Říká se, že Valar jsou bohové. Ano to jsou. Drží při sobě. Nikdy se neopustí. Zemřely by pro sebe, ikdyž jsou každá jiná. Rozdílná. Jedinečná. Milují zem. Milují bytosti země. Udělaly by cokoliv pto to, aby zůstalo vše v míru a klidu. Věří si. Jsou jako sestry. Neodlučné. Nyní je to 1000 let po porážce Saurona Pána temnot. Ale co dál? Všichni žijí v pořádku. Bez starostí. Mírumilovně. Žijí mezi lidmi. Jsou pro ně vším. Tak jako ony samy pro sebe. Nikdy nejsou samy a nikdy nebudou....

Je brzy ráno. Slunce teprve vstává a roznáší své paprsky po celé Středozemi. I mezi korunami stromů prosvítá slabé světlo. Bytosti lesů vylézají ze svých hnízd a nor. Všichní jsou štastní. Na jedné větvi je však někdo pozoruje. Tmavovlasá elfka. Usmívá se a vnímá ranní čistý vzduch v plících. Je štastná. Pod ní se to hemží malými tvorečky, jež ví o její přítomnosti, ale nedávají to najevo. Ví, že jsou u ní v bezpečí. Nebojí se. Ona je pro ně ochránce. Na jejím krku se cosi blýská v ranním slunci. Je to náhrdelník. Má tvar lístku. Zelené barvy. Otáčí se do všech směrů v jemném vánku. Náhrdelník házel slunečné odrazy ku zemi. Všimly si jej malé myšky, které právě vylézaly ze svého pelíšku v hlíně. Ihned se za ním hravě vrhly a naháněly jej. Elfka se smála a pohybovala se tak, aby i náhrdelník s ní. Odraz bloudil všude po okolí a myšky už byly unavené a tak si hrát přestaly. Zanedlouho však narušil klid lesa dusot kopyt. Elfka zbystřila. Jakmile byl hluk silnější Vstala a schovala se hlouběji do koruny stromu. Vyčkávala na jezdce. ,, Laivinë!" křikl jezdec pod ní. Elfka schovávající ve stromě se šibalsky usmívala. Jezdec se zastavil pod ní. ,,Lai?" nechápala jezdkyně a hledala ji. Bloudila pohledem po okolí. Elfka ve stromě využila příležitosti a seskočila ze stromu. Dopadla přímo na koně, jež se lekl a vzepřel. Obě osoby tak skončily na zemi. ,, Laivinë! Copak to vyvádíš?" zajímala se Vellianë. Prohlížela si Lai vražedným pohledem. Následně však obě propadly v záchvat smíchu. Laivinë se zvedla a podala ruku druhé Valar. ,, Copak jsi potřebovala?" zajímala se. Vell se usmála. ,, Chtěla jsem jet do města. Mezi lidi. Už jsme tam dlouho nebyly" konstantovala elfka božského původu. ,, Určitě. Ale není tam Alcë?" optala se Lai. Vellianë nasedla na svého koně a poplácala jej po krku. ,, Ano to je" pokývla hlavou. ,, Lidé budou rádi" udělala Vell psí oči ,, Však už jdu " zasmála se Lai a vyskočila na hřbet koně za ní. Netrvalo dlouho, a už si to obě uháněly krajinou k nedalekému městečku.