro umění," poznamenala kysele. Věnoval jí hluboce dotčený pohled, ale bez dalších komentářů jí následoval na zmíněný most, v náručí stále svíral žvanící Laylu.

Draco vážně nechápal, proč je obyčejný dřevěný most tak turisticky zajímavý. A chtěl se na to své drahé vševědoucí ženy zeptat, ale obával se, že by dostal až příliš dlouhou a vyčerpávající přednášku, která by stejně jeho otázku vůbec nezodpověděla, jen by mu přinesla podrobný popis historie tohohle kusu dřeva od roku bůh ví kolik před Kristem. Zajímavost mostu pochopil, když došli k jeho vrcholu. Odtud byl uchvacující výhled na ten kostel, kde jej Grangerová donutila zaplatit dobrovolné vstupné, za což byl mimochodem stále naštvaný, a jehož jméno úspěšně opět zapomněl. Ať bylo jeho jméno však jakékoliv, výhled na něj z toho mostu stál za to.

Každopádně co naprosto nechápal bylo, proč je celý tenhle úchvatně dřevěný most ověšený zámky. Vypadalo to jak v železářství. Jak mu ovšem jeho žena ochotně vysvětlila, jednalo se o hloupý mudlovský zvyk, jehož cílem bylo zpečetit lásku. Takže mu to připadalo ještě divnější a velmi oceňoval, že po něm jeho žena nevyžadovala, aby i oni na ten nebohý most připnuli zámek a zpečetili tak svou fiktivní lásku. A ještě nadšenější byl, když se k tomuto zvyku vyjádřila jako k „pitomosti, která tahá z lidí peníze". Alespoň jednou měla inteligentní názory.

„Tati, můžu tě s maminkou vyfotit?" zašvitořila Layla.

Draco na ni pohlédl. Tvářila se tak nadšeně jakoby na tom závisel její život a neexistovalo nic jiného, co by ji potěšilo. „Jistě, princezno," přikývl a položil ji na zem. Počkal až přejdou davy, než ji pustil, aby od nich trochu poodstoupila.

Naklonil se k Hermioně která se kochala výhledem a nutnost pózování na fotku nezaznamenala. „Drahá, budeme se fotit," zašeptal jí do ucha a zcela nepokrytě se bavil jejím poděšeným ucuknutím

„Tohle už mi nedělej!" štěkla podrážděně a dramaticky si držela ruku na hrudníku. „A neříkej mi drahá, připadám si pak strašně stará," dodala smrtícím hlasem.

Draco se ušklíbl. Bylo mu srdečně jedno, co Grangerové vadí nebo jak si připadá, on se snažil zabavit a přežít tuhle šílenou dovolenou, co ho už po prvních pár hodinách nebavila. A jestli mohl svou drahou ženu naštvat a zároveň u toho působit jako milující novomanžel, o důvod víc, proč to příště udělat znovu.

Hermiona očividně vytušila, že na něj její slova neměla žádný účinek, protože si unaveně povzdechla a pokroutila nad ním hlavou. Nechala se však přitáhnout do objetí, aby jeho dcerka mohla cvaknout tu nechutně sladkou fotku.

„A dej mamince pusu, tati," křikla Layla, když se od sebe její rodiče po prvním cvaknutí odtahovali. Oba na moment strnuli v prazvláštní poloze napůl stále v objetí, napůl v rychlém odtahování se. Zdálo se, že nastal jeden z těch neuvěřitelně vzácných okamžiků, které by mohli spočítat na prstech jedné ruky, kdy měli na věc stejný názor. Dnes bylo vynucených polibků už příliš. Stačil jeden vzájemný pohled a bylo jim obou jasné, že k dalšímu polibku mají stejný odpor. Jejich názor byl však nepodstatný, jak se ukázalo.

„Tatí!" zakřičela Layla znovu, když se Draco ani Hermiona k ničemu neměli a setrvávali v polo objetí. Opravdu moc ji zlobilo, že se rodiče nechtějí políbit. Slíbila babičce, že jí přiveze fotku, kde si rodiče dávají pusu. Babička se sice netvářila příliš nadšeně, ale Laylu to netrápilo. Považovala to za skvělý nápad a to jí nikdo nevymluví. A teď si rodiče nechtěli dát pusu. To ji opravdu zlobilo.

Draco se vzpamatoval první, křečovitě se ušklíbl, objal svou ženu kolem pasu a sklonil se k ní. Hermiona se okamžitě nadechla k protestu.

„Ale no tak, Grangerová, buď kouzelná víla a splň té malé holčičce její roztomilé přání," zašeptal jí škádlivě těsně u obličeje.

„Nesnáším tě," zasyčela popuzeně, ale nenutila ho odtáhnout se. Naopak mu opatrně položila ruku na týl.

„A proto sis mě vzala, já vím," ušklíbl se ironicky, nedal jí prostor k dalším námitkám a přitiskl své rty na její v rychlém, něžném polibku.

Hermiona se okamžitě, jak to jen bylo možné, odtáhla. Vědomě a velmi tvrdě potlačila ten otravný hlásek, co jí vesele poskakoval v hlavě a pískal, že Malfoyi vůbec přece nelíbá špatně. Možná nelíbá, ale to nevylučuje, že je to idiot kolosálních rozměrů, usadila tiše své podvědomí.

„Jsem tvůj manžel, měla bys být na mé neodolatelné já zvyklá," zašeptal Draco. Hermiona na něj skepticky pohlédla a sjela ho tak znechuceným pohledem, že nebylo pochyb, že ho za oslnivého sotva považuje.

„Nefandi si tolik, jo? Jsem těhotná ženská, co jí zmítají hormony a stojím na přímém slunci. Jestli jsi viděl nějaký záblesk čehokoliv, co si tvoje hlava vyložila jako nevím co, tak vezmi v potaz tyhle dva faktory," usadila ho klidně. A Draco sklapnul.

*** *** ***

Seděli v prostorné restauraci nedaleko náměstí San Marco. Hermiona bylo zásadně pro to, aby šli do nějakého útulného, rodinného podniku. Něčeho ne nóbl, spíš něčeho milého a malého, kde si po únavném dni odpočinou u dobrého jídla. Stačil však jeden Dracův pohled a svůj názor přehodnotila. Ne zcela dobrovolně tedy, ale její muž nedal místo protestům, takže velice neochotně nechala výběr podniku na něm. Proto teď seděli v jedné z nejluxusnějších restaurací v celých Benátkách a vybírali si jídlo za nehorázné sumy, ze kterých se jí dělaly mžitky před očima.

Její muž si byl jejího rozpoložení velice dobře vědom a očividně, tak jako tento den už tolikrát, rozhodl se zlepšit si náladu tím, že ji bude prudit. „Takovouhle večeři jsi asi s Weaslym nezažila, co?"

Zvedla k němu oči plné absolutního nezájmu. Kdyby to teď nějaký fotograf cvakl, dalo by se dost polemizovat o tom, jak nehynoucí jejich láska vlastně je. „Dneska jsi už svůj limit blbých keců vyčerpal," odvětila chladně a vrátila se k pročítání menu.

Draco se nespokojeně zamračil. Opravdu vážně ho znepokojovalo, že čím déle byly s Grangerovou manželé, tím lépe mu dokázala čelit. Ne že by to předtím nezvládala, to vůbec. Naopak jeden z mnoha důvodů, proč ji na škole tak moc provokoval, krom toho, že to měl v popisu práce, byl fakt, že mu byla rovnocenným soupeřem. Uměla mu argumentovat a nedělala hysterické scény. Uměla mu čelit s grácií. Hádat se s ní byl pro něj vlastně jistý druh sportu. Sportu, ve kterém teď, po všech těch letech, kdy ji drtivě porážel, pomalu získávala převahu. A to bylo děsivé. Dost děsivé. Jeho mužné ego trpělo.

„Dám si chobotnici," oznámila zničehonic Layla, když jí Hermiona přečetla nabídku. Draco zaznamenal, že jí čte jen ty položky, co jsou levnější. Což ho upřímně pobavilo. Ani ty levnější položky nebyly něco, z čeho by škudlivá Grangrová skákala radostí. Přikývl však a tázavě se podíval na svou manželku. Ta mu opět věnovala pořádně vyčítavý pohled, kterým se v něm znovu pokoušela vyvolat pocit viny za to, že večeří zde a ne v nějakém kumbále, který navrhla.

„Kalamáry," vypadlo z ní nakonec rezignovaně.

Ušklíbl se. „To je báječná volba, drahá," zatrylkoval tak sladce, až to i jeho tahalo za uši. 

***

Já vím, že jsem to slíbila včera. Ale někdy se prostě namanou takové osobní problémy, že publikování nové kapitoly je potřeba odsunout na seznamu priorit někam dolů. Takže se omouvám za zpoždění, snad jste si kapitolku užili i tak:). 

Jako vždy mě potěší zpětná vazba či "jen" hvězdička. A vaše názory na cokoliv jsou samozřejmě vítány! 

Krásný víkend a vlastně pro mnohé skoro začátek prázdnin, uvidíme se u 25. kapitoly., která bude trochu netradiční :).